Kázání pro vlastní farníky

České centrum v Haagu se pokouší oživit zájem o českou literaturu v Nizozemsku různými způsoby. Od července 2004 probíhá ve spolupráci s literární agenturou Pluh zoekboek (čti „zukbuk“), nizozemská odnož Knihotoče. Po první sezoně, kdy se „točily“ nizozemské překlady české literatury pro nizozemské a vlámské turisty v Českých zemích, se hra přesunula do Nizozemska a knihy jsou určené obecenstvu Českého centra. Zájem není upřímně řečeno nijak velký – možnosti podělit se o dojmy na webových stránkách Českého centra se nevyužívá (jen onehdy přišla po dlouhé době zpráva, že Kafkův Zámek se zatoulal do jihošvédského Lundu a že i tam byrokracie bují). Občas se vrátí některá knížka poštou, ale pokládání knih během programů Českého centra pro další čtenáře, v čemž spočívá princip knihotoče/zoekboeku, se neujalo. A tak hlavním přínosem hry je, že na webových stránkách Českého centra lze najít seznam titulů, což je současně poměrně reprezentativní (ač zdaleka ne úplný) přehled české literatury dostupné v nizozemském překladu. Každé vypuštění do oběhu je záminkou uvést před shromážděným obecenstvem jméno určitého českého autora a název jeho knihy s nadějí, že divákům uvízne v paměti.

Nový pokus o zaujetí nizozemských čtenářů představuje Café.cz - český literární večer, který by se měl konat zhruba čtyřikrát ročně na různých místech Nizozemska. První polovina je určena profesionálům (překladatelům, recenzentům, spisovatelům apod.), druhá část je „volné podium“ pro každého, kdo se chce podělit o své zážitky z české literatury. Neformální atmosféra a zapojení publika navazuje na tradici středoevropských literárních kaváren.

První z těchto večerů proběhl v pátek, 26. ledna 2007, v amsterodamské galerii De Veemvloer českého kurátora Radka Váni. Úvodní část byla věnována deníku Petra Ginze, přesněji řečeno „předpublikaci“ jeho nizozemského překladu. Po názvem Praags Dagboek 1941-1942 ho brzy vydá vlámské nakladatelství Manteau. Volba tohoto titulu pro zahajovací večer má dva důvody: České centrum uvedlo v uplynulých letech celou sérii pořadů vztahujících se k osudu dětí v terezínském ghettu (podzim 2004 – výstava Vedem v Komenského muzeu v Naardenu, duben 2005 – opera Brundibár v provedení chlapeckého sboru Boni Pueri ve středisku Boskant v Haagu, září 2005 – setkání s Chavou Pressburgerovou, mladší sestrou Petra Ginze, v amsterodamském Domu Anne Frankové), a tak jméno Petra Ginze, jeho osud, ale i příběh jeho nedávno nalezených deníků (na základě kresby Měsíční krajina, která proběhla v roce 2003 tiskem, když se zničila při ztroskotání kosmické lodi Columbia) jsou pro pravidelné návštěvníky Českého centra známé. Mnozí z nich už skoro dva roky netrpělivě čekají, kdy si knihu budou moci přečíst. Druhý důvod je méně pozitivní – kniha totiž vychází v překladu z němčiny.

Tyto dva body byly východiskem při koncipování programu. Po krátkém úvodu následovalo dvojjazyčné předčítání z deníku, kterého se ujal Richard Ernest (česká část) a Boris van den Wijngaard (nizozemská část). A pak už se kolem stolu sesedla čtveřice nizozemských literárních překladatelů z češtiny: Kees Mercks, Irma Pieperová, Hank Geertsová a Edgar de Bruin, aby pod vedením autorky tohoto článku diskutovali o záludnostech překládání přes třetí jazyk.

Překládání z němčiny a odklad vydání o několik týdnů, protože se ukázalo, že nakladatelství Manteau nesplnilo podmínku majitelky autorských práv Chavy Pressburgerové a nedalo překlad zredigovat podle originálu, měly následky i pro průběh literárního večera: nakladatelství neposkytlo přes všechny sliby maketu knihy (obálka nebyla k nalezení ani na internetu) a odmítlo dát k dispozici zredigovanou verzi alespoň několika úryvků k předčítání. Už o pár týdnů dříve však dodalo balík propagačních brožur s úryvky z překladu. Boris van den Wijngaard musel nakonec předčítat z této brožury, která vyšla v červenci 2006 a obsahovala tedy verzi, která (doufejme) neodpovídá konečné podobě textu.

Na druhé straně poskytly tyto peripetie živnou půdu pro překladatelskou diskusi. K překladu Ginzových deníků se účastníci sice vyjadřovat nemohli, ale na příkladech jiných knih ukazovali, v čem spočívá úskalí takového postupu. Překladatelé uvítali možnost vylít si srdce a ventilovat své frustrace z jednání s nakladateli. Jejich zaujetí pro věc se přeneslo i na obecenstvo a diváci na debatu živě reagovali. Ukázalo se, že křest nemusí být nutně série více či méně nezáživných proslovů. I kolem knihy, která ještě fyzicky neexistuje, lze rozpoutat debatu a zapojit do ní i publikum.

Splní tento typ programu účel a posílí povědomí o české literatuře mezi Nizozemci? Složení publika – zhruba padesát lidí, převážně místní Češi – o tom tentokrát nesvědčilo. Tam lze zřejmě hledat i příčinu toho, že ze čtyř „zoekboeků“ vypuštěných do oběhu tři zbyly – Češi samozřejmě nemají zapotřebí číst Fukse, Škvoreckého či Sidona v nizozemském překladu. Volné pódium bylo téměř výhradně záležitostí zaměstnanců ambasády a Českého centra. A tak se konečně dostáváme k titulu tohoto článku – bylo to, jak říkají Holanďané, kázání pro vlastní farníky, což by se dalo volně přirovnat k našemu úsloví o nošení dříví do lesa. Snad jen s tím rozdílem, že takové kázání není sice marné, ale méně záslužné než získávání cizích farníků. Další pokračování Café.cz ukáží, zda má tato koncepce naději na širší ohlas. Zatím lze v každém případě říct, že tisková zpráva rozeslaná předním literárním recenzentům, nakladatelům, literárním fondům atd., z níž vyplývá, že Ginzovy deníky vycházejí v překladu z němčiny a že se na to skupina překladatelů z češtiny veřejně kriticky ozývá, snad na tento problém upozorní a – kdo ví – přispěje k tomu, že si nakladatelé budou příště dávat větší pozor.

© Magda de Bruin-Hüblová