Świetlicki, Marcin: Do Kanceláře

Świetlicki, Marcin
Do Kanceláře

ukázka beletrie zahraniční

Protože celý svět byl v Kanceláři. A nebylo nutné nikam chodit, aby se člověk všechno dozvěděl, aby všechno cítil. A kdyby se náležitě soustředil, mohl by sem přivolat i vůni ohniště, proč ne?...

Marcin Świetlicki: Dwanaście, EMG, Druhý díl Polské detektivní kolekce, Kraków 2006

Protože celý svět byl v Kanceláři. A nebylo nutné nikam chodit, aby se člověk všechno dozvěděl, aby všechno cítil. A kdyby se náležitě soustředil, mohl by sem přivolat i vůni ohniště, proč ne? Kancelář byla místem, kde se nacházejí všechna řešení všech záhad, jen je potřeba hodně, hodně se soustředit.

Nějaký fotbalový zápas právě skončil, nějací fandové zpití úspěchem si připíjeli půllitry, nějací smutní pánové, kteří mistrovi vzhledem připomínali politické činitele z předešlých kadencí, rokovali u nejvzdálenějšího stolku, přiopilá dívka tancovala s jakýmsi plešatým pánem, který moc zábavně poskakoval, dva hluchoněmí si říkali určitě hrozný prasečinky, nikdo, vůbec nikdo známý tu nebyl, i barmanka byla neznámá, nový vybavení.

Mistr si objednal tonik s citrónem a ledem, aby připravil vnitřnosti na další dávku alkoholu, přisedl k baru a prohlížel si široký sortiment vyrovnaný na skleněných poličkách.

A tu se v proskleném baru odrazila tvářička Twardowské! Mistr se zprudka obrátil – no a opravdu, nebyl to klam... stála, mluvila s mladým člověkem, který se mistrovi zdál být taky povědomý... no ano, to byl ten slizoun, přihlouplej člověk z Varšavy, kterej ještě v lednu hohohoho ošahával mistra, ach, mistra náhle osvítilo, to přece on zabil Twardowskou u kostela toho dne, tenhle člověk. Mistr se v té chvíli musel bleskurychle rozhodnout: prozradit se – nebo se schovat… A co tedy učinil? Napil se toniku s citrónem a ledem. Zůstal sedět.

Dva mladí lidé se odráželi v barových zrcadlech, nedívali se směrem k mistrovi, byli zaujatí sebou, ne však ve smyslu milostném, spíš ve smyslu spojeneckém, něco kuli, mistr je mohl klidně pozorovat. Tak takhle tedy: to, co se stalo v lednu, bylo jeviště připravený pro jednoho diváka, a tím byl mistr. K čemu to bylo dobrý? Aby mistra zatáhli do těch absurdních příhod. Ale proč by někdo mistra zatahoval do absurdních příhod? Protože je magnet, co se absurdních příhod týče. Celej jeho život je jedna absurdní příhoda. V absurditě funguje líp než ve všeobecně uznávaný skutečnosti. To bylo představení pro něho. Jenže co s dalšíma událostma?

„Jenže co s dalšíma událostma?“ zeptal se mistr Twardowské, která se postavila hned vedle něho.

„Je, čau, tati! Dlouho jsme se neviděli!“ usmála se radostně, ale nepřesvědčivě. „Napijete se se mnou?“ navrhl mistr.

„Ne, tati. Už musim jít.“

„Ale musíme si něco vysvětlit...,“ roztrpčil se mistr.

„Asi tak, já ti tady nechám číslo svýho mobilu a ty volej, tati, jo? Tak celkově bysme si spolu měli popovídat o různejch věcech, ne?“

„Nebudu vám volat. Buď budete mluvit teď, nebo ste prohrála.“

„Co to znamená: „prohrála“? Co to má znamenat?“ naježila se Twardowská. Jako by to slovo neznala. Mistr se obrátil k baru a objednal si panáka vodky. Děvče stálo za jeho zády, neodcházelo, cítil to. Dostal vodku, přivřel oči, trošku usrkl, počkal ještě chvíli, otočil se, ale Twardowská už byla pryč. Zato ten mlaďoch z Varšavy seděl u stolku s jedním ze spolupracovníků takovýho současnýho kulturního časopisu Ha-art! Cokoli by to mělo znamenat. Seděl a ústama se vpíjel do krku onoho spolupracovníka. Spíš chlípně.

„No sláva!“pomyslel si mistr. „Konečně nějakej gejovskej motiv v tomhle příběhu! No sláva! Konečně je to příběh z masa a kostí, takovej, na kterej by se chytily i feministický fejetonistky. No sláva!“

Cynicky se pousmál a napil se. A pil. Pil a spřádal plány.

Uplynula nějaká doba.

„Milá dámo!“ takto mistr oslovil barmanku, která se na něho podívala s pomateností v očích, v životě ji tak nikdo neoslovil. „Milá dámo! Nezmiňoval se šéf, že se tu dnes objeví?“

Barmanka se pořádně podívala na toho podivně mluvícího zákazníka, rozmyslela si ve své půvabné hlavince, jestli vůbec stojí za to mu odpovídat a ucedila:

„Má tu bejt za hodinu.“

V takovým případě se mistr rozhodl počkat. Celej život přece čekal. Nebylo na tom nic divnýho.

A tak seděl, přihlížel tančícím usmíval se sám pro sebe. Mlaďoch z Varšavy netančil, opřel se o svýho partnera a podřimoval. Zdálo se mu o antiglobalizaci a protikonzumní kampani.

Hodina utekla nad očekávání rychle. Čtyři malé vodky a bylo to.

Po hodině, čili více méně tak, jak předpověděla ta dobře poinformovaná barmanka – se objevil Mango. Muž odpočatý, oholený, elegantní. Míval horší období.

Když uviděl mistra, zhluboka si povzdechl a přisedl k němu. Mlčeli.

„Tak co, už sis dneska pořádně přihnul?“ zeptal se Mango po chvíli a na mistra se ani nepodíval.

„No, samozřejmě. Ale ne zas tak moc, abych si nemohl přihnout ještě trochu,“ odpověděl mistr.

Mango sebou na židli nervózně zavrtěl.

„No, víš, já kvůli tobě nechci mít problémy...,“ oznámil mi.

„A kdy jste kvůli mně měl problémy?“podivil se mistr.

A Mango mlčel a díval se stranou.

„Kdy jste kvůli mně měl problémy?“ zajímal se mistr. Ale nic, žádná odpověď, Mango mlčel a stranou se díval ještě víc. Mistr se dostal do ráže. Jeho pohled se stal nepříjemným. Alkoholem, řekl by Doktor.

„Jak chcete!“ řekl mistr. „Teď vstanu a oznámím: PAN MANGO, MAJITEL TOHODLE LOKÁLU, SE MNOU NIKDY NEMĚL ŽÁDNÝ PROBLÉMY!!!“ zařval, když vstal. „A teď vstaňte vy a řekněte: JÁ, MANGO, OZNAMUJU, ŽE JSEM TADY S TÍMHLETÍM MĚL STRAŠNÝ PROBLÉMY!!! Řekněte to. Prostě vstaňte a řekněte to.“

„Sám moc dobře víš, že o tohle nejde,“ zaprotestoval Mango. A dál se díval stranou.

„Vstaňte a řekněte to, nic víc nechci, je to snad tak těžký? Prostě vstaňte a řekněte to.“

„Ne, nerozumíme si...“

„Jak to – nerozumíme? Řikám – vstaň a prostě řekni, že kvůli mně máš problémy. To je všechno. Uslyšim to a uvěřim.“ Mistr byl neúprosný.

„Neřvi tolik!“ řekl polekaný Mango.

„Prostě vstaňte a řekněte to!“ zahřměl mistr, ale náhle bylo mistrovo hřmění ničím v porovnání s tím, co se rozlehlo.

Protože najednou zhaslo světlo a kolem nastal příšerný rámus. Dezorientované, opilé slečny začaly vydávat zvuky charakteristické pro vyděšené, dezorientované, opilé slečny. Ani chlapi neječeli nejhůř. Vůbec nikdo nevěděl, co se děje, Kancelář se z lokálu zalitého světlem znenadání proměnila v něco úplně jiného.

Bylo zde cítit nesnesitelný puch, nějaký plyn dávivě-dusivě-paralizující, rozsvítil se reflektor a v jeho světle se k Mangovi a mistrovi rychlým krokem přiblížili tři ufoni.

„K zemi!“ houkl na ně ten nejmenší tlumeným, ale dost lidským hlasem.

Mango se urychleně sesul z barové židličky a padl, zato mistr udiveně stál a považovat situaci za ultradelirické blouznění.

„K zemi!“ zopakoval hlasitěji ufon a za jeho zády se z dýmu a světel vynořil pan Grzesio s kamerou.

„Aha, natáčej film!“ uchichtl se mistr.

To všechno bylo tak nepřirozené, že o ničem nepochyboval.

„To neni žádnej film, ty sráči!“ zařval nejmenší ufon a ochromil mistra proudem.

Mistr se sesul na podlahu. Mango ležel vedle něho a šeptal:

„Neodporuj jim, neodporuj jim, uklidni se!“

A vtom ten nejmenší začal mistra kopat těžkými botami. Víc už si mistr nepamatoval.

Tím ufonem byl detektiv Prątkowski využívající nejnovější výdobytky z oblasti protiteroristického vybavení – oblíbenec televizních diváků, nedostižný hrdina mnoha dokumentárních telenovel, v nichž se činí spravedlnosti zadost, to právě on a nikdo jiný zorganizoval onu akci očištění města od nebezpečných živlů, při které tuhne krev v žilách, celý přenos můžete shlédnout příští čtvrtek v hodinách největší sledovanosti.

[…]

Po stránce vizuální byla operace ohromně efektní: světla, dým, bojové výkřiky, detektiv Prątkowski byl jako obvykle neskonale přesvědčivý, rychlý, konkrétní a nade vše úspěšný, zlo bylo opět potrestáno a sledovanost bude, i kdyby měl z hovna bič uplést, jak se říká v televizi.

Bohužel se však stalo něco nepředvídatelného, něco, co pana Grzesia velice překvapilo. Tedy, pouta byla nasazena a z Kanceláře nebyla vyvedena ona osoba, o kterou šlo – byl vyveden mistr zcela v bezvědomí. A ne Mango, a byl to přeci Mango, kdo urazil pana Grzesia, a ne ten druhý ožrala. Ten byl pouze svědkem urážky.

„To není on, to není on, to není on!“ snažil se nesměle protestovat pan Grzesio u detektiva Prątkowského. Detektiv Prątkowski však vytáhl profesionálně provedenou fotografickou podobiznu mistrovy tváře.

„Dostali jsme instrukce na tohohle. Právě na toho. A nediskutovat!“ uzemnil pana Grzesia. Ten znejistěl, poněvadž se na něj nikdy v životě nikdo neobrátil tak profesionálně chladným a nelítostným tónem.

Z knihy Marcina Świetlického Dwanaście (EMG, Druhý díl Polské detektivní kolekce, Kraków 2006) přeložila © Martina Bořilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1761x

Inzerce
Inzerce
Inzerce