Gdybys, Hermíno, věděla
Czycz, Stanisław: Gdybys, Hermíno, věděla

Gdybys, Hermíno, věděla

To vše, co nad našimi hlavami zůstává viset jako černý mrak, je složeno z velmi jednoduchých příčin. Takhle to dál nepůjde.

To vše, co nad našimi hlavami zůstává viset jako černý mrak, je složeno z velmi jednoduchých příčin.

Takhle to dál nepůjde.

Jedno z nás se bezpodmínečně musí zříci svého já a zákonitě se ponořit do absolutní apatie.

To se týče i následků, které budou nabírat formu pouhých příkazů.

Každá prosba musí být vyřízena včas, s maximální vstřícností a s pocitem plným duchovní svobody.

Tvé rozpaky, jež každé mé předsevzetí ničí pohybem pozbytým důvěry, lze vycítit na každém kroku.

Vše nasvědčuje tomu, že se bojíš vlastních myšlenek a také pocitů, jež s každým dnem zesilují výčitky svědomí a s nimi i žárlivé scény.

Existuje pouze jedna cesta, aby naše oči přestaly ronit slzy:

řídit se vlastními pocity a po dobu verdiktu, jež vynese již soud jiného svědomí, mít zavřené oči.

Co se má stát, stane se, děj se vůle tvá.

Kdyby onen strašný úder mohl přebít všechny další, kdyby onen čin mohl být sám o sobě vším a koncem všeho, naše oči by jistě přestaly slzet. V opačném případě se naše svědomí budou navracet k nahým myšlenkám, dokonce i ve chvíli absence těch nejintenzivnějších pocitů, které budou pomyslně i fyzicky hledat pohřešované tělo.

Údery, jimiž se navzájem častujeme, padají na naše vlastní hlavy.

Spravedlnost nám navrací číši s jedem, již nyní přikládá k našim ústům.

Naše ctnosti jsou jako pronikaví nebeští andělé a brunátným hlasem svědčit budou proti vlastním zvrhlým pocitům, jež zapříčinily smrt naší lásky,

před soudcem našich svědomí, který vynese rozsudek:

nechť je tělo navždy zbaveno veškerých pocitů.

Načež budeme jako dva obnažené kameny stát čelem proti sobě, abychom pochopili, že je hanba být zahalen. Před zrakem, jenž nevidí.

Nahé nemluvně v bílé posteli bude překreslovat zločinecký obraz naší viny a jedině vítr nám bude vysušovat slzy.

Jeden jediný impuls ve mně rozpaluje onu pustotu, čili vznešenost, jež předstihuje sama sebe a snaží se anulovat škody v očích druhých lidí.

Byla jsi mou opilou nadějí, která se ještě nedávno kolébala… Načež jsi usnula a probouzíš se nyní, jsi však stále stejná? Abys ospale a bázlivě sledovala to, na co jsi se s takovým zanícením dívala onehdy?

O své lásce mi nemůžeš podat lepší důkazy.

Po nebi plují dvě labutě krvavé, to láska tak bouří a navěky bude. Po nebi plují dvě loutny bílé, lesklé jako halapartny vrtošivé. Po nebi plují dva sny bílé, Sisyfos valí balvany sivé.

Chceš-li uskutečnit mužný čin, co více ode mě žádáš?

Chtěla bys mít vše, na co bys sama mohla být v životě pyšná, chceš ovládat vlastní vůli, levou zadní, přičemž však nemohu převládá nad chtěl bych.

Doteď jsem lhal, nyní však již nemám žádnou potřebu skrývat ani to, co cítím, ani za co se stydím.

Budu konat tam, kde někdo jiný nemůže. Chceš to, zároveň se však bojíš.

Jsem připraven lhát, avšak bude-li to třeba.

Tvé oči jsou živoucí tabulí, z níž lze čísti nejen pocity, ale i ty nejtajnější myšlenky. Kdyby jich nebylo, nikdy bych neuvěřil… a již dávno bych to, co cítím, vytesal třebas jen do mramorového sloupu.

Nikdy nevybočím z cesty, po níž se přibližuji k cíli a na níž se od něj vzdaluji.

Musím ony milostné pře vyhrát a čím více v nich ztratím, tím více hlubokých citů k tobě získám, tím více sil na další cestu naberu.

Kdybys, Hermíno, věděla, jak mi tvé oči zatemnily rozum.

A kdybys věděla, jak trpím, zavřela bys je. Ale pouze proto, abys mě zabila.

Nejsem tím, za koho mě považuješ, mám jazyk jako břitvu, jež zraňuje pouze proto, aby si mě neoblíbil jen tak někdo, neboť jestliže si mě člověk zamiluje chladného, rozproudí žár, jež spí v mé krvi a jež bude sálat teplem až do posledního výdechu.

Chci mít přítelkyni, která se s životem nemazlí, zároveň je však pěkná, hebká a jemná na dotyk, jako peří.

Asi každý, kdo si přečte výše uvedený text, se bude dožadovat vysvětlení co, kdo a komu, hned se tedy onu prosbu pokusím splnit – včas, s maximální vstřícností a s pocitem plným duchovní svobody.

Na domněnku, kterou měl jistý literární vědec, když jsem mu strojopis ukázal, že jde o něco z Przybyszewského či Nervala, či…, ale to už by stačilo, nyní je čas jít s pravdou ven, neboť kromě literárních vědců jen málokdo ví, že například jakýsi Nerval je francouzský romantický básník, prozaik a dramaturg, který trpěl psychickou chorobou, na takové a jiné další domněnky musím na místě odpovědět: ne. Spravedlnost vám navrací číši s jedem, kterou nyní přikládá k vašim ústům.

Jde o dopis.

Ramzesův.

Mohlo by se zdát, že jestliže jsou mé vysvětlivky podobnou cestou, kterou se přibližuji k cíli, od nějž se i vzdaluji, potom jsem se v tomto místě mírně vzdálil. Hned se tedy přiblížím.

Jde o dopis Ramzese XIII.

Nikdy z oné cesty nesejdu.

Takový Ramzes, jak je známo, v Egyptě nevládl. A pokud to někomu známo není, a nebo by konec konců vládl, je více než jasné, a směle můžeme prohlásit, že někdo takový jako Ramzes XIII. Čtrnácté Kolony neexistoval.

Budu konat tam, kde někdo jiný nemůže.

Tento dopis je právě od Ramzese XIII. Čtrnácté Kolony.

Co se má stát, stane se, děj se vůle tvá.

Náš Ramzes je obyvatelem malého polského městečka, je mu kolem třiceti let. Pokud se mu občas podaří upadnout do lehké či trochu těžší alkoholové euforie, a občas se mu to daří, prohlašuje: „Já, Ramzes Třináctý, Čtrnácté Kolony“.

Nechť onen děsivý úder přebije všechny další, jež padnou.

Obvykle to říká celou větou, takto: „Na nebi zůstal jeden Bůh a na zemi jeden malíř: já, Ramzes Třináctý, Čtrnácté Kolony.“

Malíř. Pokojů. A také kreslí obrazy. Olejomalby. Nejčastěji pejzáže. Cena dvě stě až tři sta zlotých za kus. Kdysi se ho někdo zeptal, zdali ony krajiny maluje v přírodě, někde v plenéru, a on mu odvětil „Ale co tě nemá! Já je překresluji z „Agaňoku“.“

Nemá mnoho příznivců, ctitelů jeho tvorby, a tak zároveň maluje pokoje. K tomu navíc dělá ještě spoustu jiných věcí.

Kde se to všechno naučil? V kriminále ve špitále, na psychiatrii. Jednou totiž dostal nečekaný záchvat a rozhodl se, že bude předstírat blázna, aby ho propustili. „To jsi nemusel zas až tak moc předvádět,“ tvrdí mu občas Drát nebo Fýrer. „Asi jsem to trochu přepísk,“ odvětí mu na to Ramzes a nebere si onu jízlivou poznámku nijak k srdci. „Ty na to máš talent už od narození.“ „Já bych ti mohl vyprávět, kdo má talent od narození a kdo ho nemá:“ Samozřejmě že by mohl. „Tvoje psychika se absolutně vymyká rámci společenských norem,“ tvrdí například Drátovi, „komplexy, které vyvolávají alkoholismus, který vyvolává…“ Může si to dovolit, neboť za dobu strávenou ve špitále má v oblasti psychiatrie načtenou literaturu. A samozřejmě že to přehnal, když vešel do kanceláře, vzal do rukou hasicí přístroj a vykřikl: : „Konečně došlo i na vás! Teďka vás všechny uhasím!“ Tak nějak to přibližně bylo. Vyprávěl mi to jeho kumpán. Ramzes to nepopírá, pouze upřesňuje některé detaily. „No co, musel jsem mít přece celou psychiatrii v malíčku, abych věděl, co mám simulovat dál. Přece jen mi hrozil trest smrti a v tom lepším případě doživotí… Příznaky paranoidní či katatonické schizofrenie… Dokážeš si vůbec představit, jak tam probíhá léčba? Například po inzulínu ti nedají najíst, přestože máš takovej hlad, že bys žral i hadry… snědl jsem půlku ručníku a pustil jsem se do deky… protože je samo sebou větší… a jsou to bílkoviny, protože je to vlna, na rozdíl od ručníku, což je bavlna nebo len, takže jenom uhlovodany…“ Orientuje se nejen v literatuře z oblasti psychiatrie, má však načtené i knihy žánrově velmi různorodé, od starých detektivek a kalendářů, přes učebnice biologie, egyptské snáře, až po Mickiewicze, Rodziewiczownu, Lenina či Shakespeara, a když je rozjetý, předvádí a zpaměti svým kamarádům recituje Mickiewiczovy či Tuwimovy básně (když už jsme na něj narazili, nelze nevzpomenout na „k tomu jsou nutní Shakespearové“, na opěvování „lodžských Králů Learů“, a jistě i Mackbethů, a dodejme, že njen lodžských), které občas na počkání předělává, recituje tedy svým kamarádům tyto podělané implantáty a tvrdí, že jde o jeho vlastní básně, v tu chvíli se prohlašuje za básníka a tvrdí o své osobě to samé, co o identitě malíře. Z jeho rozličných profesí a zálib je tu malířství zdůrazněno především s ohledem na pověstné „já, Ramzes“, které vyslovuje hlavně při takových příležitostech.

A kdo je Hermína?

To je jedna taková služebná a zároveň pomocná kuchařka a číšnice v soukromé lidové jídelně, je docela dobře možné, že je negramotná, nebo alespoň napůl analfabetka, pokusme si tedy představit, že tento dopis čte nějaká její kamarádka či nadřízená… v lidové jídelně, která obsluhuje klientelu rozhodně ne první cenové skupiny, a Ramzes patřil ke stálým zákazníkům toho lokálu.

Musíme se bezpodmínečně ponořit do absolutní apatie…

Počkejme však, zakončil jsem to, ano, a můj závěr je napsán výše:

potom se však jednoho dne ocitnu v městečku, ve kterém je Ramzes doma stejně jako já, před sebou mám park v pohasínajících záblescích soumraku, kolem mne projede vůz se senem, načež se v záběru objeví několik lidí, kteří hned zmizí, a po nějaké další chvíli jde na konci cesty, kde stojím, stařenka s dítětem, do toho prázdné taxi, a to je vše, zbývá ticho, a poté se ze stromů sesypou poslední plody západu, které ještě před chvílí skomíraly v korunách stromů, načež se jakoby svalily, nebo z ničeho nic spadly, a tam, v oparu parku to vypadá, jako by plály jakýmsi temným žárem, plát, hořet, ach, Hermíno, slibovat, zde, v zamlžené uličce, v níž se také stmívá, stejně jako tam, podívej, Verona, ach, Julie, jsem schopen ti lhát, ale připomíná mi samotu, několik takových večerů a nezáleží na tom, zdali byl srpen či září… – dodejme snad jen to, že se ze mě nejspíš stal úplný hlupák, ještě několik let a zšedivím na konci té či jiné prázdné uličky, žár, jenž spí v mé krvi… hořet, slibovat, ach, noci naplněné tajemstvím… když tu si najednou na té cestě, jež vede k parku, všimnu jakési dívky, každopádně jde o ženskou siluetu, mám chuť se za ní rozběhnout a přepadnout ji se slovy, a možná i vykřiknout. „kdybys věděla…!“

„Poněvadž nejspíš každý člověk by se poté, co by spatřil blázna, který utíká, dožadoval vysvětlení, kdo to je, proč a nač pospíchá splnit onu prosbu v konkrétním čase, s maximální vstřícností a s pocitem plné duševní svobody,“ prohlásil by Ramzes, kdyby tudy náhodou procházel a spatřil by mě na místě činu (neboť já jsem se opravdu za onou postavou mizející v mlze z nenadání rozeběhl, načež mi ostatně zmizela z dohledu nadobro, jako by se rozplynula), „na domněnku, kterou vznesl jistý náhodný chodec a znalec koňských dostihů, že jde o čistokrevného araba, který peláší pro olympijské zlato, musím okamžitě namítnout…“

„Víš, co, Ramzesi?“ zastavil bych ho (čímž bych se zastavil i ve svém běhu), „radši se oba ponořme do absolutní apatie.“

– – … i když právě ten srpen či září si sebou odnášejí své zlaté ohně, jako kontury obrazu, na němž… tvé oči… Hermíno!…

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Wydawnictwo Literackie, 2001.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse