Příběh (Kertész, Imre: Protokol; Esterházy, Péter: Život a literatura) 2

Příběh (Kertész, Imre
Protokol; Esterházy, Péter: Život a literatura) 2

recenze beletrie zahraniční

Vyšel svazek s prózami maďarských autorů Imreho Kertésze a Pétera Esterházyho.

Není ve mně láska
Příběh (Imre Kertész: Protokol; Péter Esterházy: Život a literatura), přel. Dana Gálová, Academia, 2007, 125 stran

Dva maďarští autoři, kteří to mají na české překlady 4:4. A stav zůstává srovnaný i po „prodloužení“ - po nynějším vydání knihy Příběh. Ta totiž obsahuje jak povídku Imreho Kertésze Protokol, tak text Život a literatura Pétera Esterházyho.

Svazek otevírá povídka Imreho Kertésze (1929), nositele Nobelovy ceny. Jeho nejznámějším románem je Člověk bez osudu, v němž se vrátil k přežívání v koncentračních táborech, kam byl jako patnáctiletý odvlečen. Protokol je záznamem jedné cesty do Vídně, už v 90. letech. Ještě před odjezdem však vypravěči, který se jmenuje Kertész, umře v nemocnici blízký člověk a také se musí odebrat do ordinace, aby mu byl vytržen zub... A pak už vyráží ranním vlakem, se čtyřmi tisíci šilinků v kapse: „Jsem jakž takž v bezpečí. Ve vlaku se topí. Dveře se zavírají automaticky. Místo vedle mě je prázdné: jsem rád, že vedle mě nikdo nesedí, není ve mně láska.“

To je hodně, hodně, hodně
Už se ale blíží setkání s celníkem. A to již v Tatabányi, což je velmi vtipný detail, protože z tohoto města je to stále nepoměrně blíže do Budapešti než k hranicím s Rakouskem. Kertész je dotázán na to, kolik vyváží valut: „Tisíc šilinků, plácnu bez váhání a bůhvíproč vlastně. ,To je hodně, hodně, hodně,‘ zašeptá třikrát po sobě a jakoby před sebe (jak kdysi velela režijní instrukce v textu starších divadelních kusů).“ Kertész je totiž nad limitem a nemá povolení k vývozu. Následuje však ještě prohledávání kapes, a tak jsou objeveny další tři tisíce. Ty celník společně s pasem zabavuje, neboť nebyly nahlášeny, a tak si Kertész musí na hranicích vystoupit. Po výslechu se pak „hříšník“ díky menšímu příplatku k zpáteční jízdence do Vídně ocitá v poledne znovu v Budapešti. Kertész si uvědomuje: „Za zákeřnou otázkou tohoto celníka, za otázkou předem předpokládající hříšníka, mi v uších zněl dupot vojenských bot, ryk budovatelských písní, zlověstné řinčení domovního zvonku nad ránem, před očima se mi tyčily mříže cel a ostnaté dráty. Tím, kdo na tu otázku odpovídal, jsem nebyl já, nýbrž po desetiletí týraný, drezírovaný občan, spíše vězeň než občan, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných.“

Druhým Maďarem cestujícím do Vídně je Péter Esterházy (1950), mimo jiné autor Hrabalovy knihy. A také vypravěč jeho Života a literatury má zdravotní potíže - bolí jej záda. Masáží mu od bolesti pomůže portugalská známá, která mu následně během telefonického rozhovoru oznámí, že jí zemřel syn. Esterházyho tvorba je však v mnohém od té Kertészovy odlišná. Sám ji charakterizuje takto: „Na rozdíl od obvyklého gardu, já poměřuji větu skutečností, jinak řečeno nesleduji, jestli věta dobře popisuje skutečnost, nýbrž existuje-li takový kus skutečnosti, jaký popisuje má věta, neboli zda je má věta skutečná.“

Mrtvé tělo a šelma
Esterházy je tedy autor daleko hravější, rozpustilejší a také „optimističtější“. A tak se jeho hlavní hrdina do Vídně dostane, přestože se celníkově kontrole nevyhne. Myslí přitom intenzivně na Kertészovu povídku: „To že je zákon? Že a>b, to je zákon?“ Dá se ovšem dokonce říci, že při čtení Esterházyho textu vyhlíží Kertészův Protokol najednou pateticky, bolestínsky. Esterházy se však Kertészovi v nejmenším neposmívá, jde o setkání dvou „tónů“, dvou povah, pohledů na svět i stupňů životaschopnosti. V tomto směru by se Kertészův způsob dal zjednodušeně označit za středo- či východoevropský, ten Esterházyho pak spíše za západoevropský. Zatímco Kertész zaznamenává, co se děje, a chvílemi se v něm pocit odevzdanosti rozprostírá natolik, že nevidí mezi sebou a tím, co se mu děje, žádnou souvislost, Esterházy otěže svého textu a života drží v rukou daleko pevněji. Nebo se jedná o rozdíl mezi náhledem plebejským a patriarchálním? (Esterházy je potomek slavného uherského šlechtického rodu.) Otupělý, usmýkaný Kertész uzavírá: „Jsem ztracen. Zdánlivě cestuji vlakem, ale ten vlak už veze jen mrtvé tělo. Jsem mrtev.“ A Esterházy: „Nejsem ztracen, ale každým okamžikem se tak může stát. Cestuji vlakem. Nejsem mrtev. Jsem však jako šelma, číhavý a ostražitý.“ Dva texty o špíně, která je v nás z doby totalitních režimů stále zažraná, jejichž účinek se vydáním v jednom svazku násobí.

© Ondřej Horák, Lidové noviny, 8.2.2007
Na iliteratura.cz se souhlasem autora

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 77 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.