Český rozměr „českého filmu“…
- rozhovor s Michałem Słomkou

Michał Słomka (1978), doktorand na poznaňské univerzitě (Institut historie kultury se zaměřením na středoevropské kulturní dědictví a na téma historie současného umění), je jedním z hlavních tvůrců monotematického čísla prestižní kulturně-společenské revue Czas kultury věnovaného České republice.
Prezentace proběhne na mezinárodní úrovni – v Polsku se odehraje na třech místech (11. dubna ve Vratislavi, o den později v Poznani, 13. 4. ve Varšavě), u nás o několik dní dříve – 30. března v pražském KC Kaštan. Pražáci, a nejen ti, se kromě oficiálního křtu časopisu mohou těšit mj. na koncert polské hudební formace Kot (s leaderem a básníkem Wojciechem Bąkowským), na animace Piotra Bosackého či na hand-made klip ke skladbám skupiny Kot.

BG: Jsi jedním z hlavních redaktorů, kteří se podíleli na vzniku českého čísla Czasu kultury. Kdo přišel s tímto nápadem a jak probíhal výběr jednotlivých témat, autorů, umělců…?
MS: K realizaci českého čísla Czasu kultury mě inspirovala Lenka Vítová, Češka, která již několik let žije v Poznani, kde působí jako lektorka češtiny na tamní univerzitě (ostatně, bohemistika tam není). Během svých cest a výjezdů do Čech, během pražského pobytu jsem potkal mnoho zajímavých persón z různých oblastí kultury, lidi okolo divadla, hudby, literatury a filmu. Český rozměr (Czeski wymiar), tak se poslední číslo Czasu kultury jmenuje, je výsledkem oněch setkání. Na vzniku speciální audio přílohy s okrajovou hudbou se podílel Josef Jindrák, přítelkyně Beata mi pomáhala s výběrem témat, Lenka Vítová si vzala na starost literaturu… Jednotlivé texty vznikaly rozličnými způsoby, například text Kláry Vomáčkové o angažovaném umění vznikl poté, co jsem o něj Kláru po shlédnutí prací skupiny Pode Bal nazvané Flagelanti sám poprosil… Český rozměr tedy není výsledkem pouze působení v Poznani, mezi mými kolegy a známými je mnoho lidí, kteří si české kultury váží, a zároveň cítí že je potřeba prezentovat ji alternativně, čili jinak, než jak to dělají televize či média.

- Jak je číslo koncipované a na co se v něm můžeme těšit?
- Český rozměr má formu průvodce, který má všem Polákům bez rozdílu, tedy jak těm, kteří už o Čechách něco vědí ze svých výletů (především do Prahy), i těm, kteří o nich nevědí nic, ukázat, že česká kultura, jako každá jiná, může obsahovat specifický rozměr, který je během hromadných výletů či v komerčních filmech neznatelný. Poláci tak budou mít možnost poznat méně tradiční obraz českého světa. Speciální prostor jsme nevěnovali české kinematografii, protože ta je u nás hned po literatuře nejznámější, do čísla jsme však zařadili jeden z bonbónků – krátkou informaci o tom, odkud se vzalo rčení, že něco je "jako v českém filmu" (které Poláci s oblibou používají vždy, když něčemu nerozumí – pozn. aut.). Tato hláška pochází z poválečného filmu J. Macha Nikdo nic neví, který byl tehdy pro Poláky značně absurdní záležitostí. 
Číslo obsahuje několik rozhovorů, mimo jiné s Mariuszem Szczygłem, publicistou a autorem knihy Gottland – souboru výtečných reportáží o Česku a Československu, například o architektovi Stalinova pomníku na Letné, o Tomáši Baťovi, o Martě Kubišové (kniha má vyjít také v češtině a němčině).
Autory textů jsou Poláci i Češi, zařadili jsme také jeden text od slovenské autorky, jde o poměrně intimní esej na téma současných česko-slovenských vztahů s ohlédnutím do historie.

- Soudíc podle osobních zkušeností a podle propagace české kultury v Polsku (jeden z loňských výtisků krakovské revue Ha!art byl věnován české literatuře, o českém čísle přemýšleli i redaktoři katovického časopisu Opcje….) u vás nyní probíhá nová vlna „čechofilie“…
- Tahle vlna není nová, fenomén, o kterém mluvíš, je statutem quo přibližně od 70. let, kdy česká literatura na našich knižních pultech začala zaujímat neodmyslitelné místo. V kinech jdou české filmy (od jisté doby bohužel ne právě nejlepší), Haška, Hrabala nebo Kunderu můžeme zařadit do oblasti polské masové kultury. Anti-hrdinnost jejich postav jakoby vyplňovala mezeru v jejich domácím prostředí. Tento jev však nefunguje obráceně. Jde o zajímavý a vlastně dost složitý fenomén, který hodně vypovídá o historickém vývoji Polska.

- Co si průměrně vzdělaný Polák představí pod pojmem „česká kultura“?
- Úroveň vzdělání v Polsku klesá, mluví se o tzv. inflaci lidí s vyšším vzděláním. Lidé, kteří se pohybují ve vysokoškolském prostředí, si utvářejí vlastní názory, a často jim v hlavě zůstane to, co zaslechli na střední škole, nebo co znají z médií. Jistě se najdou tací, jako váš ministr kultury (už si nevzpomínám, jak se jmenoval, ale byla to slavná kauza), kteří budou tvrdit, že českou kulturu představuje Karel Gott a Křemílek a Vochomůrka. Budou tací, kteří si vybaví pivo a knedlíky, tací, koho jako první napadne Havel, Vančura, Klíma nebo Forman a jistě se najde i skupinka, která jako první vysloví jméno Pavla Juráčka.

- Co si představíš pod pojmem česká kultura ty, popřípadě tví kolegové z univerzitní půdy?
- Jinou historickou zkušenost (na Národní třídě je památeční deska, která připomíná, že na onom místě žil ruský generál Suvorov, který se mj. postavil proti prvnímu polskému povstání po trojím dělení v 18. století), jinou zkušenost s katolickou církví, která je pro Poláky symbolem ochrany polskosti, kdežto pro vaši národní identitu byla ohrožením. Takových příkladů bychom však našli více. Česko, stejně jako Slovensko, Maďarsko nebo Ukrajina nejsou na našich univerzitách prioritním předmětem zájmu, a pokud ano, jde o programy úzce profilovaných oborů – jednotlivých filologií, které kladou důraz především na jazyk, a ne již tolik na kulturu.

- Jaké stereotypy o Češích v myslích Poláků dodnes přežívají? Například spousta Čechů si dodnes o Polácích myslí, že jde, s trochou nadsázky, o „veksláky z divokého východu“.
- Myslím, že existuje jeden společný stereotyp, a tím je neochota či nezájem poznat se vzájemně blíže. V Polsku se setkávám s různými názory na Čechy, tyto jednotlivé názory však více vypovídají o konkrétních osobách, které je mají, než o Polácích jako o celku. Celkově mám pocit, že vztah k cizímu je vlastnost poměrně formovatelná, a doopravdy ji lze utvářet skrze informace, čili například díky novinám či dalším médiím. Nesmíme také zapomínat na to, že jiné vztahy mezi sebou mívají lidé v pohraničí, kteří mají s druhým národem možnost osobního kontaktu, mají konkrétní zkušenosti, přestože třebas pouze v přeneseném významu, mezigeneračně. Jiné názory na sousední zemi budou mít lidé ve vnitrozemí, kteří sousedí spíše se svými krajany, než s cizím národem.

- Když jsme se v Praze potkali poprvé, poznala jsem tě podle toho, že jsi měl na sobě triko s krtečkem , který je mezi Poláky jednou z nejpopulárnějších kreslených postaviček a znamená pro ně asi to, co pro nás vlk a zajíc. Jaké další české ikony z dětství si pamatuješ?
- Pamatuju si na české večerníčky, dokonce jsem na toto téma, čili o tom, jakou roli hrají české večerníčky v české kultuře, připravil jednu přednášku.. Kromě nich si už žádné další nevybavuju.. Vlastně ano, Arabelu! A co se týče triček s krtečkem, která vlastním, tak právě ta jsou dost neupřímná, na jednom z nich je totiž krteček zahalen lotosovým květem a na tom druhém jako správný terorista má v podpaží koktail molotova (láhev s benzínem).

Ptala se Bára Gregorová