Eto Moriová (Mori, nar. 1968) uveřejnila od svého debutu v roce 1991 již téměř třicet knih, které si oblíbili čtenáři všech věkových kategorií. Svou literární tvorbu zahájila knihami pro děti, za které obdržela v 90. letech minulého století řadu literárních cen za dětskou literaturu – dvou ocenění se dočkala již za svůj debut Rizumu (Rytmus). Typickým příkladem z této oblasti její tvorby je například novela Eien no deguči (Nekonečný východ) o životě dnešní mládeže.

Výrazně se však Moriová prosadila až v roce 2006, kdy za svou sbírku šesti povídek Kaze ni maiagaru biníru šíto (Vinylová rohož vznášející se ve větru) získala prestižní Naokiho cenu. Jak sama uvádí, pro povídky v této knize nejprve zvolila jednotlivá témata, ke kterým poté vytvářela a přiřazovala vhodné hlavní postavy – hrdiny, kteří mají své lidské hodnoty, i když na první pohled vypadají zcela obyčejně a nezajímavě.

Hlavní postavou titulní povídky je žena, která se po sedmiletém manželství rozvedla se svým americkým manželem – pracovníkem OSN a bývalým nadřízeným, protože se cítila sama, jelikož s manželem společně trávili vzhledem k jeho práci maximálně deset dní v roce. Krátce po rozvodu se však dozvídá, že její bývalý manžel zahynul v Afghánistánu při záchraně mladičké uprchlice. Tato událost ji vede k úvahám, proč se znovu vrátil „do první linie“ a nakolik bylo jeho rozhodnutí ovlivněno rozvodem.

V dalších povídkách Moriová píše o uměleckém restaurátorovi, který začátkem 30. let minulého století pracuje v malém chrámu na obnově podoby Buddhy, o ženě, která si zvolí povolání hostesky v baru, aby se mohla jako dobrovolnice starat o opuštěné psy, o muži, který po své práci na částečný úvazek navštěvuje vysokoškolský přípravný kurz a při rozhovorech se studentkou, která za něho odmítne psát referáty, dojde k poznání, co vlastně v životě hledá, nebo o pracovníkovi vydavatelství katalogu zásilkového obchodu, který má na starosti vyřizování reklamací zákazníků.

Moriová je výborná vypravěčka, která dokáže čtenáře inspirovat i pobavit pestrou směsí napětí, humoru a pečlivě volených jazykových prostředků. Všechny povídky v této knize jsou chvílemi humorné, chvílemi naopak smutné až dojemné. Kompaktní styl, kterým autorka své prózy píše, dává čtenáři pocítit hluboké emoce hlavních hrdinů, kteří si jsou vědomi situace, ve které se nacházejí.

Moriová vždy velice zodpovědně až pedantsky přistupuje k rozpracování jednotlivých námětů svých próz – kvůli jednomu z příběhů, na kterém nyní pracuje, dokonce tato spíše příležitostná sportovkyně uběhla maratón.

Tato zajímavá autorka se již prosadila i v zahraničí – překlady jejích knih vyšly například v Jižní Koreji, Thajsku nebo na Tchaj-wanu. Jedna z jejích dřívějších prací – Učú no minašigo (Sirotci vesmíru) byla v Jižní Koreji dokonce zařazena mezi knihy doporučené pro školy.

Přestože za neoblíbenější literární tvar označuje Moriová novelu, napsala vedle povídkové knihy Kaze ni maiagaru biníru šíto i řadu dalších povídek a také esejů. Plná humoru a důvtipných slovních hříček je kniha Aiueo-čan věnovaná japonské slabikové abecedě (a i u e o tvoří začátek této abecedy).

© Jan Levora, duben 2007