Mazzini, Miha

Mazzini, Miha

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s Mihou Mazzinim o slovinské kulturní lži, tvorbě a démonech spsovatelství

Tutově to byl spisovatel - rozhovor s Mihou Mazzinim
Rozhovor s jedním z nemnoha slovinských spisovatelů, o jehož knihy je v zahraničí zájem a (což je neméně zajímavé) také doma, na téma slovinská kulturní lež, spisovatelští démoni a andělé, o filmu, který chce natočit, a také o důvodech, proč pro něj potřebuje veliké plátno.

Obtíže, které má Miha Mazzini s literární kritikou, která mu věnovala podle jeho vlastních slov dosud jen málo pozitivních recenzí, na což je hrdý, jsou následujícího charakteru: A) už na začátku prodal víc výtisků své první knihy (Drobečky, Drobtinice, 1986), než aby za něco stála, a B) témata, o nichž píše, nemají pražádnou slovinskou národně-buditelskou hodnotu, a navíc C) žánrově těží z detektivek a podobných škvárů. A taky D) v jeho knihách se to podivíny, které v normálním životě nepotkáte, jen hemží. Prešernovu cenu, odvážíme si tvrdit, mu nikdy nebude souzeno třímat v rukou. Skutečnost, že je úspěšný ve svém povolání, nikterak pro slovinské hodnototvůrce neznamená chvályhodnost.

Negativní kritiky už kdekoho v této zemi vehnaly do náruče alkoholismu a depresí, naštěstí nikoli našeho autora, který popíjí čas a kolu a své romány raději posílal do zahraničních nakladatelství. Odpovědí mu bylo nějakých deset zamítnutí (Stephen King jich před vydáním své prvotiny měl asi 200), pak si ale našel nakladatele, který si přečetl Osobního strážce (Telesni čuvaj) a vrhl ho na přesycený americký trh. Román je nominovaný na prestižní mezinárodní cenu, kterou ve spolupráci s dublinskou městskou knihovnou uděluje IMPAC. Odborná porota vybere vítěze, který obdrží 75000 eur, což je zhruba 19x víc než nejvýznamnější slovinská literární cena Kresnik, na kterou nebyl zmíněný román ani nominován.

Mazzini je rovněž znám jako scénárista filmu Sladké sny, který získal cenu na portorožském filmovém festivalu v r. 2001. Chystá se v budoucnu také režírovat (jeho režijní prvotina byl krátký film Jsi svobodná, rozhodni se, který r. 2001 získal cenu za nejlepší režii na festivalu Highgate v Londýně).

Pětačtyřicetiletý spisovatel z Jesenic se nedávno po dvaceti letech života na volné noze nechal zaměstnat v dceřinné firmě mobilního operátora, pro kterou vyvíjí počítačově-telefonní záležitosti, a čtenáři Monitoru zůstali bez sloupkaře. Nějak se žít musí a z literatury to ve Slovinsku moc nejde. Stejně tak platí, že slovinský spisovatel musí být především opilec a zkrachovalec. Jen tak může lidem něco dát. A ovšemže taky utrápený. Je pochopitelné, že Mazzini z těchto zvyklostí poněkud vyčnívá.

- Otázka: Nezmocňuje se vás před udělováním Prešernových cen pocit očekávání: „Tak třeba letos já…“?
- Mazzini: Nikdy. Tedy takto: jednak se mi zdá, asi jsem samolibý, ale zdá se mi, že mám ve Slovinsku specifické postavení. Jsem jediný spisovatel, který vydal osmnáct knih, ale nebyl ani jednou pozvaný do televize do jakékoli kulturní relace. Ani jedinkrát. Po patnácté knize se mě zeptali, jestli bych jim nedal dvacetivteřinové vyjádření, ale matematicky to bylo podivné. Víc než vteřina na knihu mi připadala příliš. Dále: jsem spisovatel, který prakticky celé své dílo napsal v době, kdy se uděluje cena Kresnik (za nejlepší román roku), ale ani na tu jsem nebyl ani jedinkrát nominován. To je unikátní. Osobní strážce vyšel v Americe, byl nominován na cenu IMPAC, na Kresnika nebyl. A za třetí, Společnost slovinských spisovatelů mě iniciativně nikdy nikam neposlala. Takže se mi zdá, že mám zvláštní postavení a jsem před Prešerenovou cenou v bezpečí. Nemám žádná očekávání. Mám krásný nápad na výstavku. Zakládal jsem si totiž pozvánky na udělování Prešerenových cen. První pozvánka zněla na třetí balkón, poslední řada. Následující rok jsem dostal pozvánku na třetí balkon, předposlední řadu atd. Před čtyřmi lety jsem byl už na druhém balkonu v poslední řadě, pak jsem spadl zase na třetí balkon a teď v posledních dvou letech jsem pozvánku nedostal už vůbec.

- Byl jste na tom udělování někdy?
- Ne, nikdy. Ty pozvánky jsem si zakládal, abych mohl jednou připravit famózní výstavu s názvem „Miha Mazzini, eine Kariere“. Jak to pomalu stoupalo ke druhému balkonu a pak zase zpátky. Bohužel pozvánky shořely při požáru.

- Čemu tuto svébytnou neúspěšnost přisuzujete? O sobě asi nemáte tak úplně špatné mínění?
- Ne, to nemám. Míval jsem těžké pochybnosti, takže jediná možnost získat nezávislý názor na své dílo byla v zahraničí. Přečíst si recenze od lidí, které neznám a kteří nevědí, kdo jsem. To byla hlavní motivace posílání Osobního strážce cizím agentům. A čemu připisuji… Občas napíši nějaký provokativní článek, po kterém následuje ticho po pěšině. Před třemi čtyřmi lety jsem napsal sérii článků pro sobotní přílohu Dela, která se jmenovala Slovinská kulturní lež - a tam ty věci přišly na přetřes. Jednou jsem napsal o tom, jak komise filmového fondu vybírala scénáře. Předesílám, že tenkrát vybrali scénáře jako Patriot a podobné bláboly. A jména lidí v těch komisích se pořád opakují.

- Jak se dostanou lidé s tak špatným vkusem na taková místa?
- To mě taky vždycky zajímalo. Jak fungují tyhle státní fondy. A jak fungují komise pro udělování cen. Proto jsem jednou přijal pozvání do takové komise, abych viděl, jak se rozhoduje. Jednou a nikdy více. Diktatura funguje tak, že jeden člověk rozkazuje, demokracie funguje tak, že jeden člověk rozkazuje a za zády má ještě dalších deset, aby se nevědělo, kdo přesně rozkazuje. Takže fond musíte obsadit správnými lidmi, kterými se dá manipulovat. A co se týče těch cen… Procházeli jsme, co se v loňském roce v dané oblasti událo a pak jsem řekl jedno jméno. Ozvalo se: „Jenomže on má přece slušný plat.“ „Promiňte, o co jako kráčí?“ zeptal jsem se. O to, že u nás se všechny komise zvrhnou v sociální odbor. Kdo má míň peněz a mohl by si tou cenou trochu přilepšit. Jako by se rozdělovala státní sociální podpora a ne umělecká cena.

- Nedávno získal cenu Kresnik Rudi Šeligo za román Ztracený svazek. Četl jste ho?
- Ne, Šeligo byl můj profesor na fakultě. A jediný kontakt, do kterého jsme kromě zkoušek vešli, byl ten, že jednou vyletěl jako tygr, chytil mě za límec a vytáhl zpod lavice moji ruku ven, protože jsem si na jeho přednášce četl. Byl to nějaký román od Vonneguta. Pak se na mě podíval a řekl: „Konečně někdo na téhle fakultě něco slušného čte. Pokračujte.“

- Šeligo nebyl pro svou generaci zrovna typický. Měl smysl pro humor…
- A hloubku. Což znamená, že teď po jeho smrti jeho generace nebezpečně osiřela. Kde jsme to zůstali, jo, u té sociálky. Každý stát má nějaký systém uznání pro své umělce. Ve Francii udělují titul rytíř, Angličané mají své šlechtické tituly. Slovinsko udělovalo titul umělce a zasloužilého umělce. A to šlo ruku v ruce s udělováním sociálních příspěvků. Během pár let to změnili na sociální kategorii: status umělce máš tehdy, když vyděláš dejme tomu míň než dva a půl milionu tolarů za rok. Pak jsi umělec. Se zasloužilým umělcem je to ještě horší, to je řekli bychom cena za celoživotní dílo. Jednou jsem shodou okolností pustil televizi a díval se na debatní pořad o těchto titulech. Byl tam herec Polde Bibič, který se obhajoval před diváky, kteří ho chtěli div ne ukřižovat. A to kvůli dvaceti tisícům, které dostával měsíčně od státu za své zásluhy! „Promiňte, vždyť je to jenom dvacet tisíc…“ a lidé: „A co hladoví dělníci u strojů, ti nedostanou ani to, vy dostáváte dvacet!“ A to šlo o člověka, který měl za sebou významnou kariéru, každý ho zná. Je-li ve Slovinsku něco společného všem, pak je to nenávist k jakékoli autorské práci. Slovinsko má jednoho Polde Bibiče a sto tisíc hladových dělníků. Bohužel v obou případech.

- Poněkud se vymykáte stereotypům o slovinských spisovatelích. Nepijete.
- No, je zajímavé, jak se u nás umění a alkoholismus proplétají v jedno. Když paní Marta Kos psala v Sobotní příloze Dela deník, napsala fenomenální věc: „Umělecký talent dozajista nemá po nás, Kosových. Děti mých rodičů jsou v téhle záležitosti dost chabé: kreslit neumí nikdo; jeden zpívá slušně, druhý obstojně, jeden nemá sluch vůbec, lépe řečeno, zpívá jenom pro syna; ani jeden z nás tří neumí hrát na žádný nástroj; životní moudra nehledáme ani neutápíme v alkoholu.“ To nebyl fór, myslela to vážně. Nejsem alkoholik, tedy nejsem umělec. Existuje reálný slovinský stereotyp, který to dvojí ztotožňuje. Jednou jsem byl u holiče – u mě to jde rychle, bzz bzz mašinkou – a holička mi vysvětlovala, jaký chlápek byl u ní přede mnou. Totálně pomatený, nedokázal říct ani dvě slova… Jen negativistické věci. A pak dodala: „Tutově to byl spisovatel.“ Jednou před lety, když jsem sledoval své stavovské kolegy, spisovatele a básníky, a současně taky pár totálních ožralů, napadla mě úděsná myšlenka. Že ten stereotyp o spisovateli, který bojuje se svými démony a sahá po alkoholu, dnes zneužívají jako výmluvu. Otřáslo mnou, když jsem sledoval ty slovinské kořalečníky a zjistil, že jsou tak líní, že se jim nechce ani bojovat s démony, ale raději se podvolují stereotypu. „Já budu notně pít a lidé mi to odpustí.“ To mě napadlo na nějaké recepci, kde se několik mých kolegů spisovatelů opilo, jeden druhého pozvracel a pak se omlouval jako o překot. Všechno mu prominuli a poklepávali mu na rameno jako kloučkovi. Alkoholismus je úžasná výmluva, že? Všichni řeknou: „Je to spisovatel, je opilý, odpustíme mu a pomůžeme.“ Kdyby dnes žil Petr Pan, byl by alkoholik. Nechce vyrůst a nechce přijmout žádnou odpovědnost.

Rozhovor vedl r. 2004 Tadej Golob, přeložil a upravil Aleš Kozár

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2218x

Inzerce
Inzerce
Inzerce