Verne, Jules: Cesta do středu Země

Verne, Jules
Cesta do středu Země

studie sci-fi

„V neděli dne 24. května 1863 vrátil se můj strýc profesor Liddenbrock nečekaně brzy do svého domu číslo 19 v Královské třídě, jedné z nejstarších ulic starobylé hamburské čtvrti…“ Touto typicky vernovskou větou začíná v pořadí druhý z Vernových románů Podivuhodných cest.

Cesta do středu Země
Jules Verne: Cesta do středu Země (Le voyage au centre de la terre) - vydání dostupná v Národní knihovně:
Jules Verne: Cesta do středu Země, vzdělal J. Marek, vyd. F. Kytka, Praha, 1881
Jules Verne: Cesta do středu Země, přel. JKJ, vyd. A. R. Lauermann, Praha, 1882
Jules Verne: Cesta do středu Země, přel. Václav Netušil, ilustr. Jan Javorský, SNDK, Praha, 1965
Jules Verne: Cesta do středu Země, přel. Václav Netušil, ilustr. L. Benett, 2. vyd., Albatros, Praha, 1992

Úvodem ať dostane slovo „špatná“ latina, jak ji označil sám Jules Verne:
"In Sneffels Yoculis craterem kem delibat umbra Scartaris Julii intra calendas descende, audas viator, et terrestre centrum attinges. Kod feci. Arne Saknussemm."

Následuje překlad Václava Netušila pro brožovanou edici Karavana:
"Sestup, odvážný cestovateli, do kráteru Yocula na Sneffelsu, když stín Cartarisu jej přichází před prvním červencem pohladit, a podaří se ti sestoupit do středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussemm."

Následuje verze doktora Ludvíka Součka pro potřebu jeho trilogie Cesta slepých ptáků:
"Sestoupíš-li do toho kráteru Sneffelsu, který políbí stín Skartarisu prvého července, odvážný cestovateli, dospěješ středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussem."

Následuje překlad J. Bergera adaptovaný pro edici Návrat Petrem Dorňákem:
"Sestup do kráteru Sneffelsa Yoculu, jejž políbí stín Scartarise před prvními dny července, odvážný cestovateli, a dostaneš se do středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussen."

„V neděli dne 24. května 1863 vrátil se můj strýc profesor Liddenbrock nečekaně brzy do svého domu číslo 19 v Královské třídě, jedné z nejstarších ulic starobylé hamburské čtvrti…“ Touto typicky vernovskou větou začíná v pořadí druhý z románů Podivuhodných cest. Jeho hlavními hrdiny jsou Axel Liddenbrock a jeho strýc, jinak silně zažraný mineralolog. Do třetice pak jejich islandský průvodce Hans Bjelke, jehož potomka jednou jako hrdinu využije dr. Ludvík Souček ve své Cestě slepých ptáků, ale vraťme se z Islandu ještě na chvíli do Německa.

Padesátiletý Axelův strýc se onoho května vrátil domů se starou knihou. V ní najde runovou zprávu, přeloží ji a ukáže Axelovi šifru. Jejím autorem, jak se zdá, je v knize podepsaný alchymista Arne Saknussem. Dají se do luštění a prof. Liddenbrock odhalí, že je zpráva psána svisle. Axel však udělá skutečný objev: zjistí, že sdělení je psáno latinsky a jednoduše pozpátku. Rozluštění však strýčkovi utají.

Po dlouhé „hladovce“, kterou s profesorem musí sdílet (jakožto i jejich hospodyně Marta), však Axel pravdu přece vyjeví. Okamžitě dojde k tomu, čeho se bál. Nastanou přípravy na cestu a dokonce i profesorova neteř (a Axelova láska) Greta výpravu podporuje. Vyrážejí, putují dostavníkem, vlakem a parníkem Eleonora, znovu vlakem – až do Kodaně… Tam jim pan Thomson sežene plachetnici Valkýra s kapitánem Bjarnem. Ještě před vyplutím přivyká strýc synovce na závrať z hloubek, do kterých se chystají – a to na střeše kostela. Konečně se vyloďují v Reykjavíku a po setkání s baronem Trampem, guvernérem, a starostou Finsenem se ubytují u pana Fridrikssona. Zví, že Saknussemovy spisy byly páleny a spáleny. Proto musel vše šifrovat…

Ke Sneffelsu pak putují koňmo a za doprovodu nemluvného Hanse. Vystupují na sopku, pak slézají zase dolů do kráteru a tam čekají na slunce, díky němuž vrhne stín vrchol nazývaný Scartaris. Najdou také Saknussemovy iniciály a dne 28. června zahájí sestup jednou z mnoha chodeb, respektive propastí. Brzy je ohrozí nedostatek vody. Natrefí na slepou chodbu, kde sice najdou uhelné sloje, ale nic víc. Před smrtí je zachrání až Hans, když prokope koryto podzemnímu potoku. Jdou podle něj a nazvou jej Hansovým potokem. Nalézají zkameněliny, Axel se ztratí, ale domluví se se svými druhy díky zvláštnímu akustickému jevu (a vzpomeňme teď i na jiný akustický jev popsaný v pozdější verneovce Nový hrabě Monte Cristo…)

Při návratu se s Axelem zřítí lavina, ale přežije to. Jeho přátelé zatím našli „Liddenbrockovo moře“, které se před nimi táhne nesmírnou, přírodní elektřinou osvětlovanou jeskyní. Na břehu rostou obří houby a jiné pravěké rostliny, leží tu kosti. Na voru se trojice pustí na vody a sledují tu souboj Plesiosaura s Ichtyosaurem, který vítězí. Objeví také „Axelův ostrov“ s „Gretiným přístavem“, ale jde vlastně o hřbet velryby – i včetně gejzíru. Na další plavbě je zaskočí strašlivá bouře. Tato část knihy psaná formou Axelova deníku je jednoznačně a silně inspirovaná Poeovým románem Příběhy Arthura Gordona Pyma (1836) a také povídkou Rukopis nalezený v láhvi (1832). Všimněme si kupříkladu této pasáže:

"Čtvrtek 20. srpna. – Vítr od severoseverovýchodu dost nestálý. Plujeme rychlostí půlčtvrté míle za hodinu. K poledni se ozývá vzdálený hluk. Zaznamenávám tento fakt, aniž jej mohu vysvětlit. Je to jakýsi neustálý hukot.

Upozorňuji na to strýce, který kroutí hlavou. Jsem přesto přesvědčen, že se nemýlím. Neblížíme se k nějakému vodopádu, který nás strhne do propasti? Je možné, že takový způsob sestupu by svou kolmostí strýci vyhovoval, ale já…"

Poslední věta už je ovšem zcela vernovská. Nicméně celá další kapitola Bouře je jasnou parafrází závěru už zmíněné Poeovy knihy a prosvítají tu věty a zvolání jako: "Ovzduší je nasyceno párami. Kupovitá mračna seskupená na jihu nabývají zlověstného vzezření. Neděle 23. srpna. – Kde jsme? Vítr nás žene nepředstavitelnou rychlostí. .. Proč nemohu odtáhnout nohu? Hřeby v mých podrážkách pevně přilnuly k železným svorníkům ve dřevě. Nemohu nohou ani hnout… Propluli jsme pod Anglií, pod Lamanšským průlivem, pod Francií, snad pod celou Evropou!... Ozval se nový hluk. Opravdu! Je to hukot moře tříštícího se o skaliska! Ale pak…"

Ohrožuje je také kulový blesk a oni netuší, že jim narušil kompas, který teď ukazuje obráceně. Při troše abstrakce jde tedy o totéž místo děje, jaké pak v Cestě kolem světa za osmdesát dní (1873) obstará nultý poledník, také v okamžiku překročený netušený… Konečně je tu zase břeh. Jak se díky střelce domnívají, ten původní. Najdou zde zachovalé mrtvoly třetihorních lidí, živé Mastodonty a nakonec i živoucího obra-pračlověka. Potom objeví Saknussemem označenou chodbu. Aby do ní pronikli, pomáhají si střelným prachem, ale výbuch prolomí zátarasy a oni jsou na svém voru strženi do zaplavované chodby. Ženou se tmou, potom začínají stoupat i s hladinou, roste teplota a… Jsou vyvrženi sopkou Stromboli. Saknussem totiž mínil středem Země Středozemí.

Strýc je rázem slavný a jeho neméně slavný synovec si bere Gretu. A netrpělivý zuřivec Liddenbrock tedy sice středu planety nedosáhl (dostali se jenom pár desítek mil hluboko), ale i tak objevil dost. V tom i mnohém dalším kniha předjímá i klasický román sira Arthura Conana Doyla Ztracený svět (1912).

A co dodat závěrem? A co je zde ještě vtipného, například? Určitě jsou pobavující i chvíle, kdy Liddenbrock s takřka foggovskou pravidelností odevzdává plat svému průvodci Hansovi, a to za jakýchkoli podmínek pokaždé v sobotu.

 

 

 

© Ivo Fencl
Přepracovaný text článku publikovaného dříve na http://kod.pecinovsky.cz

Diskuse

Vložil: F, 27.01.2008 15:39
Verne, Jules: Cesta do středu Země
Titul článku vychází ze zaměření rubriky a je redakční.
Vložil: Daniel Holy, 27.01.2008 10:14
Verne, Jules: Cesta do středu Země
Doporucuji opravit nazev tohoto clanku, protoze tohle se prosim neda pokladat za rozobor. Vy jste jednoduse prevypravel, ci ve zkratce sdelil obsah Verneova romanu.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5196x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce