Montebello, Denis: Voyage au centre de la terre

Montebello, Denis
Voyage au centre de la terre

ukázka beletrie zahraniční

Francouzský spisovatel Denis Montebello je jedním z těch, kdo odpověděli na výzvu iliteratura.cz podělit se o čtenářské zážitky z četby verneovek.

Cesta do středu země

Je-li touha lávou, může se stát, že ztuhne, metafora nás zastaví na širém moři, nechá nás zcela v nejistotě, ponechá nás úzkosti, kterou umíme zahnat jen tak, že ji pojmenujeme. Že tomu, co nám uniká, co v nás vrtá, dáme jméno. Že v tomhle zrcadle nesledujeme vlastní duši (dávno tomu, co odletěla), nýbrž lebku. Že vše uzavřeme týmiž slovy jako profesor Lidenbrock tváří v tvář moři, jež považoval za své, když už mu dal své jméno: „A tohle je zkamenělý člověk, současník mastodontů, jejichž kosterních pozůstatků je zdejší amfiteátr plný.“ Jak prohlásil tváří v tvář moři, na něž se díval, ale neviděl je. Díval se na ně tak jako na své studenty při obvyklé přednášce z mineralogie v Jeně. A protože se tu studenti sešli jak na kurs anatomie, profesor si ani nenasadil brýle.

Kdyby si je nasadil, viděl by, že pro něho se sice cesta zastavila na širém moři, v té zkamenělé formě a prázdném náznaku, který přijdou naplnit celé generace profesorů, avšak láva všude nevychladla. Mezi jeho studenty totiž cosi vyvěrá, a záhy se objeví neslýchané cesty. Jistý mladý Axel, mimochodem jeho synovec, se „s chutí zakousne do geologických věd“. A s jakou vervou se chopí výbušné energie slov. Přímo na širém moři Lidenbrockově. Sledujme, jak se rodí ostrůvek Axel. Anebo spíš si ho vyslechněme. Vyslechněme si slovo boží. Následujme je a zapomeňme na toho, kdo cestu prohlásil za skončenou. Pro Axela přece teprve začíná. Právě vykročil k vzestupu do pekel. To on uskuteční přízrak sopečné dutiny. Zprvu jen za doprovodu kamínků, a potom s výpomocí, s oporou nás čtenářů. To on uskuteční tuhle odyseu, jako hrdina a zejména jako vypravěč završí dané dílo. Dílo, jež má počátek v jícnu vyhaslé sopky Sneffels na Islandu a končí v činném kráteru v Itálii. Co se dá dělat, jestli Stromboli cestovatele vyvrhne, ještě než dosáhnou cíle, cílového bodu, jenž je i bodem výchozím, skutečným prapůvodem světa. I Dionýsos se vrátil mezi své, dostal se zpět ke svým hroznům. Nechali ho prašivého, a on se znovu stal strážným andělem vinic. K čemu taková cesta, hlavně že máme opilost. Co na tom, že se skončí ještě před dosažením středu země. Co na tom, že sopka – anebo romanopisec – nás záhy zas vyplivne, odhodí jak starou podešev do nějaké starodávné země, sotva jsme opustili zemi panenskou. A to do Itálie, ačkoli jsme si mysleli, že jsme ve Skotsku, někde pod Monts Grampians. Tahle země sice není kýžený cíl, ale dlouho se považovala za střed země, za pupek světa. A kdo tam přichází, může pořád říkat da capo: „Začneme zase pěkně od začátku.“

© Denis Montebello
Překlad © Jovanka Šotolová

Voyage au centre de la terre

Si le désir est une lave, il arrive qu’elle se fige, que la métaphore nous arrête en pleine mer, nous laisse en pleine incertitude, nous abandonne à cette angoisse que nous ne savons pas conjurer autrement qu’en nommant. En donnant à cela qui nous échappe, à cela qui nous mine notre nom. En contemplant, non pas notre âme dans ce miroir (il y a belle lurette qu’elle s’est envolée), mais notre crâne. En concluant, comme le professeur Lidenbrock devant la mer qu’il croit posséder maintenant qu’elle porte son nom : « C’est là un homme fossile, et contemporain des mastodontes dont les ossements emplissent cet amphithéâtre. » Devant cette mer qu’il regarde sans la voir. Qu’il regarde comme il regarde ses étudiants quand il fait son cours de minéralogie au Johannaeum. Ces étudiants rassemblés comme pour une école d’anatomie, c’est pourquoi il ne met pas ses lunettes.

Il les mettrait, il verrait que si pour lui le voyage s’est arrêté en pleine mer, dans cette forme fossilisée, dans ce signe vide que viendront remplir des générations et des générations de professeurs, la lave n’est pas partout refroidie. Il y a parmi ses étudiants un style d’éruption qui s’apprête à tracer des chemins inouïs. Un jeune Axel qui se trouve être son neveu et qui mord « avec appétit aux sciences géologiques ». Un sujet qui s’empare, et avec quelle énergie éruptive, de la parole. En pleine mer Lidenbrock. Regardons naître l’îlot Axel. Ou plutôt écoutons-le. Ecoutons cette parole divine. Suivons-la et oublions celui qui déclara le voyage terminé. Pour Axel, il ne fait que commencer. Il vient juste d’entamer sa montée aux enfers. Le fantasme du volcan creux, c’est lui qui le réalisera. En compagnie de ses cailloux d’abord, puis avec le concours, avec l’aide des lecteurs que nous sommes. C’est lui qui accomplira l’odyssée, qui conduira, comme héros et surtout comme narrateur, l’ouvrage. Un ouvrage qui débute en Islande, dans la bouche d’un volcan éteint, le Sneffels, et qui s’achève en Italie, dans un cratère en activité. Tant pis si les voyageurs sont expulsés par le Stromboli avant d’avoir atteint leur objectif, ce point d’arrivée qui est le point de départ, la véritable origine du monde. Dionysos est revenu parmi les siens, rendu à ses raisins. Il est redevenu, lui qu’on avait laissé lépreux à ses lichens, l’enfant gardien des vignes. Qu’importe le voyage, pourvu qu’on ait l’ivresse. Qu’importe qu’il s’achève avant qu’on ait atteint le centre de la terre. Qu’importe que le volcan -ou le romancier- nous recrache, telle une vieille sandale. Dans un vieux pays alors qu’on a quitté une terre vierge. En Italie alors qu’on se croit en Ecosse, quelque part sous les Monts Grampians. Ce pays n’est pas le but souhaité, mais il s’est longtemps pris pour le centre de la terre, pour le nombril du monde. Et celui qui y arrive peut toujours dire da capo : « On recommence tout depuis le début. » 

© Denis Montebello
  

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1933x

Inzerce
Inzerce