Jergović, Miljenko: Rabija i sedam meleka

Jergović, Miljenko
Rabija i sedam meleka

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z povídkového souboru bosensko-chorvatského autora Miljenka Jergoviće. Příběhy se vesměs odehrávají v Bosně a Hercegovině v posledních 150 letech.

Miljenko Jergović: Rabija i sedam meleka (Rabín a sedm andělů), nakl. Civitas, Sarajevo 2004, 192 s.

Gurbet
Jmenuji se Mustafa. Patřím k těm, které je lepší ani nevidět. A jestli i mezi takovými je ten nejhorší, tak to budu já. Když je žena v Tešnji těhotná, zakazují jí, aby chodila kolem mého domu. Říká se, že kdyby se na mě podívala, dítě bude ošklivé, jako nikdo z jejich rodiny. Tohoto pravidla se drželi muslimové i jejich ženy. A když jsem byl ještě dítě a sahal matce sotva po kolena, hladila mě po hlavě a říkala: “Ty můj Mustafo, tebe dobrý Alláh stvořil ze žárlivosti. Na tebe se může jen on podívat, aniž by trpěl.” A ještě by řekla, že je to šťastné znamení, neboť Bůh stále chrání před lidským okem to nejlepší, co stvořil. A jak může být dobré, to co je ošklivé, to matka nevěděla. Vždy existuje něco, co vědí všichni, jen matky ne. Kdyby věděly, lidský rod by nepokračoval. Ale nejsem tu proto, abych vyprávěl o tomhle. Bude lepší, když budu mluvit o sobě a ne o druhých. Jmenuji se tedy Mustafa. Ale už se k tomu jménu příliš nehlásím. Když musím pojmenovat sám sebe, zašeptám Gurbet.

I táta mi říkal Mustafo. Když jsem se narodil, ptali se ho lidé, jak se ten malý bude jmenovat. Stejně jako se jmenuje, kdo ho stvořil. Lidé se zarazili, jestli se Mujo nezbláznil, anebo se příliš vzhlédl sám v sobě, aby dal dítěti Stvořitelovo jméno. Ale táta nepřemýšlel o Stvořitelově jménu, myslel jen sám sebe. Za to tě dobrý Alláh potrestá, říkali mu bratři, babička brečela a děda seděl ve svém křesle, kouřil a nechal vše dobré i zlé procházet kolem sebe. To bylo před tím, než jsem se narodil. A tak jsem dostal jméno Mustafa. Nakonec byli všichni spokojeni, neboť tátu mohlo napadnout ještě něco horšího. A kdyby napadlo, udělal by to. Byly takové časy, kdy se v Bosně chudí probudili a s nájemci už by ani sto vezírů nic nenadělalo.

Lidé se rodí bez tváře. V šesti měsících vypadá stejně muž i žena. Tak nevíš, jestli je podobné otci nebo matce. Kolem jednoho roku už něco poznat je. A když otec to něco poznal, sepjal ruce, tak jak to dělají křesťané, když se blíží ke kostelu, ale neřekl nic. Jenom když procházel bránou, byl jeho pohled upřen níže, už nesledoval nebe jako před tím. Jak čekal až chudina proběhne před ním a dá pryč vše, co by se mu mohlo zkřížit cestu, zvedal oči jen ke střechám největších domů. Jak bude ubíhat čas a na mě bude stále lépe vidět, jak vypadám, jeho oči budou klesat stále níže, dokud se nezastaví mezi dvěma kameny v dlážbě. Pane Mustafo, ozvalo by se z obchodu, jak roste potomek? A když by se otočil, aby viděl toho, kdo se ptá, nebyl by tam nikdo. Buď se ten, kdo se na mě ptal schoval, anebo táta slyšel hlasy, které nebyly.

Bylo mi sedm, když nás opustil. Nejsem beg, není to můj majetek, nemám ženu a nemám ani dítě. Já nemám nikoho. Za potokem, daleko od města, si z vrbového proutí udělal brloh. Chodil po vesnicích, od domu k domu a prosil o almužnu. Matka každou chvíli chodila za ním, prosila ho, aby se vrátil, zaklínala ho vším možným, ale on nechtěl. Řekla mu též: vrať se, už nemusíš svého syna nikdy vidět. A on řekl, že nemá syna a že skončí v pekle, jako každý otec, který si nepřeje vidět svoje dítě. Plačky odbíhala, ale pak se zase vracela. A všechno šlo zas od začátku. Milovala ho, jako miluje žena svého muže. Nikdy si o něm nemyslela nic zlého a když přišly těžké chvíle neproklínala jeho, ale svého otce, když jí našel takového manžela. Bylo to jako když se podzim mění v zimu a jakoby začínala letní vedra, která vysuší každý pramen a ty se nemáš kde napít, tak by moje matka Sena šla, aby vrátila tátu domů. Jednou mu řekla: ale on není takový, jak si myslíš, je v podstatě jako jiní. A on se na ní podíval, velmi smutně, jako pes, který se dívá na svou nohu chycenou do pasti na lišky, a neřekl nic. Neřekl ani to, že nemá syna a že každý otec, který odvrátí hlavu od svého syna skončí v pekle.

Na den svatého Eliáše přinesli dva lidé mého otce a položili ho na zem, aby byl hlavou k východu. Bylo mi dvanáct, sedl jsem si vedle něj. Byl tichý, prsty levé ruky měl skroucené, jako by se chystal stahovat zajíce. Zkoušel jsem je narovnat, ale to bych spíše zlomil dubovou palici, než narovnal mrtvému prsty. Myslel jsem si, jak bude můj táta s tou rukou v rakvi až ho budou spouštět do jámy, jak by mohl přijít před Boha s rukou, která hrozí.

Později mne odvedli stranou. Nebožtíka je třeba připravit na pohřeb. Když z něj svlékali ty hadry, z dlouhých špinavých vlasů a vousů vylezla různá havěť. Mšice, a byly jich desítky, běhaly po podlaze. Nevěděli, kam se mají skrýt, ztracené uprostřed cizího světa. Narodily se v jeho vlasech a vousech, jak ty, co se teprve vylíhly, tak ty starší, tito jediní živí tvorové smrtí mého otce Mustafy něco opravdu ztratili. A zabil jsem ho vlastně já, protože jsem takový, jaký jsem, trochu menší havěť.

Jmenuji se Mustafa, ale od té doby, co jsme pochovali otce, jsem Gurbet. Z domu jsem už nevycházel, abych neuřkl nějaké dítě, které by se na mě podívalo. Ale stojím na verandě a lidé ať si dávají pozor a nepouštějí svoje děti do blízkosti Gurbetova vyhlídky.

Když mám chuť sledovat svět, který se nemění, zastavím se na zahrádce za domem a čekám, kdy která růže začne kvést. Zasazoval jsem je vlastníma rukama, každý rok dvě-tři. Mě se každá dobře ujme, ale ostatním ne, a tak se tím moje matka Sena chlubila před sousedkami. Ale ty jí nevěřily a když přišly poprvé na naši zahrádku, jen málo chybělo, aby jim oči vypadly z důlků. Dvě stovky červených růží, jako by někdo ohněm posypal dlažbu a nehasí, dokud nezačne foukat vítr a neroznese lístky po celém městě. Říká se: a už přišel podzim, rozfoukal Gurbetovy růže. Matky pak začínají plést dětem svetry na zimu. Vida, alespoň nějaký užitek od mě.

Dole na zahrádce je pramen živé vody, která ani za největších veder nevysychá. Když děd mého děda Selim beg Pašalić stavěl dům, říkali mu, aby nezastavěl pramen, že je to hřích. A on jim řekl, že je to jeho voda a že na jeho zahrádce zůstane a pokud někdy zavládne ve městě taková žízeň a voda nebude v žádném prameni kromě jeho, to pak bude znamení, že nebyl v právu a že je to voda Boží, pro všechny. Všichni by tak mohli pít z toho pramene a on by šel žebrotou, protože si přivlastnil něco, co není jeho. Žádné takové sucho ale nepřišlo a zda Selim skončil jako žebrák nemůžu já ani hádat…

str. 165-168

Jergovič Jergovic
 

 

Překlad © Jaroslav Otčenášek

Diskuse

Vložil: Hasan Zahirović, 13.02.2021 21:44
Jergović, Miljenko: Rabija i sedam meleka
Rabija je jméno pro paní, žádný rabín to není.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2111x

Inzerce
Inzerce