Fleischerovy romány působí na první pohled dosti zastrašujícím dojmem – zpravidla jsou to objemné knihy, navíc je vesměs tvoří jednolitý blok textu jen sporadicky členěný do odstavců či větších oddílů, nezpestřený ani znatelně vydělovanými dialogy, zato hýřící dlouhými větami. Netřeba ale četbu předem vzdávat.

Některé francouzské kritiky zdůrazňují, že Fleischerův styl je příkladem klasického, brilantního literárního psaní – autor sám neopomíná zdůraznit, že se tak vyděluje vůči těm, kdo úmyslně užívají stylu plochého a šedivého. Jeho dlouhé věty nese specifický rytmus a melodičnost, opírající se ve velké míře o motiv opakování – na úrovni slov, ale i vět, a to detailů, pohledů, situací, anebo naznačené atmosféry, někdy vzpomínek, jindy třeba úvah. Posedlost vracet se k vyřčenému, uvést to znova, jinak, možná přesněji, vysvětluje autor jako potřebu říci vše dokonale, tak aby čtenář už nic nemusel domýšlet, „spálit veškeré palivo, aby už zbyl jen popel“ – dodává s oblibou ve svých interview.

Nevšední způsob psaní má možná původ i ve spisovatelově přístupu k tvorbě: romány diktuje. Knihy předříkává, text tedy vzniká jako mluvené slovo, které autorova přítelkyně zapisuje, on se až posléze k napsanému vrací. Na dotaz k povaze této zvláštní metody Fleischer upřesňuje, že psaní, samo zapisování myšlenek ho příliš zdržuje – a navíc odvádí soustředění od hlavního a podstatného. Diktuje prý pomalu, každé slovo váží, text rovnou strukturuje. I proto se asi jeho „rukopis“ vyznačuje množstvím odboček ve vyprávění a ději, četnými návraty k již popsanému.

Fleischerovy knihy vyprávějí o složitých osudech ještě složitějších postav, většina příběhů je částečně autobiografická či aspoň vychází z nějaké reminiscence, jindy ze spisovatelovy představy anebo dojmu spjatého s krajinou, odkud pochází jeho rodina z otcovy strany. Otec byl maďarský Žid, ale jak Fleischerovy knihy – a zpovědi poskytované novinářům – naznačují, kořeny rodu rozkošatěly skrz značný prostor východní Evropy. Rumunská Transylvánie, Maďarsko a Podunají, Čechy... se pro Alaina Fleischera staly nezbytnou trestí všech románů. Přiznává, že jinam své příběhy neumí zasadit, jen v těchto krajích jeho představivost čerpá náměty pro další knihy.

Děj Fleischerových románů je tedy vždy pestrý, bohatý, mnohovrstevnatý, jednotlivé linky příběhů se složitě splétají. Ještě složitější však bývají jeho postavy. Například v románu Sekyra a Housle vypravěč postupně představuje nejprve tři různé Ester – hospodyni, žačku a milenku – jež mohou, a nemusí být jen jedinou, a jen co si čtenář na toto rozdělení Esteřiných rolí/role zvykne, v dalším díle knihy bude zaskočen zas novým pojetím této (či úplně jiné?) identity. Na začátku románu Neuspokojené tužby se tři mladíci, Léo, Paul a Jack, baví nebezpečnou hrou ve vytvoření jediné postavy, již nazývají Léopold-Jacques, princip spočívá v naprosté zastupitelnosti jednoho druhým, či třetím. Na schůzku s otcem financujícím Paulova studia tak suverénně přichází Léo, každá nová dívka některého z trojice musí projít křestem schůzky s dalšími dvěma... Mísení, matení a následné rozplétání identit, tak nápadný jev svých knih, Fleischer vysvětluje prostou a běžnou zkušeností: i my se druhému v různých situacích jevíme jinak, i my ve společnosti rozdílných osob a v každém konkrétním prostředí vystupujeme, reagujeme rozdílně. Proto tedy snaha, pokus zachytit i v románech nejasné kontury identit. Fleischer k tomu dodává, že si často ve francouzském prostředí – ač sám píše francouzsky (ve Francii se narodil a vyrostl, dnes tu žije), připadá jako autor přeložený. Tento dojem, a podobně i východoevropské podloží většiny svých románových příběhů, vysvětluje opět původem. V jeho rodině se odjakživa mluvilo různými jazyky – vždy ale s jasným cizím přízvukem. Fleischer si už jako malý všímal, že přestože všichni doma hovoří francouzsky, nikdo nezapře svůj jiný původ...

Fleischer se kromě psaní věnuje i dalším uměleckým aktivitám – je známým fotografem, výtvarníkem, natočil desítky filmů, je zakladatelem a ředitelem instituce Le Fresnoy, Studio national des arts contemporains, zaměřeného na multidisciplinární uměleckou tvorbu s využitím dnešních výrazových prostředků a nástrojů, zejména audiovizuálních, informačních a digitálních technologií. Všechny tyto činnosti ale důsledně odděluje. Rád přitom zdůrazňuje – a jeho literární tvorba je v tomto směru důkazem –, že slovo a obraz na sobě naprosto závisí: „není obrazu beze slov a není slova bez obrazu“.