Andresen, Sophia de Mello Breyner: Příkladné povídky 2

Andresen, Sophia de Mello Breyner
Příkladné povídky 2

ukázka beletrie zahraniční

Bylo to něco jako letní klub, velký hranatý dům natřený nažluto a se zeleným brlením na terase směrem do široké ulice, na níž pohádkové platany zabydlovaly noc...

Sophia de Mello Breyner Andresenová: Příkladné povídky, přel. Desislava Dimitrovová, doslov Silvie Špánková, Torst, 2007, 160 stran

Pláž
Bylo to něco jako letní klub, velký hranatý dům natřený nažluto a se zeleným brlením na terase směrem do široké ulice, na níž pohádkové platany zabydlovaly noc.

Vzduch voněl přílivem a ovocem. Ze stromů a hvězd jako by se linuly velké hudební skladby. A mezi bílými domy se tmavou, modrou nocí neslo šumění moře. To vše zahalovalo klub, jeho stěny i okna, stoly i židle. A jednoho po druhém to vtíravě zahalovalo i každého člověka.

Dovnitř se šlo přes vstupní halu velkými dveřmi, které byly stále otevřené.

Byla to ohromná hala s nostalgickou palmou uprostřed. Výzdoba pocházela z roku 1920 a vyznačovala se zvláštním stylem, který se vyskytoval pouze v onom kraji.

Na zelených lavicích přistavených k bílým stěnám, které do poloviny zakrývalo zelené dřevěné táflování, seděly skupinky lidí u zelených stolků.

Byly tam tři tmavé skupinky mužů a dvě světlejší skupinky žen určitého věku. Cestou přes halu jsem každé skupince popřála dobrý večer. Pak jsem pátravě pohlédla přes prosklené dveře herny. Hráči vypadali jako odsouzenci na smrt snažící se poklidně strávit své poslední hodiny. Byli duchem jinde a neviděli mě, jako by kdesi ustrnuli. Šla jsem halou dál a vstoupila do tanečního sálu.

Toho dne byl na pořadu večer s orchestrem. Orchestr přijížděl dvakrát týdně z jedné pláže v sousedství. Hubení mladí hráči měli na sobě staré smokingy, které nošením a vlhkými přímořskými zimami nabyly zelenkavého nádechu. Jako hudebníci zkrachovali: nevládli velkým uměním, peněz měli pomálu a slávy se nedočkali. Určitě už to vzdali nebo je to pobuřovalo. Doufám, že je to pobuřovalo: to není tak smutné. Pobouřený člověk, byť i jen vskrytu, není nikdy zcela poražen. Ale trpná odevzdanost, odevzdanost způsobená sílící hluchotou k podstatě bytí, je naprostý krach a není na ni léku. Zato lidé, kteří se vzpírají, dokonce i ti, které všechno - světlo lampy i světlo jara - zraňuje jako nůž, ti, kteří se pořežou o vzduch a o vlastní pohyby, jsou chloubou lidského údělu. Jsou to lidé, kteří nepřistoupili na nedokonalost. Jejich duše je proto velká poušť, kde není stínu ani osvěžení, kde oheň sálá, ale nevyhoří.

© Desislava Dimitrovová
Na iliteratura.cz ukázku publikujeme se souhlasem překladatelky a nakladatelství Torst

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3049x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce