Fuentes, Carlos 1

Fuentes, Carlos 1

rozhovor beletrie zahraniční

...Cervantes založil moderní román jako žánr žánrů. Obsahuje všechny žánry, dá se v něm mluvit o všem. Román může být báseň, může být dějepis, může být smyšlenka, může být divadlo, je to žánr s nejširším záběrem a žije si takhle dál pět set let po Cervantesovi. Mnohokrát se hovořilo o smrti románu, ale on se dál těší dobrému zdraví, ať se jakkoli mění vkus a doba...

Carlos Fuentes otevřel knihovnu Cervantesova institutu

ACH: Přijel jste do Prahy slavnostně otevřít knihovnu Cervantesova institutu, která nese vaše jméno. Co pro vás znamená Cervantes, tradice Dona Quijota nebo, jak říkáte, tradice La Manchy?
CF: Cervantes založil moderní román jako žánr žánrů. Obsahuje všechny žánry, dá se v něm mluvit o všem. Román může být báseň, může být dějepis, může být smyšlenka, může být divadlo, je to žánr s nejširším záběrem a žije si takhle dál pět set let po Cervantesovi. Mnohokrát se hovořilo o smrti románu, ale on se dál těší dobrému zdraví, ať se jakkoli mění vkus a doba.

- Je pravda, že čtete Dona Quijota každý rok znovu?
- Ano, a vždycky jako by to bylo poprvé. Velká díla se vždy čtou, jako by to bylo poprvé.

- Na přednášce v Cervantesově institutu jste rozdělil román do dvou velkých tradic: tradice La Manchy a na druhé straně tradice Waterloo. Můžete shrnout, v čem tyto dva směry spočívají?
- Zjednodušeně se dá říci, že tradice La Manchy se zakládá na lži, smyšlence, invenci, nepřítomnosti zkušenosti, na pokoře existence vůči úžasné moci imaginace, která přichází nahradit nedostatek zkušenosti. Naproti tomu tradice Waterloo se hodně zakládá na zkušenosti, na ekonomických a společenských reáliích, na tématu vzestupu hrdiny. Pojmenoval jsem ji tradice Waterloo, protože je založená na historické osobnosti Napoleona, jehož vzestup chce napodobit Stendhalův Julien Sorel nebo Balzacův Lucien de Rubempré. Je to vzor ambiciozního hrdiny moderního románu, který se snaží o společenskou kariéru, někdy i prostřednictvím zločinu, jako třeba u Dostojevského. Ve všech těchto hrdinech je velký kus Bonaparta a jejich svět je zcela vzdálen fantastickému, zázračnému světu, jaký si vymyslel don Quijote de La Mancha.

- Kdybyste měl své psaní vřadit do jedné z těchto dvou tendencí, kam byste se umístil?
- Jsem v obou zároveň jako téměř všichni romanopisci, máme všichni něco z La Manchy i něco z Waterloo. Protože ve chvíli, kdy jde o hrdinův vzestup, o politické ambice, o společenská hnutí, jsme v tradici Waterloo. Ve chvíli, kdy se pohybujeme ve světě invence, imaginace, krajních možností, jsme v tradici La Manchy.

- Existují v dnešní době romanopisci, kteří by se dali vepsat do čisté tradice La Manchy, jako jste v přednášce uvedl Lawrence Sterna a jeho Tristrama Shandyho, Diderota s Jakubem Fatalistou či Brazilce Machada de Assís a jeho Bráse Cubase?
- Myslím, že už ne, vždy je přítomen i opačný prvek, ale hodně má z La Manchy Borges, García Márquez, do jisté míry Salman Rushdie a také Günter Grass, i když u všech je patrná i napoleonská tradice společenského románu. Ale u těchto autorů nacházím quijotovský vzmach, snahu vymyslet svět. Svět, který existuje, se mi nelíbí, vymyslím tedy jiný, jaký mám rád, a budu za něj bojovat.

- V rozhovorech o svém posledním románu Všechny šťastné rodiny mluvíte o tom, že to není román ani povídky, ale „chórové vyprávění“. Znamená to, že tradiční žánry nestačí a je třeba vymyslet nové?
- Tradiční žánry se neustále proměňují, jen se tím potvrzuje to, co už předvedl Cervantes, já jen opakuji jeho lekci. Jak už jsem říkal na začátku, Cervantes spojil všechny tehdejší žánry, rozbil je a znovu dal dohromady – je v něm novinářství, epický, lyrický, pastýřský, milostný, byzantský román, pak události ze skutečného života, smyšlenky… kde je hranice mezi skutečností a fantazií? To je velké románové téma, které přináší Cervantes a s nímž zápasíme i my všichni ostatní spisovatelé, protože koneckonců nic z toho, co píšeme, neexistuje, neboť existuje jen na papíře. Vytváříme paralelní skutečnost, ale je to vlastně také „skutečnost“, jiná skutečnost, bez níž se ta „pravá“ nedá pochopit. Není možné pochopit svět bez Hamleta či dona Quijota.

- Dá se říci, že „chórové vyprávění“ je váš způsob, jak uchopit velmi složitou latinskoamerickou či konkrétně mexickou realitu, jako si Vargas Llosa vytvořil „totální román“ nebo García Márquez magický realismus?
- Nikdo nemá privilegium „totálního románu“, každý román se snaží o úplný, celkový, vyčerpávající pohled. Neexistuje totální, úplný román, všechny jsou již svou definicí jen částečné. Já se v knize Všechny šťastné rodiny pokusil zachytit rodinné konflikty mezi sourozenci, rodiči a dětmi, manželi, milenci… a propojit je hlasy těch, kteří nemají právo mluvit, nemají has. Nepřítomnými hlasy mlčících mas, jaké žijí ve velkých městech, jako je Mexiko, Lima, Paříž či Los Angeles. Existují tu lidé, které nikdy není slyšet, nikdy nejsou protagonisty, nikdy nejsou individualitami, jsou součástí velkého moderního chóru, kterému chci dát hlas.

- Vašim častým tématem nejen v této knize je násilí. Je to specificky mexické téma, související s mexickou minulostí, nebo se dá považovat za znak moderního románu jako takového?
- Minulost, přítomnost i budoucnost Mexika je plná násilí, je to čím dál násilnější země. Drogy, ozbrojené skupiny infiltrované do policie a další jevy vytvářejí situaci, že v Mexiku denně umírají desítky lidí, měsíčně stovky. Vojsko to není s to zvládnout, policie je zkorumpovaná a současný problém bezpečnosti je velmi vážný – minulost vypadá oproti dnešku málem mírumilovně. Vše souvisí s drogami, se snahou dekriminalizovat drogy, že pak se uvidí, co se stane…

- Téma minulosti je v mexické literatuře a ve vaší zvlášť hodně oblíbené.
- Ano, Mexiko zná svou minulost velmi dobře, je do ní zamilované, je jí okouzlené a někdy je až touto minulostí paralyzované. Ale znát a reflektovat vlastní minulost je důležité. To je problém našeho velkého severního souseda, že velmi snadno a často na svou minulost zapomíná. A v důsledku toho se dopouštějí stejných opakovaných omylů, kterým by se dalo vyhnout.

- Hodně latinskoamerických spisovatelů je fascinováno tématem hledání národní identity, mexičanství, argentinství apod. Myslíte, že je toto sebevymezování nosným literárním prvkem i ve 21. století?
- Už ne. Toto téma nás fascinovalo v 19. století, po pádu kolonialismu, když jsme se vymaňovali ze španělské nadvlády, a ve dvacátém století, kdy se tvořilo pojetí národa. Myslím, že dnes už nám toto téma starosti nedělá, víme, kdo jsme. Argentinec ví, co je to být Argentinec, Mexičan, co je to mexičanství. Nyní jde spíš o to, jak chránit a podporovat různorodost a odlišnost. V Latinské Americe se musíme naučit něco, co neumíme – jak respektovat politickou, rasovou, náboženskou, sexuální či mravní odlišnost.

- V jednom rozhovoru jste řekl, že dnes neplatí Sartrův imperativ, že každý spisovatel se musí politicky angažovat. Sám však ve svých knihách vyjadřujete dost jasně i své politické názory.
- Ano, ale protože je to mé vlastní rozhodnutí, ne povinnost, kterou by mi někdo předepsal. Sartre to měl jako imperativ pro dobrého spisovatele, a to je špatně. Jsou dobří i špatní angažovaní spisovatelé, stejně jako jsou vynikající i mizerní neangažovaní. Spisovatel má zodpovědnost výhradně vůči imaginaci a jazyku. A ačkoli se to v demokratickém režimu zdá neuvěřitelné, v diktaturách jsou spisovatelé právě za imaginaci a zacházení s jazykem zavíráni a posíláni do koncentráků a jejich knihy páleny. Protože diktatuře na imaginaci a slově záleží o to víc, oč jsou demokratickému režimu lhostejnější. To dokládá důležitost imaginace a jazyka. Jinak je spisovatel svobodný, zda se rozhodne politicky angažovat, nebo ne.

- Vy jste byl v Praze už několikrát, poprvé v roce 1963 cestou do Polska a bývalého SSSR, potom v roce 1968, společně s Cortázarem a Garcíou Márquezem, na pozvání Milana Kundery. Je pravda, že jste přijel protestovat proti invazi?
- Ano, proto jsme přijeli. V prosinci už bylo pražské jaro zamrzlé a věc ztracená, ale existovalo něco, co přetrvávalo a co nás zajímalo – obrovský smysl pro humor, schopnost odolávat, ačkoli také jsme viděli mnoho rezignace. Na těchto návštěvách, které organizovaly Listy, na jejichž pozvání přijel i Sartre s Beauvoirovou a pak my, jsme se snažili vytvořit nějakou situaci umožňující budoucí návrat k demokracii a svobodě v Československu.

- O událostech 60. let jste nedávno vydal esej s názvem Rok 1968: Paříž, Praha, Mexiko. Je zkušenost šedesátých let stále podstatná pro mexickou společnost? Třeba i pro mládež?
- V 60. letech se odehrálo vše: Paříž, Praha, Mexiko, Berkeley, Tokio… Hnutí mládeže, nové obrodné myšlení… Do roku 1968 legitimizovala vlády sama Mexická revoluce. Vláda o sobě říkala, že vzešla z revoluce, což ji legitimizovalo, byť nebyla demokraticky zvolena. Ale rok 1968 zpochybnil všechny základy mexického vládního systému a postupnými ústupky se došlo až k dnešnímu volebnímu systému.

- Pořád ještě píšete rukou?
- Ano, píšu perem do sešitu, na pravou stránku píšu, na levé opravuji.

- Kdybyste si měl vybrat jednu knihu, kterou byste chtěl dát přeložit do češtiny, která by to byla?
- Nevybral bych žádnou, všechny považuju za své děti, tvoří celek mého díla, všechny je mám stejně rád, i kdyby některé šilhalo nebo kulhalo.

- Poslední vaší knihou, která tady česky vyšla, je Starý gringo. Jak jste přišel na nápad psát o americkém spisovateli, který přijde umřít do Mexika?
- Na tu knihu jsem myslel už od svých patnácti let, ale nevěděl jsem, jak ji napsat, protože jsem byl moc mladý. Začal jsem v patnácti, s přestávkami pokračoval až do roku 1985. Také trochu přispěla Jane Fondová, která chtěla, abych pro ni napsat něco, v čem by mohla hrát. Tehdy jsem knihu dopsal a tady je, ale zabrala několik etap mého života. Vždycky se mi líbily Bierceovy povídky a silně mě ovlivnily stejně jako jeho osud – Bierce se ztratil kdesi v Mexické revoluci.

- Ve vašich knihách má velikou, téměř magickou moc jazyk, slovo. Pojmenováváním vytváříte skutečnost. Souvisí tento důraz na slovo s vaším bilingvismem, s dětstvím prožitým převážně v anglofonním světě?
- Nemyslím, spíš to souvisí s tím, že jsem si španělštinu vybral jako jazyk svého psaní, ačkoli mě všechno vedlo k tomu, abych psal anglicky. Mimo jiné byl důležitý můj pobyt v Chile, kde jsem ve 40. letech zažil nejlepší dobu demokracie a zároveň rozkvětu nejlepší poezie s básníky, jako byl Huidobro, Neruda či Gabriela Mistralová. Když jsem četl je a také pak v Argentině Borgese, řekl jsem si: „Tohle je můj jazyk, ne angličtina.“ Angličtina má spisovatelů nazbyt, ve španělštině je stále hodně věcí, jež je potřeba říci.

© Anežka Charvátová, 5. 6. 2007
Ve zkrácené podobě vyšlo v MFDnes 6. 6. 2007
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2933x

Inzerce