Imigrantky v dílech současných amerických etnických autorek

Úvod
„Smutek, který tvoří podstatu exilu,“ ochromující zážitek odcizení, ztráty životodárné tradice a vrůstání do nového prostředí je v(d)ěčným námětem literatury, poznamenal Edward Said v eseji Přemítání o exilu. Agendu americké přistěhovalecké literatury – téma amerikanizace přistěhovalců v novém prostředí (transformace a štěpení etnicity do moderní kolektivní identity) nastolili židovští spisovatelé reflexí role židovství v zesvětštělých asimilacionistických Spojených státech. Literární proslulost a společenský přesah jejich děl potvrzoval do poloviny minulého století jednohlasou evropskou imigrantskou zkušenost. V současném „transnacionálním“ období inspirují americkou literaturu etničtí přistěhovalci z nejrůznějších koutů postimperiálního světa.

Dobrovolná migrace z Východu na Západ (resp. z Jihu na Sever), z patriarchálně uzavřené do demokratické otevřené společnosti je motivována nadějí na lepší osud menšin včetně žen. (Na rozdíl od údělu Afroameričanů nebo indiánů vyhnaných z domovů a přesídlených do rezervací.) I proto dnes píší o imigraci více ženy než muži a postavy imigrantek jsou četnější než postavy jejich mužských protějšků. V imigračním směřování od restrikcí ke svobodě a většímu uplatnění menšin hrají roli i specificky „ženské akcenty“ (zejména motiv mateřství a paměti rodu). Pionýrské dobývání neznámých území ustoupilo dominantní úloze žen při zakládání a obnově „domovů“, dobrodružství ustoupilo rodinnému dramatu a romanci. Spíš než marné („esencialistické“) hledání sdílené „ženské identity“ dokládají příběhy imigrantek postup feminizace západního světa projevující se renesancí solidárních, citově angažovaných vztahů a komunikativním nacházením shody.

Autorky americké přistěhovalecké literatury pocházejí převážně z diasporického či etnicky menšinového prostředí. Pohledem na přistěhovalectví skrze etnicitu dokumentují posun od exilových autorek (cizinek píšících anglicky) k diasporickým spisovatelkám (tj. od přistěhovalecké literatury k etnickým menšinovým literaturám). Jsou spojeny (mnohdy nejen tvorbou, ale i vlastním životem) s postkoloniální dislokací a migrací celých skupin obyvatelstva. Jde často o představitelky dobrovolného literárního vystěhovalectví – imigrantky první generace (kromě druhogeneračních výjimek jako jsou A. Tanová, S. Cisnerosová či příslušnic autochtonní menšiny, např. A. Walkerová). Svým původem reprezentují mimoevropské regiony významné z hlediska přistěhovalectví do Spojených států.

Mezi autorkami zastoupenými v této studii jsou postkoloniální imigrantky pocházející jednak z anglofonních zemí bývalého Britského impéria – Američanky východoindického a západoindického původu – Bharati Mukherjeeová, Jhumpa Lahiriová a Jamaica Kincaidová, jednak spisovatelky původem z hispanofonních karibských ostrovů a Mexika – Cristina Garciová, Judith Ortiz Coferová a Sandra Cisnerosová. Imigrantky s předky ve východoasijských zemích reprezentují autorky čínsko-, vietnamsko- a korejskoamerického původu – Amy Tanová, Lan Caová a Nora Okja Kellerová. (Autorky židovského původu zde vzhledem k rozsahu práce nejsou zmiňovány.)

Většina výše uvedených spisovatelek reprezentuje fiktivně autobiografický proud americké literatury. Až na výjimky se autorky opírají o osobní a rodinné zkušenosti s imigrací a experimentují s beletrizovanou semiautobiografií. Potvrzuje to i výskyt autorských vypravěček a „imigračních bildungsromanů“ s jednou či více vypravěčkami, v nichž má individuace hrdinek obvykle autobiografické pozadí. (Vypravěčky nejsou identické s autorkami, přestože se zaštiťují autoritou první osoby, resp. si přivlastňují jejich osobní hlas.)

Hrdinky próz B. Mukherjeeové čelí podobným provizoriím jako spisovatelka – od indického dětství až po občanky Spojených států. Prameny tří kultur se slévají v povídkovém a románovém debutu v Londýně narozené dcery bengálských rodičů, na Rhode Islandu vychované J. Lahiriové. Zkušenost newyorské au pair v sedmnácti letech prožila a později literárně zpracovala J. Kincaidová. Dětských zážitků migrantek využívají S. Cisnerosová a J. Ortiz Coferová. Od útlého věku formovala kubánská diaspora dvojí identitu C. Garciové. Do románové semiautobiografie se promítla zkušenost Lan Caové, která emigrovala ve čtrnácti letech. Z hlubších vrstev vzpomínek – zasutých epizod pohnutého života v Číně narozené matky – čerpá A. Tanová.

„Dvojí kleště“, v nichž se ocitají postavy imigrantek – příslušnic dvou „menšin“, podmiňují postkoloniální a feministické souvislosti, do nichž knihy etnických autorek vstupují. (Vystaveny mocenské asymetrii, mohou „jiné ženy“ čelit i dvojímu vyloučení. Z jedné strany jsou utiskovány – rasovou, etnickou, národní – většinou, z druhé mužskou populací.)

Při migrační difúzi (přechodech přes „práh“ a zpět) opouštějí nové (i)migrantky dočasné pozice a „posouvají“ své identity. Menšinové autorky lokalizují proměnlivé znaky identit mimo dosah binárních protikladů a hierarchizujících kategorií v „mezerách“ mezi přesouvajícími se subjektovými pozicemi. Identifikační rozdíly umísťují do těchto prahových (vmezeřených, zprostředkujících) časoprostorů. Pojmenováním hraničních diferencí a vztahů z hlediska neprivilegované menšiny (namísto ustrnutí v protikladu „stejného“ a „jiného“) se přistěhovalecká literatura účastní poststrukturalistické kritiky zestejňujícího myšlení a postkoloniálního potvrzování kulturně hybridních forem podobnosti a odlišnosti. Výsledkem vrstvení různorodých kultur je postkoloniální hybridní subjekt.

Postavy imigrantek, které přecházejí z tradičního (předmoderního) do liberálnějšího (moderního) patriarchátu, podléhají vlivu sociálně utvářených rodových rolí. Přistěhovalecká literatura využívá světla vrženého feministickými teoriemi do temných zákoutí patriarchálních stereotypů a podílí se na dekonstruktivní kritice mocenského pohlavně-rodového protikladu. (Feministickou kritiku zaujala např. J. Kincaidová, S. Cisnerosová, A. Walkerová aj.)

Projevy amerikanizace odpovídají dialektice skupinové totožnosti a odlišnosti (konstant a proměnných etnicity) – sebeurčení etnické komunity odvozenému od společné historie a předků a řady proměnlivých charakteristik (kulturních praktik, jazyka, místa pobytu ap.). Jsou výslednicí konfliktů zděděné a získané identity na škále mezi etnickou sebeidentifikací a účelovým popíráním etnicity; přistěhovalkyně zakořeněné v „jinakosti“ jsou sváděny k univerzalismu a asimilaci. Platí „interaktivní model“ (I. Hasan), v němž se minoritní společenství neprezentuje izolovaně, nýbrž ve sboru hlasů jiných skupin, a identity nejsou dány zevnitř, nýbrž se rodí ze vzájemného oplodňování kultur. Etnická identita („připsaná“ i dobrovolně „zvolená“) je pak kulturně reprodukovaný konstrukt utvářený osobním a skupinovým sebevymezením vyjednávaným v komunikaci s jinou (obvykle majoritní) skupinou. Dvouohnisková perspektiva přitom dává imigrantkám šanci uskutečňovat jak transformativní příležitosti amerického snu, tak nové potence tradičních hodnot.

„Současné postkoloniální diskursy mají své kořeny v konkrétních situacích kulturního vyhnanectví,“[1] poznamenává Homi Bhabha v práci Tam, kde přebývá kultura. Sociálním jevům souvisejícím s e/imigrací nenastavují spisovatelky stejnorodé, ploché „zrcadlo“. Referenční potenciál jejich děl vystihují spíš Bachtinovy pojmy „různořečí“ a „polyfonní odkazování“. Z konkurence různých hlasů vytvářejí autorky „dialogizující pozadí“ fragmentů a alternativních verzí vnějšího světa, textů a kontextů. Dialogické (polyfonní) romány reflektují rozbíhavé hlasy pluralitní společnosti, skutečnou „heteroglosii“ světa. (Dialog, který etnické autorky vedou, má nejen kontextuální, ale i intertextový přesah – jejich díla jsou součástí menšinového kontra-diskursu, který „oponuje“ textům považovaným za kanonické.) 

Tato studie vychází z rozboru 18 próz (viz odkazy) vydaných 10 výše uvedenými autorkami v rozmezí let 1989 – 2004.[2] Každá ze čtyř hlavních kapitol je dále rozdělena na osm podkapitol.

První kapitola (I) uvádí historický kontext, motivy a typologii exilu a adaptačních strategií. Postavy imigrantek jsou klasifikovány na základě specifických kritérií a odpovídajících akulturačních modelů. Obě přistěhovalecké generace jsou vnitřně diferencovány na „neasimilovatelné“ matky-cizinky, resp. nekritické naturalizované Američanky, a amerikanizované, resp. rebelující dcery. Pozornost je věnována bariérám orientalistických a rodových klišé a symbióze „cizinců“ s „domácími“ při národní rekonstrukci.

Druhá kapitola (II) sleduje přechody ze stejnorodých do pluralitních světů a soužití imigrantek s většinovou společností provázené anglokonformní antitradicionalistickou vzpourou i deziluzí z moderních stereotypů a kulturního odcizení. Porovnávány jsou strategie přežití, projevy transformativního násilí v procesu amerikanizace a proměny imigrantky z postkoloniálního objektu v soběstačný (občanský) subjekt.

Třetí kapitola (III) se zabývá vývojem ambivalentních vztahů prvogeneračních a druhogeneračních imigrantek a přeměnou mateřské tradice v hodnotu využitelnou dcerami. Zdůrazněna je role „vyprávění příběhů“ a rodinného dialogu při rekonstrukci minulosti matek a oživení etnicity.

Čtvrtá kapitola (IV) si všímá procesů podvracení a vyvažování při revizi „symbolické celistvosti“ a harmonických vztahů (v rodině, diaspoře i původní vlasti). Konfrontuje vakuum bezdomovectví s plností obnoveného domova, „osudovou“ determinaci s improvizačním vzdorem hrdinek.

Závěrečné shrnutí se pokouší o syntézu vybraných poznatků. „Nová imigrantka“ z ní vychází jako produkt řady postkoloniálních vykořenění, transnacionálního pohybu a uvolněné vazby mezi identitou a místem.

Sledované postavy a použitá díla primární literatury: 
Jasmine - B. Mukherjeeová: Jasmine (1989) 
Babli - B. Mukherjeeová:  The Father (Otec,1985) 
Vinita - B. Mukherjeeová: Visitors (Návštěvníci, 1985) 
Panna - B. Mukherjeeová: A Wife’s Story (Příběh manželky, 1988)
Ašima, Sonia - J. Lahiriová: The Namesake (Jmenovec, 2004) 
Lucy - J. Kincaidová: Lucy (1991) 
Lourdes, Pilar - C. Garciová: Dreaming in Cuban (Snění v kubánštině, 1992)
Constancia, Isabel; Reina - C. Garciová: The Agüero Sisters (Sestry Agüerovy, 1997)
Ramona, Marisol - J. Ortiz Coferová: The Line of the Sun (Čára slunce, 1989) 
Esperanza - S. Cisnerosová: The House on Mango Street (Dům na Mango Street, 1984)
Cleófilas - S. Cisnerosová: Woman Hollering Creek (Potok ženského křiku, 1991)
Suyuan, An-mei, Lindo, Ying-ying; Jing-mei, Rose, Waverly, Lena - A. Tanová: The Joy Luck Club (Klub radosti a štěstí, 1989) 
Winnie, Pearl - A. Tanová: The Kitchen God’s Wife (Manželka boha kuchyně, 1991)
Olivia; Kwan - A. Tanová: The Hundred Secret Senses (Sto skrytých smyslů, 1995) 
LuLing, Ruth - A. Tanová: The Bonesetter’s Daughter (Felčarova dcera, 2001) 
Thanh, Mai - L. Caová: Monkey Bridge (Opičí most, 1997) 
Akiko, Beccah - N. O. Kellerová: Comfort Woman (Utěšitelka, 1995)
Taši - A. Walkerová: Possessing the Secret of Joy (Tajemství Radosti, 1992) 

Poznámky
[1] Bhabha, Homi: „Tam, kde přebývá kultura“, přel. M. Pachmanová, Labyrint revue 9–10, 2001, s.115.
[2] Z uvedeného období se vymykají povídky B. Mukherjeeové (1985, 1988). Nevyhnutelné jsou odkazy na Válečnici (The Woman Warrior) Maxine Hong Kingstonové, zakladatelské dílo přistěhovalecké literatury asijsko-amerického okruhu, které vyšlo již v roce 1976.

© Karel Helman