Imigrantky v dílech současných amerických etnických autorek
Motivy exilu a typologie nových e/imigrantek (národní rekonstrukce)

"...imigrant neustále přechází, proniká územím a opouští pevná místa." E. Said
"...cokoliv je možné..." (Jing-mei) A. Tanová

Literární podobizny migrantů – živlu fyzicky a duchovně těkavého – reprezentují podle Edwarda Saida „kontrapunktickou a často nomádskou“ povahu americké kultury. Exulanti „putují nebo plují kontrapunkticky napříč kulturami“, nejsou ani „zde“, ani „tam“ a „nomádský pohled na svět“ (S. Rushdie) jim umožňuje kritický odstup. Polaritu vázanosti a vyvázanosti, nietzscheovské napětí mezi „zde“ a „tam“ vystihl Michel Maffesoli pojmem „dynamická zakořeněnost“: aby místo, z něhož pocházíme, a vztahy v něm navázané nabyly smyslu, je nutné je reálně či imaginárně „překročit“. „[Comfort Woman] základů veškeré sociální strukturace stojí napětí mezi místem a ne-místem,“ poznamenává Maffesoli. Emigrace je vykročením z uzavřenosti ve vlastním teritoriu do „ne-místa“ [u-topos] a Amerika se shodou historických okolností stala hlavní destinací (a kolébkou utopií). Hrdina k ní dospívá po dlouhé pouti – zasvěcení svého druhu, jímž je „[e]xistence ... opět přivedena ke své prvotní zbloudilosti,“[1] dodává Maffesoli. Ačkoli poutník i na nových cestách strádá, nezastavuje se, neokupuje „dobytá území“, ale znovu čelí rizikům s nejistým koncem. „Stali se z nás všech nomádi,“ stýská si nad (i)migračním provizoriem Thanh Nguyen v románu Opičí most autorky vietnamského původu Lan Caové.

1. Historické pozadí a demografie poválečné e/imigrace
Jestliže svobodomyslnost přistěhovalců americkou demokracii zrodila, soužití hostitelské a imigrantské kultury je jejím průběžným testem. V 19. století Kongres omezoval zejména přistěhovalectví z Asie. Spojené státy v letech 1882 až 1924 nepřijímaly asijské vystěhovalce a k legislativním změnám umožňujícím žádat o americké občanství došlo až na přelomu 40. a 50. let minulého století. Se zvýhodněním západo- a severoevropského regionu podpořeným Johnsonovým a Reedovým zákonem (1924) skoncovala teprve legislativa 60. let minulého století. V roce 1965 podepsal president Johnson zákon, který poprvé nebral v potaz národnost uprchlíka a stanovil počty pro východní a západní polokouli (20 tisíc imigrantů z každé země). Mimo kvóty umožňoval zákon vstup rodinných příslušníků. Díky liberalizaci imigrační politiky, globální revoluci v dopravě a absorpčním schopnostem pozdního kapitalismu zůstala Amerika zemí přistěhovalcům zaslíbenou. Desítky miliónů legálních imigrantů doprovázené milióny „bez dokumentů“, které neslyšely nebo nedbaly sloganu „člun je plný“, připluly za více či méně dramatických okolností k vytouženým břehům. (Mezi roky 1965 a 2000 dorazilo do Spojených států 23 milionů přistěhovalců převážně z Latinské Ameriky a Asie. Asi čtvrtina přistěhovalců v devadesátých letech vstupovala do země ilegálně.)

S migračními vlnami vzedmutými dopady druhé světové války a zhroucením Britské říše k nim dorazila i nová přistěhovalecká „kosmopolitní metavyprávění“ (J. Hagedornová).[2] Noví imigranti si přinášejí jizvy z „bitev imperialismu“ (E. Said). Jsou vesměs oběťmi velmocenských zájmů, nestability a rozvratu v mateřských zemích. Přicházejí z hierarchicky uspořádaných (často agrárně polofeudálních) společností – Mexikem a bývalými západoindickými koloniemi počínaje přes komunismem postižené oblasti jihovýchodní Asie či Kubu až po nacionalismem sužovaný indický subkontinent. Vedle původních (autochtonních) menšin se díky přistěhovalectví etablují další etnické menšiny.

Zákon o imigraci z roku 1924 v podstatě znemožnil přistěhovalectví z Asie a do konce druhé světové války byla ani ne stotisícová komunita Američanů asijského původu stagnující až decimovanou složkou společnosti. Tvořila ji vymírající čínská „staromládenecká“ pospolitost (zákony bránily manželkám Číňanů připojit se ke svým mužům), internacemi rozvrácená japonská komunita a korejské a filipínské diaspory frustrované poměry v domovských zemích (japonskou okupací, resp. přetrvávajícím koloniálním statutem). Předsudky vůči přistěhovalcům z Východu přežívaly i po válce. „První vlna“ asijských přistěhovalců, kteří utíkali před nepokoji v domovských zemích (občanskou válkou v Číně, separatismem na indickém subkontinentu, důsledky francouzské okupace a porážky ve Vietnamu), přesto rychle vsákla do americké půdy zkypřené liberálnější imigrační politikou. V 50. letech polevila institucionální diskriminace znemožňující získat občanství a politicky tak projevit postupující asimilaci. (Zákon o naturalizaci [1790], který umožňoval získat občanství na základě rasových kritérií byl zrušen teprve v roce 1952.)

Po přijetí legislativy, která změnila v polovině 60. let přistěhovaleckou politiku kvót podle národnostního původu a pomohla znovu přeměnit Ameriku na „zlatou bránu pro imigranty z ‚jiného břehu‘“ (R. Takaki),[3] zvrátila nadvládu evropské imigrace „druhá vlna“ přistěhovalců z Asie.

Na rozdíl od „starých Číňanů“ utíkají „noví Číňané“ přes Hong Kong nebo Tchaj-wan. Amerika pro ně již není místem dočasného pracovního pobytu, ale novým domovem a příležitostí pro druhou přistěhovaleckou generaci. Druhá vlna vrcholila exodem statisíců jihovietnamských utečenců poté, co v dubnu 1975 padl Saigon do rukou Vietkongu a severovietnamských sil. Přestože je tradičním místem zakotvení Kalifornie, jsou rychle přibývající asijští přistěhovalci rozptýleni po celé zemi. Přes značnou profesní a sociální mobilitu zůstávají věrní mravům a zvyklostem zemí původu. Z jejich domácí a diasporické zkušenosti čerpají spisovatelky asijského původu.

Druhá světová válka byla rovněž impulsem pro spontánní „řetězovou migraci“ (M. Weiner) Mexičanů, v minulosti vypuzovaných zábory v prostoru střetů Španělska, imperiálních nároků Spojených států a později i nezávislého Mexika. Od války neustal příliv jak smluvních zemědělských dělníků [braceros], tak ilegálních migrantů [mojados]. Jen v rámci „Programu Bracero“ (1942–47) a jeho doznívání do poloviny 60. let přišlo do USA na pět miliónů legálních farmářských dělníků. Další miliony krajanů svůj pobyt nelegalizovaly, i když to bylo dodatečně umožněno, což ve svém důsledku nelegální imigraci zvýšilo. Mexikoameričané jsou jednak produktem tzv. „interního kolonialismu“ (R. Acuña) – potomky původních obyvatel (španělských imigrantů a Mexičanů), kteří obývali území později anektovaná Spojenými státy a tvoří jen menší část dnešních Chicanos, jednak potomky pozdějších přistěhovalců. Na rozdíl od „externí kolonizace“ podle eurocentrického modelu přistěhovalectví jde o „domácí“, dovnitř obrácený imperialismus, který stírá kulturní hranice (mezi USA a Mexikem). Odpor vůči vnitřní kolonizaci ztělesňují a úkolu „dekolonizovat myšlení“ se zhostili chicanští spisovatelé.

Koloniální dějiny jsou také katalyzátorem (i)migrace z karibské oblasti, sféry velmocenského soupeření mezi Španělskem, Spojenými státy a západoindickou výspou Britské říše. Přistěhovalectví z oblasti odbrzdil účelovým vynětím západní polokoule z restrikcí zákon z roku 1924. Mocenská přitažlivost USA ovlivňuje podmínky přistěhovalectví – ať již ze závislého území (Portorika) nebo z území poválečných zprostředkovatelů amerického vlivu (Dominikánské republiky a Kuby). Masivní odchod z Kuby nastal po roce 1959, kdy Spojené státy, které dříve diktatury podporovaly, odmítly uznat Castrův režim. Další vlna emigrantů opustila ostrov v 80. letech během tzv. exodu Marielitos. (Přistěhovalecké vlny s sebou vzaly některé spisovatelky, které již za sebou měly debuty v Havaně, a později vyzvedly autory zrozené z exilového společenství, „děti exilu“ tíhnoucí k bilingvnímu vyjadřování.) Demografie Spojených států je tak již několik desetiletí pod vlivem „čtvrté vlny“ hispánskokaribských a afrokaribských (i)migrantů. Vedle bílých španělsky hovořících Hispánců vznikla diaspora anglofonních imigrantů z bývalých britských kolonií. I když hispanofonní bělošští přistěhovalci kulturně inklinují spíš k Latinské Americe, nelze mezi jejich a západoindickou kulturou vést ostrou hranici. Podobné historické zkušenosti s kolonialismem a modernizační snahy o obnovení kulturní svébytnosti je sbližují nejen navzájem, ale i s afroamerickou menšinou. Obě větve byly předmětem imperiálního podmanění (na rozdíl od identity hispánských Američanů pramení afrokaribská identita ze zkušenosti otroctví; ostny pozůstatků západoindického otrokářství pronikají na povrch například v románech J. Kincaidové). Zatímco karibští Hispánci směřují zpravidla do New Yorku a Miami, mexičtí běženci míří do vnitřních čtvrtí Los Angeles a Chicaga (přičemž většina jejich ekonomicky vykořisťovaných krajanů osídlovala farmářský Jihozápad). Migrace z venkova do přistěhovaleckých čtvrtí [barrios], velkoměstských „ostrovů“ původní kultury, inspiruje hispánskoamerické, resp. chicanské spisovatelky.

2. Dialektika „kořenů“ a „souhlasu“ a přistěhovalecké generace
Poměr mezi původní zděděnou identitou a v Americe osvojenou národní identitou je v dílech imigrantských spisovatelek různě namíchán. Werner Sollors ve studii etnických základů americké literatury Za rámec etnicity (Beyond Ethnicity, 1986) rozlišuje pokrevní pouto etnických „kořenů“ [descent] po předcích a vyjednaný „souhlas“ [consent] se společnými rysy a pravidly soužití přijatými v Americe. Konsensu (v zemi s různorodými kořeny) dosahují přistěhovalci neustálou volbou, znovuobjevováním a rekonstrukcí etnicity, jež je příhodným přemostěním různých společenských dělítek (rasových, rodových, třídních, vzdělanostních aj.).

Zatímco rasové pojetí národní identity vychází z fyzické povahy skupinových rozdílů, etnicita se opírá o kulturní diference. Na odlišnost mezi kulturními (změnitelnými) a askriptivními (relativně stálými) prvky identity, mezi etnicitou (ve smyslu způsobu života) a etnickou příslušností (chápanou jako širší příbuzenstvo) upozornil již Horace Kallen: „Lidé si mohou v té či oné míře vybrat své šaty, politické názory, manželky, náboženství, životní principy; nikdy si však nemohou vybrat své předky.“[4]

Svou etnicitu „objevuje“ a „zhodnocuje“ emigrant teprve po příchodu do Ameriky. Každá generace přistěhovalců prochází sebeidentifikačním cyklem tváří v tvář asimilacionistickým předsudkům Američanů anglosaského etnika.

Nové kulturní identity vyrůstající z půdy diaspory jsou hybridní útvary vzniklé „křížovým opylením“ (R. Cohen) a setkáním různých tradic v dynamických „smíšených kulturách“. (Emigrace zvířila stojaté vody tradic a urychlila „erozi“ i následné usazování „naplavenin“ na bazální „biologické identitě“ obyvatel diaspory, pomáhá si geologicko-přírodovědnými analogiemi B. Mukherjeeová v eseji Americký snílek.) Zatímco kritička Pin-chia Fengová vnímá posun od „národní“ k „diasporické“ perspektivě jako emancipaci od euroamerického kulturního hegemonismu, známější Sau-ling Wongová ho považuje za „odnárodňování“. Díky prodyšnosti jak „asijského“, tak „asijsko-amerického“ prostoru se podle Wongové v přeshraničním diasporickém diskursu ztrácí pud národní, rodinné a individuální sebezáchovy.[5] Stephen H. Sumida se naopak domnívá, že příslušníci východních národů, kteří se rozptylují po Spojených státech od 60. let s uvolňováním imigračního zákonodárství, mají tendenci považovat se za „Asijce v Americe“ spíše než „asijské Američany“. Jestliže dříve byly děti přistěhovalců nuceny „stát se Američany“, ve stávající diasporické fázi si jedinec volí svou kulturní identitu. „Člověk si může ‚vybrat‘“, tvrdí Sumida, „neboť se dá předpokládat, že zná obě alternativy – Asii i Ameriku.“[6]

Z hlediska v Americe narozených generací se střet starého a nového světa jeví jako konflikt minulosti (předků) a projektu budoucnosti (potomků), přičemž přistěhovalci nárokující si typicky americké „právo na nový začátek“ v různé míře minulost potlačují.[7] S posunem od integračních snah k etnickému probuzení (potvrzování skupinových odlišností) menšin však přicházejí ke slovu nostalgické vzpomínky a rekonstrukce (mýtické) minulosti. K vyvažování napětí mezi „kořeny“ a „souhlasem“ přispívá pojetí „generace“ vyložené W. Sollorsem jako rétorický konstrukt, který se uplatňuje („vytváří“) v procesu amerikanizace přistěhovalců, kdy vytváří „povědomí o kohezním příbuzenství mezi rozmanitými obyvateli této země.“[8]

Vzhledem k orientaci na ose minulost – budoucnost je významné pomocné dělení postav imigrantek podle přistěhovaleckých generací (v souběhu s věkem a délkou pobytu v adoptivní zemi) odvozených od místa narození (v souběhu s „kulturní vzdáleností“ od Spojených států). Prózy vybrané pro tuto studii mají většinou dvě generační patra, v některých z nich je časová sonda spuštěna k pokolení babiček imigrantek druhé generace.

Imigrantky první generace (srov. tabulka 1) narozené mimo Spojené státy[9] pocházejí z týchž regionů jako autorky (resp. jejich předkové). Dále se dělí na starší (převážně v roli matek) a mladší ročníky. K prvním patří Suyuan, An-Mei, Lindo, Ying-ying (všechny [The Joy Luck Club]), Winnie [The Kitchen God’s Wife], LuLing [The Bonesetter’s Daughter], Akiko [Comfort Woman], Ašima [The Namesake], Thanh [Monkey Bridge], Ramona [The Line of the Sun], Reina, Constancia (obě [Agüero Sisters]) a Lourdes [Dreaming in Cuban]. Až na poslední dvě jmenované jsou konzervativnější a kritičtější k přijímající společnosti. Naproti tomu Lucy [Lucy] (19letá), Kwan [The Hundred Secret Senses] (18letá), Jasmine [Jasmine] (17letá), Vinita [Visitors], Panna [Wife’s Story] a Taši [Possessing the Secret of Joy] jsou vesměs schopné přizpůsobit se změněným podmínkám. (Výjimkou je Cleófilas [Woman Hollering Creek], která se po krátkém pobytu „na druhé straně“ vrací do Mexika.)

Tabulka 1: Postavy imigrantek první generace
Jméno postavy / Místo narození / Místo pobytu v USA / Příbuzenský vztah (dominantní role)
Jasmine [Jasmine] / Hasnapur, Paňdžáb, Indie / New York (NY), Baden (IA) / (manželka, vdova; „host“)
Vinita [Visitors] / Kalkata, Indie / Guttenberg (NJ) / manželka
Panna [Wife’s Story] / Bombaj, Indie / New York / manželka
Ašima [The Namesake] / Kalkata / Cambridge (MA) / matka
Suyuan [The Joy Luck Club] / Kuej-lin, Čína / San Francisko (CA) / matka
An-mei [The Joy Luck Club] / Tiencin, Čína / San Francisko / matka
Lindo [The Joy Luck Club] / Tchaj-jüan, Čína / San Francisko / matka
Ying-ying [The Joy Luck Club] / Wu-si, Čína / San Francisko / matka
Winnie [The Kitchen God’s Wife] / Chan-čou, Čína / Fresno (CA) / matka
LuLing [The Bonesetter’s Daughter] / ves jižně od Pekingu, Čína / San Francisko / matka, (dcera)
Kwan [The Hundred Secret Senses] / Čangmian, Čína / San Francisko / sestra
Thanh [Monkey Bridge] / Ba Xuyen, Vietnam / Falls Church (VA) / matka
Akiko [Comfort Woman] / Korea / Honolulu (HI) / matka
Lucy [Lucy] / St. John’s, Antigua / New York / („host“; dcera)
Lourdes [Dreaming in Cuban] / Havana, Kuba / Miami (FL), New York / matka
Constancia [Agüero Sisters] /Havana / New York, Miami / sestra, dcera, (matka)
Reina [Agüero Sisters] / Havana / Miami / sestra, dcera
Ramona [The Line of the Sun] / Salud, Portoriko / New York, Paterson (NJ) / matka
Cleófilas [Woman Hollering Creek] / Monclova, Mexiko / Seguin (TX) / manželka
Taši [Possessing the Secret of Joy] / (západní Afrika) / (pravděpodobně Georgia) / dcera, (manželka)

K imigrantkám druhé generace (srov. tabulka 2) narozeným ve Spojených státech (nebo přivezeným či vypraveným do Ameriky před dovršením 15 let) patří dcery výše uvedených matek – Jing-mei, Rose, Waverly, Lena (všechny [The Joy Luck Club]), Pearl [The Kitchen God’s Wife], Ruth [The Bonesetter’s Daughter], Beccah [Comfort Woman], Sonia [The Namesake], Mai [Monkey Bridge] (poslána ve 14 letech), Marisol [The Line of the Sun], Isabel [Agüero Sisters] a Pilar [Dreaming in Cuban] (dvouletá) a další Američanky čínského, indického a mexického původu Olivia [The Hundred Secret Senses], Babli [A Father] a Esperanza [The House on Mango Street]. Jsou sociálně pohyblivější, amerikanizovanější „asimilacionistickou“ generací zaměřenou na budoucnost (výjimkou je Beccah [Comfort Woman] vykazující psychosomatické příznaky traumatu), avšak bez opory ve vlastní jasně definované identitě.

Tabulka 2: Postavy imigrantek druhé generace
Jméno / Původ / Místo pobytu / Příbuzenský vztah (dominantní role)
Babli [A Father / indický / Detroit (MI) / dcera
Sonia [The Namesake] / indický / Cambridge (MA) / dcera
Jing-mei [The Joy Luck Club] / čínský / San Francisko (CA) / dcera
Rose [The Joy Luck Club] / čínskoamerický / San Francisko / dcera
Waverly [The Joy Luck Club] / čínskoamerický / San Francisko / dcera
Lena [The Joy Luck Club] / čínskoamerický / San Francisko / dcera
Pearl [The Kitchen God’s Wife] / čínský / San Jose (CA) / dcera
Ruth [The Bonesetter’s Daughter] / čínskoamerický / San Francisko / dcera
Olivia [The Hundred Secret Senses] / čínskoamerický / San Francisko / sestra, (manželka)
Mai [Monkey Bridge] / vietnamský / Falls Church (VA) / dcera
Beccah [Comfort Woman] / korejskoamerický / Honolulu (HI) / dcera
Pilar [Dreaming in Cuban] / kubánský / Miami (FL), New York (NY) / dcera
Isabel [Agüero Sisters] / kubánský / New York, Miami / dcera
Esperanza [The House on Mango Street] / mexický / Chicago (IL) / (sestra, dcera)
Marisol [The Line of the Sun] / portorický / New York, Paterson / dcera

Kubánské a portorické bikulturní (i)migrantky – příslušnice obou světů – z próz hispanoamerických spisovatelek balancují mezi první a druhou přistěhovaleckou generací. Gustavo Pérez Firmat charakterizuje tuto skupinu jako „prostřední“ či „přechodovou“, „jeden a půltou generaci“.

Poznámky
[1] Maffesoli, Michel: O nomádství, přel. J. Fulka, Prostor, Praha 2002, s. 109, 185.
[2] Spisovatel-emigrant má všechny předpoklady stát se světoobčanem, a to v důsledku trojího vyhnání, tvrdí polský esejista Józef Wittlin ve stati „Blaski i nędze wygnania“: 1. vyhnání z ráje, 2. vyhnání ze společnosti v důsledku výlučnosti své práce a 3. vyhnání z původní vlasti. Srov. Česká a polská emigrační literatura / Emygracyjna literatura czeska i polska. Sborník z mezinárodní vědecké konference, Slezská univerzita, Opava 2002, s. 31.
[3] Srov. Takaki, Ronald: Strangers from a Different Shore: A History of Asian Americans, Penguin Books, New York 1990, s. 420.
[4] Kallen, Horace M.: „Democracy versus the Melting Pot: A Study of American Nationality“, The Nation, February 1915.
[5] Srov. Wong, Sau-ling Cynthia: Reading Asian-American Literature: From Necessity to Extravagance, Princeton University Press, Princeton 1993.
[6] Srov. Sumida, Stephen H.: „The More Things Change: Paradigm Shifts in Asian American Studies“, American Studies International, Washington, June 2000.
[7] Svéráznou metodu vymazání osobní minulosti uplatňují emigranti, kteří mění údaje (např. datum narození) ve svých dokumentech nebo je rovnou zničí. Dosáhnou tak „nulové“ výchozí „identity“, což na první pohled zvyšuje jejich šance na adaptaci. (Příklady najdeme v románech A. Tanové Felčarova dcera a L. Caové Opičí most.) Historickou paměť však tak snadno neumlčí.
[8] Sollors, Werner: Beyond Ethnicity: Consent and Descent in American Culture, Oxford University press, Oxford 1986, s. 210.
[9] Imigrantky přivezené nebo poslané do Spojených států v útlém věku (do 15 let) jsou řazeny ke druhé generaci.

© Karel Helman