Imigrantky v dílech současných amerických etnických autorek 
3. Motivy emigrace (faktory vypuzování) a morální svědectví

E/Imigranti opouštějí starý, netolerantní nebo jinak nedostatečný svět a riskují cestu do cizího světa příležitostí, svobody a „spravedlnosti“. „[D]nešní doba se svými moderními válkami, imperialismem a kvaziteologickými ambicemi totalitních vládců je vskutku věkem uprchlíků, lidské vykořeněnosti a masového přistěhovalectví,“ konstatoval Edward Said.[1]

Motivy odchodu a usazení jsou vektorem vypuzování a přitahování, (aktuální) nespokojenosti a (utopické) výzvy, výslednicí historických, společenských a osobních ohledů. Pikareskní zpovědi prvogeneračních imigrantek obsahují to, co Adrienne Richová nazvala „útěkem od staré identity, starých dluhů … k novému jménu, novému životu“.

Z emigrantek, které od něčeho více či méně dobrovolně odcházejí, se stávají imigrantky, které k něčemu dobrovolně přicházejí – „vypuzovány z vlasti … ‚nutností‘ a přitahovány do Ameriky ‚výstředností‘“, poznamenal (na adresu asijských přistěhovalců) R. Takaki v narážce na první stránky Válečnice Maxine Hong Kingstonové.

Charakteristiky osob, které se rozhodly odněkud odejít a někde jinde se usadit, utřídil E. Said v eseji Přemítání o exilu. Kritériem je míra dobrovolnosti, s níž vlast opouštějí, a síla faktorů vypuzování a přitahování, síla přesvědčení, že se jim v novém světě povede lépe než v rodné zemi. „Exil“ v širším slova smyslu používá Said jako zastřešující pojem, v němž se protíná moment přetržitosti, odříznutí od kořenů, s potřebou slepovat střepy života a žít integrálně ve dvou časech (v současnosti ochromené steskem po minulém), s „prokletím retrospekce“ (J. Wittlin) ve stavu zjitřené nedůvěřivosti po ztrátě důvěrně známého. Přes zásadní (často politicky determinovanou) „nedosažitelnost“ přitažlivost rodné země nevyhasla. Postavy charakterizuje jejich ambivalentní poměr k „domovu“ zřejmý z reflexe nedávné historie a nové fascinace zemí předků.

Podle kritéria stability zakotvení dělí Elena Padillaová migranty na ty, kteří jen „procházejí“ a usazují se přechodně [transients], a stálé „usídlence“ [settlers]. K prvním patří například Mexikoameričanky nebo newyorské a miamské Hispánky, které s nedalekými rodnými ostrovy nepřerušily kontakt. Naproti tomu v Americe natrvalo usazené prvogenerační imigrantky přijely většinou jako dospělé a své vazby na vzdálenou mateřskou zem a příbuzné uvolnily.

Said rozlišuje exulanty, uprchlíky (obě kategorie podléhají historické nutnosti), vystěhovalce a emigranty. Podmnožinou politických exulantů [exiles], které vedou k emigraci vnější okolnosti a je jim „zapovězeno vrátit se domů“, jsou osoby se statutem utečence, političtí azylanti. Uprchlíky [refugees] vede k opuštění vlasti labilita společenské „půdy pod nohama“. Naproti tomu vystěhovalci [expatriates] nejsou dle Saidovy klasifikace k opuštění vlasti nuceni, netrpí vypovězením. Emigranty [émigrés] jsou všichni výše uvedení, nejen ti se sociálními pohnutkami.

Prototypem „bezdomovce“ [displaced person] je postava přistěhovalce přeživšího holokaust, „tělo bez duše“ a bez naděje na oduševnění, naplnění novou vírou v adoptivním národě. „Bezdomovci … nejsou tam, kde se narodili, a nemají kam jít – jako vy, kdyby vás odsuď vyhnali a nikdo by vás nechtěl,“[2] charakterizuje „přesídlence“ paní Shortleyová v povídce Flannery O’Connorové Bezdomovec.[3] Také noví pováleční imigranti jsou deteritorializovaní lidé dočasně zbavení místního zakotvení a bezbranní tváří v tvář cizímu světu.

Ve vybraných prózách se vyskytují různorodé motivy opuštění vlasti. Emigrantky prchají před důsledky válek a totalitních praktik tribalistických, nacionalistických a komunistických režimů stejně jako před soukromými (nejčastěji rodinnými) citovými zraněními.

Podobně jako váleční navrátilci nebo Židé, kteří přežili nacistickou genocidu, nezbavily se traumatických vzpomínek ani asijské imigrantky – morální svědkyně násilí v domovských regionech. Akiko (vlastním jménem Kim Soon Hyo) z románu N. O. Kellerové Utěšitelka podává fiktivní svědectví o japonské okupaci Koreje a utlačovatelském patriarchátu korejského dětství – násilí na ní páchali nejen vojáci, ale i sestra, která ji kvůli věnu „prodala“ Japoncům. Důsledky teroru sikhských separatistů „vyhánějí“ z rodného Paňdžábu Jasmine ve stejnojmenném románu B. Mukherjeeové. Vietnamská válka a následné americké embargo prohloubilo rodinné schizma imigrantek z románu Opičí most. Jednou z prvních účastnic exodu je studentka Mai, kterou v posledních hodinách před stažením amerických jednotek ze Saigonu následuje matka Thanh. Svědkyní a objektem násilnické mašinérie je také Afričanka Taši z románu A. Walkerové Tajemství radosti. Akiko, Thanh a Jasmine však na rozdíl od naturalizované Afroameričanky Taši nenacházejí v Americe vyhlíženou zaslíbenou zemi, nýbrž další fázi dislokace a pokračování nočních můr.

Přívětivěji přivítala nová vlast Suyuan Woovou, zakladatelku Klubu radosti a štěstí ze stejnojmenné prvotiny A. Tanové a její krajanky prchající na konci 40. let před důsledky občanské války a revoluce. Komunistický převrat je rovněž hybatelem osudů kubánských emigrantek v prózách C. Garciové. Revoluce rozložila rodinu del Pino v debutu Snění v kubánštině. Po různých cestách odporu vůči autoritativním systémům (státním či rodinným) jdou temperamentem odlišné nevlastní sestry Agüerovy ze stejnojmenného románu. Nové „linie zlomu” uvnitř rodin oddělily a přesměrovaly životy těch, kteří zůstali – ať už jako příznivci režimu či jeho oběti – v Číně, na Kubě, ve Vietnamu aj., od krajanů v Americe.

Uprchlice z totalitních a postkoloniálních zemí nejsou politickými exulantkami v pravém slova smyslu – není jim explicitně „zapovězeno vrátit se domů“. Pohnutky jejich cesty za „druhou šancí k životu“ jsou hlubší, psychologicko-vztahové, či naopak prvoplánově banální, ne však ryze politické povahy. (S ironickým nadhledem odmítá politickou motivaci Kubánka Dorita [Dottie], duchovní matka a spiritus agens Pérezovy rodiny ze stejnojmenného románu Christine Bellové: „Nehledám tady politický azyl. Přijela jsem kvůli laku na nehty a rokenrolu a chlapům jako je John Wayne. Chci všechno, o čem říkáte, že nemůžu mít.“[4] Pikareskní román Pérezova rodina je přitom inspirován plavbou lodi s lidským nákladem dělníků, politických vězňů a mentálně postižených, kterým Castrův režim povolil vystěhování.) Čínské emigrantky často unikají z prvních manželství (např. Winnie [The Kitchen God’s Wife] nebo Lindo [The Joy Luck Club]). Pro západoindickou au pair Lucy ze stejnojmenného románu J. Kincaidové je odchod od rodiny do New Yorku součástí dospívání. Také Lourdes [Dreaming in Cuban] se emigrací vzdaluje od matky, i když v pozadí jsou politické neshody. Na radu swamiho („naším posláním je vytvořit nový život“) dala mladá vdova Jasmine [Jasmine] poté, co ji teroristé připravili o manžela. Před rodinným prokletím utekla z Kuby s dcerkou Isabel i Constancia [Agüero Sisters] a po letech ji do Miami následuje sestra Reina, kterou režim nejprve „vytěžil“ a posléze „legálně“ vypravil na cestu. Ubíjející rutina rodného městečka vypuzuje (a naivní očekávání přitahují) „na druhou stranu“ Mexičanku Cleófilas z povídky S. Cisnerosové Potok ženského křiku. Také další „dobrovolná exulantka“, Portoričanka Ramona z románu J. Ortiz Coferové Čára slunce, se podřizuje manželovu rozhodnutí usadit se na kontinentu. Na rozdíl od chicanské migrantky je však vůči své nové vlasti podezřívavá od samého počátku.

4. Motivy imigrace (faktory přitahování) a přistěhovalecké utopie
Imigrantky přicházejí z hierarchicky rozvrstvených společností lpících na rodokmenech, autoritách a připsaných sociálních rolích do prostředí, v němž sociální mobilita závisí na zhodnocení individuálních výkonů a schopností. Mravní síla, vytrvalost a intuice přistěhovalců ladí s étosem vysněné Ameriky přitažlivé kvalitou naděje (vtělené do názvů jako Zlatá hora [ťin-šan], Zlaté pobřeží, Nádherná země ap. „Pouhých osm týdnů ve Farmingtonu a americký sen již uplatňoval prohnaný, ale svůdný magnetismus,“[5] všimla si vietnamská studentka Mai [Monkey Bridge]. Také prvogenerační imigrantky chtějí začít znovu s lepšími vyhlídkami. Stěhují se většinou s/za manželi-krajany, americkými manželi či přáteli (např. čínské matky, Ašima [The Namesake], Akiko [Comfort Woman], Cleófilas [Woman Hollering Creek], Taši [Possessing the Secret of Joy]); bez povolení se do Ameriky dostaly jen Jasmine [Jasmine] a Constancia s dcerkou Isabel [Agüero Sisters]. (Jasmine se plavila na trajleru s ilegálními přistěhovalci z Amsterdamu – s falešnými doklady na jméno o dva roky starší Jyoti Vijhové, a Constancia s dcerou na nákladní lodi; také zpět na Kubu cestuje v podpalubí.)

Mezi motivy dobrovolného společenského pohybu řadí W. Sollors kromě politiky (úniku před diskriminací a pokrytectvím) také lásku (smíšená manželství) a oportunismus (účelovou touhu ekonomicky si polepšit). Různoběžné „toky touhy“ imigrantek nelze mechanicky svádět do společného řečiště dychtění po západních civilizačních normách, respektive sociálně ekonomickém zisku (případně jakéhokoli soukromého, natož politického prospěchu). Touží po vyvážení svých životů tím, co v kastovně, třídně, nábožensky, kmenově a jinak uspořádaných společnostech postrádají. Ve vybraných románech se nedobrovolné „sociální emigrantky“ ani „politické exulantky“ nevyskytují.

Hodnotou nadřazenou ekonomickému prospěchu je podle Bharati Mukherjeeové – americké „občanky volbou“[6] – svobodné rozhodování o občanství. Identifikaci imigrantky předchází „vystěhovalecká“ fáze, bolestný stav „bez vlasti a státní příslušnosti“. Postavy jejích próz procházejí oběma etapami. Z expatriovaných obětí podřizujících se okolnostem, např. domluveným sňatkům, se neúprosnou introspekcí stávají odhodlané emigrantky opouštějící o své vůli Indii a připravené riskovat život, které se posléze přerodí z nezúčastněných glosátorek v angažované subjekty změn – emancipované imigrantky (např. Panna [Wife’s Story] nebo Jasmine [Jasmine]).

Mezirasové sňatky a přátelství jsou podpůrným motivem imigrace a urychlovačem integrace. Emigrantky z románů asijskoamerických autorek odcházejí do Spojených států s bílými muži – Akiko [Comfort Woman] a Winnie [The Kitchen God’s Wife] s misionáři, Ying-ying [The Joy Luck Club] vzal do Ameriky (po čtyřletém čekání) Ir Clifford St. Clair. Vietnamku Mai [Monkey Bridge] adoptoval americký plukovník, Taši [TR] si odvezl po několikaletém manželství Afroameričan Adam. Manžele vlastní národnosti následují Vinita [Visitors], Ašima [The Namesake], Cleófilas [Woman Hollering Creek] a Ramona [The Line of the Sun]. (Kwan [The Hundred Secret Senses] na rozdíl od čínských matek-imigrantek nepřichází o své svobodné vůli – je vyhledána a přivezena v osmnácti letech do rodiny nevlastní sestry.)

Silnou motivací je zejména pro ambiciózní imigrantky z jihovýchodní Asie a indického subkontinentu vzdělání (jako nezcizitelná hodnota). Thanh [Monkey Bridge] podporuje dceru Mai, která neprchá před „přízraky války“, nýbrž podléhá vábení „amerického způsobu existence“ – šanci studovat na prestižní škole. Studovat v Americe má v úmyslu i Lindo Jongová [The Joy Luck Club]. Machistické stereotypy otcovské „výchovy“ nezabrání ve studiu chicanské dívce v próze S. Cisnerosové Dům na Mango Street. Otevřená prosperující společnost láká vzdělané indické přistěhovalce. Hnána ctižádostí získat doktorát přijíždí do Ameriky Panna, postava z povídky B. Mukherjeeové Příběh manželky. „Osudové přitažlivosti“ Ameriky podléhají mladí Bengálci Ašima a Ašoke Ganguliovi v románovém debutu J. Lahiriové Jmenovec a podobné plány Jasmine a Prakaše Vijhe [Jasmine] přervalo až nacionalistické násilí. (Fascinována pohyblivým „rájem“ unikajícím vždy za následující horizont pokračuje nezlomená tulačka Jasmine sama v započatém pohybu na Západ.)

Pro imigrantky ze subtropických oblastí Karibiku jsou podpůrnými faktory přitahování a vypuzování klimatické rozdíly. Lourdes [Dreaming in Cuban] nesnáší horko asociované s Kubou a jejími obyvateli, zatímco sníh a chlad je spojován s Amerikou. Paprsky kubánského slunce vše nadčasové „rozkládají“ a přeměňují v dočasné, chlad New Yorku hodnoty naopak konzervuje. Také pro Ramonu z portorického Saludu, zní „země sněhu“ [la tierra de nieve] „jako ráj“.

Společným rysem různých verzí přistěhovalecké utopie o bezproblémové amerikanizaci je vize Ameriky jako přívětivé země rovných příležitostí a víra v nepřemožitelnost rodinné pospolitosti. Utopie přeceňují duchapřítomnost imigrantů a podceňují systémové překážky – především rasovou a ekonomickou nerovnost a posléze i postkoloniální předsudky. K uskutečnění pohádky o proměně vyděděnce v úspěšného Američana podle nich stačí opustit netolerantní starý svět a úsilí je dříve či později odměněno.

S myšlenkami na lepší život pro děti emigrují matky v romanci A. Tanové Klub radosti a štěstí. Stávají se však oběťmi okolností, nad kterými ztratily kontrolu. Autorka osobitě interpretuje utopický mýtus amerikanizace přistěhovalců. Její hrdinky věří, že pevné rodinné vazby, odhodlání a činorodost silného jedince zaručují úspěch. Jsou přesvědčeny, že se podílejí na civilizačním poslání Ameriky, Bůh je na jejich straně, předkové potěšeni a „prvky vyvážené“. Do Ameriky je přivedla optimistická víra v neng-kan, důvěra ve schopnost dokázat cokoli, pro co se rozhodnou.

Ambivalentní vztahy imigrantek první a druhé generace v čínskoamerických rodinách vyrůstají z nerealistického očekávání matek a jejich strachu o dcery. Naivní víru rodičů ve svět nekonečných možností vystihla Jing-mei [The Joy Luck Club], dcera čínských přistěhovalců Suyuan a Canninga Woových: „Má matka věřila tomu, že v Americe se člověk může stát, čímkoli chce. Může si otevřít restauraci. Může pracovat pro vládu a mít dobrý důchod. Koupit si dům, aniž má peníze pohromadě na zaplacení zálohy. Může se stát bohatým. Může se okamžitě proslavit.“[7] Dcery zákonitě selhávají – nemohou se stát čímkoli (např. klavírní virtuózkou či šachovou šampionkou) a zůstávají jen samy sebou – jazýčkem na vahách amerických možností a „asijských fóbií“ matek. Zklamány z nesplněných očekávání jsou i protagonistky próz dalších (především hispanoamerických) spisovatelek. (Šalebný „cinkot peněz“ v názvu texaského městečka Seguin, do kterého přichází s manželem Mexičanka Cleófilas [Woman Hollering Creek], je příznakem podobně frustrující naivity.)

Stereotyp asimilacionistických historek o šťastném „sňatku“ kultur prolomila jako první již koncem 50. let Paula Marshallová, autorka původem z Barbadosu, románem Hnědá dívka, hnědé domy (Brown Girl, Brownstones, 1959). Odmítla zavírat oči před rasismem a líčit cestu od cizinectví k „američanství“ jako záležitost „zbělení“ a „waspizace“. Přepsala idylický závěr imigrantských romancí, v nichž se černý přistěhovalec stává středostavovským protestantským bělochem (nebo se za něj vydává). Brooklynská komunita barbadoských imigrantů v románu Marshallové jde opačnou cestou – při „vyjednávání“ s rasismem infikovanou společností zdůrazňuje svou jinakost (při současném odstupu od Afroameričanů); přežívá díky kulturní paměti.

Neevropští pováleční přistěhovalci sami nezvládli scénář „příjezd-přerod-úspěch“ a usilují alespoň o akulturaci svých dětí. I když nelpí na původní etnicitě jako jejich rodiče, narážejí i dcery na „zrasovělou“ většinovou společnost. Skutečný exil je totiž „stav nedůvěřivosti“, jak připomíná Edward Said: „To, čeho dosáhnete, je přesně to, s čím nechcete mít nic společného, a ty nejméně přitažlivé stránky vyhnanství se rodí z hranic narýsovaných kolem vás a vašich krajanů – z přehnaného smyslu pro skupinovou solidaritu a vášnivého nepřátelství k cizincům…“[8]

Poznámky
[1] Said, Edward: „Přemítání o exilu“, přel. M. Pachmanová, Labyrint revue 9-10, 2001, s. 53.
[2] O’Connorová, Flannery: „Bezdomovec“, In: O’Connorová, Flannery: Dobrého člověka těžko najdeš, přel. F. Vrba, Odeon, Praha 1988, s. 94.
[3] Překlad sousloví displaced person výrazem „bezdomovec“ je dnes – vzhledem k posunu významu tohoto slova – poněkud zavádějící. Na rozdíl od průměrného bezdomovce, jak ho známe z našich velkoměst, přijel „bezdomovec“ O’Connorové ze zámoří sužovaného nejstrašnější válkou v dějinách. Výraz „přesídlenec“ či „vysídlenec“ konotuje vypuzení, přinucení odejít; jde tedy o vyhnance (mezi postavami vybraných románů se nevyskytují) a utečence (uprchlice před něčím nebo někým utíkají).
[4] Bell, Christine: The Pérez Family, W. W. Norton, New York 1990, s. 19.
[5] Cao, Lan: Monkey Bridge, Viking, New York 1997, s. 37.
[6] „Jsem naturalizovaná americká občanka a beru své občanství velmi vážně. Nejsem ekonomická uprchlice ani žadatelka o politický azyl. Jsem dobrovolná imigrantka. Stala jsem se občankou z vlastního rozhodnutí, nejsem jí prostě jen náhodou od narození.“ Mukherjee, Bharati: „American Dreamer“, Mother Jones Magazine, January/February 1997.
[7] Tanová, Amy: Klub radosti a štěstí, přel. V. Žáková, Knižní klub, Praha 1993, s. 121.
[8] Said, Edward: „Přemítání o exilu“, Cit. vyd., s. 54.

© Karel Helman