Nejpodstatnějším rysem literární situace v porevolučním Bulharsku je zřejmě její dynamika. Možná vzhledem k absenci silné disidentské tradice zde začala devadesátá léta ve znamení mohutného rojení knižních debutů, prudké polarizace literatury i čtenářů, manifestů, generačních válek, během nichž se bulharská literatura ostře vyhranila a rozdělila na mladé a staré. Umocňování, rojení, zmnožování a násobení nastalo i v oblasti literární periodiky. Objevuje se celá řada titulů, některé jsou zcela nové, jiné navazují na tradici časopisů, které vycházely před r. 1945 a pak byly zastaveny. Vycházejí (někdy v nově podobě) i tituly známé z období před r. 1989. Během posledních let tak představuje literární periodický tisk velmi dynamickou platformu, kde tituly vznikají a zanikají, některé si v kulturním prostředí vydobývají autoritu, zatímco jiné stihnou vydat jen pár čísel. Jejich pestrost a široký počet přináší v konečném výsledku kýžený literární pluralismus.

Mezi periodiky o literatuře, literární vědě a překladové literatuře si zvláštní pozornost zasluhuje týdeník Literaturen vestnik (Literární noviny) - titul, který asi nejvíc ovlivnil současnou bulharskou literaturu. Jeho vznik úzce souvisí s nástupem postmodernismu v Bulharsku. Na jeho stránkách se objevily jak první překlady klíčových západoevropských postmoderních autorů, tak emblematické texty postmodernismu bulharského. Vedle toho se však Literaturen vestnik vrací i k zapomenutým či dříve zakázaným domácím spisovatelům a znovu je objevuje. Neobstojí tedy obvinění starých vůči mladým, že si prý neváží literární tradice. Na stránkách týdeníku mladí ukázali, že ji umí milovat. Ale jinak - jinou a novou láskou. Šlo jim vlastně o proměnu kánonu, s čímž úzce souvisí i literární mystifikace, která úspěšně zapojila do hry literárně kritickou veřejnost.

Co do redakčního obsazení – poprvé se v současné bulharské literatuře objevila generace, jejíž příslušníci mají téměř bez výjimky filologické vzdělání a pracují na akademické či univerzitní půdě. Jazyk periodika tak spočívá jednou nohou na seriózním základě, druhou se však stává veřejnou řečí náměstí, ulice, festivalů. Významnou pomezní roli sehrály i literární semináře. Řada palčivých témat jako Mladí a staří, Rozkol Svazu spisovatelů, Ženské psaní, Bulharská literární tradice, Bulharská literatura nemá budoucnost či Totalitarismus a literatura se tak přelévala ze seminářů na stránky titulu Literaturen vestnik a obráceně. Už od samého začátku se v redakci osvědčil zajímavý způsob práce – každé číslo dělá na základě rotačního principu jeden redaktor, který vládne neomezenou svobodou co do přizvání autorů, výběru textů a zdůraznění akcentů. V současné době je kolektiv redakční rady bulharsko-mezinárodní; zasedá zde i významný literární vědec a švejkolog Nikola Georgiev. Z redaktorů se český čtenář mohl setkat se jménem spisovatele Georgiho Gospodinova, který v letech 1998-2003 byl i šéfredaktorem a jehož dva prozaické tituly vydalo v českém překladu Nakladatelství Lidové noviny (kniha povídek Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, 2004; román Přirozený román, 2005). V redakci působí také bohemistka Ani Burova (u nás známá především jako propagátorka bulharské literatury).

Ostatně Literaturen vestnik má velkou zásluhu na uvedení nové české literatury do Bulharska. V rámci tematických čísel věnovaných současné zahraniční literatuře byla právě ta česká velmi dobře představena, což už v problematických devadesátých letech notnou měrou přispělo k zachování kontinuity ve vydávání překladů z naší literatury v Bulharsku. Pár slov o tomto týdeníku na závěr: chce-li totiž člověk pochopit, co se během posledních osmnácti let v bulharské literatuře událo, uvidí to na jeho stránkách. Literaturen vestnik modeloval tvář současné bulharské literatury, pokusil se jí vrátit její přirozený jazyk, jakož i přirozený jazyk o ní. A to není vůbec málo. Nebál se skandálu, často ho sám vyhledával. Byl a zůstal periodikem lidí mladých jazykem, a to různého věku a různých generací.