Kálidása: Šest ročních dob & Oblak poslem lásky

Kálidása
Šest ročních dob & Oblak poslem lásky

ukázka beletrie zahraniční

V stinných poustevnách, v nichž Ráma sídlil, / sluha Kubérův směl dlít. / Pro nedbalost ode dvora vyhnán, / štěstí ztrativ jasný svit, / bez své choti nebožák žít musel...

Kálidása: Šest ročních dob & Oblak poslem lásky, přel. Oldřich Friš, ilustr. Jaroslav Šerých, Muzeum Boskovicka, Pecten, 2005 (1. vydání), 88 stran

V stinných poustevnách, v nichž Ráma sídlil,
sluha Kubérův směl dlít.
Pro nedbalost ode dvora vyhnán,
štěstí ztrativ jasný svit,
bez své choti nebožák žít musel
v žalu celý dlouhý rok
tam, kde čistá Síta koupelemi
posvětila blízký tok.

Osm měsíců už vzdálen ženy,
prudkou touhou vznícen chřad,
s jeho paží žalem povadnuvších
zlatý klenot dávno spad,
když v den, kterým počíná čas dešťů,
mrak zřel v dáli nad strání
k temeni se klonit jako slůně,
jež se k ráně rozhání.

Srdce vyhnancovo vášeň dravá
hrozila už roztrhnout,
stěží udržel se, k výši hledě,
potlačuje slzí proud.
I muž šťastný, když se deště blíží,
prudší láskou bývá jat,
tím víc opuštěný, který prahne
šíji milé objímat.

Po mraku chtěl poslat drahé družce
o svém zdraví aspoň zvěst,
aby dovedla i v době dešťů
odloučení těžké snést.
K uvítání pozvedaje výše
čerstvých květů kytici,
volal k hostu svému, láskou zmámen,
slova něhou nyjící.

Touhou nenasytnou zcela zchvácen,
svůj hlas v prosbě k mračnu vznes.
Nedbal ubožák, že mrak je dýmu,
ohně, vod a větru směs,
nezvážil, že může vzkazy milé
povědět jen živý tvor.
Milující s neživým i živým
stejně vede rozhovor.

Vím, že vznešený jsi Indrův sluha,
rod tvůj znám je lidem všem,
po libosti dovedeš se změnit,
vláhou skrápíš zprahlou zem.
Zničen osudem teď tebe prosím,
když jsem ženu opustil.
Líp je třeba marně prosit dobré,
nežli se zlým dojít v cíl.

Choti poselství mé zanes, mraku,
trpících jsi opora,
já zde, vzdálen od ní, musím žíti,
krutě vyhnán od dvora.
V Alaku jdi, sídlo Kubérovo,
k milenému domovu,
jehož palác luna svitem smývá,
zdobíc hlavu Šivovu.

Až se vzneseš, opuštěné ženy
vzplanou rychle nadějí;
že se manžel zase brzy vrátí,
jako kouzlem okřejí.
Kdo by domů k choti nepospíchal,
příchodem tvým pobádán,
není-li jak já jen bídný sluha,
jemuž jinak velí pán.

Zvolna ponese tě v dálku vítr,
který mírně zavěje,
zleva sladce pokřik strhne hrdý
čátak, chtivý krůpěje,
jeřábi, jež láska nyní pojí,
v řadách vzletí na pozdrav,
na pouti tě budou vyhlížeti
jako krále četný dav.

Bez zdržení jdi choť moji zhlédnout,
dosud na živu je snad – –.
Jistě počítá dny rozloučení,
žhavě čeká na návrat.
Vřele milující srdce ženy
při rozluce vadne hned,
naděje jen udržuje svěží
tento křehký, něžný květ.

Až hub slunečníky skryjí zemi,
až hrom počne duněti,
k milenému jezeru se v touze
labutě zas rozletí;
křehkou svoji potravu si vezmou,
kousek stvolu z leknínu,
k hoře Kailásu tak mít v nich budeš
skvělou dvorní družinu.

S tímto vrchem, druhem svým, se rozluč,
naposled jej obejmi.
Každý rok se při setkání s tebou
veselí a láskou skví,
radostí se rozpláče a zjihne
náhle v slzných bystřinách,
třebas Rámovy vždy svaté stopy
nese jeho strmý svah.

Poslyš nejdřív, jakou cestou půjdeš –
vylíčím ti nejkratší –
povím také, které řeky nejlíp
žízeň tvoji utiší,
která hora dá ti odpočinek,
až tě znaví délka cest,
potom teprv vyslechni má slova,
která máš mé milé nést.

[...]

 

 

Překlad © Oldřich Friš  (1903 Boskovice - 1955 Praha)
na iLiteratura.cz se souhlasem akladatelství Pecten

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2454x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce