Kniha Franka Seara je přesně tím, nač čekali asi všichni, kdo se tak či onak zabývají antickým divadlem: je to dokonalý katalog postihující téměř všechna zachovaná divadla a odeia v římské říši. Klíč k rozdělení je geografický. Divadla jsou řazena podle své příslušnosti k jednotlivým územím počínaje Itálií s jejími 11 regiony, Sicílií a Sardinií, a poté k jednotlivým římským provinciím, tj.  Británii, Galii a Germánii, balkánským provinicím (Dalmatia, Moesia Inferior a Superior, Noricum, Pannonia Superior), Hispánii (Baetica, Lusitania, Tarraconensis), Severní Africe (Mauretania Tingitana a Caesariensis, Numidia, Africa Proconsularis, Cyrenaica, Creta, Aegyptus), Levantě (Palestina, Arabia, Syria, Regnum Parthorum, Chersonesus Taurica), Přední Asii (Asia, Bithynia a Pontus, Cappadocia, Cilicia, Galatia, Lycia a Pamphylis, Cyprus) a Řecko (Achaea, Epirus, Macedonia, Thracia). Pokud by se v této komplikované síti, v níž se vyzná snad jen klasický filolog a archeolog, někdo snad neorientoval, je tu index míst a jmen. 

Jednotlivá divadla jsou popsána vyčerpávajícím způsobem. Popis obsahuje - pokud to zachované zbytky divadla dovolují - plán divadla (plánů je celkem 451!), jeho umístění, charakteristiku divadla (cavea, substuktura, orchestra, proscaenium, postscenium, scaene frons, pulpitum, aditus), dekorace, upřesnění současného stavu, kapacitu divadla, datum, odkaz na nápisy a bibliografii, případně další informace (střecha, vela, auleum). Potěšující je i častá zmínka o orientaci divadla ke světovým stranám.  Některá divadla jsou známa jen z literatury či z dobových nápisů, umístění jiných prozradila letecká fotografie. Někdy jsou mnohokrát přestavována a Searův popis zachycuje i jednotlivé fáze přestaveb. Popisy doplňují mapy, plány a fotografie, vše ve výborné kvalitě. Fotografie (bohužel je jich „jen“ 144, takže nezahrnují všechna divadla a je těžké zjistit kritérium výběru) prozrazují pohled archeologa: často jsou zaměřeny k zajímavým detailům, ale málokdy dávají představu o celém divadle. Práce vznikala dlouhou dobu, takže celková bibliografie málokdy přesahuje rok 1995 a také bibliografie k jednotlivým divadlům většinou končí na konci tisíciletí. Život samozřejmě jde dál, a tak kromě některých titulů by se daly doplnit i nové objevy. Tak například římské vykopávky a Crypta Balbi, přístupná od r. 2001, přinesla nové poznatky o Balbově divadle, divadlo v Archarnai (v Mendini, dnešním předměstí Athén), které bylo v době práce na knize doloženo jen na nápisech, bylo částečně odkryto v únoru 2007 při stavebních pracích. 

Píšu obšírně o katalogu divadel, protože jej považuji za nejdůležitější část knihy (s.118-424), která obsahuje kromě všeho, co už bylo vyjmenováno a kromě obligátních indexů antických autorů, nápisů, míst, jmen a osob, především bohatý úvod (str. 1-115). Je rozdělen do devíti kapitol: 1. Theatre and Audience, 2. Finance and Building, 3. Roman Theatre Design, 4. Theatres and Related Buildings, 5. Republican Theatres in Italy, 6. The Theatres of Rome, 7. The Cavea and Orchestra, 8. The Scene Building, 9. Provincial Theatres. Obrovský materiál, který má Sear k dispozici, přinesl množství zajímavých poznatků, z nichž nejdůležitější se týkají staveb divadel, jejich průběhu (Pompeiovo divadlo bylo postaveno za necelých 10 let, u jiných trvala postupná výstavba i 150 let) a následných oprav a přestaveb (také přestaveb orchestry na arénu, v níž by se mohly odehrávat venationes, gladiátorské hry aj.), financování z veřejných i privátních peněz (divadlo ve starém Epidauru pro 5000 diváků  mělo celkem 1000 sponzorů, jejichž jména byla vypsána na sedadlech) a vymezování funkce různých divadel, která mohla sloužit také jako místo veřejných shromáždění. Výborné jsou přesné charakteristiky jednotlivých stavebních segmentů a popisy různých typů orchestry a scaeny a podtržení rozdílů mezi divadly v různých částech říše. Potěší i stručná kapitolka o soukromých divadlech, snad první toho druhu vůbec, a poučné jsou i problémy, které jsou s určováním pravděpodobné kapacity divadel (rozdíl je mezi tím, zda se určují loca, délka sedadla, nebo počet míst).

Jediná vážnější připomínka se může týkat skutečnosti, že kniha je zacílena na římská divadla, ale bez řeckých divadel se pochopitelně neobejde, protože existuje množství řeckých a helénistických divadel, která byla později v římské době přestavěna. Ta v knize figurují, nicméně i v kapitole Řecko je katalogizováno na 130 divadel. Pravda, některá z nich jsou známa jen z literatury, ale jsou mezi nimi taková, bez nichž sotva můžeme stavební vývoj  vysvětlit. Jen některým z nich se však autor věnuje podrobněji. Není tu plán divadla v Thoriku s proslulou šišatou orchestrou, není tu vůbec Euonymos s pravoúhlou orchestrou. Sear  začíná svůj výklad v Římě  a k Řecku se dostane až nakonec, což je poněkud nelogické. Omluvou může být snad jen to, že kniha je určena profesionálům, kteří takové věci vědí... Ani tato poznámka však nemůže snížit význam této obdivuhodné knihy.

© Eva Stehlíková