The Secret River
Grenville, Kate: The Secret River

The Secret River

Kate Grenvillová v roce 2005 doslova zaplavila australské knižní trhy a svým novým románem The Secret River (Utajená řeka) zaměstnávala pera recenzentů a literárních kritiků v několika vlnách, naposledy po získání Ceny spisovatelů zemí Commonwealth za rok 2006.

Australská literatura je u nás stále ještě poměrně opomíjenou chudší příbuznou ostatních anglicky psaných literatur zrozených z bývalých kolonií britského impéria, soudě podle českých překladů, na jejichž spočítání by stačily dvě lidské ruce. Pravda, jde o oblast geograficky i kulturně velmi vzdálenou, jež se střední Evropou nepojí ty nejtěsnější vazby, přesto je literatura tohoto nejmenšího kontinentu nesmírně dynamickou a osvěžující záležitostí, jež se snaží umělecky vypořádat s historií koloniálního násilí, neurovnanými vztahy s aboridžinskou populací, rozlehlou neobydlenou, až mýtickou krajinou a snad i pocitem jisté izolace vůči okolnímu světu. Australská literární scéna ovšem netrpí žádnými komplexy: chlubí se nositelem Nobelovy ceny za literaturu Patrickem Whitem, dvojnásobným nositelem prestižní Booker Prize (paradoxně Australan Peter Carey žije již pár desítek let v New Yorku, ale další dvojnásobný nositel Bookera, Jihoafričan J. M. Coetzee, se na oplátku přestěhoval do Austrálie), a mezinárodně uznávanými spisovateli a spisovatelkami jako jsou David Malouf, Tim Winton, Thea Astleyová, Helen Garnerová či Murray Bail. K těm posledním se řadí i Kate Grenvillová, která v roce 2005 doslova zaplavila australské knižní trhy a svým novým románem The Secret River (Utajená řeka) zaměstnávala pera recenzentů a literárních kritiků v několika vlnách, naposledy po získání Ceny spisovatelů zemí Commonwealth za rok 2006 (the Commonwealth Writers’ Prize).

Grenvillové román se ocitl v centru pozornosti hned z několika důvodů: svou formou – jde o poměrně konvenčně chronologicky vyprávěný příběh realistického historického románu z období prvních osadníků v Novém Jižním Walesu – představuje v dosavadní tvorbě Grenvillové jakýsi návrat k tradičnímu narativu a částečně navazuje na tradici (post)koloniální literatury; svým obsahem pak čeří poklidné literární vody, neboť téma soužití původních obyvatel Austrálie s bílými osadníky je dodnes velice ožehavým a zejména pokusy bělošských spisovatelů zobrazovat aboridžinské obyvatele ve svých dílech ze svého pohledu jsou stále předmětem zapálených debat. Grenvillová se celkem odvážně pokusila znovu jablko sváru nakousnout a rozhodně se jí podařilo konfrontovat svědomí bělošské Austrálie s historií násilí a rasismu, kterou by tato bývalá kolonie raději odsunula do koutu zapomnění.

Název románu odkazuje na dnes již proslavenou Boyerovu přednášku antropologa W. E. H. Stannera z roku 1968, v níž mluví o “utajené řece krve v australské historii” v narážce na brutální násilí páchané na domorodých obyvatelích a následnou historickou amnézii mladé kolonie. Ačkoli jsou románové postavy fiktivní, Grenvillová použila některé skutečné historické události a příběh založila na osudech svého prapradědečka. Děj se odehrává na přelomu 18. a 19. století a první část zavádí čtenáře do dickensovského Londýna těch nejchudších z nejchudších: Grenvillová záměrně odhaluje nešťastné dětství hlavního hrdiny Williama Thornhilla poznamenané chudobou a čtenář chtě nechtě musí sympatizovat s hrdinou, který se nikoli svou vinou octne na hraně zákona. Za krádež dřeva, za jehož přepravu je Thornhill coby převozník na Temži zodpovědný, je nejprve odsouzen k trestu smrti, posléze je „pouze“ transportován i s celou rodinou do provincie Nový jižní Wales na druhém konci světa - místa, které přeplněnému Britskému impériu začalo sloužit jako „odkladiště“ nepohodlných trestanců. Život v kolonii není o moc lehčí než v Londýně, ale pro Thornhillovu rodinu se začne blýskat na lepší časy, když je po pouhých čtyřech letech Thornhill omilostněn a stává se svobodným osadníkem.

Zde Grenvillová začíná doposud jasně formulované vztahy a příběhy komplikovat. Thornhill záhy pochopí princip „osídlování“, který je založen na konceptu terra nullius, tedy „země nikoho“, a spočívá v záboru a další kultivaci půdy. Jenže země už své obyvatele – Aboridžince – má a Thornhillova rodina má tento zásadní rozpor brzy pocítit na vlastní kůži. Čtenářovy sympatie se začínají rozpolcovat: na jedné straně upřímně fandí Thornhillově nepoddajnosti a jeho snaze poprat se s nepřízní osudu, aby zajistil své rodině důstojný život, na straně druhé čtenář nemůže nevnímat zásadní konflikt mezi životními hodnotami původních obyvatel a osadníků. Grenvillová v tomto ohledu mistrně konfrontuje scény ze života jedné i druhé skupiny soupeřící o půdu a o přežití. Aboridžinci žijící v tradiční komunitní společnosti, loví jen pro svou každodenní potřebu, nemají zapotřebí oplocovat své pozemky, které patří celé komunitě, a čas tráví spíše jinými aktivitami, jako jsou různé rituály, tance, vyprávění příběhů a hraní si s dětmi. Osadníci naopak dřou jak mezci od úsvitu do setmění, aby jim cizí země vydala alespoň základní, i když nedostatečnou obživu: kácejí lesy, orají pole, stavějí ploty a chatrná obydlí, sázejí obilí a zeleninu – to vše, aby nakonec jen tak tak přežili, ale i přesto si na cizí půdu dělají nároky. V tomto duchu si Thornhill, který je přese všechno velmi vnímavý a alespoň vnitřně s Aboridžinci do jisté míry sympatizuje, občas posteskne: „Na prahu spánku mu to najednou došlo: negři nejsou o nic horší farmáři než běloši. Ale neztrácejí čas stavěním nějakých ohrad, aby se jim nerozutekla zvířata. Místo toho si vypěstují kousek pěkné zelené loučky, která divoká zvířata sama přivábí. A tak mají vždycky k večeři čerstvé maso. … A nejen to, žijí si spíš jako nějaké panstvo. Každý den stráví prací jen minimum času a zbytek dne si užívají.“ Grenvillová zde velmi dobře zachycuje kontrast mezi komunitním společenským uspořádáním původních obyvatel založeným na sdílení, a rozvíjejícím se kapitalismem nové kolonie – kontrast, který v románu spěje k nevyhnutelnému konfliktu v podobě závěrečné krvavé scény masakru Aboridžinců, jehož se nakonec zúčastní i Thornhill.

Thornhillův ambivalentní vztah k Aboridžincům je symbolickým odrazem vztahu kolonizátorské Evropy k původním obyvatelům nejen v Austrálii, ale i v Severní Americe: na jedné straně je rasová povýšenost a strach z jinakosti, na straně druhé jistá fascinace zcela odlišnou, v jistém slova smyslu nezkorumpovanou, kulturou. Je příznačné, jak Grenvillová v portrétu malé komunity bílých osadníků odstupňovává rasové předsudky od brutálního násilníka Smashera Sullivana, který Aboridžince chladnokrevně a bezdůvodně vraždí, přes nejistého Thorhilla až k Blackwoodovi, který pomocí kompromisů žije s původními obyvateli v míru a dokonce sdílí domácnost s černou ženou, a k Thornhillovu synu Dickovi, který si v dětství vytvořil úplně jiný pohled na původní obyvatele plný respektu a obdivu, což je nakonec i důvodem jeho pozdějšího odchodu z rodiny. Významnou úlohu tu hraje i Thornhillova žena Sal a vykreslení jejich vztahu, od počátečního vzájemného sdílení všech útrap k pozdějším neshodám ve vztahu k novému místu (Thornhill se zamiluje do svého nového domova, zatímco pro Sal je to jen přechodné období před návratem Domů, do Londýna) a k původním obyvatelům, patří k silným stránkám příběhu.

Thornhill je paradoxně v Anglii odsouzen za krádež, a přestože je jeho charakter vystavěn tak, že čtenář s ním nemůže než sympatizovat, Grenvillová jasně naznačuje, že Thornhill zloděj je, a to zloděj země. Nekompromisně je to řečeno v symbolickém, trochu mrazivém epilogu celého románu, který se odehrává po letech od masakru: Thornhill je bohatým a váženým občanem, na svém pozemku si dal postavit honosnou „vilu“ lemovanou vysokou kamennou zdí, se stromořadím evropských topolů a růžovou zahradou. Jemu i jeho rodině se dostává nebývalého přepychu a na jeho trestaneckou minulost, tak typickou pro „nové“ osadníky, si už nikdo ani nevzpomene. Jeho dům však stojí na prastaré skalní kresbě Aboridžinců, kterou Thornhill kdysi dávno objevil při záboru půdy, a toto memento se stává Thornhillovým doslova „černým“ svědomím, neboť přes všechen luxus a bohatství Thornhill i Sal cítí ve svých životech určitou nevyslovenou prázdnotu.

Grenvillová svůj román věnuje původním obyvatelům Austrálie, což na jednu může působit jako mávání červeným hadrem před rozzuřeným býkem, na druhou stranu je to také poměrně odvážný akt v rozjitřeném procesu vzájemného usmíření. Kniha je reminiscencí starých dobrých velkých historických románů, ale ačkoli je poutavý příběh tím hlavním motorem, jde o jazykově velmi vytříbený a narativně mnohovrstevnatý text. Jinými slovy, Grenvillová nám předkládá text, který má svou jednoduchostí a komplexností zároveň potenciál oslovit skutečně to nejširší publikum. Doufejme, že se v dohledné dočkáme i českého překladu, což může podnítit například i již chystaný velkofilm pod stejným názvem.

© Martina Horáková

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Melbourne, Text Publishing, 2005

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Ada,

Tato kniha mě velmi oslovila. Snad se jí brzy dočkáme na knižním trhu. Nezná někdo podobnou knihu, která by u nás vyšla česky? Zajímalo by mne, jak se vůbec rozhoduje o tom, kolik a jaké knihy u nás vyjdou? Na těchto stránkách se dočítám o spoustě krásných knih, které bych si určitě chtěla přečíst, ale představa, že se jich dočkám za hodně dlouho, nebo se jich nedočkám vůbec, mě mrzí.