Westerman, Frank

Westerman, Frank

rozhovor beletrie zahraniční

Jsem režisér. Já vybírám postavení kamery. [...] chci vyprávět příběh, který se skutečně stal, ale subjektivně a obrazně.

„Jsem režisér. Já vybírám postavení kamery.“
Jannetje Koelewijn, NRC Handelsblad, 10. 8. 2007

Frank Westerman o Araratu a o obrazotvornosti autora literatury faktu
Na přání Franka Westermana přebíráme pouze druhou polovinu rozhovoru. Navazuje na diskusi o tom, nakolik smí autor literatury faktu v zájmu příběhu vnášet do textu prvky, které vybočují ze strohého líčení faktů. „Jak si můžeš tak přesně pamatovat, jak jsi v devatenácti stopoval ve Španělsku?“ ptávají se ho prý čtenáři na besedách. „Mám rád vyprávění, co nejlepší vyprávění, aby čtenáře strhlo. Pokud je v zájmu příběhu, aby Renault 4 na klikaté silnici předjel nákladní auto, tak ho taky nechám předjet.“ vysvětluje autor a dodává: „Vyprávění je vždycky konstrukce.“ (pozn. překl.)

FW: (...) Já chci vyprávět příběh, který se skutečně stal, ale subjektivně a obrazně.

JK: A v čem spočívá ta subjektivita?
FW: Jsem režisér. Já vybírám postavení kamery. Já rozhoduju o tom, že v Obilné republice nejdřív vyprávím o třináctiletém selském synkovi, který se v roce 1929 rozjede s povozem do Německa, aby tátovi přivezl žací stroj s vazačem. Budou jím sklízet obilí, protože podruhové to neudělají. Ti už celé měsíce stávkují za vyšší platy. V Německu ten chlapec dostane pistoli. „Klidně ty dělníky zastřel, kdyby tě otravovali.“
V následující scéně natlučou dělníci v noci mezi stébla obilí železné vyměřovací kolíky a z hráze pak sledují, jak se stroj porouchá. Jde mi o dějiny rolníků? Ne. Ty už popsali studenti Groningenské univerzity stokrát. Jde mi o ten střet. Považuju za svůj úkol popsat ho co nejnapínavěji, aby čtenář ty události viděl před sebou a vytvořil si na ně názor.
Jeden sedlák se doposledka brání koupi kombajnu na brambory. Když si ho přece jen pořídí, spadne mezi nože. Píšu, že ho pozřel jeho vlastní stroj. Ale běžte, říkají na to v Groningenu. Ten člověk měl prostě nehodu. Ne! Toho člověka od pat nad kolena pozřel stroj!

- A kdo má pravdu?
- Tak se podívejte na bouřková mračna. Vidíte cumulonimby, co se kupí do několikakilometrové výše? Nebo vidíte koráby a strašidla? Já vidím obojí. Mám rád oba způsoby dívání. V Araratu vidím sopku. Popel, láva, ledový příkrov. A taky vidím horu, co se vynořuje z ustávajícího deště, sotva ustoupila potopa. Vysunou lávku a vynoří se zvířata, v párech, mají za úkol množit se a hemžit se na zemi.

- To je fikce.
- Pro miliony lidí je to realita. Řídí se tím v životě. Sklánějí před tím hlavu. Zapálí svíčku. Říká se tomu náboženství.

- V čem je rozdíl mezi vaším příběhem o Araratu a příběhem Connie Palmenové o Peteru Schatovi / Lucasu Loosovi? (hudební skladatel, narážka na nový román Connie Palmenové Lucifer – pozn. překl.)
- Její příběh je volná variace na skutečnost. To je fikce. Já líčím příběhy, které se skutečně staly, je jich všude habaděj. Stačí zapojit představivost. To ale dělá jen málo lidí. V tomto žánru skoro ani ještě neexistují vyšlapané stezky.

- To je důvod, proč jste si zvolil literaturu faktu?
- Mnohem důležitější je, že rád přiřazuju slova k věcem, ale tedy věcem, které tu jsou, existující podloží. Jinak hrozí nebezpečí, že slova odkazují pouze jedno na druhé. Připadá mi, že než se člověk naděje, je to o ničem. Mně je úplně jedno, jestli se ta fiktivní dívka s tím fiktivním chlapcem dostanou. Tedy kromě opravdu velkých spisovatelů. Borges. Naipaul. Ti umějí vytvořit skutečnost, která stojí mimo opravdovou skutečnost, ale přesto nás bere za srdce.

- Co děláte vy, je snazší?
- To bych neřekl. Nemůžu se schovávat za větičkou, že podobnost s žijícími osobami atd. je čistě náhodná. Moje osoby u mě můžou zazvonit na dveře. S napřaženou pistolí.

- Čeho chcete u svých čtenářů dosáhnout?
- Chci, aby se zúčastnili mého pátrání po tom, co se chci dozvědět. Psaní se u mě rovná výzkumu. Při psaní ohledávám, ochutnávám, zkoumám. Musí tam jít o něco zásadního. Na začátku knihy jsem jiný než po dopsání. V Araratu jde o to, že už nevěřím v biblického Boha, i když jsem tak byl vychován. Co nastoupilo na jeho místo? V co tedy věřím? Jak to vidím teď?

- A přejete si, aby se čtenář zamýšlel s vámi.
- O mě přece nejde?

- Ne?
- Ne. Jsem dítě své doby, dospíval jsem v 70. letech. Moje myšlenky a pochybnosti jsou myšlenky a pochybnosti spousty dalších lidí. Kdyby to tak nebylo, nikdo by moje knihy nečetl. První osoba jednotného čísla, ano, to jsem já. Ale milý čtenáři, všude, kde se píše „já“, si klidně můžeš dosadit sebe.

- Udržujete čtenáře dlouho v napětí, pokud jde o otázku, zda v závěru knihy začnete psát On zase s velkým O.
- To považuju za poklonu.

- Ale co tedy nastoupilo na místo víry?
- Uklidňující závěr chybí, to je pravda. Z principu. A před tím čtenáře nevaruju. Není tam žádná příloha jako u knihy Pí a jeho život od Yanna Martela. „Až tohle dočtete, budete zase věřit v Boha.“ Hezká kniha. Ale otázku existence taky neřeší. Existuje něco víc než fakta? Myslím, že ano. Je to poznatelné? Ne. Takže se o tom nedá nic říct? To ano. Můžeme si to nádherně představovat. Můžeme s tím dokonce počítat. Odmocnina z minus jedné neexistuje. Ale můžeme se domluvit, že to je „i“. A 2i + 3i = 5i. A zázračné na tom je, že výsledek takových příkladů můžeme používat v každodenní praxi.

- Člověk jakožto stvořitel?
- Kniha končí mým výstupem na Ararat, do výše 5 105 metrů. Vrchol leží o 60 metrů výš, v 5 165 metrech. Dál ale nemůžeme. Příliš silný vítr, příliš mnoho sněhu. Pokusím se pokořit Ararat, a na konci mi chybí výška kostelní věže. Zpětně, při psaní, to byl dar nebes.

Překlad © Magda de Bruin-Hüblová
Na iliteratura.cz zveřejněno s vědomím a souhlasem autora.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4207x

Inzerce
Inzerce