Jeroným: Výbor z dopisů 2

Jeroným
Výbor z dopisů 2

recenze beletrie zahraniční

Zpřístupnění asketických listů svatého Hieronyma, u některých opětovné, u jiných první, nelze než přivítat. Náš náhled na edici Jiřího Šubrta chtěl zdůraznit, že je to cennýpříspěvek do postupně budované knihovničky monastických pramenů v českém jazyce.

Hieronymovi o edici listů (epistula I)
Jeroným. Výbor z dopisů. Přel. Jiří Šubrt. Praha: OIKOYMENH, 2006 [= Knihovna raně křesťanské tradice 6]).

Píšeš, milý Hieronyme, že opisy listů, kterés posílal svým přátelům, následovníkům, žákyním a dalším tazatelům, jsi uložil do pevné schrány a předal otrokům, kteří se zabývají přepisováním textů, aby pořídili kopie, jež jsem si od tebe vyžádal. Tento vzácný dar si nejenom uložím do polic s knihami, ale především ho zapíšu do katalogu knihovny svého srdce, protože ty listy diktoval jazyk tvůj – hbitého písaře rydlo (srov Ž 45,2).

Tak nějak by mohla začít recenze latinsko-českého výboru listů svatého Eusebia Hieronyma neboli Jeronýma (347–420), který pořídil historik římské literatury Jiří Šubrt z olomoucké univerzity. Byly by k tomu dva důvody: recenzent by se tak žánrově sblížil s recenzovaným textem a zároveň by tím, že napíše recenzi jako dopis, naznačil, že „dopis“ je u Hieronyma jako u jiných antických autorů žánr široký a pružný. O soukromou korespondenci významných osob má možná taky někdo zvědavý zájem (to mi nepřísluší posuzovat), ale v případě kněze Hieronyma, který se v blízkosti papeže Damasa pohyboval ve vysokých církevních kruzích a pak prožil léta fyzicky izolován ve svém betlémském klášteře, ale s bohatým korespondenčním a literárním stykem s příznivci i odpůrci (nevyhýbal se přitom polemikám, naopak!), nemusíme mít voyerské výčitky svědomí: nešacujeme tady cizí sako, neprobíráme se cizím prádlem – čteme veřejnosti určené literární texty různého zaměření (asketický traktát, praktické životní pokyny, hagiografii) skryté pod fasádou s nápisem epistula, dopis, a hojně protkané biblickými citáty a dalšími učenými narážkami, jak se na složitě strukturované patristické dílo sluší. Univerzální žánr dovolí psát tvrdou polemiku, ne nutně s adresátem, osobní doušku i učenecké spisování, při němž se na adresátku nebo adresáta tak trochu zapomíná. Překladatel nás na s. 30-31 na literární stylizovanost, rétorický a teologicky učený charakter předkládaných dopisů vhodně upozorňuje a ohrazuje se proti interpretům toužícím dostat se skrz tyto dopisy do pisatelova nitra.

J. Šubrt nedávno zpřístupnil Hieronymovy životopisy mnichů Pavla, Hilariona a Malcha (2002) a teď v edičním portrétu „svého“ autora pokračuje. V obojím měl své české prekurzory. Alois Lang vydal dvakrát svou monografii Otec pouště sv. Jeroným (1920 a 1948), s přeloženými ukázkami Hieronymových prací, i z oněch mnišských životopisů; Listy svatého Eusebia Jeronyma, kněze a učitele církve: listy od prvého do šedesátého čtvrtého dle pořadí časového už předtím přeložil a v rámci florianovského Dobrého díla vydal pater Antonín Ludvík Stříž (1917). Poznání toho kterého starého autora ale zpravidla probíhá jeho opakovaným recipováním, i opakovaným překládáním a novým náhledem. J. Šubrt představuje překladatele a editora Vulgáty, komentátora Písma a zaníceného bojovníka proti jisté interpretaci dědictví velikého alexandrijského inovátoraÓrigena v obou dosavadních překladech jako teoretika mnišského života: u životů tří asketů (ať už skutečných, nebo ne) je to zjevné; u výboru z listů je to pak jasné, teprve až nahlédneme klíč, kterým J. Šubrt hieronymovské epistolární korpus otvírá. Dvanáct dopisů je tu totiž vybráno podle asketických a mnišských námětů. V knize se tento klíč pojmenovává, pokud jsem si všiml, dost nesměle, jenom na záložce přebalu. Lze na něj spíš jen usuzovat (je to snad nějaká stylistická strategie, neobracet se ke čtenářům, nevysvětlovat?), hlavně ze zaměření vstupní studie s názvem Sponsae Christi: Jeroným a ideál panenství. Překladatel představuje Hieronymovo osobní úsilí o propagaci ideálu života zasvěceného Bohu formou neuzavírání manželství, případně neuzavírání druhého manželství po smrti prvního partnera nebo partnerky. Geneze těchto myšlenek v antickém křesťanstvu je velmi stará, argumentace se většinou odvolává na životní styl samotného Ježíše a na jeden z listů apoštola Pavla do Korinta; v našem prostředí jejich vrůstání do církevního života starověku sledovali z teologického hlediskahlavně T. Špidlík a V. Ventura. Šubrt do tohoto příběhu přidává hieronymovskou epizodu, jeho důležité zprostředkování těchto východních idejí římským aristokratkám: velkolepé matroně Marcelle, Paule a jejím dcerám Blesille (ta brzy po zahájení asketického života umřela a to zavdalo příčinu obviňování Hieronyma z destruktivní činnosti) a Eustochium (to jméno patří k pozoruhodné skupině řecko-latinských ženských jmen, která znějí, jako by byla středního rodu) a dalším. Na s. 35-37 čteme závěr studie: Hieronymovy nároky jednak odpovídají běžnému antickému mizogynství, jednak je ještě zesilují a vedou k potlačování ženskosti; z teologických argumentů se vyzdvihuje hlavně dobová mariologie a Hieronymova vášnivá obrana panenství Matky Boží. Zmíněné potlačování ženskosti lze vnímat buď negativně – změna/upírání identity –, nebo i pozitivně – dodali bychom, že v duchu pavlovského výroku, že v Kristu už ustupuje vyvyšování jednotlivých dílčích identit (Řek/Žid, muž/žena) na úkor identity člověka stojícího před Bohem. Celkově lze k vstupní studii dodat, že se do značné míry zříká hodnocení teologické interpretace asketické tematiky v dopisech. Existenciální náboženská motivace tázajících se římských aristokratek a jejich plamenného učitele zůstává trochu stranou Šubrtova zájmu a jeví se v jeho prezentaci, i v jeho slovníku, spíš jen jako výstřední: vdovy u něho „koketují“ s asketickým životním ideálem, mají ve svých „salonech“ zájem o bizarní mnišské východní praktiky atd. Úkolem dalšího uvažování o vybraných Hieronymových dopisech může být dramatická okolnost, že tytéž „mnišské“ myšlenky připadají v této rozhodující době v Římě jedněm jako intelektuálně zajímavé, dalším jako odpudivé a barbarské, třetí jsou ochotni a ochotny zahodit, co bylo, a přijmout všecko nové. Kvas proniká, existují rodiny, v nichž manžele nebo generace rozdělují právě otázky víry nebo její praktické aktualizace. Myšlenky se šíří a střetají, argumentuje se písmem i životním činem – a zatím se Řím na začátku 5. století poprvé po staletích dočkává vstupu cizích vojsk, mění se jednotlivosti a připravují změny, které se budou při zpětném pohledu jevit jako přelom věků.

Jádro knihy (i prostorově: na s. 52–137!) tvoří dopis 22. Probírají-li se Hieronymovy názory na mnišství, sahají interpreti právě po tomto dopise, nebo spíš spise. Adresován je zmíněné dívce jménem Eustochium. Jak bylo řečeno, patřila se svou matkou k okruhu vznešených římských dam, který byl zaujat Hieronymovými pobídkami k asketickému životu trávenému v ústraní, s biblí v ruce, s žalmy na rtech, v nuzném oblečení, s omezenou hygienou a přísně regulovaným přísunem chleba, zeleniny a vody. Tento ideál „domácí askeze“, askeze doma, je dnes považován za jeden z konstitutivních prvků vznikajícího mnišství (spolu s východním poustevnictvím a egyptskými kláštery „společného života“, tedy koinobii s mnoha dobře organizovanými členy nebo členkami) a souvisí s tendováním k asketickému životu, které se projevovalo už ve velmi raných fázích křesťanství. Hieronymus tyto neprovdané a ovdovělé ženy (virgines, viduae) výslovně odlišuje od lidí žijících jako koinobité, tedy v klášterní komunitě (s. 119n.). Přesto život domácích asketek a klášternic nakonec souvisí: i svatá Paula s dcerou Eustochium opustila Řím a přesídlila do kláštera v Betlémě, do blízkosti svého učitele Hieronyma (podobně jako jiná bohatá Římanka Melania neboli Melanium Starší žila asketicky v Jeruzalémě v dvojklášteře, jehož presbyterem byl Hieronymův přítel z mládí a později velmi neoblíbený myšlenkový sok Tyrannius Rufinus). Vytýká-li se Hieronymovi, že učil přísné askezi, musí se zároveň připomenout, že káral výstřelky východního lidového mnišství stavěné na odiv: doporučoval „vyhýbat se mužům ověšeným řetězy, kteří […] nosí dlouhé vlasy jako ženy, kozí bradku, černý plášť a chodí naboso“ (s. 105). Byl přítelem stálé střídmosti a kritizoval asketické sinusoidy postů a přejídání. Dopis 22 obsahuje i proslulou pasáž o autorově snu, v němž se řeší problém, jestli je víc následovníkem Ciceronovým(Ciceronianus), nebo Kristovým (Christianus); je tedy důležitý i pro dějiny vzdělanosti. Badatelé o dějinách mnišství (např. benediktin Adalbert de Vogüé) si zase v Hieronymově korespondenci detailně všímají praktických asketických pokynů a geneze jednotlivých forem (pozdějšího) řeholního života v církvi.

Hieronymus došel úcty oltáře a dnes je ctěn i jako patron překladatelů. Jaký je překlad jeho vlastního textu? Nejprve obecnou poznámku. Při překladech z klasických jazyků se obvykle ztrácí stylistická propracovanost originálů. Musí, protože kdyby se prostě napodobila v češtině, působila by neúměrně strojeně, jsouc směsí stylistických archaismů a jazykově nereálných konstruktů. Mizejí paralelismy, harmonie period, ubývá výrazové konkordantnosti a lexikálních a etymologických narážek. Děje se to i při překladech z jazyků moderních, ale ty na těchto kvalitách nestavějí tolik jako texty konstruované v ateliéru antické rétoriky. Překládání tu je něco jako přepis složitě instrumentalizované orchestrální skladby do not pro klavír: proč ne, je to užitečné, zní to často lehčeji a průzračněji, ale je to jiné. Překladatel složitě vybírá, který nástroj a hlas originálu významově a jazykově zdůraznit, co naopak úplně ztratit. Šubrtův překlad je stejně jako v případě mnišských životopisů stylisticky hladký a živě nápaditý (zvláště jsme-li si vědomi, že se překládá z mrtvé latiny). Jeho hlavním rysem je substituce idiomat: je tu snaha najít v češtině ekvivalenty nejenom slov, ale nejlíp celých spojení slov, ustálených obratů nebo i konvencionalizovaných vět. Substituce obecně oživuje zažitý zmrtvující jazyk překladů z klasických jazyků, překlad se přiblíží dikci původního českého textu. Jediné, co se substitucí vyšších celků a tázáním, jak by se to celé přirozeně (a teď) řeklo česky, někdy smývá, je terminologická konkordantnost. V překladech dopisů, a tedy i v Šubrtově zčeštění Hieronymových listů, to většinou nevadí. Nejcitlivější je tu v tomto směru samozřejmě terminologický trs vznikajících termínů mnišského života. Termín se může ztrácet ve variantách lokálních substitucí. Různě se například překládá mnišský terminus technicus propositum, zahrnující změnu životního stylu podle asketických ideálů na základě rozhodnutí, jakési druhé konverze, pro starověké teoretiky mnišství nerozlišitelné od základní konverze ke Kristu: propositum Christianum na s. 164n., sanctum propositum na s. 182n., propositum monachorum na s. 266n. V posledním citovaném případě Šubrt velmi vhodně přeložil propositum jako způsob života; na tomto místě, v pátém paragrafu 127. listu, také najdeme Hieronymovu verzi příběhu o šíření mnišského propozita z Východu (literární informace o Antóniovi Velikém a Pachómiovi) do Říma (Marcella, Sophronia, Paula a Eustochium atd.). Nepředstavuju si, že by bylo dobré a možné překládat všechny potenciální termíny vždycky stejně, jen upozorňuju na detailní potíže onoho pokusu přepsat latinské listy pro klavír češtiny. Ekvivalence celku a celkové vyznění dikce dopisu je ostatně vyšší cíl.

Někdy komplikují překlad asociace, které spojují zvolený překladový ekvivalent s trochu jinou dobou. V trsu mnišských slov mám na mysli třeba slovo řeholnice pro monacha christiana (s. 166n.) nebo spojení asketická řehole panen a vdov pro virginum ac viduarum disciplina (268n.), která nám vybavují spíše pozdější řehole a řády západní církve.

U překladů patristických textů je důležité, jakou strategii zvolí překladatel u překládání biblických citátů a narážek. Původní text je „textem“ v etymologickém slova smyslu, je do něj vpleteno mnoho jazykových pásem, vedle autorského má to biblické zvláštní význam. Překládaný text je přes ně napojen na jiné texty a síť významových vztahů je někdy natolik složitá, že padá představa izolované textové jednotky. Na tyto vztahy je přitom nutno brát při překládání pořád ohled: biblický citát má evokovat tak jako v originále spojitost s biblickým hypertextem, který je čtenáři známý a zároveň, musí korespondovat s autorským kontextem, zvlášť když v něm autor podává výklad biblického místa nebo výrazu. Prvnímu požadavku odpovídá snaha použít v překladu hotový a známý biblický překlad, druhému překládat biblický citát stejně jako autorský text; netřeba dodávat, že ty dvě činnosti jdou často proti sobě. J. Šubrt volí první přístup a implantuje Hieronymovi do dopisů tzv. český ekumenický překlad, a to i za cenu drobné jazykové odchylky od latiny; tam, kde se texty výrazně významově liší, překládá citát pochopitelně sám. S volbou překladu souvisí i volba podob vlastních biblických jmen – i tady se mohou ztrácet souvislosti. Staví-li Hieronymus někde na etymologii biblických jmen, lze udržení takových souvislostí pomoci poznámkou k překladu. Ale kde jde o přímou podobnost latinských jmen, která se v české adaptaci vzdálila, tam už je každá rada drahá: jen těžko tak prosvitne totožnost jmen Jozue a Ježíš ve výkladu paralely mezi Starým a Novým zákonem (s. 162n.). V biblických citátech jsem narazil jen na jedno místo, kde vlastní překladatelův překlad nezapadá do kontextu a překračuje anatomické možnosti: „Kdo je povolán jako obřezaný, ať si nechá odstranit předkožku.“ (286n.; 1K 7,18)

Text listů je vyváženě provázen poznámkami o osobách a literárními odkazy. Některé charakteristiky se opakují ve vstupní studii i v poznámkách, asi se počítá i s jejich odděleným čtením. Z drobností tvaroslovných se opakuje – ale nejenom tady, je to časté – typ k Ambrosiově pojetí (s. 21), proti Mariině panenství (s. 22).

Zpřístupnění asketických listů svatého Hieronyma, u některých opětovné, u jiných první, nelze než přivítat. Náš náhled na edici Jiřího Šubrta chtěl zdůraznit, že je to cenný příspěvek do postupně budované knihovničky monastických pramenů v českém jazyce.

Tvé listy, učená Hieronyme, jsou tedy ukázkou nejkratšího prozaického žánru, který jste se svými vrstevníky pěstovali. Na druhém pólu pomyslné stupnice prozaických textů stála obsáhlá syntetická díla. Nejvýraznější z těch, která byla napsána latinsky, je pojednání tvého přítele biskupa Augustina O Boží obci. O něm a o ní příště. „Pozdravuj Paulu a Eustochium.“ (s. 185)

 

recenze byla publikováno v revue Souvislosti 2, 2007, str. 244-249; na iliteratuře se svolením autora



 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 106 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 2469x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce