Moravia, Alberto: Konformista

Moravia, Alberto
Konformista

ukázka beletrie zahraniční

Setkání Marcella s otcem, který si o sobě myslí, že je ministrem v Mussoliniho vládě, je příležitostní k nelibému zjištění

Alberto Moravia: Konformista (Il conformista), přeložila Alena Hartmanová, Melantrich, Praha 1984, str. 124-128.

Setkání Marcella s otcem, který si o sobě myslí, že je ministrem v Mussoliniho vládě, je příležitostní k nelibému zjištění, že se v lecčems otci podobá. I celá scéna v blázinci je jakýmsi podobenstvím a karikaturou italské politické situace, neboť fašismus a válka nejsou ničím jiným než šílenstvím. Ale zatímco otcovo šílenství je jasně diagnostikováno jako nemoc, Marcellův příklon k režimu, navíc v jedné z jeho neodpudivějších postav tajného agenta, se děje za jeho jasného vědomí a bez polehčujících okolností.

I zde jsou motivy, které vedou až do dětství. Kromě podobnosti s otcem, kterou zdůrazňuje matka, je to fotografie, na níž otec své ženě a Marcellovi vypíchal oči. Kuchařka to tehdy vysvětlila snahou, kterou známe z voodoo, uškodit tomu, jehož podobiznu zraníme (s. 46-47). Téže kuchařce Marcello zalhal, že otec zabil kocoura a ona prohlásila, že jednou zabije člověka (s. 25). Marcello se tak jeví jako pokračovatel svého otce. To, co otec udělal v návalu vzteku a na co si hraje jako šílenec, dělá Marcello doopravdy. Zabil člověka, buduje fašistickou diktaturu, a jak se ukáže v samotném závěru, bude i příčinou smrti své ženy a dcery.

„Odložme to vyhlášení války na zítřek, pane majore,“ řekl profesor, shlížeje na blázna z výše své věžovité postavy.

„Zítra, zítra, zítra,“ zařval blázen v náhlém záchvatu zuřivosti smíšené s podrážděním a zoufalstvím, „pořád zítra... vyhlášení války se musí provést okamžitě.“

,,A pročpak, pane majore? Co nám na tom sejde? V tomhle horku? Chudáci vojáci, to mají bojovat v tako­vém horku?“ Profesor pokrčil rameny. Blázen se na něho podíval zaraženě, námitka ho zřejmě vyváděla z míry. Potom vykřikl: „Vojáci dostanou zmrzlinu... v létě se přece jí zmrzlina, nebo ne?“

,,Ano,“ řekl profesor, „v létě se jí zmrzlina.“

„Tudíž,“ řekl blázen vítězoslavně, „to vyřeší zmrzlina, mnoho zmrzliny, zmrzlina pro každého.“ S mumláním došel ke stolku, stoje se chopil tužky a spěšně napsal pár slov na jeden z posledních papírků a potom ho vtiskl lékaři. „Tady máte vyhlášení války... už je toho na mě moc... odneste to sám na patřičná místa... ty zvony, ach, ach, ty zvony, ty zvony.“ Dal lístek lékaři, pak se schoulil na zemi v koutě u postele jako vyděšené zvíře, tiskl si hlavu v dlaních a úzkostně opakoval: „Ty zvo­ny ... copak ani na chvilku nepřestanou zvonit?“

Lékař se zběžně podíval na lístek a potom ho podal Marcellovi. V záhlaví stálo: Stesk a krveprolití, o kus níž pak: Válka je vyhlášena, všechno obvyklým krasopisem plným kudrlinek. Lékař řekl: „Stesk a krveprolití, to je jeho heslo, najdete ho napsané na všech těch lístcích... tahle dvě slova ho pronásledují.“

„Zvony,“ úpěl blázen.

,,A slyší opravdu zvonit?“ zeptala se matka zmateně.

„Pravděpodobně ano... to jsou sluchové halucinace... jako prve ten potlesk... Nemocní slýchají různé druhy zvuků... nebo hlasy, které mluví... nebo skřeky zvířat... anebo hluk motorů, například motocyklu.“

„Ty zvony,“ zařval nemocný strašným hlasem. Matka couvla ke dveřím a šeptala: ,,Ale to musí být děsné... chudáček malý, kdoví jak ho to mučí... když se rozhlaholí zvony, zrovna když stojím pod kostelní věží, tak se div nezblázním.“

„Vážně trpí?“ zeptal se Marcello.

,,A vy byste netrpěl, kdyby vám hodiny a hodiny do uší naplno vyzváněly velké bronzové zvony?“ Profesor se obrátil k nemocnému a dodal: „Hned ty zvony umlčíme... zvoníka pošleme do hajan... Dáme vám něco vypít a už je neuslyšíte.“ Kývl na ošetřovatele, a ten hned odešel. Potom vysvětloval Marcellovi: „Je postižen značně těžkou formou maniomelancholické psychó­zy... nemocný přechází od frenetické euforie do hlubo­ké deprese... před okamžikem, když četl, byl ve fázi maniakální, teď je v depresi... chcete mu něco říci?“

Marcello se podíval na otce, který dál žalostně skučel s hlavou v dlaních, a řekl chladně: „Ne, nemám mu co říci a pak, k čemu by to bylo?... Stejně by to nepochopil.“

„Někdy chápou,“ řekl profesor, „chápou víc, než se zdá, poznají lidi, oklamou někdy i nás lékaře... ech, ech, to není tak prosté.“

Matka přistoupila k bláznovi a řekla mu přívětivě: ,,Antonio, poznáváš mě?... Tohle je tvůj syn Marcel­lo... pozítří se žení... rozuměl jsi? Žení se.“

Blázen vzhlédl k matce skoro nadějně, jako se dívá raněný pes na pána, který se k němu sklání a lidskými slovy se ho ptá, co mu je. Lékař se otočil k Marcellovi s voláním: „Svatba, svatba... milý pane doktore, to jsem netušil... srdečně vám blahopřeju... mám z toho opravdu upřímnou radost.“

„Díky,“ řekl suše Marcello.

Matka řekla prostoduše, zatímco mířila ke dveřím: „Chudinka, nic nechápe... A kdyby to chápal, nebyl by o nic radši než já.“

,,Ale, mami, prosím tě,“ řekl Marcello stroze.

„Nevadí, manželka se musí líbit hlavně tobě, a ne druhým,“ odpověděla matka smířlivě. Otočila se k bláznovi a řekla mu: „Na shledanou, Antonio.“

„Zvony,“ skučel nemocný.

Když vycházeli na chodbu, střetli se s Franzem, který právě přinášel sklenku s utišujícím nápojem. Profesor zavřel dveře a řekl: „To byste neřekl, pane doktore, jak choromyslní drží krok s dobou a jak se přizpůsobují poměrům... jak jsou citliví na všechno, co vzrušuje veřejnost... přišel fašismus, přišel duce a hned spousta nemocných podobně jako váš pan otec fixuje své bludy na fašismus a duceho... za války jsme zas měli hromadu pacientů, kteří se považovali za generály a chtěli nastoupit na místo Cadorny nebo Diaze... a nedávno při té senzaci s Nobilovým letem k pólu, ke mně přivezli tři nebo čtyři nemocné, kteří docela bezpečně věděli, kde leží ten pověstný červený stan, a vynalezli zvláštní létací stroj k záchraně trosečníků... blázni jsou vždycky ažúr... šílenství jim nebrání podílet se na národním ži­votě, vlastně je to jejich způsob spoluúčasti, jsou to řádní občané, i když po bláznovsku.“ Lékař se studeně zasmál, rozveselen svou duchaplností. Potom se obrátil k matce, ale s jasným úmyslem polichotit Marcellovi: „Ostatně co se duceho týká, jsme všichni stejní blázni jako váš man­žel, není-liž pravda, madam, blázni, které nepřivede k rozumu ani studená sprcha, ani svěrací kazajka, celá Itálie je jeden blázinec, hahaha.“

„V tomhle ohledu je můj syn blázen určitě,“ přizvukovala matka prostomyslně lékařovu lichocení, „zrovna cestou sem povídám Marcellovi, že mezi ním a otcem jsou styčné body.“

Marcello zpomalil krok, aby je neslyšel. Viděl, jak zamířili na konec chodby, zahnuli za roh a zmizeli v živém rozhovoru. Zastavil se, ještě pořád držel lístek, na který otec napsal své vyhlášení války. Zaváhal, potom vytáhl náprsní tašku a uložil papírek dovnitř. Pak zrychlil krok a v přízemí matku s lékařem dohnal.

„Tak... na shledanou, pane profesore,“ říkala matka, „a co ten ubožák? Opravdu se to nedá vyléčit?“

„V tomto případě je věda zatím bezmocná,“ odvětil lékař bez patosu, jako by opakoval otřepanou bezvý­znamnou frázi.

„Na shledanou, pane profesore,“ řekl Marcello.

„Na shledanou, pane doktore, a ještě jednou vám upřímně blahopřeji.“

Kráčeli po štěrkované cestičce, vyšli na ulici, zamířili k autu. Alberi stál u otevřených dvířek s čapkou v ruce. Beze slova nastoupili a vůz se rozjel. Marcello chvíli mlčel a potom se zeptal matky: „Mami, chtěl bych ti položit jednu otázku... mohu s tebou přece mluvit otevřeně, viď?“

„Jakou otázku?“ řekla matka roztržitě, zatímco si upravovala tvář v zrcátku pudřenky.

„Je ten, komu říkám otec a koho jsme právě navštívili, opravdu mým otcem?“

Matka se rozesmála. „Ty jsi občas vážně divný... jak jsi na to přišel?“

„Mami... ty jsi přec už tenkrát,“ Marcello zaváhal a pak dokončil, „měla milence... co když...?“

,,Ale kde, nic takového nepřichází v úvahu,“ řekla matka s klidným cynismem, „když jsem se poprvé odhodlala k nevěře, byly ti už dva roky... víš, co je na tom nejzajímavější?“ dodala, „otcovo šílenství začalo prá­vě fixní ideou, že nejsi jeho syn... a víš, co jednoho krásného dne udělal? Vzal fotografii, na které jsem byla já s tebou v náručí...“

,,A oběma vypíchal oči,“ dokončil Marcello.

„Tak tys to věděl,“ řekla matka trochu užasle, „no, a tím to právě začalo... vzal si do hlavy, že jsem tě měla s jedním člověkem, s kterým jsem se tenkrát občas schá­zela... Zbytečno podotýkat, že to byla jeho fantazie... jsi jeho syn, stačí se na tebe podívat...“

„Řekl bych, že se podobám spíš tobě než jemu,“ namí­tl Marcello mimoděk.

„Oběma,“ ujistila ho matka. Strčila pudřenku do ka­belky a dodala: „Už jsem ti to řekla, když nic jiného, jste oba dva stejně posedlí politikou... až na to, že u něho je to projev šílenství, a ty máš zaplať pánbůh zdravý ro­zum.“

Marcello neřekl nic a odvrátil tvář k okénku. Předsta­va, že se podobá otci, mu byla krajně nepříjemná. Po­krevnost těla se mu odjakživa příčila jako nečistá a ne­spravedlivá determinace. Ale podobnost, o které mluvila matka, se mu víc než příčila: naháněla mu hrůzu. Jaký útek spojoval otcovu nepříčetnost s jeho nejtajnějším já? Vzpomněl si na slova napsaná na lístku: stesk a krveproli­tí, a zamrazilo ho. Melancholie na něm lpí jako druhá kůže, citlivější než ta pravá, a co se krveprolévání týká...

Vůz teď ujížděl ulicemi ve středu města v nepřiroze­ném modrém světle soumraku. Marcello řekl matce: „Vystoupím tady,“ a předklonil se, aby zaklepal na Albe­riho. Matka řekla: „Tak se uvidíme, až se vrátíš,“ což znamenalo, že nepřijde na svatbu, a on jí byl vděčný, že to neřekla naplno, aspoň k tomu je dobrý cynismus a lehkovážnost. Vystoupil, zabouchl dvířka a vmísil se do davu.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3352x

Inzerce
Inzerce