Všechno se stane dnes v noci
Murakami, Haruki: Afterdark

Všechno se stane dnes v noci

Afterdark začíná čtyři minuty před půlnocí (nad každou kapitolkou vidíme na ciferníku přesný čas) a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou ráno následujícího dne; noc je tu čas vymezený provozem veřejné dopravy, kdy „poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno“. Tokio je v Murakamiho podání uzavřený mikrosvět potemnělých ulic a zářících neonů, plný existencí většinou beze jmen, které se z temnoty noří vždy jen na chviličku a pak v ní zase beze stopy mizí.

Před každoročním vyhlášením laureáta Nobelovy ceny za literaturu se mezi kandidáty se železnou pravidelností objevuje jméno Haruki Murakamiho. Letos to sice zase nevyšlo, ovšem osmapadesátiletý Japonec byl podle tipů britské sázkařské kanceláře Ladbrokes mezi první trojkou horkých favoritů.

Murakami si slávu vydobyl především románem Norské dřevo, ovšem uznání získal už mnohem dříve; vždyť anglický překlad Norského dřeva oficiálně vyšel až v roce 2000! V této souvislosti je třeba zmínit se o hbitosti, s níž český nakladatel Murakamiho knihy servíruje českému čtenáři. Překlad nejnovějšího počinu, román s poněkud zvláštním názvem Afterdark, má oproti originálu zpoždění jen dva roky a na anglický překlad ztrácí pouhý půlrok.

Hned od prvních stránek rozsahem nevelkého románu je nám jasné, že půjde o jiný příběh, než na co jsme byli zvyklí z předchozích knih, jež byly přeloženy do češtiny. Útěk z města se lůna přírody tentokrát nekoná, celý děj se totiž odehrává v Tokiu.

Afterdark začíná čtyři minuty před půlnocí (nad každou kapitolkou vidíme na ciferníku přesný čas) a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou ráno následujícího dne; noc je tu čas vymezený provozem veřejné dopravy, kdy „poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno“. Tokio je v Murakamiho podání uzavřený mikrosvět potemnělých ulic a zářících neonů, plný existencí většinou beze jmen, které se z temnoty noří vždy jen na chviličku a pak v ní zase beze stopy mizí.

I v Afterdark autor důmyslně splétá dvě spolu zdánlivě nesouvisející dějové linky, které se však později za záhadných, takřka nadpozemských okolností protnou. V románu sledujeme dvojici mladých lidí, kteří tráví noc v jedné nepříliš bezpečné tokijské čtvrti. Dívka Mari si ráda čte a čtenář cítí, že podobně jako ostatní Murakamiho hrdinky skrývá nějaké tajemství. Společnost jí dělá mladík Takahaši, jenž hraje na trombón v jazzové kapele, a chodil s Marinou sestrou Eri do školy. Tihle dva společně vysedávají v restauraci rychlého občerstvení a po barech, poté se na jistou dobu dokonce ocitnou i v hodinovém hotelu, kde řeší případ brutálně zbité čínské prostitutky.

V druhém příběhu spí v setmělém pokoji, který osvětluje jen zrnící obrazovka, krásná Eri. V televizi najednou naskočí program, v němž se objeví muž v zaprášeném hnědém obleku, který dívku upřeně pozoruje. Na celé situaci je přitom nejpodivnější, že přístroj vůbec není zapojen do proudu. Murakami s úžasným smyslem pro nejmenší detaily popisuje celý výjev, jenž se v průběhu noci neustále proměňuje. Hlavní roli v něm samozřejmě hraje obrazovka i tajemný muž na ní.

Podobně jako v předchozích dílech je i v Afterdark zásadní atmosféra, již se povedlo autorovi vytvořit. Jednotlivé časové záznamy se rychle střídají jako na filmovém pásu. Scény z nočních kaváren připomínají filmy Jima Jarmusche, snové pasáže s hororovým nádechem pro změnu Davida Lynche, o němž v loňském rozhovoru Murakami prohlásil, že patří k jeho oblíbeným filmařům. Sdílí s ním i zálibu v určitém mezisvětí – prostředí, v němž se sen prolíná se skutečností a kde neexistující postavy mohou vystupovat jako skutečné. Ráno se hrdinové probudí s pocitem, že všechno sice zdánlivě vypadá jako předtím, ovšem celkový význam zásadně změnilo několik nepatrných detailů. Přesně tak působí i Murakamiho kniha – na konci čtenář zjistí, že Eri se vlastně nic nestalo. Ono nevysvětlitelné napětí ze začátku noci je však – i když možná jen na jeden den – zažehnáno, takže se mu přece jen trochu uleví.

A nebyl by to Murakami, kdyby nesmíchal dohromady západní i východní vlivy. Jak už samotný název napovídá, opět tu zásadní roli hraje jazz. Five Spot After Dark je název skladby, v níž na trombón hraje Curtis Fuller. Když si ji pustíte, okamžitě se vpravíte do atmosféry nočního baru, v němž postarší barman pouští jazz nikoli z obligátních cédéček, ale pěkně postaru z gramofonových desek. Ostatně Murakami sám dlouhá léta jeden takový tokijský bar provozoval.

Na straně druhé však autor nezapomíná na reálie současného Japonska. Jen sebevraždy tentokrát vystřídal fenomén takzvaných hikikomori. Tento termín označuje jedince, kteří se nijak neúčastní veřejného života a všechen svůj čas tráví ve svém pokoji. Dny většinou prospí a žijí jen v noci: dívají se na televizi, dlouhé hodiny hrají počítačové hry, surfují po internetu, čtou si, obchodují s akciemi. V převážné většině přitom jde o mladé lidi, kteří nemusí pracovat, neboť jejich rodiny netrpí finanční nouzí. Často se stává, že příbuzní vše tají před okolím, protože společnost obecně považuje hikikomori za duševně choré násilníky. To celý problém dále prohlubuje; přitom se odhaduje, že v Japonsku trpí jednou z forem sociální poruchy až tři procenta populace.

Murakamiho nejnovější román není tak zásadní dílo jako Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží, nicméně celkovým vyzněním ani v nejmenším nezaostává. Jen se místo tragického milostného příběhu v nádherných kulisách japonské přírody protentokrát dočkáme záznamu jedné noci ve velkoměstě. Stránky opět rozechvívají tóny jazzových skladeb. V ulicích vládne tma a noční čas má svá tajemství. My, kteří chodíme pozdě spát, o tom víme své.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tomáš Jurkovič, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2007, 160 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Gianni,

K těm všem věcem, co se dají vytknout, bych přidal otazníky za větami, které nejsou tázací. A také mám pocit, že jsem zaznamenal chybné používání zájmena ji/jí.

Anonym,

Delikátní = 1. jemný, lahodný, jemnocitný, taktní; 2. ožehavý, choulostivý, vyžadující obezřetnost

Tschorn,

Ono nejde jen o chybný pád mně/mě. Do textu se dostaly i chybné plurálové tvary sloves, tu a tam prolezla oprava i s původní verzí (svlékl se do půli pasu), někde se najde chyba z nepochopení, z níž kupodivu trčí angličtina (basa nastoupí na sólo prvního sboru) - evidentně se jedná o chorus, tedy ne sbor, nýbrž (v jazzu) refrén. Kabátu pod zadek říkáme krátký nebo poloviční, Bachova hudba není delikátní (to by o ní bylo neslušné mluvit), nýbrž křehká... Dalo by se pokračovat, redakční práce je prostě nedostatečná.

-rip-,

Je to jen mým pedantstvím, anebo jsou "obrnit" a "obrnět" dvě ouplně různá slova? I když potvrzuji, že po přečtení několikasetstránkové korektury asi člověka opravdu spíš všechno brní, než aby byl obrněný :-)

Tumulus Lupus,

Já jsem chtěl zase podotknout, že reakce na pravopisnou chybu by neměla znít: Copak to není adekvátně přeložené?
Jinak s Vámi samozřejmě souhlasím.
A mimochodem, Vašich překladů si rovněž velmi cením.

Petr Kotrle,

Battery chickens: Ale zase je to pěkný úlovek do sbírky :-) Na druhou stranu, Viktore, víš, jak to chodí kolem třetí ráno...

Viktor Janiš,

Tumulovi: já se ani tak nerozohňuju, na to jsem po překládání do tří do rána moc unavený. Jen jsem chtěl podotknout, že hrůzy bych viděl úplně někde jinde. Jako když v jednom z nejslavnějších britských románů posledního desetiletí přeloží větu "Do you know how battery chickens live?" jako "Víš, jak žijou kuřata na baterie?"...

Viktor Janiš,

Milá Pavlo, doufám, že jsem ještě neobrněl. Jen pro ně mám větší pochopení - když najdu dva překlepy na 700 stranách, libuju si, jak dobrou práci redakční tým odvedl. V Euromedii má každá knížka svého redaktora i korektora, bohužel zrovna Murakami po téhle stránce nedopadá dobře - u "Norského dřeva" byla spousta zbytečných chyb v interpunkci, jinde zase korektorka udělala z šinkansenu "šinkanzen" - to už mi vadí docela dost. Svým předchozím příspěvkem jsem ale chtěl říct, že lidé si pravopisné stránky hodně všímají a že by jí tedy nakladatelství měla věnovat _extrémní_ péči a dobré korektory si hýčkat. Smutná pravda je, že zrovna v téhle branži dostávají všichni stejně (7-9 korun za stránku), což na hýčkání moc nevypadá. A moje překlady jsou v tomhle ohledu nadprůměrné jen díky pár obětavým lidem, kteří mi překlady zadarmo čtou ještě před první redakcí, výbornému redaktorovi a výborné korektorce, která je shodou okolností i moje manželka ;-)

Tumulus Lupus,

Mě vždycky pobaví, jak se překladatelé rozohňují, když jim někdo vyčte pravopisnou chybu. Že prý kvalita překladu spočívá v něčem jiném a tak. Ovšem není tato argumentace, pane Janiši, trochu mimo mísu? Dosud jsem se nesetkal s někým příčetným, kdo by tvrdil, že chyba v mě/mně je vážnější nedostatek než nepochopený idiom. Nicméně chyba to je, a pokud je v knize tak frekventovaná, jak uvedl Honza, je to hrůza a je třeba na to poukazovat.

pavla,

Milý pane Viktore, pokud jde o mou reakci, tak jste si ji vyložil trochu jinak. Lépe řečeno jsem ta poslední osoba, jejíž názor by měl potvrzovat Vaši teorii o tom, co lidé prominou a neprominou, jelikož Vámi uvedené záležitosti (nepochopení reálií, sledování původního slovosledu apod.) jsou pro mne pochopitelně rovněž něčím trestuhodným a těžko odpustitelným. Na druhou stranu - a nezlobte se na mne, pokud se Vás to dotkne - mě napadá, zda jste jakožto profesionál už malinko "neobrněl" vůči překlepům a hrubkám (v tomto případě záměna "mě/mně"). Ujišťuji Vás, že "normálnímu" čtenáři dokáží tyto jevy - a v uvedeném množství obzvlášť - požitek z četby zkazit poměrně spolehlivě. Souhlasím však s Vámi v poznámce o výměně korektorky. Je ovšem otázkou, zda v dnešní době, kdy je český jazyk prakticky permanentně znásilňován v knihách i médiích (navíc v plném rozpuku bohužel většinového životního stylu "hlavně mít vše co nejrychleji hotové"), román vůbec nějakého korektora měl. Ovšem i tak je možné odvést kvalitní práci. Například ve Vašich překladech (neberte to prosím jako samoúčelnou pochvalu, ale protože diskutuji s Vámi, nebudu se ohánět bratry Medkovými :-)...) je podobých chyb minimum a my, citliví "normální" čtenáři, za tuto skutečnost děkujeme.

Viktor Janiš,

Tohle jen potvrzuje moji teorii, že lidé spíš prominou chybu v překladu (respektive vůbec si jich nevšimnou) než literní chyby (překlepy & hrubky). "Hrůza" je pro mě nepochopení původních reálií, idiomů, přejímání slovosledu originálu a tak podobně. Chyby ve mě/mně... to je jen nepříjemnost, která by snad čtenáři neměla zkazit požitek z knížky. Nicméně chyby jsou to zbytečné a vzhledem k rozsahu (155 stran) zavdávají docela dobrý důvod pro výměnu korektorky.

pavla,

Honza uvedl svůj příspěvek velmi výstižně, protože pokud se v knize skutečně objevují hrůzy, které vypsal, není opravdu co říci...

Honza,

Bez komentáře:
s.15 - "A to po mě jako chceš..."
s.36 - "Kolik ti je? Devatenáct. Mě taky."
s.43 - "...tý holce bylo jenom devatenáct. Stejně jako mě."
s.47 - "...mě teď... loupe... v zádech"
s.48 - "Pak už po mě neštěk ani pes."
s.79 - "...mě na ní... nesešlo..."
s.87 - "Nikdo o mě neví, napadne ji."
s.93 - "Fakt to pak začlo dělat starosti i mě samýmu."
s.96 - "Hele, mě je to vcelku jedno..."
s.96 - "...mě to nevadí..."
s.104 - "Když mě nejdou rita..."
s.109 - "Třeba o tobě... O mě?"
s.110 - "...se to všechno ve mě úplně neurovnalo..."
s.110 - "...poslali ke mě ... člověka..."
s.120 - "...jdou po mě, když jsem vzhůru, jdou po mě i ve snu..."
s.124 - "Jenže mě připadá fakt přirozenější..."
s.138 - "Mě to... přijde... dlouho..."
s.140 - "Mě je to teda jasný..."
s.142 - "Že musí bejt silná, kvůli mě..."
s.142 - "Mě se tam... nechce..."