Padesátiletý bosenský rodák Edo Popović se rozhodl věnovat svůj román Izlaz Zagreb jug pohledu na běžné problémy lidí, kteří již nejsou mladí, ale ještě ne staří, kteří stojí tak říkajíc na přelomu. Hrdinům knížky je kolem čtyřiceti, což je v současné době nejlepší věk trochu bilancovat a pokusit se ve svém životě ještě alespoň něco napravit, ještě alespoň něco ze svým starších snů realizovat, ještě alespoň někoho milovat… Snaha autora ponořit se do naznačených problému je více než zřejmá, ale výsledek je přinejmenším rozpačitý. Plaveme totiž spolu s postavami spíše na hladině a podstata hloubky jako by nám unikala, i když se občas nějaké náznaky temnější vody objevují.

Rádoby novinář Baba má klasickou krizi středního věku, práce mu nejde, nápady došly již dávno a navíc i žena Vera si začíná moc vymýšlet a dělá si z něj spíše legraci, a ani ten sex už za moc nestojí… Jeho kamarád Robert se stále nevymanil z matčiny péče, prodává v knihkupectví, což přece není práce pro chlapa (alespoň na Balkáně), a se ženami je to těžké…Další kamarád Kančeli je zase svérázný typ „nemakačenka“, který pracuje málokdy, neuznává elektřinu ani plyn (ale z čeho platí nájem se nedozvídáme), dívek se do jisté míry již nabažil, ale občas ho trápí samota… Nakonec se seznámíme s Kančeliho známým Stjepanem, který se již blíží spíše důchodu, ale rozhodně se na něj necítí, ale sám je také… jinými slovy, hlavní mužské postavy jsou spíše takoví ztroskotanci, jejichž vor sestavený z prken bývalé lodě zvané šťastný život se zmítá v příboji kdesi na útesu.

Ženské hrdinky jsou na tom o poznání lépe. Babova Vera si konečně uvědomila, že to podivné chrápající stvoření, co ji obtěžuje ve dne i v noci, totiž její muž, už je zcela k neužitku. Rozhodne se tak manželství ukončit a Babu vyměnit za někoho přijatelnějšího. Pak se náhle na ulici zjevuje jakási “múza“ (neboť tak na Robiho působí) Suzi, které padne tento maminčin mazánek do oka (těžko ovšem říci proč). Postarší Elza, které se již přejedlo vdovství, se rozhodne řešit svůj problém tím, že se přestěhuje a potká Kančeliho. Podobně je na tom Magda, která samotu ukončuje odpovědí na inzerát, čímž se seznamuje se Stjepanem. Tak nějak se nám to všechno propojuje, trošku nám to připomíná některé filmy vystavené na podobném principu prolínání vztahů různých postav.

Celá kniha spíše působí povídkovým dojmem. Osudy jednotlivých postav spíše trčí ve vzduchu, než aby se logicky propojovaly a doplňovaly. Podrobnější seznámení s postavami se v podstatě nekoná, jsou jen načtrnuté a řada z nich podléhá standardním exjugoslávským stereotypům. Vztah Very a Baby je asi rozkreslen nejlépe, dobře chápeme absolutní vyhasnutí jejich vztahu, které z dávné lásky přešlo přes lhostejnost až k nesnášenlivosti. Ale jejich příběh je značně roztříštěn a utápí se v banálních a leckdy málo uvěřitelných osudech ostatních postav. Pozvolna tak při četbě zjišťujeme, že nás osudy většiny hrdinů přestávají zajímat, až nás nakonec začínají svými pseudofilozofickými úvahami (přesně v exjugoslávském stylu: „co spisovatel, to filozof-amatér“) spíše obtěžovat. Je to škoda, protože sem tam se objeví nějaký zajímavý postřeh či myšlenka, ale záhy je zcela zalita omáčkou „reality“. Klasický problém, jak knihu zakončit, řeší Popović zcela optimisticky, každý svůj problém vyřešil a všichni míří „ke štěstí“ (tedy alespoň si to myslí).