Judita
Gavran, Miro: Judita

Judita

Večer se neúprosně blížil. Přála jsem si odsunout ten okamžik, přála jsem si, aby se nebe otevřelo a voda nebeská aby se vylila mezi Betúlijské a Asyřany, přála jsem si neexistovat a nebýt vybraná osudem pro čin, který přesahuje síly slabé ženy.

Večer se neúprosně blížil.

Přála jsem si odsunout ten okamžik, přála jsem si, aby se nebe otevřelo a voda nebeská aby se vylila mezi Betúlijské a Asyřany, přála jsem si neexistovat a nebýt vybraná osudem pro čin, který přesahuje síly slabé ženy.

Když mne za smrákání dovedli do Holofernova stanu, všimla jsem si, že jeho obličej má jiný výraz a jeho péče byla stejně roztržitá jako můj neklid.

Věděla jsem, že se stalo něco špatného, něco, kvůli čemuž si na mne nedívá stejně jako při našem posledním setkání.

Vyhýbal se mému pohledu.

Večeřeli jsme ponořeni do těžkých myšlenek.

Tíživé ticho vstoupilo mezi nás.

Jen občas jsem ticho přerušili větami, jež byly vysloveny bez skutečného důvodu, jen aby se dodržela slušnost.

Když propustil sluhy, podíval se mi do tváře a vyjevil mi důvod tísnivého ticha, které ho svíralo za stolem:

„Dnes utekl z tvého města jeden mladík a vzdal se mým vojákům. Chtěl, aby ho dovedli ke mně, přímo ke mně. Řekl, že Betúlijští rozhodli zítra se mi vzdát, pokud ty nevykonáš hrdinský čin. On si myslí, že by ten hrdinský čin mělo být mé zabití.“

Strnula jsem strachy.

Všechno skončilo.

Vše je nyní marné.

Zastyděla jsem se z odhalení svého ubohého plánu.

Proběhl mnou nepříjemný pocit, neboť jsem pochopila, že přede mnou stojí člověk, který mne hostil tím nejlepším způsobem, daroval mi svou ochranu, opětoval lásku a nyní ví, že jsem mu to chtěla oplatit zrádným úskokem.

„Začal jsem tě podezřívat již toho dne, kdy jsi přišla k nám do tábora. Napadlo mne, že jsi k nám nepřišla z důvodu, o kterém jsi mluvila. Tvé přání vycházet každý den proklínat své spoluobčany, bylo pro ně potvrzením, že ještě žiješ. Ale nechtěl jsem věřit svému rozumu…“

Byla jsem zcela odhalena.

Kdybych ho včera zabila, byla bych mohla zachránit sebe i svůj lid, ale takhle…

Holofernés si všiml mého zdrcené pohledu.

Pokračoval dál již mírnějším hlasem:

„Nařídil jsem, aby ho hned zabili. Řekl jsem před svými vojáky, že je blázen, když věří, že by žena mohla zabít velkého asyrského vojevůdce a že je to obyčejný podvodník, který si zasluhuje smrt. A i kdyby v jeho slovech bylo něco pravdy, zasloužil by stejně smrt jako zrádce svého národa. S takovými jsem nikdy neměl slitování, i v případech, kdy mi usnadňovali dobíjení.“

Nevěděla jsem, co říci.

Holofernés na mě hleděl pohledem, který odzbrojoval, pohledem, jímž vidí, co se odehrává v mé duši a který mi ubíral na odvaze.

Mé mlčení bylo potvrzením, že jeho podezření mělo důvod, tak pokračoval v hovoru a každou větou jako by vrazil další nůž do mého srdce.

„Přeji si, abys věděla, že tě miluji, jak jsem ještě ve svém životě nikoho nemiloval. Jsi největší štěstí, jaké jsem poznal. Jsi úplně jiná než ostatní ženy, ani královny se ti nevyrovnají. Přeji si, abys věděla, že já si takový život nevybral. Byl jsem zbraní v rukou druhých. Někomu jsem přinesl štěstí, někomu neštěstí. Uskutečňoval jsem v posledních letech veliký plán, který můj král vymyslel. Nezpůsobil jsem více zla, než bylo nutné. Kdyby plán i jeho provedení bylo v mé moci, věř mi, že by svět byl mnohem šťastnější a sebe bych nikdy neprohlašoval Bohem, jak to dělá ten hlupák. Dnes jsem poznal hloubku své zranitelnosti, dnes jsem poznal, že můj život bez tebe ztrácí jakýkoli smysl a že takový život si nepřeji.“

Sundal si meč a položil ho do kouta místnosti a pak dodal:

„Budeš buď mou ženou, anebo mým vrahem. V obou případech bude tvůj osud spojen s mou osobou.“

Natáhl ruce směrem ke mně, jako by prosil o milost.

Rozplakal jsem se, silně a usedavě.

Plakal jsem kvůli němu.

Plakala jsem kvůli sobě.

Plakala jsem, neboť se dvě trápení jako padající hvězdy střetly ve společném bolu.

Objali jsme se.

Dotýkala jsem se ho jako svého útočiště, jako spásy.

Dotýkala jsem se ho jako bolestivého původce svých slz.

Och, Pane, jsi mi svědkem, že se nikdy na tomto světě tak rozdílní tvorové s láskou neobjali, i když věděli, že jeden z nich bude vrahem toho druhého.

Když umlkly mé vzlyky, začala jsem hladit jeho ruku, kterou mi nabídl a klid neklid, zval mě tím k omluvné milostné hře.

Milovala jsem ho tu noc jako ještě nikdy nikdo nikoho nemiloval. Přála jsem si poskytnout mu na konci našeho vztahu tu největší milostnou slast, jako bych chtěla medem osladit blížící se hořký konec.

Och, Pane, jak náhle se umí neštěstí přelít omluvnými polibky zvětšujíc tak bolest a smutek.

Náš příběh se blížil ke svému závěru, ztráta tak zůstala mojí jedinou jistotou.

Let ke slunci se proměnil v střemhlavý pád.

Čas mi utíkal, čas mě opouštěl.

Už jsem neměla čas na nové vzlyky, na nové odsouvání, na prodloužení lásky.

Usnul před svítáním.

Nebo se tak tvářil, aby mi usnadnil práci.

Prohlédla sem si jeho vysoké, pravidelný, výrazný nos, nečetné šediny, které již ohlašovaly přechod do zralých let.

Byl krásný způsobem, jaký já pokládám za znak mužské krásy.

Byl milý a až příliš ušlechtilý pro osud, jenž dostal do vínku.

Čím déle jsem se na něj dívala, tím víc jsem byla smutná.

Svíčka začala dohořívat a stan mi připadal jako temná útroba bez východu.

Sevřela mě tíseň.

Celé tělo se mi rozechvělo.

Vzala jsem jeho meč…

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jaroslav Otčenášek, Dauphin, Praha, 2007, 112 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse