Alarcón, Daniel: Radio Ciudad Perdida

Alarcón, Daniel
Radio Ciudad Perdida

recenze beletrie zahraniční

Hlavní dějová linie románu peruánského autora Daniela Alarcóna (Lima, 1977) se rozvíjí deset let po skončení kruté občanské války ve velkoměstě beze jména v nejmenovaném latinskoamerickém státě.

Rádio Ztracené město
Daniel Alarcón
: Radio Ciudad Perdida (Rádio Ztracené město), Alfaguara, Madrid 2007, 385 stran

All’unica ragazza nel mondo chi dispone della magica chiave d’oro…“

Hlavní dějová linie románu peruánského autora Daniela Alarcóna (Lima, 1977) se rozvíjí deset let po skončení kruté občanské války ve velkoměstě beze jména v nejmenovaném latinskoamerickém státě. Ačkoli má celý příběh více individuálních i kolektivních protagonistů, hlavní hrdinkou je čtyřicátnice Norma, charismatická rozhlasová hlasatelka zpráv a moderátorka úspěšné relace Radio Ciudad Perdida (Rádio Ztracené město), jež každou neděli v noci na několik hodin protrhne všudypřítomnou smutnou a stísněnou atmosféru ve zlomené společnosti, která by na krvavou minulost nejraději zapomněla. Odeslat ji navždy do říše zapomnění ovšem není snadné, protože drtivá většina lidí byla válkou natolik zasažena, že hrozné vzpomínky jsou i po dekádě stále živé a noční můry se vracejí s železnou pravidelností. Normin noční pořad se snaží posluchačům, již během dlouhého ozbrojeného konfliktu ztratili ideály, víru ve spravedlnost i pouhou radost ze života a kteří jí do rádia volají, pomoci při hledání jejich příbuzných, zmizevších za války z nejrozličnějších příčin (ve většině případů z politických) či z absurdních a autoritami po válce nikdy nevysvětlených důvodů, tzv. desaparecidos (leitmotiv drtivé většiny občanských válek a diktatur na latinskoamerickém kontinentě).

Aby mohla Norma svůj pořad vysílat, musí během týdne číst cenzurované zprávy, v případě nutnosti modifikující realitu s ďábelskou vynalézavostí, avšak tento nevděčný úkol se snaží vnímat jako nutné zlo nezbytné k tomu, aby mohla plnit své ušlechtilé poslání. Ani program Radio Ciudad Perdida ovšem není zcela nezávislý. Po skončení války vydala vláda oficiální seznam jmen odpůrců režimu, vysoce postavených členů poražené teroristické organizace IL i jejích kolaborantů, a po jeho jediném povoleném přečtení na něj bylo uvaleno nejpřísnější embargo a jména na něm uvedená už nesměla v rozhlase pod hrozbou nelidsky přísných trestů nikdy zaznít. I Norma sama svádí ohromný vnitřní boj s vlastní minulostí, protože na úplném konci války zmizel její manžel Rey v pralese, kam jakožto botanik jezdil v pravidelných intervalech zkoumat přírodu. Norma je neustále mučena vědomím, že ani neví, zda je mrtev či zda na některém místě píše jeho život další řádky, a myšlenkami na Reyovu minulost, protože dodnes si není jistá, zda – ačkoli se jeho jméno na oficiálním seznamu kolaborantů IL objevilo – byl či nebyl během války nějakým způsobem politicky angažován.

Jednoho dne se Normin život, z hlediska profesního víceméně stereotypní a z hlediska emočního plný vnitřní bolesti, v obou oblastech nečekaně změní. Onoho dne přijde do rádia v doprovodu svého profesora, Elíase Manaua, jedenáctiletý chlapec Víctor ze vzdálené pralesní osady 1797 (města a vesnice nenesou v souladu s poválečnou vládní politikou co největší možné anonymity jména, nýbrž jsou označeny čísly), aby v nedělní noční relaci přečetl jména zmizelých, jež sepsali obyvatelé osady. Víctor je prototypem chlapce narozeného během války v pralese, chlapce, který v naivní víře v lepší život „ve městě“ opustí rodnou ves a vydá se hledat vysněné štěstí do džungle velkoměsta. Jeho matka Adela před nedávnem tragicky zahynula, a i proto si Víctor s Normou přes krátkou počáteční etapu vzájemné nedůvěry velmi dobře rozumí. Jeho příchod v Normině nitru zintenzivní bolestné pocity, vyvolané ztrátou manžela, z níž se nikdy úplně nevzpamatovala. Tyto pocity jsou navíc posíleny skutečností, že Rey naposledy odjel zkoumat přírodu právě do okolí osady 1797 – jež tehdy ještě nesla jméno – a tím, že jeho jméno figuruje k Normině úžasu na Víctorově seznamu.

Od tohoto okamžiku dostane vyprávění retrospektivní charakter, a to dokonce několikanásobný, s jehož přispěním může čtenář postupně sestavovat skládačku životů čtyř stěžejních postav románu – Normy, Reye, Víctora a profesora Manaua, mezi nimiž hraje hlavní roli opět Norma, protože Reyův život je do značné míry rekonstruován prostřednictvím jejích vzpomínek. Dozvídáme se o jeho prvním konfliktu se zákonem, když byl jako malý chlapec neprávem obviněn z teroristického činu, o jeho seznámení s Normou na vysokoškolském večírku, o jeho zatčení v autobuse během cesty domů – již v počátcích války, jejíž příchod si všichni dlouho odmítali připustit – a o jeho následném pobytu v krutými podmínkami a mučením vězňů nechvalně proslulém vězení La Luna (Měsíc), jehož vznešený a poetický název je jedním z mnoha téměř tragikomických paradoxů románu. V některých pasážích, zejména při popisu těch aspektů Reyova života, jež Norma nemohla znát, od ní přebírá slovo vševědoucí vypravěč a od něj se dozvídáme, že Rey byl po propuštění z La Luna, duševně nalomen nelidským zacházením, avšak s o to větším odporem k represivnímu státnímu aparátu, skutečně dlouhou řadu let spolupracovníkem organizace IL, že se v této funkci několikrát ocitl v životu nebezpečných situacích a že si během pobytů v pralese našel milenku, kterou nebyl nikdo jiný než Víctorova matka Adela, již miloval i profesor Manau. Elías Manau se do osady 1797 dostal víceméně proti své vůli, protože jeho pedagogické kvality nestačily na získání odpovídající práce ve městě, a s místními obyvateli se až na krátké milostné dobrodružství s Adelou nikdy nedokázal úplně sžít. Posledním kamínkem do mozaiky je skutečnost, že Víctor, jehož dětství bylo extrémně trnité, čehož symbolickým vyjádřením je zbytečná tragická smrt jeho matky, je Reyovým synem, což se šokovaná Norma dozví právě od profesora Manaua, když jej, již zpět v přítomnosti, společně s Víctorem ve městě vyhledá ve snaze dopátrat se konečně Reyova osudu.

Poté, co Norma odhalí skutečný Víctorův původ (s. 252) a co jí profesor Manau sdělí, že Reye na úplném konci války odvlekli vojáci (s. 284), dostane již tak velmi podmanivě předkládaný a napínavý příběh ještě větší spád a závěrečná třetí část románu je z hlediska obsahového o třídu výše než dvě předchozí. Normin kolega z rádia, Yerevan, je v jejím úvodu během dalšího sugestivního flashbacku, který přesune čtenáře do prvních poválečných měsíců, jakožto předpokládaný kolaborant organizace IL brutálně zavražděn. O tři roky později vyjde najevo, že Reyův přítel z osady 1797, Záhir, kterému členové jedné ze zbývajících buněk rozprášené organizace IL usekli v zoufalé ojedinělé guerillové akci obě ruce, byl za války informátorem vládních jednotek v pralese a z touhy cítit se alespoň jedenkrát v životě důležitý udal i Reye. Reyův osud tak získává stále konkrétnější obrysy a ačkoli není těžké, aby k němu čtenář již od počátku cítil značné sympatie a přál si – ať se to zdá sebevíc nepravděpodobné –, aby Normu na konci války z nějakého důvodu opustil a aby jeho život někde pokračoval, explicitní aluze na s. 353 utne tyto naděje s prozaicky krutou jednoduchostí (Odpovídal (Rey) na otázky vesničanů dobrou hodinu, když mu jeden z nich náhle položil dotaz, na který on sám bude poté myslet i v momentě své smrti.) a Reyův život tak napíše poslední řádek na předposlední stránce celého románu ( „A teď mě zabijete, viďte?“ zeptal se (Rey) v temnotě. Nikdo mu neodpověděl, protože nikdo k tomu přirozeně necítil sebemenší povinnost. Cítil na tváři sluneční paprsky. Po čele mu stékaly krůpěje potu; jedna z nich se dostala pod pásku a štípla ho v pravém oku. Smířený s osudem pomalu zakýval hlavou. „Dobře,“ řekl a zamrkal pod páskou. „Dobře, v pořádku.“ Hlavou kýval ještě v okamžiku, kdy mu voják, kterému všichni ostatní říkali Junior, prostřelil hrudník. Rey zemřel okamžitě. (s. 383)). Dlouhých deset let po této popravě odvysílá Norma, k smrti vyčerpaná hledáním pravdy, které se stejně nikdy nedopátrala, zlomená smutkem po odhalení Reyovy dávné nevěry a neschopna dále čelit represivnímu a drtivou většinu lidských práv potlačujícímu státnímu aparátu, své poslední vydání programu Radio Ciuad Perdida, v němž opakovaně zmíní Reyovo jméno a dobrovolně si tak zpečetí vlastní osud.

Jak již bylo na začátku uvedeno, celý příběh se odehrává ve smyšleném státě a ve smyšleném městě, ovšem není těžké odhalit – i vzhledem k národnosti autora –, že se inspiroval v nedávné peruánské historii. On sám k tomu řekl: „Román je pokusem přiblížit nesnadné dějiny Peru, ale nejde o historický román, nýbrž o pouhou fikci. Nechtěl jsem se utopit v historických detailech, vysvětlovat tehdejší ideologie a mluvit o tom, jak vše ve skutečnosti bylo. Příběh jsem proto zasadil do smyšleného prostředí – do státu, jehož inspirací bylo Peru, ale jenž není Peru, a do města inspirovaného Limou, které ale rovněž není Lima. Nejsem historik, sociolog ani antropolog; jednoduše se mi líbí psát fikci a v tomto konkrétním případě jsem vyšel ze skutečných událostí, ale ne vždy jsem jim byl věrný.“ Inspiraci ke spletení příběhu nacházel autor i v zahraničí, což jen posílilo jeho záměr rozehrát jej v prostředí beze jmen, aby vynikla jeho univerzálnost: „Program Radio Ciudad Perdida má svůj podklad v relaci Buscapersonas Radio Programa del Perú. Během příprav na psaní jsem navíc zjistil, že podobný program existuje v Brazílii, v Nigérii, v Indii, v Kolumbii a v mnoha dalších státech. I to mi dalo potřebnou sebedůvěru k tomu, abych příběh zasadil do smyšleného prostředí; na světě je nespočet států, které procházejí tímtéž.“ K zobrazení násilí, nepochopitelně vynalézavé krutosti ze strany vládních vojsk i ze strany guerillových skupin IL a k všeobecné touze lidí nechat za sebou jednou provždy bolestnou minulost, Alarcón uvedl: „V románu jsem se věnoval dvěma základním věcem – na jedné straně násilí, které plodí další a další násilí, a na straně druhé národní posedlosti už konečně zapomenout na to, co se stalo, a všechna traumata pohřbít. V úplném závěru románu se vojáci snaží zbavit mrtvého těla, které je pro ně něčím nepohodlným, a poté, co se jim to podaří, se všichni cítí lépe. O těchto věcech je ale třeba mluvit. Ti, kteří nechtějí naslouchat, jsou právě těmi, kteří by měli naslouchat nejvíc. Bez poznání nikdy nedojde k usmíření. Pochopitelně by bylo snazší a pohodlnější říci, že v Peru žádný konflikt nebyl, ale to by nebyla pravda.“

Pravdou ovšem je, že Daniel Alarcón na sebe dokázal na románovém poli již svým úvodním počinem výrazně upozornit, a to zejména vypravěčkou vyspělostí, u autora jeho věku obdivuhodnou, zručně sestaveným příběhem, který i přes složitou strukturu zůstává pro čtenáře přehledným a pochopitelným, a v neposlední řadě výběrem tématu, které dokázal – až na drobné výjimky – zpracovat syrově realistickým a velmi osobitým způsobem, aniž by si musel vypomáhat přímými útoky na čtenářovy city či samoúčelným patosem. Pokud bude příští Alarcónův román přinejmenším srovnatelné kvality s tímto, bude možné říci s větší jistotou, zda se na peruánském literárním nebi zrodila nová hvězda.

 

 

© Jan Paulík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 88 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 3289x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce