Stavarič, Michael
Stillborn

ukázka beletrie zahraniční

Vzpomínám si, jak jednoho dne stála matka u mojí postele a říkala, že to pochopím, jednou, až budu velká. Dřímala jsem, otec právě chystal snídani, venku svítilo slunce, z dálky zaznívaly kostelní zvony...

Mrtvorozená
Michael Stavarič
: Stillborn. Residenz, Salcburk, 2006

Vzpomínám si, jak jednoho dne stála matka u mojí postele a říkala, že to pochopím, jednou, až budu velká. Dřímala jsem, otec právě chystal snídani, venku svítilo slunce, z dálky zaznívaly kostelní zvony. Nevím, jestli měla tehdy pravdu, člověk toho spoustu nechápe, ani později, když vyroste.
 
Pane doktore, moje matka, všechno vám o matce povím. Greta Frankensteinová, 52 let, váha 57 kilo, narozena v Horním Rakousku, kdesi mezi kopci, ve vsi, na kterou si dneska už ani nevzpomene. Hnědé vlasy, zelené oči, štíhlé paže, hezká pánev, silné nohy, dvě jizvy nad srdcem, další na zádech, jenže ta není vidět. Greta vyrůstala na statku, musela dojit krávy, krmit kozy, prasata, o tom ale nerada mluví, matka vlastně vůbec nemluví ráda. To málo vím od otce, ale někdy si myslím, že si to taky vymyslel jenom proto, aby měla aspoň nějakou minulost, zdání identity, něco, čeho se dá zachytit. Pane doktore, mojí mámě by terapie prospěla, ale vždyť víte, na venkově je to prostě tak: podivnost, paní, pole, svatba, děcko, obec. Lidi vykládají a vykládají, že je matka těhotná, s kým, s ním, s někým jiným, on jen kouká, chudák, Mühlbergrovic Sepp, co mu přitom asi táhlo hlavou.
 
Můj otec, lidi mu říkají Sepp, sousedé Josef, Greta ho oslovuje Jos, a přitom úplně zbytečně protahuje „o“. Seznam: zedník, řemeslník, truhlář, o moc víc toho není, víc není potřeba vědět. Otec je dělník, rukama se umí všeho chopit, všechno opracovat, tvarovat, jen pro mámu, jenže to nestačilo, byla příliš tvrdá. Pane doktore, víte, jaké to je, bylo, s mojí mámou? Každé ráno vstát, obléknout se, nasnídat se, loudat se do školy, vedle mámy, která mě vodívala až před dveře, i později, když jsem byla větší, už dost stará. Říkají mi maminčin mazánek, Greta, stříhá mi vlasy moc nakrátko, obléká mě, šatí. Kalhoty, kalhoty, svetr, vesta, trička, všechno v šedé, černé, hnědé barvě, většinu z toho šije sama, holky ze třídy říkají, že jsem ošklivá, ošklivá, vypadám jako kluk, jsem vyzáblá a až moc mlčenlivá.
 
Holčičko, vzpomenu si teď, vzpomeň si, přesně, jak bylo ve škole? Matka vaří, chce vědět, jak se mi daří, jestli to jde, nic moc, mámo (důraz kladu na „em“, nikoli na „á“), jsem unavená, domácí úkoly, udělám je později, ne, nejsem nemocná, ne jako jindy. Spát, spát odpoledne, Greta jde kolem, úplně potichu, pohybuje se jako kočka, jen příst ji člověk neslyší. Hodně spím, spím ráda, pohybuje se nehlučně, dívá se po mě, pevně zavírám oči.
 
Jednou, to jsem šla s mámou plavat, neuměla jsem plavat. Matka plavala jako ryba. Je pohyblivá, ohebná, když se ponoří, umí vzduch zadržet déle než všichni, které znám, aspoň tenkrát to tak bylo. Holčičko, říká, budu tě učit plavat, každý den v létě, dokud se to nenaučíš. My, ona, já, jdeme k rybníku, v létě, o velkých prázdninách, je dusno a horko. Ve třídě, tam ještě nikdo plavat neumí, matka si myslí, že určitě budu první. Nejdřív ležíme na louce, potom ležíme na mělčině, u břehu, žáby kvákají, smrdí to řasami, matka voní levandulí, spolkne vodoměrku, připadám si, jako bych se právě narodila. Matka mě táhne hlouběji, ukazuje, jak pohybovat rukama, nohama, co je to koordinace, nerozumím tomu, ale zní to kromobyčejně chytře, matka a její hrubý hlas. Táhne mě dál a dál, drží mě, dává mi prs, ryby mi okusují prsty na nohou, plaveme doprostřed rybníka, jen slunce nás sleduje, nad námi, poslouchá na slovo. Holčičko, říká matka, neboj se, bojíš se, proč matko? Greta pouští, mě, sebe, mě, jeho, nás, já klesám, klesám ke dnu, mlátím křídly, nad sebou, matčiny nohy, jak stojí ve vodě, kousek zeleného rákosí. Klesám stále níž, úplně dolů, mezi kapry, líny, úhoře, kteří se taky pohybují líně, trochu ke straně, ryby, které jsou tak ploché. Matka se zanoří, ponoří do hlubiny, odstrčí ryby, poklekne přede mě, na dno, tady jsem obě, já, ona, nad námi mdlé slunce. Neboj se, holčičko, dýchej, dýchej, nedej se vodou rušit, dýchej, dokud se nepřestaneš bát, až se nebudeš bát ani trochu. Později, táhne mě s sebou nahoru, pod slunce, připadá mi to, jako bych byla docela malinká, zranitelná. Dál, pořád dál, ke břehu, položí mě na louku, na louce, sedí klouče, klouče.
 
Pane doktore, takhle mě matka naučila plavat, chcete se ještě na něco zeptat?
 
 

Z německého originálu Michael Stavarič: Stillborn, vydaného nakladatelstvím Residenz v Salcburku roku 2006, str. 108-111, přeložil © Tomáš Dimter. Kniha vyjde v nakladatelství Labyrint na podzim 2008. Ukázka vyšla v časopise A2 50/2007.
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatele.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2090x

Inzerce
Inzerce