Hrabal, Bohumil: Moi qui ai servi le roi d´Angleterre

Hrabal, Bohumil
Moi qui ai servi le roi d´Angleterre

kritika překladu překlad

...Snažili jsme nikdy neztratit ze zřetele, že existují obtíže, se kterými je systematicky konfrontován každý Hrabalův překladatel. Velmi silné výhrady, které zde vyslovujeme, se týkají pouze přetrvávajících omylů v překladu a některých izolovaných chyb, jejichž důsledky jsou ale příliš závažné na to, aby zůstaly nezmíněny.

Úskalí francouzského překladu románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále

Tento článek odpovídá jedné kapitole knihy, která bude v dohledné době publikována a jejíž (pracovní) název zní: Národní axiologie v četbě románu[1]. V této práci, založené na sociologickém výzkumu, jehož se zúčastnili čtenáři tří různých národností – české, francouzské a německé – jsme otevřeli diskuzi nad otázkou čistě kulturního, přesněji národního přístupu k románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále[2]. Kvalita překladu bezpochyby významně ovlivňuje recepci díla cizím čtenářem. Pokud bychom tento aspekt nebrali v naší srovnávací studii na vědomí, mohli bychom se dopustit značných omylů při vyhodnocování odpovědí čtenářů. Nedostatky francouzského překladu v provedení Mileny Braud nám připadaly natolik závažné, že jsme se rozhodli zasvětit jim celou jednu kapitolu, kterou zde prezentujeme formou článku. Tento lze pojímat jednak jako analýzu specifických úskalí francouzského překladu Anglického krále, jednak obecných zásadních nedostatků překladů děl Bohumila Hrabala do francouzštiny.

Je třeba říci, že Češi obecně dávají vůči každému pokusu o překlad knih Bohumila Hrabala otevřeně najevo svoji skepsi. Tento v Čechách značně rozšířený postoj může být chápán jako „indicie“ – užijeme-li termínu/konceptu zastávaného Carlem Guinzbourgem[3] – zvláštního vztahu, který udržují se svou kulturou, a silné rezervovanosti, s jakou posuzují jakýkoliv ‚vztah spřízněnosti‘, který by snad mohl být navázán mezi ní a nečechem. Jsou přesvědčeni, že hrabalovskou poetiku téměř nelze do cizího jazyka převést, a to samozřejmě jak z důvodů její stylistické komplexnosti, tak také kvůli nezpřetrhatelnému poutu, jímž je svázána s kulturou, kterou dokáží docenit pouze ‚zasvěcení‘ (těmi zde rozumíme osoby, jež se narodily a žijí v Čechách a mají českou matku[4]).  

I ti nejzkušenější překladatelé se shodují na tom, že převádět Hrabalovo dílo do cizího jazyka je úkol nadmíru delikátní, ne-li riskantní. Pro ilustraci citujeme níže některé z jejich výroků na toto téma.

Susanna Roth (německá překladatelka) tvrdí: „Tolik ale vím: skoro všichni překladatelé si na něm vylámali zuby. Hrabal je spontánní a překladatel se v jeho textech cítí svobodnější než např. v Kunderovi, ale Hrabalovy překlady jsou vždy proti originálu plošší a chudší. Překladatel je chameleón, který se musí umět vpravit do autorova stylu, ale tak barevný jazyk a styl, jako mají Hrabalovy prózy, nedokáže napodobit ani ten nejvynalézavější ‚chameleón‘.[5]

György Varga (maďarský překladatel) vysvětluje v jednom rozhovoru: „U vás [v České republice] můžete mluvit spisovně i hovorově. Nám v Maďarsku chybí, jak já říkám, ten ‚hospodský kec‘. Tady hovoříme spisovně a třeba u piva se mluvívá sprostě. Nic mezi tím. Těžko jsem k některým Hrabalovým výrazům hledal ekvivalent. To byl první a nejtěžší problém – ukázat, že vypravěč mluví hovorovouřečí.[6]

Jak vidíme, v obou případech překladatelé poukazují na obtížnost vyjádřit v překladu to, co Canavaggio nazývá „charakter mluvenosti Hrabalovy prózy – vystižení orálního proudu a stylistické roviny jazyka[7]“.

V následujících dvou citacích vyzdvihují jejich autoři specifičtější problémy, jako jsou odbornost slovní zásoby, přeložitelnost některých termínů nebo slovních spojení přímo odkazujících k české kultuře. Claudia Ancelot (francouzská překladatelka) poznamenává: „Když jsem překládala Postřižiny, stal se ze mě málem odborník na výrobu uzenin. Prošla jsem francouzskou odbornou literaturu, abych našla výrazy pro všechny ty špekáčky a buřty.[8]Mary Hrabik Samal (anglická překladatelka) podotýká: „Co mi nedá spát, je hledání ekvivalentů pro věci a činnosti, které v anglicky mluvícím světě neexistují. Jak by se mělo přeložit ‚reálka‘ nebo jak psát anglicky o ‚chození na houby‘?[9]

Je samozřejmé, že vyžadovat překlad ‚doslovný‘, jinak řečeno, pokud chápeme tento přívlastek ve velmi širokém slova smyslu, hájit myšlenku striktní korespondence mezi sémantickými poli při převodu z jednoho jazyka do druhého, je absolutně irelevantní. Každý překlad implikuje vlastní autorovu volbu. Je tedy každý překlad nutně ‚zradou‘ originálu? Nikoliv, za určitých podmínek. Je-li zajisté přehnané odsuzovat a priori tvůrčí svobodu překladatele, je stejně tak přehnané chtít jí ponechat zcela volný průchod. Její projev musí být striktně rámcován zřetelem k nerozlučitelnosti „vize“ a „formy“. Jestliže tak uznáme spolu s Canavaggio, citující Jeana Rousseta, že „ „[…]umělecké dílo spočívá v tomto velmi úzkém propojení [solidarité] mentálního světa a vnímatelné konstrukce, vize a formy[10]“, pak restituce ‚formy‘, neoddělitelné od ‚vize‘, bude muset přirozeně tvořit prvořadý zájem překladatele.[11]

Předtím, nežli se pustíme do samotného rozboru práce Mileny Braud, musíme uvést, že její překlad (datovaný rokem 1981) nevychází ze stejného českého vydání románu Obsluhoval jsem anglického krále, jako jsme měli k dispozici my[12]. Při porovnávání tohoto našeho textu s francouzským překladem[13] jsme si brzy všimli, že mezi nimi existují nápadné odchylky. Zpočátku jsme se domnívali, že vzhledem k Hrabalovu pozoruhodnému způsobu psaní, uplatňujícímu variace, koláže a škrty, je docela pravděpodobné, že verze, s níž pracovala Braud, se značně liší od těch, které oficiálně vycházely v Československu, resp. v České republice v letech 1989 – 2002. Ovšem nebylo tomu tak. Poté, co jsme prostudovali v archivech knihovny Libri prohibiti všechny dostupné samizdatové verze Anglického krále, jsme dospěli k závěru, že se jedná skutečně o záměr překladatelky, že právě ona je cele zodpovědná za všechny tyto stylistické, syntaktické, lexikální, fonetické a jiné úpravy, za všechny nanejvýš zarážející deformace naprosto nežádoucí z toho důvodu, že se jimi překlad vážně zpronevěřuje jak obsahu, tak formě původního textu. Ačkoliv si nemůžeme dovolit obvinit Braud z toho, že záměrně nepřeložila několik celých odstavců románu (napočítali jsme nejméně tři chybějící pasáže, každou po zhruba deseti řádcích, jen na prvních třiceti stranách), jsme přesvědčeni o tom, že ať byla její pracovní předloha jakákoliv, jsou všechny kritické připomínky, které níže rozvádíme, oprávněné. Snažili jsme nikdy neztratit ze zřetele, že existují obtíže, se kterými je systematicky konfrontován každý Hrabalův překladatel. Velmi silné výhrady, které zde vyslovujeme, se týkají pouze přetrvávajících omylů v překladu a některých izolovaných chyb, jejichž důsledky jsou ale příliš závažné na to, aby zůstaly nezmíněny.

První takovou hrubou chybou je systematické vynechávání – na rozdíl od německého překladu – dvou klíčových vět, jedné, která otevírá každou kapitolu, a druhé, která ji vždy uzavírá. Úvodní věta „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“ se ve francouzském překladu objevuje jen v první kapitole. Závěrečná věta „Stačí vám to? Tím dneska končím“ pak chybí úplně. Tímto ‚orálním‘ a repetitivním gestem navozuje vypravěč mezi sebou a svým čtenářem určitou formu spiklenectví. Tím, že se na něj obrací se svou výzvou, jej vtahuje rezolutně do svého světa a vybízí ho, aby se stal privilegovaným svědkem jeho příběhu. Uvozující věty hrají zásadní roli co do rytmu a struktury románu. Jedna německá čtenářka se nechává slyšet: „Líbila se mi první a poslední věta. [...] Líbil se mi ten prvek, co se pořád vrací. To mi taky umožňovalo rozčlenit knihu a vidět strukturu. (302)“ Tato odpověď částečně vysvětluje, proč Němci a Češi, na rozdíl od Francouzů, nastolují spontánně otázku literárního žánru; a spíš než o románu hovoří občas někteří o pásmu, jiní zase o sledu povídek, který odpovídá dělení textu na jednotlivé kapitoly, jež by se daly číst i izolovaně. Nicméně je třeba upřesnit, že jestliže jsou čeští čtenáři všichni zajedno v tom, že příběh má svůj vývoj, a stejně tak jednomyslně se shodují i na ‚pozitivním‘ vývoji Jana Dítěte, pak čtenáři němečtí tento názor nevyjadřují vůbec anebo s daleko menším přesvědčením.

V podstatě největší výtkou (zahrnuje celou řadu aspektů), kterou můžeme právem adresovat Mileně Braud, je to, že naprosto znetvořuje „charakter mluvenosti“ vyprávění, v němž právě spočívá jedinečnost Hrabalova díla. Na úvod předkládáme níže několik příkladů, ve kterých vždy konfrontujeme originál Hrabalova Krále (o.B.H.) s překladem Mileny Braud (p.M.B.) a dále pak s našimi vlastními překlady jednak Hrabalova textu do francouzštiny (f.p.B.H.), jednak textu Mileny Braud do češtiny (č.p.M.B.). Tyto naše překlady představují pouze heuristický nástroj, jehož funkcí je materializovat kategorie chyb, na které chceme poukázat. Některé příklady rovněž opatřujeme vybranými komentáři umožňujícími objasnit některá překladatelská pochybení Mileny Braud. Tyto komentáře zdaleka nepostihují všechny problémy, jak si pozorný čtenář bude moci povšimnout.

„…, ale!, každý týden jsem si našetřil na další a pokaždé novou slečnu, […]“ (o.B.H.)
 
 
 
„…, mais!, chaque semaine j’économisais pour avoir une autre mademoiselle à chaque fois différente, […]“ (f.p.B.H.)
 
„… Heureusement que toutes les semaines je pouvais économiser assez pour voir du nouveau, une fille différente à chaque fois.“ (p.M.B.)[14]
 
„… Ještě štěstí, že jsem si každý týden mohl našetřit dost na to, abych zas viděl něco novýho, pokaždé jinou dívku.“ (č.p.M.B.)

V této ukázce je Ale! (Mais!) přeloženo jako Heureusement que (Ještě štěstí, že), našetřil jsem si (j’économisais) jako je pouvais économiser assez (mohl jsem si našetřit dost); závěrečná část úryvku, uvozeného namísto čárky tečkou, je vyjádřena formou apozice, kterou otevírá nově zařazené spojení pour voir du nouveau (abych zas viděl něco novýho). Těmito jistě ne bezvýznamnými změnami překladatelka dalece překračuje pravomoc zasahovat do textu originálu, která jí je, jménem určité tvůrčí licence, jinak právem přiznána. Oproti původní verzi, kde citoslovce Ale! zaráží brutálně a na okamžik proud vyprávění, aby byl vzápětí dán průchod informaci pro hrdinu neobyčejně důležité, pronesené po způsobu deklarace, avšak beze stopy hodnocení, Braud tento efekt zlomu nezaznamenává a do svého překladu vnáší hodnotící soudy. Příslovcem heureusement a slovesem pouvoir propůjčuje Dítěti explicitně pocit uspokojení, úlevy, který je vzhledem k možným interpretacím románu (snažíme-li se učinit překladu po právu) v lepším případě implicitní, v horším případě neexistuje vůbec. Vložením triviálního výrazu voir du nouveau následovaného spojením une fille différente à chaque fois zkresluje charakter hrdiny tím, že jej staví do pozice člověka pohrdajícího dotyčnými slečnami, jež jsou zde postaveny na roveň předmětu, pouhého zboží.

„[…], fujtajksl, to se nedá jíst!, […]“ (o.B.H.)
 
 
„[…], beurk, c’est immangeable!, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…]: horreur et putréfaction, mais c’est immangeable! […]“ (p.M.B.)[15]
 
 

Slovní obrat horreur et putréfaction (hrůza a putrefakce) dobře vyjadřuje pocit znechucení, zavržení. Jedná se však o výraz velmi vzletný a zastaralý. Větná konstrukce – horreur et putréfaction (hrůza a putrefakce) ve spojení s c’est immangeable (to se nedá jíst) pomocí souřadné spojky mais (ale) – zveličuje komičnost situace tím, že čtenáři předkládá obraz postavy, v tomto případě generála, ve své rozhořčenosti směšně teatrálního. 

„[…] křičeli, že tam byla lávka a ne topol, a z druhé strany že tam byl topol a ne lávka, […]“ (o.B.H.)
 
 
„[…] ils criaient qu´il y avait seulement la passerelle et pas le peuplier et de l´autre coté qu´il y avait le peuplier et pas la passerelle, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…] ça criait qu´il y avait eu seulement la passerelle et pas de peuplier, de l´autre côté on hurlait le contraire […]“ (p.M.B.)[16]
 
„[…] křičeli, že tam bývala jenom lávka a žádný topol, z druhé strany řvali opak […]“ (č.p.M.B.)
 
 

Potíráním prvku opakování, který u Hrabala obvykle posiluje vtipnost, dynamiku a velkou obraznost vyprávění, nevyhnutelně dochází, jak ukazuje tento příklad, k oslabení elánu a vervy vlastních hrabalovské próze.

Tyto příklady a komentáře zajisté nevyčerpávají celou problematiku úskalí překladu, avšak výmluvně ilustrují překladatelčin sklon uzavírat do preciózního, uhlazeného, zplošťujícího a často nudného stylu prózu přitom tak živou a vynalézavou. Ta je tak podrobována neuvěřitelným přestavbám, jež lze z velké části přičíst na vrub přílišné „intelektualizaci textu[17]“, téměř dogmatickému dodržování „diktátu krásného stylu[18]“. Je vskutku překvapující, do jaké míry svádí Hrabalův styl francouzské překladatele k jeho systematickému ‚zkrášlování‘. Milan Kundera, který je vůči nim velmi kritický, se proti této praktice mnohokrát bouřil: „Nejvyšší autoritou by pro překladatele (a měli bychom dodat, i pro nakladatele) měl být autorův osobitý styl. Většina překladatelů se ale podřizuje jiné autoritě: autoritě obecného stylu ‚krásné francouzštiny‘[…][19]“ V případě Braud lze tyto ‚zkrášlovací techniky‘ utřídit do čtyř okruhů: formální vyjadřování syntaktických vztahů, překlad slovesných časů, vykládání nedořečeného a lexikální deformace.

A) Formální vyjadřování syntaktických vztahů
Tímto označením máme na mysli způsob, jakým je uspořádáno, z formálního hlediska strukturováno Hrabalovo vyprávění, to znamená způsob, jakým jsou prostřednictvím interpunkce řešeny vztahy mezi různými lingvistickými jednotkami textu. Podle Canavaggio má „Hrabalova interpunkce dvojí účinek: zachycuje orální proud bez znatelného rozlišení mezi vyprávěním a přímou promluvou a smazává příčinné vztahy mezi jednotlivými segmenty textu.[20]“  

Ve svém překladu Braud přehlíží funkce, kterými spisovatel pověřil interpunkci. Nejenže ubírá na intenzitě „orálnímu proudu“ tím, že explicitně vyznačuje přechod z vyprávění do přímé promluvy, a to v porovnání s originálem nadměrným používáním dvojtečky, ale též vnáší mezi „jednotlivé segmenty textu“ přísnou ‚logiku‘, která u Hrabala záměrně schází. Svatosvaté pravidlo ‚dobré‘ francouzské syntaxe je zde aplikováno do slova a do písmene. Slovosled je mnohdy úplně zpřeházený; čárky stejně jako souřadicí spojky bývají v četných případech vynechávány nebo nahrazovány spojkami podřadicími, přehnaně často se vyskytují přechodníky (gérondif)[21], středník a pomlčka, zastupující čárku, násilně zarážejí tok vyprávění. Hrabalovy stylistické postupy – juxtapozice, akumulace, násobená apozice, opakování – umožněné především hojným uplatňováním krátkých spojovacích výrazů (a, pak, tak, a pak, a tak …) nebo čárek, které v proudu vypravování většinou zastávají funkci pouhých časových mezníků, jsou jen málo respektovány. Tuto naši kritiku, namířenou proti znehodnocování „dvojího účinku“ interpunkce, doplňujeme dvěma názornými příklady: 

„[…], hladil mne, a pořád mi říkal, chuďato, drž se, […]“ (o.B.H.)
 
 
„[…], il me caressait, et il me disait tout le temps, pauvre p’tiot, accroche-toi, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…], il n’arrêta pas de me caresser les joues en soupirant: pauvre petit, il faut bien t’accrocher […]“ (p.M.B.)[22]
 
„[…], nepřestával mě hladit po tvářích a přitom vzdychal: chudáku malý, musíš se dobře držet […]“ (č.p.M.B.)

 

„[…], a naši kuchaři jim měli dělat pomocníky, ale šéfkuchař odvázal zástěru a odešel ten den pryč, trucoval, byl uražen, avšak ti kuchaři z Habeše, ti začali vařit několik set vajec natvrdo a smáli se a zubili se, a pak zase přivezli dvacet krocanů a začali je píct v našich troubách a do velikých mis rozdělali nějaké nádivky, ke kterým potřebovali třicet košů housek, […]“ (o.B.H.)
 
  
 
„[…], et nos cuisiniers devaient leur servir d’auxiliaires, mais le chef cuisinier a défait sont tablier et il est parti ce jour-là, il faisait la tête, mais les cuisiniers d’Abyssinie, ils ont commencé à cuire des centaines d’oeufs durs et ils riaient et ils rigolaient de toutes leurs dents, et puis aussi ils ont apporté vingt dindons et ils ont commencé à les faire rôtir dans nos fours et dans de grands plats ils ont préparé plusieurs farces, pour lesquelles ils avaient besoin de trente corbeilles de petits pains blancs, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…] et nos cuisiniers à nous devaient leur donner un coup de main, or notre chef déposa ostensiblement sa toque et s’en alla pour la journée, tellement il était vexé; les gars d’Ethiopie commencèrent par faire cuire plusieurs centaines d’œufs, ils riaient tout le temps en découvrant leurs belles dents blanches, ils avaient également amené une vingtaine de dindons qu’ils firent rôtir dans nos fours, pendant ce temps ils pétrissaient la farce dans plusieurs grandes jattes: trente corbeilles de mie de pain, […]“ (p.M.B.)[23]
 
„[…] a naši vlastní kuchaři jim měli pomoct, avšak náš šéf odložil ostentativně čepici a odešel na celý den pryč, tak byl uražen; chlapíci z Etiopie začali tím, že dali vařit několik set vajec, celou dobu se smáli odhalujíce své krásné bílé zuby, přivezli také dvacet krocanů, které dali péct do našich trub, mezitím hnětli nádivku v několika velkých mísách: třicet košů chlebové střídky, […]“ (č.p.M.B.)

B) Překlad slovesných časů
I zde se odvoláváme na Marianne Canavaggio a její analýzu problémů překladu děl Bohumila Hrabala do francouzštiny. V úvodu ke studii stylistických rovin jazyka (registres de langue) v autorově próze uvádí, že „překlad slovesných časů představuje u Hrabala závažný stylistický problém, a tím je převod českého perfektiva do francouzštiny. […] Moderní čeština používá pouze dvě formy, perfektivní a imperfektivní, které odpovídají různým minulým časům ve francouzštině. Z důvodu úspornosti českého systému nenesou tyto dvě formy minulého času stylistickou konotaci, tudíž české perfektivum odpovídá stejně tak francouzskému minulému času složenému (passé composé) jako jednoduchému (passé simple); avšak v současné francouzštině je používání passé simple silně konotováno, tento čas je vlastně vyhrazen k užití literárnímu podle kritérií ‚krásného stylu‘.Je možno říci, že u autora, jako je Hrabal, nejsou registre de langue a použití passé simple kompatibilní.[24]) Pokud jde o překlad minulého času, v němž se odvíjí vyprávění v Anglickém králi, pracuje Braud téměř výhradně se dvěma časy: minulým časem průběhovým (imparfait) a minulým časem jednoduchým (passé simple). Minulý čas složený (passé composé) se objevuje jen velmi vzácně. Je pravdou, jak zdůrazňuje Canavaggio, že „kvůli své složené formě má passé composé tu nevýhodu, že je monotónní a těžkopádné. Tyto jeho nedostatky jsou na závadu, jakmile překládaný text přesahuje několik stran, tím spíš, že Hrabal často užívá verbálních akumulací. V tomto posledním případě má navíc užití passé composé tendenci ohrožovat účinnost rytmu vyprávění tím, že jej zpomaluje a nivelizuje. Vzhledem k absenci dokonale uspokojujícího řešení je překladatel nucen sáhnout ke kompromisu.[25]“ Canavaggio navrhuje alternativu, která se nám zdá být velmi rozumná a které se ona sama držela při překladu novely Bambini di Praga[26]: „Co se mne týče, dala jsem přednost passé composé, a abych zmírnila jeho těžkopádnost, uplatňovala jsem častěji než bylo v originálu prézens historický [présent de narration].“ Zároveň upřesňuje, že „časté užívání prézentu historického [sice] oslabuje jeho zdůrazňovací funkci [fonction de mise en relief] a banalizuje přechody do přítomného času existující v původním textu, [avšak] zůstává možnost aplikovat v místech těchto specifických přechodů jiné vhodné způsoby zdůraznění.“[27]

Jak je vidno, zpracování slovesných časů v Hrabalově próze znamená pro překladatele nemalé dilema. Žádná jednoznačná řešení se nenabízejí. Avšak v každém případě se zdá nesporné, aniž bychom přitom chtěli dále rozšiřovat naši kritiku o všechny námitky a jemně vybroušené připomínky, které nám předkládá Canavaggio, že přehnané prosazování passé simple v překladu Mileny Braud notně škodí románu, proudu psaní a jeho „charakteru mluvenosti“. Není od věci podotknout, že přinejmenším jeden zástupce francouzské literatury, spisovatel Louis-Ferdinand Céline, dokázal skvěle vnést do svého díla mluvenou řeč. V tomto směru by tudíž nebylo marné, doporučuje Canavaggio, prostudovat jeho způsob psaní a nechat se jím inspirovat, čímž by se možná výrazně snížil počet překladatelských chyb, námi zde utříděných do čtyř okruhů. Na obranu Braud je ale třeba uznat, že velký podíl zodpovědnosti si nesou i editoři. Šablonovitými pokyny, které udílejí překladatelům, a revizemi, ke kterým je nutí, tyto nabádají, ba občas je i vyloženě tlačí k tomu, aby své texty přizpůsobovali „více či méně explicitním kánonům krásného stylu [a tak v důsledku] pravděpodobně nivelizovali vlastní Hrabalův jazyk.[28]

C) Vykládání nedořečeného
Hrabal ve své próze nesahá po zavedených, snadno použitelných jazykových obratech, nevypomáhá si ustálenými slovními vazbami, frázemi a jinými řečovými klišé. Neboť usnadňují-li tyto a urychlují naši běžnou každodenní komunikaci, odnímají literárnímu textu, jakmile jsou do něj zařazovány mechanicky, veškerou jeho poetičnost a originalitu. Hrabalův jazyk nemůže být řazen k naturalistickému proudu, není veden starostí o velmi pečlivý a objektivní popis faktů, upírající prostor imaginaci a idealizaci; naopak je sugestivní, sycený a rozvíjený narážkami, výpustkami, sloučeninami nevyřčeného s odmlkami často až ohlušujícími. Ztrácí na intenzitě, jakmile se jej pokoušíme zexplicitnit, doříkávat nedořečené, příliš ho rozvádět opisem či naopak vtěsnávat do stereotypních řečových zkratek. Následujících několik příkladů poukazuje na některé chyby, kterých se překladatelka na tomto poli dopustila: 

„[…], ale že jsem byl lehký, […]“ (o.B.H.)
 
 
„[…], mais comme j’étais léger, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…], j’étais léger comme une plume […]“ (p.M.B.)[29]
 
„[…], byl jsem lehký jako pírko […]“ (č.p.M.B.)

 

„[…] milicionáři byli bledí, […]“ (o.B.H.)
 
 
„[…] les miliciens étaient pâles, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…] les miliciens, blancs comme des endives, […]“ (p.M.B.)[30]
 
„[…] milicionáři, bílí jako stěna, […]“ (č.p.M.B.)

Braud užívá ve francouzštině běžné přirovnání „bílý jako čekanka“, které překládáme „bílý jako stěna“. Čekanka, resp. čekankový puk je druh zeleniny.

„[…] velikých oken, za kterými chodili sem a tam do půlky přeříznutí lidé, […]“ (o.B.H.)
 
 
 
„[…] des baies vitrées derrière lesquelles marchaient, dans un va-et-vient, des gens coupés en deux, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…] des baies vitrées derrière lesquelles se promenaient des gens coupés en deux, des hommes-troncs, […]“ (p.M.B.)[31]
 
„[…] velikých oken, za kterými se procházeli lidé přeříznutí vedví, lidé-torza, […]“ (č.p.M.B.)

 „Tronc“ znamená v překladu „trup“. Apoziční spojení „homme-tronc“, které zde překládáme jako „člověk-torzo“, označuje ve francouzštině člověka bez rukou a nohou.

„[…], a podívala se na mne tak, že jsem zajektal všemi grenadýnami […]“ (o.B.H.)
 
 
 
„[…], et elle m’a lancé un tel regard, que j’en ai secoué toutes les grenadines […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…], et à ce moment la blonde me lança un tel regard que j’en fus secoué de pied en cap, les verres de grenadines s’entrechoquèrent sur mon plateau […]“ (p.M.B.)[32]
 
„[…], a v tu chvíli se na mne blondýna podívala tak, že jsem se otřásl od hlavy až k patě, sklenice grenadýny se mi na podnose srazily […]“ (č.p.M.B.)

„A že jsem měl žízeň, vzal jsem sklenici Jarušky, hnala se po mně, ale nemohla zabránit, abych se nenapil, […]“ (o.B.H.)
 
 
 
„Et comme j’avais soif, j’ai pris le verre de Jaruška, ella s’est précipitée sur moi, mais elle n’a pas pu empêcher que je boive, […]“ (f.p.B.H.)
 
„Et comme j’avais également soif, j’attrapai le verre de Jarmilka pour me désaltérer, elle se précipita mais ne put m’empêcher de boire une gorgée – […]“ (p.M.B.)[33]
 
„A že jsem měl také žízeň, popadl jsem sklenici Jarmilky, abych se napil, přispěchala, ale nemohla mi zabránit, abych si doušek nelokl – […]“ (č.p.M.B.)

„[…], to byla ta druhá stránka mého fraku, ten rub všech pinglů a pikolíků […]“ (o.B.H.)
 
„[…], c’était l’autre côté de mon costume, le revers de tous les grooms et garçons […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…], c’était le revers de la médaille, bien connu des grooms, garçons […]“ (p.M.B.)[34]
 
„[…], to byla ta druhá strana mince, dobře známá pinglům, pikolíkům […]“ (č.p.M.B.)

„…, všichni přestali jíst a ona řekla: […]“ (o.B.H.)
 
 
„..., tous se sont arrêtés de manger et elle a dit: […]“ (f.p.B.H.)
 
„… toutes les fourchettes étaient suspendues en l’air pendant qu’elle hurlait: […]“ (p.M.B.)[35]
 
„… všechny vidličky zůstaly viset ve vzduchu, zatímco ona ječela: […]“ (č.p.M.B.)

D) Lexikální deformace
Ještě o něco viditelnější, to znamená snadněji identifikovatelné proměny zaznamenáváme v překladu určitých termínů a slovních spojení. Dlužno říci, že v některých případech by bylo přesnější mluvit o čisté inovaci. Křestní jména, vlastní jména, ale i jména obecná jsou často pozměňována (systematicky jsou vypouštěna diakritická znaménka, pravidelně dochází k záměně samohlásek) nebo jednoduše nahrazována jinými slovy, jež jsou patrně, alespoň podle názoru překladatelky nebo vydavatele, lépe přizpůsobena uchu, pravopisu či kultuře Francouzů: ze slečny Jarušky je rázem Jarmilka, z paní Kadavé paní Kadova, z pana Nového pan Novotny, z Málka Malik a také z knedlíčku zelenina, čímž se komický efekt situace výrazně oslabuje… Pro větší názornost uvádíme níže tento posledně zmiňovaný příklad, výstižně ilustrující danou kategorii chyb, v jeho kontextu. Je provázen celou řadou dalších pochybení, jež lze v tomto úryvku snadno rozpoznat: 

„[…], když se rozdováděli, tak byli učiněný koťata, někdy až jako opice, tak oplzlí a směšní, tak vždycky, když přišel ten Gumovej král, tak někomu vpašoval do jídla ten primeros, někam pod knedlíček, a když host obracel knedlík, tak řvali smíchem, protože nejpozději do měsíce to samé se stane i jim, vůbec si rádi dělali naschvály, […]“ (o.B.H.)
 
 „[…], quand ils commençaient à s’exciter, c’était de vrais chatons, parfois même on aurait dit des singes, aussi obscènes et ridicules, et alors toujours, quand le roi du Caoutchouc arrivait, il passait en douce à quelqu’un dans le repas le primerose, sous un knedlíček, et quand le client tournait le knedlík, alors ils hurlaient de rire, parce qu’au plus tard d’ici un mois la même chose à eux leur arriverait, en fait ils adoraient se faire des blagues, […]“ (f.p.B.H.)
 
„Déchaînés comme des chatons taquins ou plutôt des singes, ils étaient aussi graveleux que ridicules: par exemple à chaque tournée du Roi du caoutchouc, ils glissaient subrepticement un Primerose quelconque dans l´assiette du voisin, ils hurlaient de rire quand la victime découvrait l´objet caché sous ses légumes et la fois suivante, la même blague se reproduisait pour quelqu’un d’autre…“ (p.M.B.)[36]
 
„Smyslů zbavení jako škádlivá koťata nebo spíš opice, byli stejně tak oplzlí jako směšní: například při každé návštěvě Gumového krále strčili potají nějaký ten Primeros do sousedova talíře, řvali smíchem, když oběť objevila předmět schovaný pod zeleninou a napříště se stejný vtip opakoval někomu jinému…“ (č.p.M.B.)

Nejeden český labužník by mohl pociťovat jako útok proti vlastní osobě tento ubohý eskamotérský kousek, slabý odvar zázraku transsubstanciace, jakým je přeměna knedlíkuzeleninu! Ale seriózněji: domníváme se, že by v takovém případě, kdy se jedná o termín cizímu čtenáři většinou neznámý, bylo rozumné vložit vysvětlivku do poznámky pod čarou nebo ji uvést v dodatcích na konci knihy, tak jak se to ostatně u mnoha překladů dělá.

Jméno ve Francii dobře známého deníku, Le Figaro, vynořující se ve větě navíc zdeformované a okleštěné, je výplodem čiré fantazie:

„[…], dostal jsem zprávy z Frankfurter Allgemeine a Züricher Zeitung a Die Zeit, a i v samotných Herald Tribune byl můj hotel […]“ (o.B.H.)
 
„[…], j’ai reçu des coupures de la Frankfurter Allgemeine et du Züricher Zeitung et de Die Zeit, et même dans le Herald Tribune il y avait mon hôtel […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…] j’avais plein de coupures de la Frankfurter Allgemeine, du Herald Tribune et du Figaro, partout mon hôtel […]“ (p.M.B.)[37]
 
„[…] měl jsem spoustu zpráv z Frankfurter Allgemeine, z Herald Tribune a z Figara, všude můj hotel […]“ (č.p.M.B.)

Některé přívlastky, podrobeny zbytečným úpravám, působí značně vyumělkovaně:

„generál na penzi“ (o.B.H.)
 
 
„un général à la retraite“ (f.p.B.H.)
 
„un général du cadre de réserve“ (p.M.B.)[38]
 
„generál kádru zálohy“ (č.p.M.B.)

Určitá slova zcela ztrácejí svůj původní význam:

„[…], a zklamán jsem odložil sklenici, protože v ní bylo ne šampaňské, ale žlutá limonáda, od začátku pila limonádu, […]“ (o.B.H.)
 
 
„[…], et déçu j’ai posé le verre, parce que dedans il n’y avait pas du champagne, mais une limonade jaune, depuis le début elle buvait de la limonade, […]“ (f.p.B.H.)
 
„[…] – et je reposai le verre avec dépit, ce n’était pas du champagne mais une vulgaire limonade, depuis le commencement elle buvait donc une bibine […]“ (p.M.B.)[39]
 
„[…] – a zklamaně jsem odložil sklenici, nebylo to šampaňské, ale sprostá limonáda, od začátku tedy pila patok […]“ (č.p.M.B.)

Žlutá limonáda, nápoj pravda obyčejný, ale v daném kontextu bez negativní konotace, je označena za bibine, patok, což je termín vztahující se v Čechách stejně jako ve Francii především na alkoholické nápoje velmi špatné kvality.

Někteří francouzští čtenáři rovněž uváděli, že pro ně bylo velmi překvapující najít v textu termíny přímo odkazující k jejich vlastní kultuře, termíny, jejichž výskyt v českém kontextu jim právem připadal nenáležitý:

„číšnické zkoušky“ (o.B.H.)
 
 
„examens de serveur“ (f.p.B.H.)
 
„C.A.P. de serveur de restaurant“ (p.M.B.)[40]
 
„výuční list v oboru číšník“ (č.p.M.B.)

Prosté spojení „číšnické zkoušky“, které by bez problémů mohlo být do francouzského jazyka převedeno doslovně, je přeloženo velice oficiální zkratkou diplomu „C.A.P. [certificat d’aptitude professionnelle] de serveur de restaurant“, která odkazuje ke specifickému vzdělávacímu systému existujícímu výhradně ve frankofonních zemích.

Zkratky a zkratková slova jsou ve Francii hojně užívány. To je možná jeden z důvodů, proč Braud překládá Société des Nations (Společnost národů) jako O.N.U. (O.S.N.)[41] Zásadním problémem je to, že tato oprava historické nepřesnosti, kterou možná autor právě takto zamýšlel, má za důsledek především oslabení komičnosti zoufalé reakce oněch dvou nesmírně bohatých továrníků-demokratů na zprávu o jejich povolání do sběrného tábora pro milionáře, implicitně znamenající uvěznění a zabavení veškerého jejich majetku. Není tak dobře vystiženo jejich ‚buržoazní‘ rozhořčení, jejich slepá důvěra v Ameriku a ve Společnost národů, o níž nepochybují, že „to tak nenechá“, která přece ručí za to, „že všechno dostanou zase nazpátek a že se vrátí do svých vil a ke svým rodinám…“.

Ve většině případů výše zmiňovaných, a spektrum tvořivosti překladatelky je ještě daleko širší, než jak by se možná mohlo zdát vzhledem k těmto několika ukázkám, se jedná o násilné a matoucí přizpůsobování českých pojmů francouzské kultuře.

Závěrem nabízíme poslední příklad, jakýsi souhrn toho, co jsme nazvali ‚úskalí překladu‘ románu Obsluhoval jsem anglického krále. Ale ještě předtím bychom se rádi vrátili ke dvěma hlavním motivům, na nichž byla založena naše kritická argumentace.

Příkrost naší kritiky vůči překladatelce je předně výrazem určitého morálního postoje, ke kterému se plně hlásíme. Překlad do takové míry defektní a nepoctivý vůči originálu, autorovi a jeho zahraničnímu čtenářstvu nemůže vyvolat než odsuzující, denunciační diskurs. Vždyť spíš než o překlad románu se tu jedná o jeho celkové přepracování! Obecněji vzato je Hrabal zdá se obětí, můžeme-li se takto vyjádřit, ‚dobře zavedené‘ praxe šíření překladů velmi diskutabilních. Jsme toho názoru, že většina jeho textů vychází v překladech jen přibližných, nebo dokonce naprosto inadekvátních. Ty z dílny Mileny Braud – alespoň pokud jde o román Obsluhoval jsem anglického krále – hojně přispívají, jak naše analýza myslíme jasně předvedla, k tomuto fenoménu. Jistě nebude na škodu uvést zde přání, které formuluje Marianne Canavaggio, přání, jež se bohužel zdá být v krátkém časovém horizontu skutečně utopické: „Na závěr bych chtěla pronést jedno utopické přání: kéž by bylo dílo Bohumila Hrabala revidováno a homogenizováno s přihlédnutím k přínosu různých překladatelů. Sto let uplynulo od smrti Dostojevského, než jsme si dovolili znovu přeložit jeho dílo, jehož první překlady nesly viditelně stopu ‚krásného stylu‘, který zdá se nebyl jeho. Opravdu si budeme muset počkat, až budoucnost [postérité] stvrdí jeho hodnotu, abychom stejně tak učinili s dílem Hrabalovým?[42]

Z perspektivy těsněji spjaté s předmětem našeho výzkumu můžeme zdůvodnit vhodnost naší kritické studie tím, že v rámci srovnávací analýzy národní četby románu je nezbytné vědět, s jakým textem má ta která skupina čtenářů (zde pouze Čechů a Francouzů) co do činění. 

„... A tak sklepmistr za námi zhášel, a zase jsme vyšli ze sklepů, ale ten samý den přišla zpráva, že habešský císař má s sebou svoje kuchaře a právě u nás, a právě proto, že máme zlaté příbory, tak jako v Habeši je má on, jeho kuchaři že budou dělat habešskou specialitu…“ (o.B.H.)
 
 
 
„... Et alors le sommelier éteignait derrière nous, et on est sorti des caves, mais le même jour est arrivée une nouvelle, que l’empereur d’Abyssinie a avec lui ses cuisiniers et justement chez nous, et justement parce que nous avons des couverts en or, comme lui les a en Abyssinie, ses cuisiniers vont donc préparer une spécialité abyssinienne…“ (f.p.B.H.)
 
„... En remontant des caves on devait apprendre un autre changement de programme: l’empereur d’Ethiopie avait en effet décidé de faire préparer le repas de gala par ses propres cuisiniers, avec des spécialités éthiopiennes, mais toujours dans notre établissement choisi parce qu’il possédait autant de couverts en or que le palais impérial d’Addis-Abeba…“ (p.M.B.)[43]
 
„... [začátek vynechán] Když jsme vyšli ze sklepů, měli jsme se dozvědět o další změně programu: totiž etiopský císař se rozhodl, že nechá své vlastní kuchaře, aby připravili gala jídlo, s etiopskými specialitami, ale pořád v našem zařízení, vybraném proto, že vlastní tolik zlatých příborů jako císařský palác v Addis-Abebě…“ (č.p.M.B.)

Seznam bibliografických odkazů
- Ancelot C. in Sůva V., Claudia Ancelotová, překladatelka z Neumannova domu, Nové knihy, č. 16, 1990.
- Canavaggio M., La traduction de Bohumil Hrabal en français: le ‘diktat du beau style’, in Galmiche (a kol.), Bohumil Hrabal: palabres et existences, Presses de l’Université de Paris-Sorbonne, Paris, 2002.
- Cosset P.L., Grafnetterová L., Národní axiologie v četbě románu, Slon, Praha, 2008.
- Guinzbourg C., Traces, racines d’un paradigme indiciaire, in Mythes, Emblèmes, Traces. Morphologie et histoire, fr. překlad, Flammarion, Paris, 1989, s. 139 – 180.
- Holý L., The little Czech and the great Czech nation, Cambridge University Press, Cambridge, 1996.
- Hrabal B., Obsluhoval jsem anglického krále, Mladá fronta, Praha, 2002. Francouzský překlad: Moi qui ai servi le roi d’Angleterre, přel. M. Braud, Robert Laffont, Paris, 1997. Německý překlad: Ich habe den englischen König bedient, přel. Karl-Heinz Jähn, Suhrkamp, Frankfort, 2003.
- Hrabal B., Bambini di Praga 1947, in Les palabreurs, přel. M. Canavaggio, Albin Michel, Paris, 1991.
- Kundera M., Les testaments trahis, Gallimard, Paris, 1993.
- Levý J., Umění překladu, Panorama, Praha, 1963.
- Roth S. in Kratochvil J., Překladatel je chameleon. Rozhovor se Susannou Rothovou, Literární noviny, 1.6. 1995.
- Rousset J., Forme et signification, José Cortis, Paris, 1962.
- Samal M. H., Jak jsem překládala pana Hrabala, Proměny, č. 2, 1990, s. 89-94.

[1] P.L. Cosset, L. Grafnetterová, Národní axiologie v četbě románu, Slon, Praha, 2008.

[2] B. Hrabal, Obsluhoval jsem anglického krále, Mladá fronta, Praha, 2002 ; B. Hrabal, Moi qui ai servi le roi d´Angleterre, přel. M. Braud, Robert Laffont, Paříž, 1997 ; B. Hrabal, Ich habe den englischen König bedient, přel. Karl-Heinz Jähn, Suhrkamp, Frankfort, 2003.

[3] C. Guinzbourg, Traces, racines d’un paradigme indiciaire, in Mythes, Emblèmes, traces. Morphologie et histoire, Flammarion, Paris, 1989, s. 139 – 180.

[4] Tuto myšlenku ještě později rozvedeme (viz Část druhá, kapitola 2).

[5] S. Roth in J. Kratochvil, Překladatel je chameleón. Rozhovor se Susannou Rothovou, Literární noviny, 1.6. 1995.

[6] Bibliografická citace neznámá, archiv Památníku národního písemnictví, Praha.

[7] M. Canavaggio, La traduction de Bohumil Hrabal en français: le ‘diktat du beau style’,op. cit., s. 209.

[8] C. Ancelot in V. Sůva, Claudia Ancelotová, překladatelka z Neumannova domu, Nové knihy, č. 16, 1990, s. 8.

[9] M. H. Samal, Jak jsem překládala pana Hrabala, Proměny, č. 2, 1990, s. 89 – 94.

[10] J. Rousset, Forme et signification, José Cortis, Paris, 1962.

[11] M. Canavaggio, La traduction de Bohumil Hrabal en français: le ‘diktat du beau style’, op. cit., s. 195.

[12] V České republice i v zahraničí kolovalo po dlouhá léta množství samizdatových verzí tohoto románu, z nichž jedna byla publikována v roce 1980 v německém exilovém nakladatelství Index pod názvem Jak jsem obsluhoval anglického krále. Domníváme se, i když absolutní jistotu nemáme, že právě s touto verzí Milena Braud pracovala.

[13] Srovnání originálu a francouzského překladu románu jsme provedli na základě těchto edic: B. Hrabal, Obsluhoval jsem anglického krále, Mladá fronta, Praha, 2002 ; B. Hrabal, Moi qui ai servi le roi d´Angleterre, Robert Laffont, Paříž, 1997. Od této chvíle budeme používat v poznámkách pod čarou zkratku Č pro české vydání a F pro vydání francouzské.

[14] Č, s. 19 ; F, s. 20.

[15] Č, s. 63 ; F, s. 58.

[16] Č, s. 9 ; F, s. 11.

[17] Výraz užívá J. Levý, Umění překladu, Panorama, Praha, 1963, s. 145. Některé Levého termíny použijeme i později (viz Formální vyjadřování syntaktických vztahů, Vykládání nedořečeného). 

[18] M. Canavaggio, La traduction de Bohumil Hrabal en français: le ‚diktat du beau style‘, op. cit., s. 195.

[19] Ibid., s. 199, citace čerpána z M. Kundera, Les Testaments trahis, Gallimard, Paris, 1993, s. 133 – 134. Uvozovky a jejich obsah vložila Canavaggio.

[20] Ibid., s. 203.

[21] Ve francouzštině je gérondif běžně používán. Nemá, na rozdíl od českého přechodníku, příznak archaičnosti, literárnosti. To, co vytýkáme Mileně Braud, je tedy především jeho přehnaně časté užití.

[22] Č, s. 82 ; F, s. 77.

[23] Č, s. 107 ; F, s. 97.

[24] M. Canavaggio, La traduction de Bohumil Hrabal en français: le ‘diktat du beau style’, op. cit., s. 205.

[25] Ibid., s. 206.

[26] B. Hrabal, Bambini di Praga in Les Palabreurs, do fr. přel. M. Canavaggio, Albin Michel, Paris, 1991 ; Bambini di Praga in Automat svět, Mladá fronta, nakl. ČSM, Praha, 1966.

[27] M. Canavaggio, La traduction de Bohumil Hrabal en français: le ‘diktat du beau style’, op. cit., s. 206.

[28] Ibid., s. 210.

[29] Č, s. 15 ; F, s. 17.

[30] Č, s. 186 ; F, s. 163.

[31] Č, s. 21 ; F, s. 22.

[32] Č, s. 23 ; F, s. 23.

[33] Č, s. 15 ; F, s. 17.

[34] Č, s. 19 ; F, s. 20.

[35] Č, s. 23 ; F, s. 24.

[36] Č, s. 31 ; F, s. 31.

[37] Č, s. 177 ; F, s. 156.

[38] Č, s. 112 ; F, s. 102.

[39] Č, s. 15 ; F, s. 17.

[40] Č, s. 35 ; F, s. 35.

[41] Č, s. 182 ; F, s. 160.

[42] M. Canavaggio, La traduction de Bohumil Hrabal en français: le ‘diktat du beau style’, op. cit., s. 210.

[43] Č, s. 107 ; F, s. 96 – 97.

© Pierre-Laurent Cosset & Lenka Grafnetterová
kapitola z publikace chystané k vydání nakladatlstvím Slon
na iLiteratura.cz uveřejňujeme se souhlasem autorů a nakl. Slon

Diskuse

Vložil: Karel, 31.10.2011 16:32
Hrabal, Bohumil: Moi qui ai servi le roi d´Angleterre
životopis bohumila hrabala: http://www.vsichnivsem.cz/strednipredmet-2237-bohumil_hrabal
Vložil: Jan Vaněk jr., 15.01.2008 13:21
Hrabal, Bohumil: Moi qui ai servi le roi d´Angleterre
Pozoruhodné. Viděl jsem anglický překlad Paula Wilsona a byl překvapen, že i ten byl značně deoralizovaný: chybělo „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“, a text byl rozsekán do pravidelných odstavců a vět. Možná to je prostě takový západní přístup...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8202x

Inzerce
Inzerce