Sádlo, Jiří

rozhovor beletrie česká

Jiří Sádlo (nar. 19. 12. 1958 v Praze) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a poté nastoupil do Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích, kde pracuje dosud. Souběžně vyučoval na PřF UK či FHS UK. Kromě odborných prací publikoval sbírku próz Prázdná země (2007).

Jiří Sádlo (nar. 19. 12. 1958 v Praze) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a poté nastoupil do Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích, kde pracuje dosud. Souběžně vyučoval na PřF UK či FHS UK.  Kromě odborných prací publikoval sbírku próz Prázdná země (2007).

Vy asi teď nejste příliš rád, že jsem vás přemluvil, abyste Tvaru poskytl rozhovor?
Nejsem. Já se vás bojím... – – –
Ne, podívejte se, je to takhle: Já předně vůbec netuším, jestli se na rozhovor do Tvaru hodím, a to vám neříkám z nějaké přihlouplé skromnosti ani zase z povýšenosti. Ale myslím si, že k literatuře nutně patří taky schopnost autora odpovídat na standardní otázky, které se autorům tak většinou kladou. Třeba co pro mě znamená literatura, které knihy mě ovlivnily a tak podobně. A na to já asi nebudu umět odpovědět, jak by se slušelo, a vy se takovým otázkám vyhnout nemůžete, i kdybyste chtěl. A na druhé straně si ani nedokážu vymyslet otázky, které bych chtěl, aby byly položeny. Tak co se mnou, když nezvládám základní diskurz?
Já vždycky, když ve Tvaru čtu nějaký rozhovor, těm lidem tak nehezky závidím, jak si dokážou najít na sobě pěkné vlastnosti a inteligentně je prezentovat. Zkusil jsem to už párkrát nanečisto taky – a nic. Přitom určitě taky nějaké pěkné vlastnosti mám, jsem si skoro jist. Tak se nezlobte, že to povídání se mnou bude takové jalové, já to líp neumím. A neopovažujte se mě utěšovat, vím své.
 
To mě trochu překvapuje... V recenzi vaší knihy Prázdná země v předminulém čísle Tvaru Michal Jareš klade otázku: Kde byl sakra tak dlouho? Tak mi řekněte: Kde jste byl?
Ale kde bych byl? Psal jsem. Akorát že to asi nebylo vidět, promiňte provokaci: Co takhle odborná literatura, je to vůbec literatura? Asi ano, ale taková divná, viďte; do literárního časopisu nějak nepatří. Jednak je taková nehezká, ani rozumět jí není, jednak se píše z musu – publikuj, nebo chcípni, a dokonce vlastně za trest, protože bádat je radost, kdežto pak z toho soukat články je rasovina. No tak odborné články, ty jsem psal a píšu je pořád, to je pro mě základní literární řemeslo.
 
Takové články tedy cítíte jako svéprávnou literaturu?
Inu ovšem. Vy asi chcete slyšet, jestli to má podle mě být literatura stejnocenná dejme tomu s beletrií, a to já samozřejmě vím, že odborná literatura taková není. Je jiná, asi jako poezie je jiná než próza. Vidíte, a zrovna poezii mi odborná literatura hodně připomíná. Je to takový formálně sešněrovaný žánr, spoustu toho musíte a nesmíte. Už to může být výzva. A když se to povede, když se vám podaří jednoduše a jadrně tlumočit čtenáři něco složitého, tak začnete cítit z formulování odborných článků stejnou zvrácenou rozkoš jako z psaní sonetů. Tak to je jeden typ literatury, co píšu, a potom taky články takzvaně populárně naučné, což je v zásadě týž žánr. Vlastně ono je v něm celé kontinuum od suché vědy přes populární literaturu až někam po pohraničí beletrie.
 
Jde hlavně o časopisecké publikace?
Dost jsem toho napsal do Vesmíru, což je celkem nasnadě, ale pak taky do Analogonu, který totiž má v záhlaví kromě surrealismu například taky příčné vědy, tím se myslí třeba kulturní antropologie nebo ekologie nebo leccos mezioborového a nakříženého. Zrovna v posledním čísle mám takový máchovský cestopis z Litoměřic. A pak jsme kolektivně napsali dvě knížky o krajině, jednu o tom, jak to v ní funguje, a druhou o její historii, a ty se myslím čtou dost.
A aby ta samochvála ještě neskončila, jednu z těch věcí dokonce anketně ocenili v Lidovkách.
Jenže víte, co je smůla? Většinou to je tak, že vědci si to přečtou a pak řeknou: Fuj, tohle je popularizace, a ne skutečná věda, to my ani nečteme. A z druhé strany se řekne, že jako literatura faktu by to sice šlo, ale do skutečného písemnictví se nám s tím radši moc necpěte. Literáti jsme my, kdežto vy jste jen a jen píšící vědci.
Takže píšu, a ne že ne, jenomže to marná sláva nejsou obligátní literární žánry.
 
Vnímáte ale přece nějaký rozdíl mezi odborným psaním a psaním uměleckým, ne?
Ale ano, jenže daleko víc vnímám spojitost mezi nimi, a to mi právě otvírá možnost páchat podvratnou činnost. Ve vědě tím, že tam vnáším řekněme určité poetické momenty a pak se raduju, jak se to lidi snaží nevnímat poeticky, aby si nezadali. A opačná radost je škodit na pomezí beletrie tím, že čtenářům servíruju vědecké postupy nebo jim třeba překážím ve čtení chuchvalci latinských jmen rostlin.
 
Jak jste se vlastně dostal k jinému psaní, než je to čistě odborné?
Píšu strašně pomalu, a proto jsem si začal psát jen pro sebe, abych se nějak rozepsal. Prostě jsem začínal s psaním odborných článků metodou automatického textu, a tam mi samo sebou začaly vyskakovat řádky, které od vědy více či méně odbíhají. Nu a už to bylo. Najednou mně zachutnalo psát i jiné než odborné texty, přinejmenším jako určité odlehčení. Při odborném psaní mívám běžné skóre 30 až 40 stránek makulatury na jednu stránku v počítači – všecko se musí zastřihnout a učesat a navíc našinec při psaní odborného článku trpí paranoidním pocitem, co tomu asi potom řeknou oponenti. Musí se pořád kontrolovat – je to podobné, jako když právník jedné firmy píše žalobu na firmu druhou a neustále myslí na to, aby ho konkurenční právník na ničem nechytil. Jsou šťastlivci, jako třeba biolog Jan Zrzavý nebo geolog Václav Cílek, kteří píšou vědecké i populárně naučné práce se surovou elegancí a jakoby z jedné vody načisto, ale k těm já bohužel nepatřím.
Například ta knížka, na kterou jste se ptal předtím, ta se psala dvanáct let, což ovšem nezpůsobila moje pečlivost jako spíš skutečnost, že jde o „odpadek“ – nepodléhám žádnému spisovatelskému étosu.
 
Spisovatel jako „něco“, např. jako svědomí národa, vám tedy nic neříká.
Aha, to už se mě asi ptáte na to, proč píšu. No tak dobře, varoval jsem vás. Mě to svědomí
národa nepopouzí, když to někdo tak cítí, ať si klidně „něčím“ je, třeba svědomím národa, ale ode mě ať to nikdo nepožaduje. Nikdy jsem totiž nepochopil, proč co dělám. Chápu jedině ty nejtriviálnější věci: Pokud se za mnou řítí pes, utíkám, aby mě nekousl. Obecnější věci – např. proč píšu – nejspíš nechápu. Nadto nemám žádný ajfr, který by mě do psaní hnal.
.
Co vás přitahuje na botanice?
To se taky těžko vysvětluje, asi ještě hůř. Jeden z mých raných dětských zážitků je, že mně matička nadává, protože tahám lidi v autobuse a ukazuju jim, že kvete tařice skalní. Tehdy jsem poprvé viděl tařici naživo, před tím jsem ji znal jen z obrázkových knížek. Jsem tudíž botanik od malinkata a všechno, co bych mohl o botanice říci, jsou jenom zpětné racionalizace. A říkám si, jestli to není stejné se psaním. Copak může někdo vysvětlit, proč rád píše? Nebo kreslí? Nebo chlastá? Možná že všechno, co se v takových případech odpovídá, jsou právě jenom ty druhotné, ex post podvědomě vykonstruované racionalizace. Já nedělám nic, ono to píše, kreslí a chlastá za mě.
Taky by tam mohla být nějaká osobní či rodinná anamnéza… Zpětně zjišťuji, že jsem byl dítě hodně podivné, skoro jakoby autista chorobně zaostřený na některé typy činností a beznadějně tupohlavý při činnostech jiných. U mě se ta zaostřenost vrhla do biologie. Taky jsem byl extrémně bázlivý, dodneška hvězdy, měsíc či sochy pro mě nejsou jako housky na krámě. Takový srpeček měsíce, to je přece tak zlý tvar, určitě mě chce seknout. Ale klasická indikace budoucího intelektuála či umělce, jako třeba rozvádějící se rodiče či otec se sadistickými sklony, to se u mě nevyskytlo. Naopak: když rodina zjistila (tedy hlavně táta a děda), že se mi biologie líbí, tak mě u ní držela.
A ještě jedna věc: asi tak do pětatřiceti let jsem hodně kreslil, pak jsem teprve začal pořádně psát a kreslení mě pustilo. Mezitím jsem se oženil – aha, tak není za tím vším nějaké polámané libido?
 
Je pro vás psaní hodně důležité?
Co je pro člověka důležité? Jak by se to testovalo? Na čem je člověk drogově závislý? Na psaní? To mi připadá příliš ušlechtilsky. To už bych radši říkal, že jsem závislý na vaření, na zpěvu lidových písní, a rovněž rád plísním psa – boxera, pečlivou výchovou udržovaného na nebezpečné hranici naprosté nesnesitelnosti a okouzlujícího lumpáctví. Důležité je pro mě psaní odborné, protože tím se živím. Kdyby mi někdo nabídl dlouhodobý pobyt ve vězení, kde by se mi umožnilo celé dny psát, tak bych raději do vězení spíše nešel. Pro mě je důležité chodit…
 
I z Prázdné země je patrno, že asi hodně času strávíte procházkami v přírodě...
No, procházkami – já jsem hlavně botanický vandrák, párkrát jsem byl v terénu i na Štědrý den, z půlnoční jsem šel spát do lesa. Taky jsme jezdili do Íránu a tam kolem, moje žena je totiž myšilov a hadař. Ta knížka vyrostla právě z vyrovnávání se s faktem, že už do terénu kvůli rodině tolik chodit nemůžu. Navíc jsem se přiženil do Satalic, které jsou nápadné tím, jak velmi tam nic není – asfalt, kukuřice, kousek lesíčka a tím to končí. Tak jsem si z civilizované pustiny udělal mikrokosmos.
 
Byl jste členem neformální skupiny intelektuálů, kteří se především v 90. letech na Přírodovědecké fakultě UK sdružovali kolem osobnosti profesora Neubauera. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Však to neskončilo... A neformální jsme jen což, například včera… Ale dosti o tom. Je zajímavé, že kolem Zdeňka Neubauera se vytvořila skupina, na kterou se posléze nabalovali i ti, co zprvu byli jejími ostrými odpůrci. To bylo způsobeno tím, že nikdo nemusel přilézat ke křížku a zásadně měnit své názory. Zdeněk byl sice pořád uprostřed, ale nikdy se z něho nestal guru se svými následovníky. Že bychom byli školou Zdeňka Neubauera – tak to ani náhodou. Každý z členů skupiny si myslel něco jiného, ale rádi jsme se scházeli...
 
Působíte také jako vysokoškolský učitel. Co vám tato zkušenost dává?
Pro mě je nejdůležitější, že díky učení na fakultě se dokopu k tomu, abych si sám objasnil některé věci, které mi před tím jasné nebyly. A studenti? To je prostě normální parta – se všemi si tykám, pokud je nějaká příležitost, tak s nimi chodím do hospody. A výuka je jeden ze způsobů fungování té party.
 
Dalo by se říci, že k univerzitě přistupujete středověkým způsobem – učitel se studenty tvoří jednotnou komunitu?
Možná je to také dáno naším oborem. Biologů je málo, navíc jsme divný. I z hlediska sociálního je to sranda: My jsme endogamní – je velmi častý případ, že s nějakou holkou chodí postupně celá katedra, což ovšem nevylučuje její šťastné manželství s někým někdy v budoucnu. No vemte si: Kdo by chodil s bioložkou? Která by si vzala biologa? No tak musíme mezi sebou. Netvrdím, že to je stoprocentní, ale některé exempláře jdou z ruky do ruky – trochu jako v second handu. Čas od času to pochopitelně vede i k šílenostem, které nelze v seriózním tisku publikovat. Naštěstí se biologie nutně nedědí, takže degenerace oboru příbuzenskou plemenitbou nehrozí.
 
Z vašeho doslovu k Prázdné zemi na mě dýchlo, jako byste si nechtěl přiznat, že jste napsal beletrii.
Ale kdepak, to je zas ta moje zlomyslná subverze. Čistá neposkvrněná beletrie – jaký to materiál k poskvrnění vědou! V knížce využívám metodu fenologie, která se mi líbí jako archetyp vědy – jde o nejjednodušší začátky vědy. Zkoumáme, jak se příroda mění během roku – něco na úrovni třetí třídy základní školy. To je přece pěkné téma.
Udělat z fenologie vrcholnou vědu dneska už nejde. To nejhezčí, na co fenologie přišla, a tím také skončila, se odehrálo ve 20. letech 20. století: Zjistilo se, že do Ruska (tam jsou roviny, jinde v Evropě by to dělat nešlo) přichází jaro rychlostí 20 kilometrů za den. Což se vyzkoumá jednoduše – stačí deset tisíc dobrovolníků, kterým se položí otázka: Kdy u vás ve vsi rozkvetla jabloň? První poupě se rozevřelo ve středu a o dvacet kilometrů dál až ve čtvrtek, a tak to šlo od Oděsy po Archangelsk. Spočítali, zapsali. Úžasná poezie! To je to, co se mi líbí: rozhraní mezi vědou a poezií – poetická dimenze vědy. A v Prázdné zemi jsem se pokusil o totéž.
Kdysi se přece dala dělat veselá věda. Ale dneska? Botanika – stejně jako celá přírodověda – se často holedbá svojí suchoprdností. Stala se z ní věda o pohybu molekul na globální úrovni. Daná kytka se možná vyfotí, ale jenom jako ilustrace – kdyby tam byl obrázek nějaké jiné kytky, tak se to taky nezblázní. Myslíme anglicky a mluvíme v tabulkách a grafech. Mezi ty dvě koule – molekulu a globální úroveň – se chytil celý svět: celá ta lokální úroveň, která je bezprostředně blízká člověku. Nikdo to samozřejmě nepřizná, kdekdo bagatelizuje: No, vždyť to tak hrozný není. Jasně, během povinné vojenské služby to taky většinou tak hrozný nebylo. Ale tím se nic neřeší, že? Celá přírodní realita se přepsala do abstraktního metafyzického vztahu, nicméně tím jsme ji nezkrotili, nevysvětlili, nesprovodili ze světa. Příroda přece pořád existuje. A jsem moc zvědavý, kdo tenhle opuštěný prostor zaplní, když se ho nezanedbatelná část přírodovědců aktivně zříká. Ten prázdný prostor, který ve vědě zbyl poté, co z ní byla vyhnána skutečná, konkrétní příroda, ten claim se teď snaží zaplňovat ekologisti, což je ale zatím dost nešťastné, protože ekologisti (nikoliv ekologové) jsou velice zatíženi pověrami a dávno vyřízenými přístupy. Onehdy se mě dokumentaristi ptali na Garryho Snydera. Nu, Snyder to myslí velmi dobře a velmi dobře to říká, akorát že ho nikdo nečte pořádně – ekologisti ho často překrucují, zplošťují, takže on mluví k hluchým. Podle mého názoru mnohem větší šanci než ekologisti mají umělci. Bohužel, zatím si onoho claimu málo všímají. Stalo se mi, že jsem jistému snad spisovateli vyprávěl o jednom parazitovi, o takové té bestii – a on: Člověče, vy ani nevíte, co mluvíte – vždyť vy jste mě inspiroval, já o tom napíšu sci-fi. A rovnou mi řekl, co v té knize bude. No jo, jenže 99 % z toho, co mi vyprávěl, byla ta známá přírodní realita a jedno procento se týkalo pokleslé fantazie – k potvoře promptně přimyslel něco jako velké drápy a červené oči.
 
Sci-fi je ale velmi specifický žánr, který je jen malou částí literatury.
To ano, ale marná sláva, spousta přírodní pestrosti zůstává nepoznána, ačkoliv umění by ji poznat dokázalo. A hlavně by ji dokázalo interpretovat. Biologové příslušného broučka mohou maximálně nakreslit a popsat v jazyce anglickém, což je další průšvih. My musíme psát výhradně anglicky, kdo píše česky, je ve vědě ztracen. Naštěstí zatím ne všude, např. archeologové ještě smějí mluvit česky, ale biologové už ne. Z tohoto hlediska je na mém oboru obzvlášť trapné, že hraničí s humanitními vědami.
 
Vytěsňování češtiny je naprosto zaslepené – popis světa se přece odehrává (mimo jiné) na metaforické úrovni a ta je ovlivněna i charakterem toho kterého jazyka.
Teď jste řekl větu, na kterou se nesmí před kovanými vědci ani pomyslet. Pro spoustu lidí „z vědy“ je metafora tabu. Na metaforické úrovni pro ně neexistuje nic, protože metafora je subjektivní. A ke všemu českou metaforu Američan nepochopí, a pokud je něco subjektivní a pokud to nepochopí Američan, tak je to špatně a nemá smysl se tím zabývat – taková je běžná reakce.
Osobně se i ve svých čistě vědeckých pracích snažím o zmíněnou poetickou dimenzi. Třeba se nám podařilo přijít na to (a podepřít to argumenty), že louky podél horní Vltavy blízko Mrtvého luhu jsou druhově víceméně identické s loukami, po kterých dupali mamuti, a dokonce se jedná nejspíš pořád o tytéž populace rostlin – od pravěku podnes. To mi přijde hodně poetické.
Přírodověda bez vztahu k umění či humanitním vědám vyhlíží jako velmi izolované
hájemství a je stejně bizarní jako třeba fotbal. Vědec a básník Miroslav Holub říkal: Věda je věda, umění umění, do 16.30 jsem vědec a od půl páté jsem básník, ale jakmile se to zamíchá, je zle. Ale mně to tak rozhodně nepřipadá. Jde o dva způsoby poznání a není důvod je od sebe přísně oddělovat. Jako kdyby se rybářství redukovalo jen na sport, což by klidně šlo – ryby by se vyrobily ze železa a lovily magnetem. Lidi však velmi dobře cítí, že takovou redukcí by se o mnohé připravili. Rybář sice nejsem, ale – proč někdo chodí v pět ráno k řece? Jistě ne proto, aby se obohatil o čerstvé rybí maso, to by si přece mohl koupit v supermarketu – akorát že tam otevírají až od devíti.
 
Jak ti kovaní vědci vaše odborné práce přijímají?
Většinou se mlčí. Stavovská čest velí o úspěších mezi sebou příliš nemluvit. Vědecké prostředí je poměrně stresující; i když koryta jsou skoro prázdná, stejně do nich lidi velmi rádi nahlížejí, jestli vedle náhodou není o trošičku více. Laik má pocit, že vědci jsou lidé osvobození od běžných tužeb a ochotně si pomáhají – ale to je omyl. Takže já vlastně nevím, jak jsou mé články přijímány. Rozhodující je, aby byly přijímány do tisku. Zrovna ty glaciální louky přijaty dobře byly, to jest článek vyšel. Jinak by řekli: Ne, to vám zamítáme, protože to není
dostatečně vědecké.
 
Zdá se, že nebudete mít v oblibě spolek Sisyfos, který dost vášnivě bojuje právě za očistění vědy od subjektivity.
Sisyfos je roztomilá protestantská sekta a jejich autoritářskou rétoriku jim rád odpustím; víra se prostě lidem brát nemá. Potíž je v tom, že si člověk nějak nemá s kým hrát. Na koho narazím, tak je buď agresivní omezenec s patentem na vědeckost, anebo zase pološílený ňůejdžák, který si i chleba maže zásadně alternativně a pro kterého je všecko pravda, když se to řekne dostatečně vzletně. Nedivím se, proč Sisyfos vznikl, ale je zoufalé, pokud je ulička mezi těmi dvěma extrémy tak úzká. On ale už dneska Sisyfos není, co býval. Všechno se kultivuje. Zezačátku to vypadalo, že ještě chvilku a Sisyfos zakáže i filozofickou fakultu: Pokud ve filozofii nebudete používat šupléru, tak vás zrušíme! Tohle však přece jen odeznívá. Je smůla, že osobně nikoho ze spolku Sisyfos pořádně neznám. Spousta věcí vypadá hrozivě, ale jakmile ty lidi poznáte, hrůza se vytratí. Například kdysi jsme se s Václavem Cílkem zabývali opuštěnými lomy a jejich rekultivací. Zprvu jsme byli ve vleku obecného mínění, že těžaři jsou neuvěřitelná svoloč, která touží jen po jediném – naši krásnou vlast přeměnit v hromadu sutin a zbytek života strávit na Bahamách. A pak člověk zjistí, že zblízka je všechno jednak složitější, jednak mnohem méně militantní.
 
V Prázdné zemi popisujete svůj soukromý rituál s pouštěním rybích měchýřů po vodě. Rituály existují ale i ve vědě…
Ano. Rituál vypadá, že je falešnou, zastřenou skutečností, což tedy jakoby znamená, že někde musí existovat doopravdová skutečnost. Ale je přece spousta rituálů, které si už takto ani neuvědomujeme. Například v každé laboratoři platí zákony o tom, co je a co není sterilní a jak se k tomu sterilnímu, resp. nesterilnímu chovat. Ale v každé laboratoři jsou ty zákony úplně jiné, a přitom se nikde nestal žádný průšvih. Jedině když přejdete z laborky A do laborky B a uděláte něco navyklým způsobem, tak se ozve ohromený šepot: Jéžíš, z jaký Zlámaný Lhoty jsi přišel? Tohle je jednoznačně rituální chování. A aby to bylo ještě lepší, tak někteří osvícení vědci říkají: To přece ví každý, že žádná vědecká metoda není správná a objektivní. Všecko jsou to podvody, ale funguje to. Čili metoda ve vědeckém zkoumání vězí jako šutr nebo skříň. Dokonce se vyskytují extrémní případy, kdy to funguje, ale metoda tomu fungování brání, nicméně se dodržuje, protože je objektivní – vědecká metoda jako rituál. Rituály jsou úplně všude a patří k životu. Zda se na ně ukáže prstem, anebo ne, to je až další instance.
Co se týče pasáže, kterou zmiňujete, celá věc přece mohla být podána také tak, že jsem se potřeboval rybích vnitřností zbavit, a tak jsem je jednoduše naházel do stoky. Obojí je pravda. Vzpírám se tomu, aby se rituál stal strnulou křečí. Vánoce jsou dobrý příklad něčeho, co je rituální (nadělování dárků, pojídání ryby apod.), a taky mají všechny možné varianty od úplně rigidních nebo hypertrofovaných až po druhý příšerný extrém, kdy Vánoce nejsou žádné.
 
Občas je slyšet názor, že novověká věda se dostala takzvaně do úzkých. Je to pravda?
Myslím, že ne. Na jedné straně ve vědě v poslední době přituhuje ve smyslu rigidity, náročnosti recenzí apod. Když kobyla chcípá, tak nejvíc kope – to by znamenalo, že v úzkých je. Ale ona ta rigidita s obsahem vědy nutně nemusí souviset, takže nejspíš je v úzkých jen forma, způsob provozování vědy. A na druhé straně je vidět, že vědci začali v posledních letech myslet v mnohem širších souvislostech, než tomu bylo v minulosti. Najednou je pryč myšlenkové sešněrování zplozené vědou 70. let, kdy se za jedinou pravou podstatu přírody vydávaly ekosystémy atd. Nad zmiňovaným pohybem molekul v globálním světě se rozčiluju, ale přece jen to není tak bezvýchodné, jak by být mohlo.
Přesto musím zopakovat, že do přírodovědy by se humanitní vědy a umění měly víc zamotávat. Umění 19. a 20. století se týkalo především člověka – dobře, to bude trvat dál, neboť sebe nepoznáme nikdy. Ale ty psychologické či sociální romány, zaměřené pouze na člověka vytrženého z přírody, pomalu začínají být všechny na jedno brdo. Pro spoustu humanitně vzdělaných lidí příroda jako by nebyla. Přírodovědně vzdělaní lidé – až na výjimky vyslovených indolentů – leccos vědí z humanitního světa, a pokud nevědí, tak se za to stydí. Ale obráceně? Stydí se literární kritik, že nerozezná dub od buku? Nevím… Jistěže si nepředstavuju, že do roka a do dne se humanitní  vědci a umělci chytí za nos, vyrazí do bažin a u polovypuštěného rybníka se budou kořit matce přírodě – zvlášť když zrovna matka příroda je koncept přihlouplý a dávno patří do starého železa. V každém případě by ale stálo za pokus postupně vyvažovat a propojovat ty dva základní pohledy na svět. Jsem přesvědčen, že v přírodovědě potřebujeme jako sůl nové koncepty, nové interpretační rámce, potřebujeme vymést romantickou veteš a možná najít nějakou novou romantiku – tohle všechno si ale přírodověda pro
sebe udělat nemůže, protože to stojí právě mimo její metodu.
 
Snad by se v literatuře přece dala objevit i další díla, která stejně jako vaše Prázdná země akcentují přírodu, cyklický čas atd.
Jistě – třeba Josef Holeček, Naši. A určitě přírodní prózy Michaila Michailoviče Prišvina. Doufám, že se po něm neopičím, ale podobné to je. Jenže on byl Rus, tam mají tajgu, navíc to byl lovec… Faktografie je tedy jiná a ta okamžitě ovlivní i způsob psaní.
 
Jakou beletrii sledujete, popř. co vás dokáže v krásné literatuře naštvat?
Myslím, že v této oblasti jsem zcela konvenční a nenáročný. Ale to už jsem říkal na začátku, že se ode mě nic literárního nedovíte.
 

 

 
© Lubor Kasal
 Vyšlo v Tvaru (17/2007). Na portálu iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autora i redakce.

Diskuse

Vložil: anonymous, 29.10.2012 16:26
Sádlo, Jiří
A nebylo by lepší napsat Kasalovi mail rovnou do Tvaru? Tam si ho přečte rozhodně dřív.
Vložil: Doležal Antonín, 26.10.2012 10:07
Sádlo, Jiří
Ahoj Lubore,nemáš na Jirku spojení?chci ho pozvat na sraz 2.11.Tonda
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4163x

Inzerce