Tamminen, Petri: Vzpomínky

Tamminen, Petri
Vzpomínky

ukázka beletrie zahraniční

Jen málokdo se za svým životem ohlíží už v sedmatřiceti letech a toto Tamminenovo dílko má také do klasické memoárové literatury pořádně daleko. Autor do této knihy shromáždil líčení obyčejných a přesto jedinečných chvilek svého života.

 

Petri Tamminen: Vzpomínky (Muistelmat, Otava, Helsinki, 2004, 78 stran)
 
1975, Mietoinen
Smrt veselého chlapce
Byli to muži se smyslem pro rodinu, a tenhle zpíval a chodil s polní čapkou v zátylku. Přemýšleli, co se děje doma, a jemu svítilo slunce do čela. Přišli pozdě, a on přelézal ohradu a zpíval vlasteneckou píseň. Tehdy poraněný Rus vystřelil. Když dědeček a soused seděli ve světnici, tak tohle vyprávěli. Ze všech válečných okamžiků právě tenhle prožívali celý život.
 
1975, Mietoinen
Kameny
Za polem na břehu ležel kámen. Přinesli ho tam na počátku 20. století. Pocházel z žulového lomu a na břeh ho dopravili přes několik polí. Když se kámen podařilo dostat na břeh, zákazník zrušil objednávku. Staří lidé o kamenu rádi mluvili. Slyšeli o něm od jiných starých lidí. Ta práce přetrvala ve vzpomínkách. Vylezl jsem na kámen a přemýšlel, jak bych jím pohnul. Byl velký jako sauna. Země pod kamenem na počátku 20. století se octla v temnotě. Shodí-li člověk kámen ze břehu do vody, jako by se vmísil do tisíciletého osudu. V městském parku jsou kameny, jichž se lidská ruka nedotkla. Pod zemí jsou takové kameny všude. Jsou v půdních vrstvách jeden na druhém, jako by se vznášely ve vzduchu a kdosi mezi ně nasypal písek. Vyhrabe-li se písek a člověk narazí na kámen, dostává chuť vydolovat ho a posunout o půl metru vedle.
 
1976, Mietoinen
Stopy po hrabání
Na hřbitov se chodívalo jednou týdně. Babička zalévala květiny na dědečkově hrobu a na hrobu svých rodičů a bratrů a sestry a tety a strýce. Nakonec se na hrobu uhrabával světlounký písek. V písku zůstával krásný obrazec. Když jsme přišli za týden znovu, obrazec byl pryč.
 
1977, Mietoinen
Sněhové krystalky
Na Nový rok se jelo domů. Auto vyjelo na vršek a hned se spustilo zpátky do krajiny, na zasněženou cestu, podél níž rostly z obou stran smrky. Otřel jsem opocené sklo. Za smrčinovou stěnou prosvítal nebesky modrý otvor. Tisíce třpytivých sněhových krystalků se zvolna snášely mrazivým vzduchem. Auto pokračovalo plnou rychlostí do města.
 
1977, Turku
Za nocí
Bydleli jsme v šestém patře. Za nocí se po stropě pohybovala světla aut. Ležel jsem, nespal a čekal na zvuk blížícího se auta.
 
1978, Turku
Nový los 
Sousedovic Timo prodával losy sportovního klubu. Zbyl mu poslední. Koupila ho maminka. TENTO LOS VYHRÁVÁ NOVÝ LOS, stálo na něm. Timo zrudl a odešel. Schoval jsem los do šuplíku psacího stolu a občas si ho prohlížel. Později se ztratil.
 
1978, Turku
Deštivé odpoledne
Jednoho deštivého odpoledne jsem seděl v dětském oddělení Městské knihovny v Turku a pročítal knížku o podivuhodnostech světa. V knize se říkalo, že v hypnóze si člověk může vzpomenout na všechno, co kdy viděl. Prohlížel jsem si stránky v knize. Rozhlížel jsem se po oddělení dětských knih a koukal na lidi, kteří chodili kolem, na knihy, které si nosili, a na oblečení, které měli na sobě. Ve velkých městech bývají hypnotizéři. Svou práci provozují ve zvláštních ordinacích. V jedné takové ordinaci čeká deštivé odpoledne v dětském oddělení Městské knihovny v Turku ze sedmdesátých let 20. století.
 
1980, Turku
Na vnější straně koupaliště
Modrá otočná branka ve východu z koupaliště zacvakala. Venku bylo sucho. V oknech úřadu visely vyšisované závěsy. Nasedl jsem na kolo a sjížděl dolů opuštěnými ulicemi. Jenom jsem jel, nemyslel jsem, že by na tom bylo něco zvláštního.
 
1982, Turku
Lidé z vedlejšího auta
Rákosí šelestilo o boky člunu. Auto stálo ve slunečním svitu. Jeli jsme do města. V závěru cesty se kolona plížila. Seděl jsem na zadním sedadle a díval se zblízka na lidi z vedlejšího auta. Když se auto dalo do pohybu, věděl jsem,  že už je nikdy neuvidím. O půl minuty později byli zase vedle nás.
 
1985, Salo
První železniční neštěstí ve Finsku
Babička mé přítelkyně měla v ložnici fotku prvního železničního neštěstí ve Finsku. K babičce jsme chodívali často, sedávali jsme v kuchyni a koukali na předzahrádku činžovního domu. Nechodili jsme si sednout do obývacího pokoje, byla tam pohovka a holé zdi. Do ložnice jsem vkročil jednou. Fotka visela nad postelí. Parní lokomotiva ležela na boku vedle kolejí a kolem stál hlouček mužů. Babičce už nesloužila paměť. Dívala se zpoza novin, kde že to bydlí. Často jsem přemýšlel, co bych dělal, kdybych s ní musel strávit den, půlden, hodinu. Na jaře babička spadla z postele a v létě umřela. Do bytu jsme zašli ještě jednou. Seděli jsme v obývacím pokoji. Nahlédl jsem do ložnice, fotka prvního železničního neštěstí ve Finsku visela na svém místě nad postelí. Kolem lokomotivy stáli rozkročení muži s rukama v bok. Civěli, jako by se nemohli vynadívat.
 
1988, Tampere
Sám
Poměr to byl romantický. Procházeli jsme se v jarnějším oblečení než ostatní, chodili jsme na umělečtější filmy a jedli exotičtější jídla. Viděl jsem sám sebe očima protijdoucích, jak v březnovém větru jdu s rozepnutou bundou z kina do restaurace. Po měsíci se o poměru dozvěděla moje snoubenka. Zasnoubení se nezrušilo. Když jsem tu druhou ženu potkal příště, nezbylo mi než se znovu představit.
 
1990, Tampere
V nemocnici
U dveří výtahu čekaly další ošetřovatelky. Tlačily mou postel po chodbách. Když jsem se probudil, viděl jsem, že je den. Ošetřovatelka přinesla kávu a malou kulatou ovesnou sušenku, jakých jsem měl doma v kredenci velký sáček. V den odchodu jsem se posadil do kavárničky. Nic jsem si nedal, jen jsem se rozhlížel kolem. Nějaká žena jedla zeleninovou polévku. Kluk rozbaloval nanuka. Za velkými okny jezdila auta, tudy se dalo dostat do centra. Byl podzim, ve stromech se proháněl vítr. Na zastávce stáli lidé. Přijížděly povědomě vyhlížející autobusy a odvážely je.
 
 
1995, Helsinki
Krabice kapesníků
Na stole mezi námi ležela krabice kapesníků. Zatímco terapeut mluvil, díval jsem se na ni a přemýšlel, kolik se jich tu už proplakalo. Když jsem mluvil zas já, civěl jsem na opěrky křesla, oblýskané bezpočtem zpocených dlaní. Později na ulici šli proti mně pořád lidé, vypadali uspěchaně, tak jako by se nic nezměnilo.
 
 
1996, Tammisaari
Srdce
Slunce mezitím vyšlo, svítilo škvírami žaluzií. Porodní asistentka mi podala lístek. Byly na něm napsány míry právě narozeného dítěte. Na okraji lístku byla vytištěna slova DĚVČÁTKO a CHLAPEČEK, a kolem chlapečka bylo nakresleno srdce. Lístek jsem si schoval do zásuvky. Často jsem ho viděl, když jsem hledal pero nebo diář. Někdy, když manželka s dítětem někam odešli, jsem lístek vytáhl a pozorně obhlížel tenkou linku od propisovačky, srdce nakreslené nepříliš jistou rukou. 
 
 
1997, Helsinki
Okamžiky ve dveřích jídelny
Každý den jsme procházeli dveřmi do jídelny. Šéf otevřel první dveře a já pokývl. Já otevřel druhé dveře a pokývl šéf. Doma jsem o každodenním setkávání nemluvil. A myslím, že šéf také ne.
 
 
1997, Mietoinen
Vůně kolny na nářadí
Na venkově, v kolně na nářadí vonělo dřevo, benzin a cement. Uběhlo dvacet let, bydlel jsem v Tampere, v městečku Karjaa a Helsinkách a věnoval se jiným věcem. Kolna byla prázdná. Když jsem se vrátil, hned jsem ucítil tu vůni. Vdechoval jsem ji. Vůně léta se tvoří každé léto znovu, ale vůně kolny na mě čekala. Jako by v kolně dvacet let seděla ta nejmlčenlivější babička ze vsi a broukala si tutéž písničku.
 
 
2000, Hollola
Houska se sýrem
V supermarketu jsem si u rybího pultu vzal krabičku kaviáru ze síha. Ve frontě k pokladně jsem si uvědomil, že mi nevystačí peníze a odnesl jsem krabičku zpátky. V pátek jsem odplul výletní lodí do Švédska. Na bufetovém stole se nabízelo tolik jídla, že hlad přešel jen při samotném pohledu. Vybral jsem si uzenou rybu, vařené brambory a dvě kolečka cibule z podnosu pod velkou mísou kaviáru. Jedl jsem u stolu u okna a díval jsem se na širé moře. V sobotu večer jsem jel autem domů z přístavu v Turku, v noci jsem si udělal přestávku u benzinky v Hollole. Ve vitrině ležela osamocená houska se sýrem a v košíku malý skořicový koláček. Spočítal jsem peníze a přemýšlel, co z toho si vezmu.
 
2001, Vääksy
Štěstí
Hruď děvčátka se zvedala, čísla na digitálním displeji inkubátoru se měnila. Venku byla zima, muži postávali u dveří nemocnice s cigaretou v puse a telefonem v ruce. O tři měsíce později v květnu jsem se probudil s děvčátkem v podpaží. V kuchyni chrčel kávovar. Někde daleko vrčela travní sekačka. Svět se otáčel a my se do něj směli probudit.
 
 
2002, Vääksy
Taxikářův podíl
O výbuchu bomby se mluvilo v televizi a v rádiu. O týden později jsem četl o chirurgovi, jehož v noc výbuchu zalarmovali do práce. Jel taxíkem do nemocnice na druhý konec města a zachránil život malé holčičce. „Taxík tu cestu projel za deset minut,“ psalo se v novinách. Přestal jsem číst. Zvedl jsem pohled a přemýšlel o řidiči taxíku.
 
 
2004, Vääksy
Okraj střechy
 
V tom domě jsem hodně ležel na pohovce pod oknem. Občas jsem nadlouho zavřel oči. Když jsem je otevřel, hned se začalo něco dít – po spodní desce podbití střechy se procházela moucha, kolem proletěl pták, mraky přicházely a odcházely.

Překlad © Vladimír Piskoř

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2105x

Inzerce
Inzerce