Pirandello, Luigi: Šest postav hledá autora představení

Pirandello, Luigi
Šest postav hledá autora představení

recenze beletrie zahraniční

Drama Šest postav hledá autora italského spisovatele Luigiho Pirandella je jedním ze základních kamenů moderní dramatické tvorby.

Luigi Pirandello: Šest postav hledá autora (Sei personaggi in cerca d’autore, 1921), Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, premiéra 26. 1. 2008. Překlad Jan Vladislav. Režie Zdeněk Dušek j. h. Scéna Jana Štěpánková j. h. Kostýmy Kateřina Hájková j. h. Hudba Daniel Fikejz. Dramaturgie Hana Hložková.

Recenze divadelního přestavení 3. 4. 2008.
 
Drama Šest postav hledá autora italského spisovatele Luigiho Pirandella je jedním ze základních kamenů moderní dramatické tvorby. V letech následujících po římské premiéře v roce 1921 oběhlo celý svět a velikého úspěchu dosáhlo i v naší zemi: hrálo se na českých a německých jevištích v Praze, Olomouci, Brně, Ostravě a Plzni. Později se u nás nejen po Šesti postavách ale po Pirandellovi vůbec slehla zem, neboť tento „buržoazní“ autor nevyhovoval socialistickým představám o výchově národa. Teprve v roce 1965 se dostává v Brně znovu na divadelní program a o rok později uvádí Národní divadlo v Praze v režii Miroslava Macháčka také Šest postav. V dalších letech, až do nástupu normalizace, je pak Pirandello v Česku vícekrát inscenován, ale Šest postav se dostává znovu na jeviště až v roce 1987 jako pocta k 50. výročí autorova úmrtí (1936).
Ve hře se setkávají dvě základní linie: jednak skutečný dramatický příběh rodinné tragédie, jejímiž protagonisty šestice postav je, a jednak konfrontování materializované autorovy fantazie s reálnou divadelní praxí. Hra začíná zkouškou jakési Pirandellovy komedie, když tu se náhle na jevišti objeví šest neznámých lidí: otec, matka, jejich dospělá dcera a dospělý syn a chlapec a holčička z druhého matčina manželství. Tvrdí o sobě, že jsou postavy, které autor stvořil ve své fantazii, ale pak rezignoval na jejich „napsání“. Jejich příběh tedy nemá scénář, existuje pouze přímo v nich. A jelikož oni, jakožto postavy dramatu, mohou žít svůj život pouze na jevišti, hledají autora, který by jim dal možnost v divadle vystoupit. Ředitel-režisér se nejdříve k postavám chová nepřátelsky, ale pak podlehne svodům stát se autorem, a přistoupí na zkoušku některých scén (v inscenaci vystupuje jako „ředitel divadla“, což je ovšem zavádějící – capocomico znamená principál herecké společnosti, ten, kdo s herci zkouší hru, jako nyní v Šesti postavách).  
Zatímco ale postavy chtějí přirozeně ukázat svůj příběh, režisér jejich „hraní“ považuje pouze za ilustrační a hodlá „je“ ztvárnit se svou hereckou společností. Z toho se vyvine konfliktní situace a řada velmi náročných teoretizujících replik mezi otcem, jakýmsi ideologickým vůdcem postav, a režisérem, zastupujícím běžnou praxi. Pirandello zde dal průchod své počáteční nedůvěře v divadelní formu a použil postavu otce jako nástroj pro prezentování úvah, které by byly obvyklejší (ale méně účinné) spíše v psaném textu. Ukazuje, že každá inscenace je pouze „překlad“ autorova úmyslu, nikoli jeho plná realizace. Zatímco postava je dokonalá a věčná, herci, kteří ji ztvárňují, jsou úplně jiní lidé, žijící svůj civilní život a pouze na pár hodin hrající někoho jiného, herci, kteří se mění v čase, jak stárnou a duševně se vyvíjejí. Tím, jak se stále mění, jsou mnohem méně skuteční než sama postava, ačkoli ta na první pohled vypadá „fikčněji“.
Drama postav má svoji přesvědčivou sílu, ale teoretické úvahy mezi otce a režisérem, které ve své době byly revoluční, jsou při novodobých inscenacích Šesti postav poněkud brzdou, neboť od doby Pirandellových relativizací uplynula dlouhá doba a divadlo si během ní vyzkoušelo tolik avantgardních forem, že Pirandellovy postuláty se staly prehistorií. Jelikož současní diváci nestojí na jevišti o teorie nové ani staré, Šest postav nepatří mimo Itálii zrovna k nejčastěji inscenovaným Pirandellovým hrám. Pro srovnání – je to podobný případ jako u nás Čapkovo R.U.R. V poválečné době se Pirandellovu hru odvážili v Česku nastudovat pouze dvakrát v Praze, kde přeci jen lze počítat s nezanedbatelným počtem kulturně vyspělých diváků. Ale dávat tuto hru v okresním městě, to je sebevražda. Z dramaturgického hlediska tedy prokázalo Slovácké divadlo neobyčejnou odvahu.
Ze všech složek inscenace si největší chválu zaslouží výborný herecký výkon souboru, což se týká menších úloh i klíčového trojúhelníku starší dcera-otec-režisér. Hlavní zodpovědnost spočívala na postavě starší dcery, která je nositelkou emocionálního náboje dramatu. Jitka Josková hrála tento náročný part přesvědčivě, s velkým nasazením, a také gestické tiky s lomením rukama, které jí režie předepsala, byly zajímavým obohacením. Divácky nebezpečné teoretické úvahy dokázal výborně podat i Pavel Hromádka v roli otce. Josef Kubáník zvládl postavu režiséra slušně, i když při civilní poloze, která mu byla přisouzena, mohl šetřit občas poněkud americkou gestikulací a někdy příliš nervními výpady. Problémem bylo ovšem herecké obsazení. Otce i matku totiž hráli mladí herci ve stejném věku jako jejich scéničtí potomci. Pro diváka to byl na začátku šok uvidět takovou generační zploštělost a jen těžko si na ni bylo možno zvyknout. Výborná a funkční byla syrová rocková hudba Daniela Fikejze. Scéna měla být střídmá, což Jan Štěpánek splnil, je ovšem velkou škodou, že nevyužil efektu s projekcí vodní plochy bazénku na pozadí jeviště pro ztvárnění smrti holčičky. Ta byla scénicky mdlá.
            Specifickým případem je ztvárnění postav a herců a jejich časovost. Z toho, jak mají být oblečeni, kudy mají přijít a odejít, se stala skutečná věda. Ve Slováckém divadle jsou postavy oblečeny podle módy Pirandellovy doby, zatímco divadelní soubor je oblečen po současném způsobu. Oříškem byly kostýmy pro obě herečky, neboť jedna z epizod vyžaduje, aby měly klobouky, což je součást oděvu, kterou si dnes herečky na zkoušku běžně neberou. Kateřina Hájková se pokusila nalézt kompromis, ale je poznat, že je to jen kompromis. Celá věc se mohla vyřešit tím, že by herci měli zkoušku v kostýmech: zkoušejí totiž Pirandellovu komedii, takže historické rozdíly by byly setřeny. Postavy se kromě historických kostýmů odlišují i tím, že mají černě nalíčené oči a jejich jazyk je prost některých poloh vlastních současnému jazyku.
            Po dokonání rodinné tragedie a odchodu přeživších postav má režisér nařídit konec zkoušky a poslat herce domů. Zde si režisér Zdeněk Dušek dovolil velký zásah do textu, který z jinak velmi přesvědčivé podívané a silného dramatického kusu udělal banální remake. Při finální dějové katastrofě, zvukově a herecky až příliš vyhrocené, totiž nastává tma a světla se rozsvítí až na scénu, kde na režiséra, sraženého k zemi, hledí nechápavě jeho herci – celé drama postav bylo jen jeho mučivým snem. Když následně režisér zkoušku ukončuje a herci odejdou, v koutu jeviště se opět objeví postavy a dcera se ďábelsky chechtá. Domnívám se, že pokud publikum přežilo dvě a půl hodiny náročného dramatu, přežilo by i civilní Pirandellův závěr. Řešení se snem je z filozofického hlediska zločinně banální a sráží jak drama, tak jeho metadivadelní problematiku na úroveň nicotné variace na Adamsovu rodinu (teď teprve chápeme, proč ty černé oči). Škoda jednoho hloupého nápadu, který pokazil celou inscenaci.
            Šest postav ve Slováckém ale rozhodně stojí za vidění, neboť Pirandello, herecký soubor i inscenátoři připravili silný zážitek. Jen doporučuji odejít pět minut před koncem představení a závěr hry si přečíst si doma.
           
 
Literatura o Šesti postavách a Pirandellově dramatickém díle:
E. Uhlířová, „Dramatik Luigi Pirandello a dnešek“, Divadlo 8, 8/1957, s. 642-654.
Z. Digrin, „Doslov“, in L. Pirandello, 5 her a jedna aktovka, Odeon, Praha 1967, s. 323-338.
J. Špička, „Dramatické dílo Luigiho Pirandella v Itálii, ve světě a na Moravě“, in J. Špička – G. Cadorini (vyd.), Itinera Latinitatis, Albis-Fondazione Cassamarca, Kolín-Treviso 2008 (v přípravě).

© Jiří Špička

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jiří Špička, 13.06.2008 20:40
Pirandello, Luigi: Šest postav hledá autora představení
Vážený pane Dušku, odpovídám s velkým rozpaky, neboť jak jsem si všiml již v reakci vaší kolegyně, čtete v recenzi něco, co tam není. Ale budiž: 1) V recenzi nic nepíšu o prchání režiséra/ředitele. Vložila mi to do úst vaše kolegyně, já jsem udělal chybu, že jsem jí odpověděl z voleje (byl jsem zrovna... v tu chvíli připojený) a nešel si opatřit scénář. Máte pravdu, režisér prchá. Ale co to má společného s mojí recenzí? 2) Píšu, že postavy odešly, protože chci prostě jedním slovem říci, že už tam nejsou, a mluvit o jiných věcech. Kdybych chtěl komentovat techniku jejich odchodu, udělám to zevrubně (mimochodem, že Otec „mizí“ za závěsem, není odchod?) 2) Kostýmy: má poznámka se týkala takřka neřešitelného bodu s klobouky, se kterými mají přijít herečky na zkoušku. Žádné sjednocování kostýmů Postav a Herců nenavrhuji, to si opět doplňujete sám. Říkám, že herečky musí přijít v kloboucích, ale ty dnes nejsou běžnou částí ženské garderoby (nevím jak v UH). Než nechat chodit herečky v nepravděpodobných kloboucích (jak to řešíte vy), šly by tam ty klobouky propašovat, když by se hrálo v kostýmech zkoušené Pirandellovy hry (v jeho době se klobouky nosily). Byl by tak setřen rozdíl mezi tehdejší a současnou módou. Zároveň by vyžadovalo změnu kostýmů Postav, ve smyslu „umělých“ stvoření, jak to požaduje i Pirandello. Nicméně, je to zcela okrajová část recenze a nevím, proč o ní široce diskutovat. 3) Jsem divák, vidím hru svým způsobem a osobuji si právo se k ní vyjádřit v recenzi, ať se vám to líbí či nikoli. 4) Nechápu, kde jste si v mé recenzi přečetl, že předpokládám, že by diváci měli prožít stejné pocity jako já. Recenze jsou od toho, aby vyjadřovaly individuální prožitek a hodnocení jednoho píšícího diváka, nepleťte si je s výsledkem divácké ankety (která navíc není o nic objektivnější, protože sto subjektivních pohledů jeden objektivní nedá). Dokonalá objektivita neexistuje, nahradit ji ale může pluralita. Je důležité, aby jednotlivé názory měly šanci zaznít, což já osobně i celá iLiteratura velmi podporujeme, proto tady také máme tohle okénko pro reakce čtenářů a proto se snažím být ochotným pen friendem vašeho divadla. 5) Mám chápat jako lekci objektivity to, že jste označil moji recenzi za „hysterickou demagogii“? 7) Nevím, k čemu má sloužit váš dlouhý výčet a chvála všech hereckých výkonů, já jsem je již pochválil. Chcete tím pouze využít diskusního prostoru pro reklamu na svou inscenaci nebo chcete ukázat, že nejobjektivnější recenze je ta, kterou si na svoji inscenaci napíšete sám? 8) Vy a vaše kolegyně jste napsali sáhodlouhé reakce na problémy, které jste si sami uměle vyrobili nepozornou četbou mé recenze a které mi vnucujete. Když už máte takovou chuť polemizovat, nechcete raději vysvětlit hysterickému demagogovi a masám, které zmanipuloval, tu jedinou závažnou věc, kterou skutečně kritizoval, tj. vaše řešení, že celý konflikt mezi Herci a Postavami byl jen ředitelovým snem/představou? Omlouvám se za málo blazeované adjektivum ve spojení „hloupý nápad“. Tak tedy nešťastný, politováníhodný, zplošťující, degradující. Vzal jste divákům možnost se bezprostředně, v jediné realitě, v civilním životě účastnit zmíněného konfliktu. Postavy ve vašem podání nejsou skutečností diváků, ale ředitelovou můrou. Uzavřené ve vyprávěcím rámci, s vyloučením veřejnosti. Čím jste hru obohatil? Jaký nový existenciální náboj jste jí tímto dal? Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že jste si pouze ušetřil práci s tím přesvědčit diváka, že skutečně existují obživlé Postavy, a jejich existenci jste banalizoval do pouhé představy, takže jste ji vlastně popřel místo obhájil. Rozpomínám s také, že filozofická banalizace má výhonek ve výstupu, kdy se objevuje madam Paceová. Místo toho, aby prostě přišla, necháváte ji v oblaku dýmu vystupovat propadlištěm skrze explodující postel, jako bychom byli v nějaké estrádě. (Opravte mě, jestli se mýlím, viděl jsem představení před více než dvěma měsíci a detaily si nepamatuji). Jaká je v tom myšlenka? Není-li to jen laciná duchařina? Abyste rozuměl: nejsem proti změnám a originálním řešením, jen se ptám, v čem jsou lepší a jestli opravdu něco znamenají. Pokud jste se ale k tak radikální změně uchýlil, muselo to být po zralé úvaze a jistě svoji verzi hrdě a rád obhájíte.
Vložil: Zdeněk Dušek, 11.06.2008 23:21
Pirandello, Luigi: Šest postav hledá autora představení
Milý pane Špičko, od Hanky Hložkové jsem se dozvěděl, že jste napsal příspěvek o mé inscenaci hry Luigiho Pirandella Šest postav hledá autora. Se zájmem jsem vše přečetl včetně reakce mé odvážné dramaturgině i Vaši odpověď na ni. Dovolil bych si připojit své stanovisko: I když nepatřím k režisérům,... kteří se ve svých inscenacích programově staví proti autorovi, ještě se mi nestalo, abych se tak úzkostlivě držel předlohy, jako v případě "Šesti postav". Text je předveden divákům v podstatě bez škrtů, s dodržením většiny Pirandellových závorek. Popravdě je ten text tak dokonalou konstrukcí, že jsem se obával kterýkoli motiv vypustit, aby se důmyslná síť Pirandellových sofismat, kterými autor relativizuje pojmy jako jsou - "skutečnost", "pravda", "existence" - nezhroutil, jak domeček z karet. Vy máte v těchto pojmech jasno, pročež jste napsal napsal to, co jste napsal - vášnivě, rasantně, přesvědčivě. Jsem rád, že jste si všiml výborných hereckých výkonu herců v hlavních rolích - jejich pochopení obtížného Pirandellova textu, jeho filigránské argumentace, kterou řídí manipulaci s divákovými soudy, je obdivuhodná, a je opravdu základem příznivého přijetí hry publikem Slováckého divadla. Jsem rád, že jste zmínil i herce v malých rolích, jsou to - Monika Horká, Tereza Mikšíková-Novotná, David Vaculík, Martin Vrtáček a Zdeněk Trčálek. Těmto hráčům se povedlo s minimem textu, a s velkou pokorou vůči kolegům ve větších rolích, obdivuhodně rozžít "divadelní prostředí", do kterého "Postavy" vstupují. Toto prostředí je od Pirandella načrtnuto jen schématicky - počítá se pohříchu především s jejich improvizací, či mlčením. Pirandella očividně více zajímala Marta Abba v roli Nevlastní dcery. A přitom právě těchto pět „herců“ v čele s „režisérem“ vytvářejí to, o čem vy tvrdíte, že v má inscenaci chybí – střet reálných lidí s „postavami“. Dle mého mínění obdivuhodně. Vaše výtky směrem k stáří Pavla Hromádky a Ireny Vacke obsazených do rolí starších postav, jsou na místě, a věřte mi, že tato otázka byla předmětem mnoha debat před zahájením zkoušení, v jeho průběhu, a pokračuje neustále. Zde jsem se opravdu od Pirandellových poznámek odchýlil, ale pokud se někdo podívá nezaujatě, jaké oba zmiňovaní herci výkony v inscenaci odvádějí, měla by to byt pro mne polehčující okolnost. Co se kostýmů týče – to byl opravdu problém – Pirandello u Postav požaduje „speciálních obličejových masek , vyrobených z hmoty, která neztrácí potem tvar“ a kostýmy Postav mají být „ ze zvláštní látky, u které nikoho nenapadne, že by se dala koupit v kterémkoli krámě ve městě“. Je to kostýmní oříšek... Zde jsme se opět rozhodli zmírnit Pirandellem požadovanou míru stylizace – a oblékli jsme Postavy do dobových kostýmů, a použili jsme výraznějšího líčení (aniž bychom ovšem vzali „Postavám“ možnost užívat mimiku), abychom je odlišili od herců (u kterých autor požaduje „...šaty spíš světlých a veselých barev...“) - tato odlišnost mezi kostýmy „herců“ a „postav“ je podmínkou srozumitelnosti inscenace. Je to posun, ale dle našeho mínění, v duchu Pirandellovy hry. Vy navrhujete sjednotit kostýmy světa hereckého s kostýmy postav: „...že by herci měli zkoušku v kostýmech: zkoušejí totiž Pirandellovu komedii, takže historické rozdíly by byly setřeny“.- což by byl nežádoucí posun jdoucí proti Pirandellovi a navíc byste se, jako režisér dostal (vzhledem ke zmatení divadelních znaků) do neřešitených problémů. A tím se dostáváme k otázce, co v Pirandelově textu je a co ne – Vámi interpretovaný „civilní Pirandellův závěr“ - Vy to jmenujete „odchodem přeživších postav“- se tam nenachází –. Expresvní ano (čtětě závorky) – Otec zvedne se a křičí uprostřed nich: Jakápak fikce. Je to skutečnost, pane, skutečnost, skutečnost!“ A rovněž zmizí celý zoufalý za závěsem. Obviňujete mě z velkého zásahu do textu, ale očividně došlo spíš k zásahu do vaší představy, která je ovlivněna nepozorným čtením. – měl jsem k dispozici dva překlady (Jan Vladislav, Mikuláš Pažítka) a mohu vás ubezpečit, že v obou se nachází závěrečný režisérův útěk před postavami : V českém překladu se píše: „A tu se jakoby omylem při zapínání rozsvítí za závěsem zelený reflektor, který vrhá velké a jasné stíny Postav kromě Chlapce a Holčičky. Když je ředitel uvidí, vyrazí zděšeně z jeviště (ve slovenském překladu –„.. ustrašene uteká z javiska...“) Vaše závěrečné hodnocení cítím, jako urážející. Objektivizujete své subjektivní pocity a předpokládáte, že všichni zúčastnění diváci prožijí to samé co Vy - "degradaci" - kvůli tomu "hloupému nápadu, který pokazil celou hru". Dovoluji si s Vámi nesouhlasit,každý divák bude to představení vnímat dle svého, na úrovni, na kterou dosáhne - ne každým je interpretem tohoto Pirandellova textu, který zřejmě (usuzuji tak z Vaší poznámky ohledně slůvka „capocomico“)četl zmiňovanou hru v originále a dělá si tím pádem nárok na hodnocení, co Luigi Pirandello zamýšlel a co nikoli. Proto bych každému čtenáři, který se k Vašemu článku dostal, doporučoval, aby před přečtením posledních dvou odstavečků Vašeho elaborátu zavřel oči, nebo vypnul počítač, aby se nemusel setkat s hysterickou demagogií vycházející z nepřesné znalosti předlohy. Zdeněk Dušek, režisér inscenace
Vložil: Jiří Špička, 05.06.2008 16:54
Pirandello, Luigi: Šest postav hledá autora představení
Vážená paní Hložková, děkuji Vám za reakci a dovoluji si napravit několik nedorozumění: 1) O žádném prchání jsem nehovořil; 2) Pirandello žádné prchání ve scénáři nemá; 3) Je druhořadé, zda se jednalo o sen nebo představu. Podstatné je, že se to odehrávalo pouze v režisérově hlavě. Diváci tedy byli... ošizeni o to, být přítomni střetu mezi fyzickými divadelníky a metafyzickými postavami, které skutečně kráčí kolem nich. Pirandello to myslel vážně! Ne jako sen nebo představu jedné postavy. V tom vidím tu degradaci. Je jednoduché divákovi o něčem říct, že je to jen představa. Přesvědčit ho, že je to skutečnost, už je pořádná fuška. 4) Souhlasím s Vámi, že každý recipient si představení vyloží po svém. To jsem si dovolil udělat i já, vyjádřil jsem svůj názor a nikoho nenutím, aby si ho vzal za svůj. Pokud znáte někoho, kdo hru viděl jinak a rád by se o svůj zážitek podělil se čtenáři, s velkou radostí jeho recenzi na iLiteratuře vyvěsíme. Na závěr bych chtěl zopakovat, že přes zmiňované výhrady tato inscenace rozhodně stojí za vidění.
Vložil: Hana Hložková, 05.06.2008 16:04
Pirandello, Luigi: Šest postav hledá autora představení
Vážený pane Špičko, je škoda, že vytýkáte režisérovi Duškovi to, že nechal ředitele společnosti prchat před postavami. Pokud se nemýlím, tak právě tak to napsal sám Pirandello. Rámec inscenace jste označil jako sen. Možná to tak vyznělo Vám, ale věřte tomu, že mnohý divák odcházel s tím, že se příběh... odehrával v hlavě ředitele jakožto myšlenky, které se zhmotnily... Je škoda, že nepočítáte s tím, že každý recipient si závěr inscenace vysvětlí trochu jinak, protože i Pirandellovo drama je v závěru vlastnímu úsudku otevřené...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 4365x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce