Tusset, Pablo: Nejlepší loupákův zážitek

Tusset, Pablo
Nejlepší loupákův zážitek

ukázka beletrie zahraniční

Španělský spisovatel Pablo Tusset, který je známý tím, že vůbec necestuje, nabízí důkladý vhled do svého rodného města - Barcelony. Čtenáře provází největší barcelonský flamendr - také Pablo, který už své bizarní příhody bere s patřičným nadhledem a "pohodovým" humorem. Není mu ovšem moc co závidět...

 

Pablo Tusset: Nejlepší loupákův zážitek, ze španělského originálu Lo mejor que le puede pasar a un cruasán přel. Ondřej Nekola, Garamond, Praha, 2007, 404 stran.

Zvonil budík (určitě, žádná jiná věc nevydává tohle příšerné píp píp), ale můj operační systém měl jasné instrukce, abych se jen tak nevzbudil. V hlavě se mi odvíjel program generující snové události: na obrazovce nekonečná bílá rovina, stránka bez hranic. Z nebe padají drobné paprsky, které vypadají spíš jako malá tornáda, zvolna klesají na papírovou zem a provrtávají ji. Zpočátku jsou tenké a daleko od sebe, pouhá nepříjemnost, jež člověka nutí postupovat opatrně, aby mu nezapadaly nohy do děr, ale déšť sílí a zem je čím dál plnější kráterů a pohybovat se je stále namáhavější.

Naprosté vysílení: bác – rána pěstí do budíku.

Ležel jsem na posteli, nepřikrytý, v košili a s kalhotami napůl žerdi. Aspoň že jsem se dostal do postele, startu a cíle veškerého mého putování; dokonce se mi podařilo nařídit budík. Žalostný obraz ložnice. Přísná kocovina. Bolest hlavy, pálení žaludku. Hodně děr v hlavě: Fina, totální vokno; borzogové rozrývající zem proměnlivýma nohama; déšť vířivých vrtaček; a teď další díra, tentokrátv odpadové trubce dřezu. S pocitem ukrutné žíznějsem se sklonil ke kohoutku. Dvanáct hodin. Nejlepšímzážitkem pro máslo je, když ho namažete na loupák. Loupáky ale došly. Vždycky něco chybí. Čtvrtek 18. června, Mezinárodní den ne-bytí. Utěšoval jsem se aspoň představou, že za chvíli dostanu zbytek ze svých padesáti tisíc peset. Oholil jsem se, dal si kafe, zhulil špeka, oblékl si věci z předešlé noci a vyšel na ulici ve snaze připodobnit svůj život filmovému scénáři: akce, dialog a minimální namáhání mozku.

Luigi byl na koni:

„Helemese, ranní ptáče!“

„Nemluv na mě, buď od tý lásky… A dej mi jedno piccolo s mlíkem.“

„V kolik jsi šel spát?“

„Nemám páru.“

„Takže sis ani nevrznul…“

„Hele, Luigi, moc mě neštvi, mám jít dnes k našim a musím se dát do kupy.“

„Jejda, ty máš ale náladu…“

„Já ne, to můj otec, zlomil si nohu. Hele, já běžím, musím se ještě stavit v kanceláři pro prachy. Pak ti to zaplatím.“

Slunce naštěstí moc nepálilo, a tak jsem do Miralles & Miralles došel bez zbytečných oklik po chodnících ve stínu. Když jsem však šel nahoru, cítil jsem každý schod jako ránu kladivem do spánku. V recepci jako vždy María.

„Byl by tu k mání můj bratr?“

Podíval jsem se na prosklenou stěnu jeho kanceláře. Za žaluziemi jsem ho neviděl, dokonce bylo zhasnuto.

„Dnes ráno nepřišel. Dnešek je den absencí…“

„Nepřišel?“

Ta novinka mě natolik zaskočila, že jsem ani neocenil „den absencí“, tolik podobný mému Mezinárodnímu dni nebytí a děrám na všech stranách.

„Volala tvá švagrová. Je nemocný, chřipka nebo tak něco. Řekla mi, že má horečku a že dnes ráno nemohl ani vylézt z postele. Musí mu být opravdu zle.“

„A co si počnete bez Jeho Excelence?“

„No to uvidíme, protože všechno jde přes něj. Pumares se zatím snaží pozdržet, co se dá. A aby toho nebylo málo, nepřišla ani jeho sekretářka. Ani se neobtěžovala zavolat.“

Nechal jsem Maríi na pospas telefonům a vyšel jsem v poněkud unylé náladě ven. Po kapsách jsem neměl víc než tři sta nebo čtyři sta šlupek, a protože jsem v tu chvíli nevěděl, kam se vydat, šoural jsem se několik minut kolem bloku kanceláří. Po chvilce přemítání jsem se rozhodl, že se nejprve ukážu u Pánů Rodičů a hned potom podniknu zdvořilostní návštěvu u Chudáčka Nemocného Bratra. Určitě má doma peníze, vždycky má peněženku napěchovanou modrýma papírama, nemluvě o jeho úžasné kreditní kartě. V tu chvíli jsem však nebyl s to utkat se tváří v tvář s Panem Otcem ani s Paní Matkou, natož aby na mě oba naráz zaútočili v páru, a tak jsem zabočil domů smotnoutsi jointa a trochu zesebe setřást kocovinu. Špeka jsem vykouřil na gauči a připravil si ještě jednoho, aby desetiminutová cesta, na jejímž konci mě čeká kalvárie, byla zajímavější.

Obvyklé bydliště mých PRse tyčí na západ od Diagonály a zabírá poslední dvě patra jedné z nejsnobštějších budov čtvrti; museli byste proniknout až do samého srdce Pedralbesu, abyste našli něco podobného. Aby měl člověk představu, stačí říct, že domovník nosí uniformu s placatou čepicí. Jmenuje se Mariano Altaba. Pan Altaba, podle normy PO, který doporučuje, aby se služebnictvu vykalo a jednalo se s ním s maximálním respektem. Myslím, že to nejspíš vyžaduje, aby se sám necítil tak provinile, že mu nosí poštu až nahoru a vynáší odpadky za plat, který by jemu nestačil ani na předplatné časopisů o lovu zvěře. Můj Pan Otec je jedním z těch, kteří se stydí za to, že mají peníze, ovšem nemám dojem, že by měl v plánu se bez nich obejít.

Mariano (don Mariano Altaba) nebyl sám. Stál vedle něj obrovský přísný strážník, který mě přejel nedůvěřivým pohledem. Zřejmě se Společnost vznešených sousedů usnesla na tom, že alarmy přes geostacionární satelit nejsou dostatečným prostředkem na ochranu jejich majetku před nájezdy barbarských kmenů. Naštěstí dal Mariano jednoznačně najevo, že mě zná, a taksi mě strážník přestal všímat. „Hrome, Pablito, jak se vede, ty hříšná duše?“ Ani se neobtěžoval nasadit si placatou čepici, kterou si vždycky sundává, když ho nikdo nevidí. V tomhle bytě jsem bydlel s Pány Rodiči jen pár let, od šestnácti do osmnácti, ale Mariano si jistě vzpomíná na akce, které jsem spunktoval v létě, když staroušci odjeli do Llavanerasu s Bebou a se Skvělým Prvorozencem a mě ponechali osudu v zimní rezidenci. Srdečně jsem mu poděkoval za pozdrav a vyjel jsem nahoru výtahem, co vám vždycky při zastavování vyhodí koule ke stropu. Vzpomínám si na jednu zvlášť bláznivou noc, kdy jsme sháněli u stadionu Barçy děvku, která by byla ochotná vyhonit Quica v tomhle nadzvukovým křápu. Museli jsme zaplatit dvě, protože žádná nechtěla jít sama s třema floutkama. Kouzlo celé věci mělospočívat v tom, že se Quico udělá přesně v okamžiku, kdy začne výtah brzdit. Tři pokusy během půl hodiny, třetí úspěšný. Blbý bylo, že pokecaný zrcadlo se pak muselo omýt okenou. Přesně tohle zrcadlo, ve kterém se teď vidím o patnáct let starší, o čtyřicet kilo tlustší a možná, po tom všem, o trošku rozumnější.

Když jsem dojel do posledního, čtrnáctého patra, zazvonil jsem u dveří pro služebnictvo. Tak jako tak by mi přišla otevřít Beba, proto jsem jí chtěl ušetřit cestu k hlavnímu vchodu. Poslední dobou má potíže s chůzí.

„Pablíčku!“

„Bebo!“

„Uuuujjj, ty jsi ale ztlóóóustnul!“

„To abychom byli hezkej pár, prdelnice, pojď ke mně!“

Celou jsem ji objal a ještě se snažil ji zvednout do vzduchu, čehož jsem dosáhl jen z půlky. To ji rozesmálo.

„Pablo! Vždyť mě upustíš na zem!“

Pustil jsem ji. Vzala mě za ruku a položila si ji do klína – Beba má klín, i když stojí – a odtáhla mě do kuchyně. Když jsme procházeli kolem žehlírny, všiml jsem si služebné, která se tam právě ochomýtala. Byla to táž služka jako při mé poslední návštěvě, což bylo zvláštní, děvče kolem dvaceti. Beba vzala dvě židle, ruku mi ale nepouštěla, a posadila se na jednu píď ode mě.

„To už je doba, co ses tu neukázal, nevděčníku!“

„Viděli jsme se o Vánocích.“

„Božínku, vždyť už jd konec června, uličníku… Přišel jsi kvůli tátovi?“

„Jo… no vlastně kvůli všem. Dozvěděl jsem se, že si táta natlouk podvozek.“

„Brrrrr. Snaž se mu moc neodporovat, protože má náladu… Darmo mluvit…“

„A máma?“

„Pořád stejný… Teď se přihlásila do kurzu engličtiny.“

„Nechodila na kurz restaurování nábytku?“

„Toho hned nechala, že prej ten lak příšerně zapáchá. Měla z toho migrénu, jo, tak to říkala: „migrénu“, no prostě ji bolela hlava. Teď se rozhodla pro engličtinu. Koupila si počítač s mluvícíma cédéčkama, a hlava teď bolí tvýho otce. Ne abys jí vyzvonil, co jsem ti řekla…“

Smála se, že měla pusu od ucha k uchu, ale jakmile uslyšela hlas mojí Paní Matky, která se blížila z jídelny ke dveřím, nasadila obvyklý výraz.

„Eusebio, doufám, že jsi nezapomněla objednat jelení paštiku… Pablo José! Kudy ses sem dostal?“

„Ahoj, mami. Dveřmapro služebnictvo. Zevnitř to není slyšet.“

„Svaté nebe, vypadáš jako traktorista. Ukaž se mi!“

Vzala mi hlavu do dlaní, políbila mě na tváře a zadívala se na mě.

„Jsi příšerně tlustý. A ta košile, co máš na sobě! Nemáš jinou?“

„Zapomněl jsem si vyprat.“

„Tak si zavolej do čistírny, většina z nich má donášku domů… Pojď, půjdeme ven.“

„Eusebio, řekni Loli, že může začít podávat aperitiv na terase. A bílé víno vyndejte těsně před jídlem, protože jinak zteplá a ztratí veškeré kouzlo.“

Obývací pokoj byl nově vymalovaný. To, co bylo o Vánocích oranžové, bylo nyní světle žluté, včetně potahůna křeslech a koberce pod pianem. Křídlem. Nekecám.

„Tak co mi povíš nového?“ zeptala se PM, aby nějak vyplnila tu chvilku, než dojdeme ven. Cesta na terasu je dlouhá, nemluvě o tom, že musíte zdatně kličkovat mezi starožitnostmi.

„Pořád stejný. A co vy?“

„Hrůza, chlapče, hrůza. Kvůli té nehodě, co měl tvůj otec, je tu všechno vzhůru nohama. Nedokážeš si představit, jakou má náladu, to si nedokážeš a-ni-před-sta-vit.“

Před prosklenými dveřmi na terasu se na chvíli zastavila. Obrátila se ke mně a položila mi známým tónem obvyklou otázku:

„Už sis našel nějakou slečnu, kterou bys nám mohl představit?“

„Dám ti vědět…“

„Měl by sis najít nějakou vážnou známost, synku, žena vždy muži pomůže, aby se usadil. Třeba nedávno jsme poznali dceru Jesúse Blasca. Nádherné děvče, nád-her-né. Dvacet sedm let. Tak jsem si říkala, vida, tahle dívka by se k PabloviJosému hodila. No, je trošku taková hipí, určitě byste si rozuměli.“

„Já nejsem žádnej hipízák, mami.“

„Chtěla jsem říct bohémská… Pokud vím, odešla z konzervatoře, aby se mohla věnovat jazzu. Je… zapálená pro umění jako ty.”

„Nevzpomínám si, že bych někdy byl zapálenej pro umění.“

„Pablo José, chlapče, s tebou je to těžké. Když si něco umaneš a tváříš se, že nerozumíš, připomínáš mi svého otce.“

Na terase na mě čekalzlatý hřebnávštěvy, můj Pan Otec. Natažený na lehátku pod stříškou si s brýlemi na nose četl noviny, vedle sebe tonik.

„Ááá…, myslel jsem, že přijdeš před jednou.“

Pokrčil jsem rameny a naklonil se, abych ho políbil.

„Vždyť mě znáš. Můj čas se nikdy neshoduje s časem tady na poloostrově.“

„Jakém poloostrově?“

PO nikdy nepochopí vtip. Je to jediný člověk na světě, s kterým musím vždycky mluvit vážně.

„Omlouvám se, cestou jsem se zdržel.“

Dál předstíral, že čte bedlivě noviny (PO novinami nikdy nelistuje, on je bedlivě čte), zatímco jsem si vedle něho sedal:

„Tomu nerozumím, pokaždé tě něco zdrží. Nechápu, co tě tak může zdržet. To mě, když jdu po ulici, nic nezdržuje.“

„Znáš mě, jsem tak trochu zbloudilec.“

„Zbloudilec? Zbloudilce nic nezdržuje, ti se spíš ztrácejí…“

Další pravidlo. Člověk musí dlouho volit slova, dokud nepadne na to, které by PO považoval za správné.

„No, možná jsem spíš roztěkaný.“

„To není dobré, synku, když je člověk roztěkaný, člověk by se měl soustředit na to, co dělá.“

Jakmile PM vycítila, že se blíží Óda na dobré mravy, naznačila odchod ze scény s omluvou, že musí pomoct Bebě a služebné, a vypařilasez terasy. V tu chvíli jsem pochopil, že se schyluje k bombardování. PO odložil noviny, narovnal se na lehátku a zapálil si doutník, který obvykle kouřík úvodním taktům přednášky.

„Kdybych se rozptyloval vším možným, když mi bylo jako tobě, nedostal bych se tam, kde teď jsem.“

„To myslíš jakona tohle lehátko s nohou v sádře?“

„Nezlehčuj to, u všech svatých, mluvím vážně.“

„Já taky mluvím vážně, jen nevím, co chceš říct tím ‚nedostal bych se tam, kde teď jsem‘, zní to totiž poněkud dvojsmyslně, po pravdě řečeno.“

„Vždyť je to přece jasné. Bude ti čtyřicet let a chováš se, jako by ti bylo sedmnáct.“

„Bude mi třicet pět.“

„Ale čtyřicet ti bude taky, ne? No zkrátka měl bys žít podle toho, kolik ti je let. Já ve tvém věku jsem už měl vystudované dvě vysoké školy, složené zkoušky z notářství, svůj vlastní podnik a zplodil jsem dva syny. A měl jsem ženu, jak Bůh káže, i decentní dům.“

Napadly mě minimálně tři možné odpovědi, například: „Ano, ale pohořel jsi s výchovou svého mladšího syna, kterému bude pětatřicet, ale chová se, jako by mu bylo sedmnáct,“ ale místo toho jsem ze sebe otráveně vysypal: „Obdivuhodné, tati, jsi velký člověk,“ což vzal jako pravý paličák doslovně:

„Nevím, jestli jsem velký člověk, ale jsem muž, pravý muž, a musel jsem se postavit na vlastní nohy sám.“

„Aha, a co mám dělat já? Být jako ty a důsledně se postavit na vlastní nohy, anebo nebýt jako ty, a tím pádem usilovat o to, abych se ti podobal?“

„Měl bys vést život, který by byl alespoň trochu hodný našeho jména. Koukni se na sebe, vypadáš jako… nevím, jako co vypadáš. Jsi tlustý, chodíš jako trhan, nemáš živnost ani zaměstnání, ani svůj dům, ani vlastní rodinu. Můžeš mi vysvětlit, z čeho bys probůh žil, kdyby nebylo tvého bratra?“

„Mého bratra?“

„Ano, tvého bratra.“

To byla podpásovka.

„Podívej, tati, přišel jsem za tebou, protože jsem se dozvěděl, že jsi měl nehodu. To znamená, že jsem ochoten si s tebou chvilku mile povídat, ale v žádném případě to neznamená, že jsem ochotný ti skládat účty ze svých mravů. Žiju z příjmů z obchodu, který jsi založil, jistě, a využívám rodinného majetku, jak uznám za vhodné, přesně tak jak to dělá Sebastián, on podle svého a já podle svého. Ale jestli je ti líto, že jsi mi část dortu přenechal, s radostí ti všechno vrátím do posledního centu. Krom toho ti můžu platit nájemné, které bys vyinkasoval od někoho jiného za byt, ve kterém bydlím.“

„Nežádám tě, abys mi něco vracel, o to tady nejde.“

V jádru je to slaboch. Slaboch a citlivka. Kdysi mě tím mátl, ale teď už ho mám dobře přečteného. Využil jsem poklesu napětí a další pauzy ke změně tématu.

„Jak se to stalo?“

„Co?“

„Ta nehoda.“

„To nebyla nehoda.“

„Ne?“

„Ne. Najeli do mě úmyslně. Nechci ale, abys to jakkoli komentoval před matkou, už jsme se kvůli tomu pohádali.“

„Najeli do tebe úmyslně?“

Ticho, lok z toniku. To znamenalo, že se nechce pouštět do detailů, alespoň prozatím.

Přišla Paní Matka s talíři s čehosi žlutého a za ní služebná s něčím, co byla zřejmě jelení paštika, i když parohy to nemělo. PM ke mně přistoupila s otázkou, jestli si dám něco k pití. Požádal jsem ji o pivo. Nabídla mi vermut, bílé víno, šampaňské, kolu, zkrátka cokoli, co by mohlo být typickým aperitivem na parkově upravené terase ve čtrnáctém patře nad Diagonálou, kde se každé ráno procházejí infantka Kristýna s Iñakim Urdangarínem. Nakonec mi vyhověla, protože vodka se sodovkou jako další alternativa, kterou jsem navrhl, jí připadala ještě horší než pivo. PO dál předstíral, že si čte noviny, a tak jsem využil příležitosti a vyklonil se na ulici mezerou mezi keři. Můžete odtud pozorovat velký kus Diagonály, dále část prostranství,co se táhne od hotelu Juan Carlos až po ulici Calva Sotela, a téměř naproti vámse tyčí věžáky banky La Caixa a je vidět pořádný kus města až k moři. Bylo trochu pod mrakem, ale viditelnost dobrá, v dálce se daly rozeznat dva mrakodrapy Slečny Pepis v Olympijském přístavu. Odtamtud jsem se pohledem pomalu vracel do naší čtvrti, kde nyní přebývám. Téměř se dala přečíst značka parabolické antény na střeše budovy, kde bydlím, majetku mého Pana Otce, přímo tady vlevo. A o trochu výš se dala vytušit ulice Jaumeho Guillameta, kde jsemse, poháněn nevím jakou asociací představ, snažil lokalizovat dům číslo 15.

„Tak pojďte ke stolu.“

Nařídila PM. PO se snažil postavit na nohy a pomáhal si berlemi. Nabídl jsem mu rámě, abych mu usnadnil práci.

„Jdu se obléci,“ řekl.

Osobitý cit pro bonton zakazuje Panu Otci posadit se ke stolu v kraťasech, proto se mě PM patřičně slušně dovolila: „Omluvíš nás na chvilenku, Pablo José?“ a odešla s ním, aby mu pomohla obléct si dlouhé kalhoty, což nemusí být dvakrát snadné pro člověka, kterému je přes šedesát, tím spíš, když má jednu nohu v sádře a váží skoro sto kilo. Otráveně jsem se posadil ke stolu a přehodil nohu přes nohu. Na stole jsem měl pivo, nebylo to ovšem normální pivo, ale takové, co se dováží pro buzny, v malé lahvičce s gumovým cvakacím uzávěrem, jaký mívaly dřív minerálky. Napil jsem se. Ble, teplý jak… Neměl jsem vůbec chuť k jídlu, ale řekl jsem si, že nesmím propást příležitost dobře se najíst, a vrhl jsem se na jednu krevetu v naději, že mi povzbudí chuť k jídlu. Nic těžkého to nebylo, pivo nakonec přebilo sladkou chuť piccola od Luigiho a kreveta mě chuťově povzbudila, takže jsem pokračoval srdcovkou připravenou v páře a několika delikátními jednohubkami z pečeného artyčoku a ančovičkami nakládanými v láku. Zkrátka home sweet home.

Beba přišla s orosenou lahví bílého vína:

„Tak co, jak to jde?“

„Těžce, ale peru se!“

„Jen klid. Dej si jelení paštiku, ta je dobrá. Je to ta nejtmavší.“

„Bebo, víš něco o tátově nehodě?“

„Hochu… prý se vracel z parku, nějaké auto vjelo na chodník a srazilo ho.“

„A řidič?“

„Jasně že ujel. Z baru to viděli nějaký lopaty, pomohli tátovi vstát a posadili ho do taxíku. Potom pro něj jel tvůj bratr.“

„A neslyšela jsi ještě něco jinýho?“

„Co jinýho?“

„Nevím… Sebastián ti nic neřekl?“

„Sebastián byl divnej. Však víš, že je takovej nemastnej, neslanej, a včera byl hodně mrzutej. Přišel mě na chvilku pozdravit do kuchyně, ale pak už jsem s ním nemluvila.“

Beba je vynikající radar, ale chvilku to trvá, než ze sebe vysouká něco konkrétního, a já jsem nemohl dál pokračovat v pátrání, jelikož se vraceli mí hostitelé. PO vyměnil krátké Burberry’s za dlouhé kalhoty z šedivého tergalu s nastřiženou nohavicí, aby mohl provléknout zasádrovanou nohu. Na zdravé noze měl stále obutou tenisku a nechal si tričko se skotskými čtverci, které měl ke kraťasům, takže výsledný dojem byl dosti výstřední, vypadal jako žebrák navlečený do věcí, které mu daroval nějaký bohatý soused. PM si oblékla jako vždy pro neformální příležitosti bílé džíny a příšernou modrou blůzu se zlatě vyšívanými motivy ptáků, bengálských tygrů a květů ve tvaru mandaly. Od té doby, co objevila Lobsanga Rampu, ji stále přitahují věci z východu. Seděl tam proti mně úžasný pár. Snažil jsem se nebudit zbytečně pozornost, své emise mozkových vln jsem snížil na minimum, ovšem bylo to k ničemu. Požár založila PM, i když předstírala, že mluví k PO:

„Říkala jsem Pablovi José, že jsme se onehdá večer seznámili s Blascovou dcerou.“

„Hmmm.“

PO byl zaneprázdněný krevetou, kterou se snažil oloupat, a příliš se ji dotýkal, jako by to byla nějaká odporná věc, a moc si nevšímal toho, co říká PM. Ale k tomu, aby někdo moji Paní Matku odradil, je zapotřebí výmluvnějšího gesta než jen jedno otrávené zabručení.

„Jmenuje se Carmela. Úžasné děvče, ú-žas-né. Jedináček. Říkala jsem ti, že studovala jazz jako ty?“

„Mami, já jsem v životě džez nestudoval.“

„Ne? Ale hrál jsi na kytaru, že…? Musím se přiznat, že Carmela na mě zapůsobila báječně, bá-ječ-ně. Takové děvče v dnešní době… výborně by se k tobě hodila.“

Už jsem chtěl říct, že každý den potkávám stovky lidí, kteří by se ke mně výborně hodili, problém je jen v tom, že se seznámím vždycky se špatnými, raději jsem ale dělal, že jsem zabraný do přežvykování jídla. Ani náhodou.

„Mám dojem, že Blascovi organizují nějaký dýchánekběhem svatojánských oslav v Llavanerasu. Carmela tam bude určitě také a řeknu ti, že jsem jí ukázala jednu z tvých fotek a myslím, že ses jí moc líbil.“

Po dlouhé době mě zase jednou zachránil Pan Otec:

„Nesnaž se, na Svatého Jana do Llavanerasu nepojedeme.“

„Proč ne? Zbývá ještě celý jeden dlouhý týden a pan doktor Caudet říkal, že…“

„To už jsme probrali, Mercedes.“

Teď hledala PM oporu u mě:

„Taková hloupost. Představ si, že tvůj otec vůbec nechce vyjít z domu, protože se ho prý někdo snažil přejet.“

„Mercééédes, to už jsme probralíííí!“

„Nic jsme neprobrali a víš co? Začínám si myslet, že jsi paranoidní. Ano, paranoik. Tak a teď to víš.“

„Mercedes, prosím tě, už dost.“

Pan Otec pronesl „dost“. Nechal na talíři napůl oloupanou krevetu, okázale si přejel ubrouskem ústa – dosud neposkvrněná –, odhodil ubrousek na stůl a zahájil komplikované manévry, aby se postavil na nohy, přičemž u toho nehorázně rachotil berlemi. Předkrm byl u konce. Škoda, protože jelení paštika nebyla vůbec špatná. Naštěstí i přes pokus o hašteření proběhl oběd poměrně v klidu, aspoň jeho první část, takže jsem se mohl plně věnovat jídlu. Beba je v kuchyni učiněná královna a na moji počest připravila jednu ze svých specialit: svíčkovou pečeni s houbami na víně. Paní Matka neochutnala samozřejmě ani kousek. Místo toho si dala francouzský hlávkový salát a každé sousto minimálně dvacetkrát přežvýkala. Její osobní trainer jí totiž bůhvíproč doporučil toto přežvykovací cvičení kvůli správnému zažití žvance. Tomu však ještě předcházelo požití nekonečné sbírky miniaturních homeopatických tabletek, určených výhradně k tomu, aby posílily siřičité nebo sírové nebo sirovodíkové, už si nepamatuju jaké, procesy.

Teprve když došlo na dezert, odešla PM do kuchyně, aby připravila kávu, což je jediná věc, kterou vaří a podává výhradně ona sama, a já jsem zůstal o samotě s PO.

Start:

„Tak začni.“

„S čím mám začít?“

„S tím, že tě chtěli přejet.“

„Ne že chtěli, oni mě přejeli.“

Pauza. Já – lehce skeptický výraz, PO – výraz Pana Otce.

„A proč by tě chtěl někdo přejet?“

„Nevím. Vím jen, že kdyby chtěli, mohli mě zabít. Ale oni nechtěli.“

Pustil jsem se do informačního rodea:

„Kolik jich v tom autě bylo?“

„Dva.“

„Poznal jsi někoho?“

„Pablo, používej hlavu. Kdybych někoho z nich poznal, už bych něco podnikl.“

„A co to bylo za auto?“

„Nevím, takové malé červené.“

„Espézetka?“

„Nestačil jsem si všimnout.“

„Oznámil jsi to?“

„Co jsem měl oznámit? Že do mě nějaké malé červené auto schválně najelo? V nemocnici sepsali hlášení pro městskou policii a hotovo.“

Připadal jsem si trochu jako Hercule Poirot.

„Svědkové?“

„Pár zedníků. Snídali v  baru na ulici Numancia a přiběhli na pomoc, když uslyšeli náraz do kapoty a mě, jak křičím. Ale když doběhli, bylo už auto pryč. Kromě toho myslím, že neměli zájem zaplést se do toho jako svědkové. Hned mi pomohli, zastavili mi taxíka a nabídli se, že mě doprovodí, ale já jsem jim řekl, že to není třeba.“

„Co myslíš, že chtěli? Okrást tě?“

„Nevím. Okrást? Nemyslím.“

„Dva blázni, co se vyžívají v přejíždění chodců?“

„Na to nevypadali.“

„A jak vypadali?“

„Něco mezi třiceti, čtyřiceti, běžné oblečení… vypadali jako úředníci. Myslím, že to zkrátka byly najaté gorily, bez řečí udělaly svoji práci a odjely.“

„Tati, do čeho ses namočil?“

„Já? Já jsem se do ničeho nenamočil…“

„Tak co teda?“

„Nevím.“

Game over, insert coins. Víc už jsem s ním nehnul a přitom zbývalo vytáhnout z něj to nejdůležitější.

„Tati, můžeš mi říct, proč jsi mi tohle všechno vyprávěl?“

Hluboké ticho. Udělal na ubrousku uzel a opáčil:

„Protože jsem chtěl, abys to věděl.“

„Ten drsnej strážník dole s tím má něco společného?“

„Včera jsem ho najal.“

Překlad © Ondřej Nekola
Na iliteratura.cz ukázku uveřejňujeme se souhlasem překladatele i nakladatelství Garamond.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2757x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce