Tóth, Krisztina: Pixel

Tóth, Krisztina
Pixel

ukázka beletrie zahraniční

Pobývám v lidském těle na náhodně zvoleném místě na planetě jménem Země. Pohledem proběhnu po nekonečně dlouhém břehu pokrytém žlutým prachem...

 

Krisztina Tóth: Pixel

K poctě Craigu Raineovi a Marťanům

Pobývám v lidském těle na náhodně zvoleném místě na planetě jménem Země. Pohledem proběhnu po nekonečně dlouhém břehu pokrytém žlutým prachem. V otevřených očích se mi zrcadlí rozlehlá, vibrující vodní plocha. Musím si všechno zapamatovat.

Pod nohama mám měkkou půdu, nad hlavou nebe bez jediné hvězdy. Žlutý prach zvaný písek do rána vychladne, ale než se na světlo vyrojí tvorové, zase se ohřeje. Neohrabaně se posouvají mým zorným polem, většinou mají namířeno k moři. Vykonávají ve svých kovových schránkách dlouhou cestu k pobřeží, ovšem jakmile se dostanou až k vodě, po několika zvláštních máchavých pohybech z ní zase vybíhají a spěšně ji ze sebe otírají.

Svůj těkavý pohyb nazývají život: kmitání provázené zvuky a gesty trvá zanedbatelně krátkou dobu. Většinou opakují pořád to samé, běhají, pláčou, s něčím se vláčí, neustále připomínají a měří Čas, jehož míjení předvádějí na svých tělech, která někde odkrývají, jinde zahalují. Jeden druhému nerozumějí, o svém osudu vůbec nic nevědí, mají respekt a strach z Náhody. Lidské bytosti čtou čas pouze zpětně, dopředu nikdy. Večer se zavřou do krabic, obnaží svá těla a z kovových trubek si na kůži stříkají vodu, kterou pak zase rychle utírají. Tento obřad opakují každý den, s největší pravděpodobností zbožšťují také průzračnou Vodu, stejně jako Čas a pro ně nepochopitelnou Náhodu.

Když jejich kmitání dospěje ke konci, položí jejich tělo pod zem. To se pak nezabalí do kovové schránky, v jaké se pohybují po cestách, nýbrž do jiné, dřevěné. Kovovou schránku pod zem nikdy nedávají. Je-li nepoškozená, začne ji nosit jiný jedinec, čas od času si je mezi sebou taky mění. Na pobřeží ovšem přicházejí bez kovové schránky, odkrývají tu svá měkká těla. Obvykle jenom bez hnutí leží na světle. Nejspíš touží barevně splynout s hnědým pískem, čemuž však odporují pestré kousky textilu, jež mají na těle. Strnule takhle leží nevysvětlitelně dlouhou dobu, snad zkouší zachytit nějaké kosmické záření. Tomuto cíli zřejmě slouží i vypouklé stříšky s různými vzory, které mají rozprostřeny nad sebou. Někteří nemluví, ale komunikují s kulovitými předměty, rytmus hodů je proměnlivý. Přilétá-li k nim velký kulovitý předmět, uklánějí se před ním, zatímco dosud maličké kuličky trestají plochým, kulatým nástrojem, vyrobeným k tomuto cíli. Dvě nevyvinuté samičky píšou tělem do písku kruhové znaky, které jsou pravděpodobně lépe čitelné z výšky a kopírují vzorkování vypouklých stříšek. Jedna z nich bude žít dvacet šest let, potom se rozbije její kovová schránka a ona bude položena pod zem. Druhá bude žít déle, ale své lidské tělo nemá ráda, nakonec si ho nechá ve třiceti letech rozřezat a pod kůži strčit dva sáčky. To provádějí s mnoha bytostmi ženského pohlaví, sáčky se nechávají uvnitř, což těmto bytostem vůbec nevadí. Smysl sáčků je neznámý. Jedna mladá samička právě přiváží svého potomka, jehož kovová schránka je dosud nevyvinutá, svým měkkým pouzdrem na kolečkách nedokáže pohybovat sám, tlačí ho v něm matka. Jiná samička by chtěla stříškou posazenou na hlavu zachytit světelná znamení a snaží se pustit po větru primitivní vesmírnou loď ruční výroby, kterou nazývá papírový drak. Jednoduchá stříška se jmenuje klobouk. I to si vpisuji do paměti.

Vyspělý jedinec mužského pohlaví se přestrojuje za vodního tvora, smysl přestrojení je neznámý. Žádnou další hrůzostrašnou bytost nevidím, takže se nabízí myšlenka, že je toto přestrojení pouhou hrou, jež slouží jedincům pro zábavu. Jiný, dosud nevyspělý samec si na sebe taktéž připevnil vodní křidélka a klouže po moři, přičemž se vydává za jinou bytost. Přestrojení je primitivní. Zachyceno.

Čtyřoký mladý sameček si vykračuje pískem. Za dvanáct let zemře na rakovinu varlat, ovšem prozatím vnímá pouze to, že ho písek pálí do nohou.

Nevyvinutí jedinci pomocí pestrobarevných nástrojů často bádají v písku, cíl výzkumu je neznámý. Nástroje se nazývají kyblík a lopatička. Zachyceno.

Mám ženské tělo, k mé pozorovatelně se často přibližují jedinci mužského pohlaví připravení k páření. V takových chvílích na sebe berou zvláštní držení těla, i to si zapamatovávám. Necítím se ve svém lidském těle dobře, čas od času se z něj vylučují různé výměšky. Na hlavu si posazuji stříšku, vypadám jako člověk. Na planetě jménem Země si nejde zvyknout, alespoň si však poznamenávám všechno, co vidím.

Necítit, netoužit odtud pryč, neptat se a neupadat v zoufalství. Neukazovat nahoru, tak jako E.T. a jeho domů, domů, ale pozorovat, přesně zachytit každý malý detail, protože později, až třeba zase nebudu člověk a někdo se na mě obrátí, musím všechno reprodukovat. Hezky po řadě všechna ta prapodivná místa a těla, všechno tak, jak to bylo: jako nalezený fotoaparát.

Překlad © Jiří Zeman
povídka vyšla ve Tvaru (7/2008)
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2330x

Inzerce