Hjorth, Vigdis: Hjulskift

Hjorth, Vigdis
Hjulskift

ukázka beletrie zahraniční

Je to divočák. Už skolil hodně ženských. Neřekne žádné číslo, to není jeho styl, prostě to tak vyplouvá to na povrch, prýští to z něj, jak minulost dostává kontury.

Výměna pneumatik
Vigdis Hjorth
: Hjulskift (Výměna pneumatik). J. W. Cappelens Forlag AS, Oslo 2007

Je to divočák. Už skolil hodně ženských. Neřekne žádné číslo, to není jeho styl, prostě to tak vyplouvá to na povrch, prýští to z něj, jak minulost dostává kontury. Ženy a sexualita byly jeho hlavními zájmy vedle rybaření a lovu, a není to snad o tom samém?Přítelkyně měl vždycky. Už od ranného mládí. Žádné toužebné vzdychání zavřený na pokoji. Neustále měl holky, přítelkyně a milenky, zároveň byl sám přítelem, pak byl zase svým milenkám nevěrný. Měl je na cestách i na dovolených, a když dovolené skončily, známosti se najednou objevily, a přítelkyně se rozlítily a došlo na scény, podrazy, pohlavní nemoci a testy otcovství, ale hlavně byla legrace!
– Ale tak to jsme teda ze stejného těsta, Trulsi.
– Cože ty???
 
Ba ne, teď určitě lituje toho, co odhalil, když po ní teď chce, aby přiznala, že to s nikým jiným nebylo takové jako s ním. V souvislosti s tím, jak je on spontánní, když jde o jeho vlastní sexualitu, je zarážející, že je tak překvapený, že ona je spontánní, když jde o tu její.
          Ne, on na to, tak to není.
          Jde o to, že je tak drsná a na druhou stranu zase není.
          Že je taková drsná, když jde o rovnoprávnost. Že byla drsná na své muže. Že je drsná, když o mužích mluví, a když mluví s ním, pořád se s ním pře, chce ho všechno naučit a celou dobu ho opravuje a že je přísná na sebe, když se přistihne při hloupých myšlenkách. A zároveň je všude kolem menstruační krev, neumyté nádobí stojí ve dřezu, ona příliš pije, naprosto veřejně, netají se tím, že kašle na vánoční výzdobu, v posteli se mu nabízí bez nejmenšího studu.
­– Ale Trulsi Olsene to přece chápeš, že tyhle věci spolu souvisejí!
 
(...)
 
Jedna její kamarádka slaví narozeniny a zve ji k sobě na večírek. On uvidí pozvánku a ptá se, jestli tam ona půjde. To ještě neví. On se ptá, jestli je to dámská jízda. Ne, to si nemyslí.
 
Hm. Znamená to, že není pozvaný, že svým kamarádkám o jejich vztahu neřekla?
– Čeho se bojíš?
– Já se nebojím.
– Schováváš mě?
– Ne.
– Máš strach, že bych byl za vola?
– Ne.
– Ne?
– Máš vůči mým lidem stejné předsudky, jako si myslíš, že já mám vůči tvým.
 
Jak se měří předsudky? Je předsudek rozdíl mezi skutečností a představou? Jak se tohle měří?
 
Vypráví mu svoje vtipy a on se dobře baví. Nejdřív mu nevyprávěla ty, k jejichž pochopení byla potřeba hlubší znalost historie, geografie nebo dalších akademických oborů, ale pak mu je řekla, protože toho věděl víc, než si zpočátku myslela. Jenom devět let školní docházky, ale člověk se učí tím, že se dívá na televizi a tím, že se setkává s nejrůznějšími lidmi a mluví s nimi a poslouchá, co říkají. Jeho první přítelkyně pracovala v potravinách. Ta další v obchodě s nábytkem, když se s ním seznámila. Jeho sestra pracuje v obchodě a její manžel také.
– Ty jsi z obchodnické rodiny.
– No, i tak se to dá říct.
 
Jenom devět let školní docházky. Ale klidně to mohou býtslušní lidé. I když by ji nepřekvapilo, kdyby na vysokoškolské zaměstnance, zvláště naprofesory literatury, pohlíželi s velkou skepsí.
 
Je to každopádně polehčující okolnost, pomyslí si, že ona je intelektuálem z nouze nikoli dědičně jako většina ostatních. Vlastně pochází z rodiny prodavačů aut. Jestli chápeš, co tím chci říct. I takhle se na to člověk může dívat. Nejsme koneckonců hluboko uvnitř prodavači aut my všichni?
Cožéé?
 
(...)
 
V místních novinách stojí, že její kolega, specialista na Ibsena, milovník Toskánska, bude mít přednášku v nově otevřeném Ibsenově muzeu. Nikdy tam nebyla. Truls také ne, jak se ukáže, ale má dojem, že ví, kde to je. Alespoň přibližně. Ale měla by si jít poslechnout svého kolegu, když už je tady ve městě.
Později mu naznačí,že si přednášku odpoledne do Ibsenova muzea poslechnout půjde. On leží z poloviny pod jejím autem a kontroluje výfuk
– Půjdu s tebou.
– Když myslíš.
Pochopila to, má to být zkouška. Nechce se mu tam. Když se blíží k muzeu, všimne si na něm, že není ve své kůži. Že se bojí, že bude zatažen do hovorů o Ibsenovi. Že se bojí, že tam potká někoho známého. A roznese se, že Truls, prodavač aut, žije pod pantoflem jedné profesorky a že chodí poslouchat věci, o kterých celé Skien ví, že jim neholduje. Ještě ho za chvíli uvidí v Ibsenově muzeu, až budou dávat nějaký ten klasický koncert. Ha ha!
 
(...)
 
– Na zdraví! říká Trulsi Olsenovi a Truls Olsen pozdvihne svou sklenici jejím směrem.
          A pak ji dá Louise, jde si ven zakouřit. Ona vidí oknem, jak se blíží ke specialistovi na Ibsena, aby ho požádal o oheň. Louise vymění s ředitelkou několik zdvořilostních frází a omluví se, postaví sklenice na stůl, najde svou kabelku a kabát a spěchá ven k těm dvěma na schodech. Chňapne Trulse za paži a zeptá se, jestli už nepůjdou. Psi doma čekají.
Rozloučí se a zabočí za roh. Po cestě z kopce se ho ptá, o čem spolu mluvili.
– Tak různě.
– A o čem teda?
– O Ibsenovi. O Paní z nádvoří.
– Z námoří! Paní z námoří!
– Aha, tak že by to bylo námoří. No jo, tak mezi nádvořím a námořím přece není takovej rozdíl.
– Řekls nádvoří?
On se zastaví, nakloní hlavu ke straně a podívá se na ni zkoumavě.
– Myslíš si, že jsem blbej?
– Jo!
 
 On znovu vykročí, jde tak rychle, že Louise musí popoběhnout, aby mu stačila.
– Tak o čem jste teda mluvili?
– Zítra se u mě staví.
– Cožéé?
– Potřebuje nový auto, když se teď bude rozvádět. Jedno takový mám.
– On se bude rozvádět?
– Něco takovýho říkal.
– Fíha!
 
(...)
 
Připomene jí, že si musí vyměnit pneumatiky. No jo, opáčí ona.
Když se vidí znovu, řekne jí to zase: ­– Doprčic, ty jsi nemožná! Za chvíli je tu zima.
No jo, no jo. Ale pak odjede dřív, než začne sněžit.
Ptá se jí, jestli jí je má vyměnit, ale ona chce být nezávislá žena a udělat to sama. No prosím, usměje se on, ale když se vidí potřetí má na autě pořád letní pneumatiky, a on se rozčílí, protože ráno už bývají silnice namrzlé. Když pak znovu přijede má zimní pneumatiky v kufru, aby je mohla vyměnit, zatímco bude u něj.
Příštího odpoledne je vytáhne, je to sobota a nejsou tam jeho děti. Ptá se jí, jestli jí má pomoct, ale ona zavrtí hlavou a on zůstane sedět v kuchyni u kafe a novin. Po chvíli vyjde s hrnkem a Princkou ven a ptá se, jak to jde. Už sundala disky, ale nemůže pochopit, jak auto zvednout, možná s heverem něco je. On se nabídne, že jí pomůže, ale to ničemu nepomůže, jestli s heverem něco je. Ukáže se, že heveru nic není, problém je v tom, že nepochopila, jak ho přesně ukotvit.Když jí to ukáže, jde to hladce. Zvedne si auto a uvolní všechny šroubyna levém zadním kole, – podívej se na to!
Člověk cítí pěkné zadostiučinění, když si zvedne svoje auto vlastníma rukama, odšroubuje špinavématky a umaže si ruce i kolena. Levé přední kolo drží pevněji, on se za chvíli zase objeví a zeptá se jí, jestli jí nemá pomoct a ukáže jí trik s klíčem.Pravé přední kolo si chce uvolnit sama. Když už s tím jednou začal a ušpinil si kalhoty, může klidně pokračovat, říká a dodá vlídně: – Moc toho neumím, ale tohle jo. Necháš mě ty pneumatiky vyměnit, prosím tě?
Ona se posadí na kánoi, vezme si od něj kafe a pozoruje ho, jak dokončuje výměnu. 
 

 

Překlad © Karolína Stehlíková
článek vyšel v časopisu Host 4/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky i redakce časopisu Host

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3337x

štítky k článku

Inzerce