McCarthy, Cormac: Cesta

McCarthy, Cormac
Cesta

ukázka beletrie zahraniční

Už pět dní nejedli a velmi málo spali a v tomto stavu přišli na kraji městečka ke kdysi honosnému domu; stál na kopci u silnice. Chlapec ho držel za ruku. Na asfaltu a k jihu obrácených polích a v lesích už sníh roztál. Jen tak tam stáli. Igelitové pytlíky přes nohy už měli dávno prodřené a nohy promočené a ledové.
Cormac McCarthy: Cesta. Přel. Jiří Hrubý. Argo, Praha 2008, 189 stran
 
Už pět dní nejedli a velmi málo spali a v tomto stavu přišli na kraji městečka ke kdysi honosnému domu; stál na kopci u silnice. Chlapec ho držel za ruku. Na asfaltu a k jihu obrácených polích a v lesích už sníh roztál. Jen tak tam stáli. Igelitové pytlíky přes nohy už měli dávno prodřené a nohy promočené a ledové. Dům to byl vysoký a honosný, v průčelí dórské sloupy, vysoké a bílé. Z boku velký vchod. Štěrková příjezdová cesta se vlnila uschlou loukou. Bylo to zvláštní, ale okna nebyla rozbitá.
Co je to, tati, za dům?
Psst. Chvilku budeme jen poslouchat.
Nic. Vítr šustil v suchém kapradí u silnice. Vzdálené zapraskání. Dveře nebo okenice.
Měli bysme se tam podívat.
Radši tam, tati, nepůjdeme.
Neboj.
Já bych tam radši nechodil.
Jen se neboj. Mrknout se tam prostě musíme.
 
Pomalu se blížili k domu. Sem tam tající zbytky sněhu, ale na něm žádné stopy. Vysoký plot z ptačího zobu – uschlý. V tmavém větvoví staré ptačí hnízdo. Stáli na zahradě a prohlíželi si průčelí. Dům z ručně dělaných cihel vypálených z jílu, na kterém dům stál. Ze sloupů a z oblouku nad vchodem visely cáry odloupaného nátěru. Na dlouhém řetězu zavěšená lucerna. Stoupali po schodech a chlapec mu mačkal ruku. Jedno okno bylo pootevřené; přes verandu od něj vedl provaz, který mizel v trávě. Drželi se za ruce a přešli po verandě. Po těchto prknech kdysi otroci nosili jídlo a nápoje na stříbrných podnosech. Šli k oknu a nahlédli dovnitř.
Co když tu, tati, někdo je?
Nikdo tu není.
Měli bysme jít pryč.
Musíme najít něco k jídlu. Nemáme na vybranou.
K jídlu si něco můžeme najít někde jinde.
Bude to dobrý, neboj. Jdeme.
 
Vytáhl revolver a zkusil dveře. Na mohutných mosazných pantech se pomalu otevřely. Stáli a naslouchali. Pak vstoupili do rozlehlé haly, která měla podlahu jako šachovnici z černých a bílých mramorových dlaždic. Vzhůru vedlo široké schodiště. Na stěnách kvalitní tapety, odchlíplé a s vlhkými skvrnami. Na mnoha místech vybouleniny na štukovém stropě, nahoře na stěnách zažloutlé ozdobné lišty, prohnuté a popraskané. Vlevo za dveřmi stál mohutný ořešákový bufet – zřejmě tam bývala jídelna. Dvířka a zásuvky už neměl, ale všechno ostatní bylo ke spálení moc mohutné. Stáli ve dveřích. V jednom rohu místnosti byla dlouhá a vysoká řada naházeného šatstva. Oblečení i bot. Opasků. Kabátů. Pokrývek a starých spacáků. Později měl mít dost času, aby o tom přemýšlel. Chlapec mu tiskl ruku. Byl vyděšený. Přešli přes halu do další místnosti, vstoupili a zůstali stát. Ohromný sál se stropem dvakrát tak vysokým než dveře. Krb s obnaženými cihlami – bylo vidět, kde původně byla krbová římsa, teď už dávno stržená a spálená. Před krbem ležely matrace rozestavěné na spaní. Tati, špitl chlapec. Psst, odpověděl mu.
 
Popel byl vychladlý. Kolem očouzené hrnce. Sedl si na bobek, vzal jeden hrnec, přičichl k němu a zase jej odložil. Vstal a podíval se z okna. Šedivá, zdupaná tráva. Šedivý sníh. Šňůra, která vedla z okna, byla přivázaná k mosaznému zvonu – ten byl na neopracovaném trámku, přitlučeném k okennímu rámu. Držel chlapce za ruku, šli spolu zadní chodbou do kuchyně. Všude odpadky. Rezavá výlevka. Pach plísně a výkalů. Šli do navazující místnůstky, snad spižírny.
 
V podlaze té místnosti byly dveře či spíš poklop, zabezpečený visacím zámkem, masivním ocelovým. Upřeně na něj hleděl.
Tati, ozval se chlapec. Už bysme, tati, měli jít.
Tohle není zamčené pro nic za nic.
Chlapec ho tahal za ruku. Pláč měl na krajíčku. Tati? Opakoval naléhavě.
Musíme jíst.
Já, táto, vůbec nemám hlad. Ani náhodou.
Musíme najít nějaký páčidlo.
 
Vyšli ven zadním vchodem, chlapec se k němu tiskl. Zasunul revolver do pouzdra; stál a díval se na dvůr. Byl tam chodníček z cihel a řada zimostrázů – teď už jen pokroucené roští. Na dvoře stály na naskládaných cihlových sloupcích staré zemědělské brány, do nichž někdo vklínil stopadesátilitrový litinový kotel, jaký se kdysi používal při zabijačkách. Pod ním byl popel a ohořelá polena. Bokem vůz s pneumatikami. Všechno to viděl a neviděl. Na opačném konci dvora stará udírna a kůlna na nářadí. Šel tam a chlapce už téměř vlekl. V kůlně se prohrabával nářadím postaveným v barelu. Vytáhl rýč na dlouhé násadě, potěžkal jej v ruce. Tak jdeme, řekl.
 
V domě nejprve odsekal dřevo u petlice, až už mohl rýč strčit pod závoru a zapáčit. Petlice byla přišroubovaná a teď to urval všechno i se zámkem. Nohou zarazil rýč pod prkna a vyndal zapalovač. Pak nohou stoupl na ostří rýče, nadzdvihl poklop, nahnul se a chytil ho rukou. Tati, špitl chlapec.
Zarazil se. Tak hele, řekl. Přestaň brblat. Máme příšernej hlad. Chápeš to? Pak nadzdvihl poklop, opřel se do něj a nechal jej spadnout na podlahu.
Počkej tady, nařídil mu.
Půjdu s tebou.
Já myslel, že se bojíš.
To jo.
Tak jo. Drž se těsně za mnou.
 
Sestupoval po nahrubo přitesaných schodech. Sklonil hlavu, škrtl zapalovačem a namířil plamínkem do tmy, jako kdyby se chystal k zápalné oběti. Vlhký chlad. Příšerný zápach. Chlapec ho tahal za šos. Viděl část kamenné zdi. Hliněnou podlahu. Špinavé matrace s tmavými skvrnami. Přikrčil se, svítil si a sestupoval níž. K zadní stěně se tiskli nazí lidé, muži i ženy; snažili se schovat, rukama si zakrývali obličej. Na matraci ležel beznohý muž – nohy neměl až po kyčle, pahýly černé a ohořelé. Odporný zápach.
Kristepane, zašeptal.
Pak se ti lidé jeden po druhém otáčeli a mžourali v chabém světle. Pomoz nám, šeptali. Prosím, pomoz nám.
Ježíšikriste, vyhrkl. Ježíši.
Otočil se a popadl chlapce. Honem, vykřikl. Honem pryč.
Zapalovač mu vypadl z ruky. Hledáním se nezdržoval. Tlačil chlapce do schodů. Pomoz nám, křičeli za nimi.
Honem.
Pod schody se objevila vousatá tvář. Prosím, škemral ten chlap. Prosím.
Honem. Utíkej, proboha.
Vystrčil chlapce otvorem; ten upadl a plazil se pryč. Zaklapl poklop. Otočil se, aby popadl chlapce, ale ten už byl mezitím na nohách a poskakoval hrůzou, jako by se zbláznil. Pro lásku boží pojď honem, zasyčel. Jenže chlapec ukazoval oknem ven, a když se tam podíval také, zamrazilo ho po celém těle. Přes pláň k domu přicházeli čtyři vousatí muži a dvě ženy. Popadl chlapce za ruku. Kristepane, vykřikl. Padáme.
 
Prolétli domem k východu a řítili se po venkovních schodech. V polovině příjezdové cesty odtáhl chlapce na louku. Otočil se. Částečně je kryly zbytky živého plotu, ale bylo mu jasné, že přinejlepším mají jen několik minut, možná ani to ne. Na konci svažující se louky proběhli uschlým rákosím a přeběhli přes silnici do lesa. Chlapcovo zápěstí stiskl ještě pevněji. Utíkej, špitl mu do ucha. Musíme utíkat. Ohlédl se na dům, ale neviděl nic. Kdyby přišli po příjezdové cestě, určitě by si jich všimli, jak pádí mezi stromy. Rozhodující chvíle nastala právě teď. Právě teď. Klesl na zem a stáhl chlapce s sebou. Psst, zasyčel mu do ucha.
Oni nás, táto, zabijou?
Psst.
 
Leželi na listí a popílku, srdce jim bušila. S obtížemi zadržoval nutkání ke kašli. Chtěl si dát ruku před ústa, ale chlapec mu ji držel jako klíště, a ve druhé ruce třímal revolver. Soustřeďoval se na potlačení kašle a zároveň špicoval uši. Vysunul bradu z listí a snažil se něco zahlédnout. Ty hlavu nezvedej, špitl.
Jdou sem?
Ne.
 
Listím se pomalu odplazili do jakési prohlubně. Poslouchal a držel chlapce na zemi. Od silnice bylo slyšet rozhovor. Ženský hlas. Pak slyšel kroky v suchém listí. Vsunul chlapci do ruky revolver. Vem si to, špitl. Vem si to. Chlapec se třásl hrůzou. Ovinul ho paží a držel. Vyzáblé tělíčko. Neboj se, řekl mu. Jestli tě najdou, budeš to muset udělat. Rozumíš tomu? Psst. Nebreč. Slyšíš mě? Umíš to. Dáš si to do pusy a zamíříš nahoru. Uděláš to rychle a pořádně. Rozumíš? Nebreč. Rozumíš?
Snad jo.
Takhle ne. Rozumíš tomu?
Ano.
Řekni ano, táto, rozumím.
Ano, táto, rozumím.
Podíval se na něj, ale spatřil jen nevýslovný děs. Zase mu revolver vzal. Nerozumíš, řekl.
Já, táto, nevím co dělat. Prostě to nevím. Ty budeš kde?
Všechno je v pohodě.
Nevím co udělat.
Psst. Jsem u tebe. Nenechám tě tu.
Slibuješ.
Slibuju. Chtěl jsem utíkat a odvést je tak pryč. Ale nemůžu od tebe odejít.
Táto?
Psst. Nezvedej se.
Strašně se bojím.
Psst.
 
Leželi a poslouchali. Dokážeš to? Až čas nazraje? Až čas nazraje, tak už bude pozdě. Čas nazrál právě teď. Proklej Boha a zemři. Co když revolver nevystřelí? Vystřelit musí. Ale co když nevystřelí? Dokázal bys tu milovanou lebku prorazit kamenem? Je v tobě takový člověk, o němž nic nevíš? Je to možné? Sevři ho v náruči. Takhle. Duše je bleskurychlá. Přitáhni ho k sobě. Dej mu pusu. Honem.
 
Čekal. S malým poniklovaným revolverem v ruce. Kašli už nemohl zabránit. Středem všeho bylo jak nekašlat. Naslouchal, ale neslyšel nic. Nenechám tě tady, zašeptal. Nikdy od tebe neodejdu. Rozumíš? Ležel na listí a tiskl k sobě roztřeseného chlapce. V ruce svíral revolver. Celý dlouhý soumrak a ještě i za tmy. Mrazivá noc bez hvězd. Zaplaťpámbu za ni. Začal si myslet, že mají naději. Jen musíme počkat, zašeptal. Hrozná zima. Snažil se myslet, ale hlava jako by mu plavala. Byl hrozně zesláblý. Všechny ty řeči o běhání. Běžet by nedokázal. Když už mezi nimi byla opravdu černočerná tma, rozepnul řemeny na batohu a vyndal deky. Přikryl chlapce a ten za chvíli usnul.
 
V noci se z domu ozývaly příšerné skřeky; snažil se chlapci zakrýt uši, ale za chvíli už stejně bylo ticho. Ležel a poslouchal. Při prodírání rákosím na silnici si všiml jakési bedny. Něco jako dětský domeček. Došlo mu, že odtamtud sledují silnici. Leží na číhané a pak zvoncem přivolají kumpány. Na okamžik usnul a zase se probudil. Co to sem jde? Kroky v listí. Ne. Byl to vítr. Nic se neděje. Sedl si a hleděl k domu; neviděl než tmu. Zatřásl chlapcem. Jdeme, řekl. Musíme pryč. Chlapec neodpovídal, ale bylo jasné, že je vzhůru. Stáhl z něj deky a přivázal je na batoh. Jdeme, zašeptal.
 
Vyrazili temným lesem. Kdesi za popelavými mraky byl měsíc: jen tak tak rozeznávali stromy. Klopýtali jako opilci. Když nás najdou, zabijou nás, že jo, táto?
Psst. Už ani slovo.
Že jo?
Psst. Jo. Jo, zabijou nás.

© Jiří Hrubý
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele i redakce Argo

Diskuse

Vložil: Jana Turecká, 03.11.2016 18:42
McCarthy, Cormac: Cesta
Knížka je vynikající - stejně, jako knížka Tahle země není pro starý. Neuměla bych říct, která je lepší.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7321x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce