S jistým váháním předesíláme této knížce několik slov. Mluví totiž nejlépe sama za sebe a nepotřebuje žádné zvláštní výklady a komentáře. Přesto se toho odvažujeme, také proto, že je dlužíme podivuhodnému autorovi a jeho dílu, které je u nás dosud prakticky neznámé, i proto, abychom tak vydali počet ze své překladatelské práce.

Filosofie vína svou povahou i vznikem poněkud připomíná jiné dílo evropské literatury, jež je u nás podstatně známější. Máme na mysli Erasmovu Chválu bláznivosti. Navzdory čtyřsetletému rozdílu v čase nalézáme mezi oběma mnoho pozoruhodných analogií. Obě byla napsána během velmi krátké doby, takřka jedním dechem, a to ve šťastné chvíli vnitřní pohody a klidu, které však předcházela bezprostřední a nesmazatelná zkušenost s lidskou špatností. V obou se autoři nemilosrdně strefují do ošklivých projevů lidské povahy, ostrým, avšak velmi vybraným způsobem. Obě jsou plné nadsázky. A z obou cítíme velikou touhu po kráse a čistotě, u Erasma ukrytou v pozadí satiry, u Hamvase vyjádřenou přímo, neboť jeho dílo je poetické.

I mezi oběma autory nalézáme jistou podobnost. Erasmus stojí mezi Římem a reformátory, obě strany usilují o to, aby se k jedné z nich bezvýhradně přiklonil, a když odmítne, věren jen svému nenásilnému hledání pravdy, stane se terčem jejich nevybíravých útoků. I Hamvas v jistém smyslu pohoršuje dvě zdánlivě nesmiřitelné strany: fanatické atheisty a podobně fanatické či jen úzkoprsé vyznavače náboženství. Rád by očistil křesťanství od pozdějších nánosů nesmlouvavé askeze, prázdného moralizování a ztráty schopnosti radovat se z pozemských darů. Hamvasův duch je totiž také renesanční, miluje hmotu a Hamvas sám se prohlašuje za „duchovního materialistu“. Vždyť hmota je posvěcena zcela samozřejmě jakožto dílo Stvořitelovo, a tím už v sobě nese duchovní obsah, který má člověk nejen objevovat a uchovávat, nýbrž také pěstovat a rozvíjet. Moc obdařit věci smyslem dostali jsme spolu se svobodnou vůlí od samého Boha a naše správcovství světských věcí je tedy jednak zcela oprávněné, jednak nesmírně závazné. Patrně tu proráží na povrch rovněž silný osten kritiky učení o predestinaci i přezíravosti vůči roli svobodné lidské vůle v osudech člověka i lidstva.

Erasmus promýšlí své dílo po cestě z Itálie, země rozvrácené neustálými boji mezi knížaty, nestálými, věrolomnými a krutými vládci, země plné bídy chudáků, k níž v protikladu stála tehdy jako nestydatý výsměch světská nádhera papežského dvora a církevních hodnostářů. A napsal je v Anglii, v zátiší venkovského sídla svého přítele Thomase Mora, na jehož počest ji nazval slovní hříčkou Encomium moriae, během neuvěřitelných sedmi dní.

Hamvas píše Filosofii vína v tichu vinic nad Balatonem v létě 1945, rovněž během několika málo dní. Za sebou má tragédii 2. světové války a zkušenost se surovou bezohlednost í a tupostí jednoho totalitního režimu, před ním se rýsuje temná budoucnost komunistické diktatury. V předtuše další tragédie, ne nepodobné předtuchám některých českých intelektuálů téže doby, skládá toto okouzlující dílko. Je jako hluboký nádech zdravého vzduchu, poté, co se člověk vynořil z ošklivé a kalné vody, do níž se bude muset znova ponořit. A jako varování, výkřik bolesti nad strašlivou lidskou schopností mučit, zabíjet a ponižovat druhé, pro osobní zisk a z přesvědčení, které je samo o sobě nejisté a neprokazatelné. Jeho oprávněnost potvrdila historie, kterou jsme v rámci středoevropského prostoru s Maďary do značné míry sdíleli. Proto lze pochopit a přijmout Hamvasova ostrá slova, adresovaná atheistům, puritánům a pietistům, neboť z nich nemluví nenávist k člověku, nýbrž obava z jeho zlých sklonů a moci opírající se o „špatné náboženství“, které vrhá ostatní i je samé do neštěstí.

Ve Filosofii vína se spolu šťastně snoubí hluboká erudice klasického vzdělance s vytříbeným vkusem literáta poněkud aristokratického ražení (také v tom nalézáme podobnost s Erasmem), který svým založením touží po syntéze všeho vědění, po nalezení světové harmonie. Nalezneme tu proto řadu literárních narážek, od Starého zákona a antických filosofů po Novalise, Gidea, Lawrence a Powyse, které mají mimo jiné naznačit, že určité myšlenky se táhnou dějinami lidstva jako červená nit a poukazují na skrytou jednotu věcí. Hamvas sám je spíš intuitivní typ myslitele, který sice nezavrhuje racionální způsob uvažování, je si však vědom jeho určitých hranic a varuje před jeho absolutizací. To je patrné také z toho, že v promyšlené kompozici díla užívá alchymistických pojmů a přístupů k výkladu světa, jimiž se opět hlásí k době renesance, kdy panovala veliká naděje na syntézu veškerého poznání, těsně předtím, než došlo k ostrému oddělení věd, umění a náboženství.

Jak jsme již naznačili, není Hamvasova kniha ani tak vášnivou kritikou nemocí současnosti a filosofickým pojednáním, jako spíše poetickým svědectvím o lásce k životu, o niterné potřebě vyhledávat krásu, radovat se z ní a vytvářet ji. Jeho líčení charakterů jednotlivých vín a pokrmů je tak živé, že mimoděk dostáváme chuť okamžitě je okusit („Okuste a vizte“). Na jeho působivosti nic neubírá ani to, že řadu z nich u nás neznáme. Naopak se domníváme, že právě to může podnítit zájem čtenářů o ně a jejich prostřednictvím také o maďarskou kulturu, jejíž znalost je navzdory překvapivým, byť asi dosti logickým podobnostem našich dějin, velmi malá. Každý dobrý tvůrce národní kultury se ovšem vyznačuje tím, že svým neopakovatelným způsobem podává hodnoty všelidské. Toto kritérium Béla Hamvas bezesporu splňuje. Jako důkaz vám předkládáme Filosofii vína v českém překladu. Bude-li to důkaz přesvědčivý a budete-li jej sledovat nejen se zájmem, ale také s radostí a potěšením, pak jsme svůj úkol splnili dobře.

překladatelé