Je zvláštní, že hrozny a víno si vzájemně ani zdaleka neodpovídají. Z chutných hroznů se nepřipravuje vždy to nejlepší víno. Nemám teď na mysli samozřejmě hrozny chasselas, tj. běžně dostupné stolní odrůdy, o nichž nelze říci nic, co by bylo z mého hlediska podstatné. Přál bych si promluvit o ušlechtilém Afuz Ali, o královně vinic Matthias Jánosné a snad i o muškátu ottonelu či o králi všech rév, černém muškátu hamburském. S výjimkou muškátu ottonelu jsou to pro přípravu vína zcela nevhodné druhy. Dobré víno se vyrábí z hroznů, jež jsou z kulinářského hlediska poměrně bezvýznamné. V Somló jsem jednou ochutnal hrozen ze starého a slavného vinného keře. Ačkoliv byl na pohled krásný, zelenobílý, velký, s kulatými bobulemi a průsvitně opálovým, až skelným povrchem, jeho chuť nebyla nikterak zvláštní. Ve Středomoří jsem často pozoroval, že dobré víno vzniká z bezvýznamných odrůd révy. Jednou jsem se doopravdy ulekl. Na vinném keři visely řiďoučké hrozny s bobulkami ne většími než hrášek. Je nemocné, ptal jsem se. Ochutnal jsem je, byly docela sladké, ale chutnaly tak trochu jako cikorka. Slupku mělo silnou a tuhou. Dalmatinec vedle mne se však jen strašně smál. Vzal víno a nabídl mi je. V tu chvíli mi došlo, oč je pití erotičtější než jídlo. Pití je nejbližším příbuzným lásky. To víno totiž bylo jako tekutý polibek.

Teď bych rád něco řekl o jedné ze svých nejkrásnějších meditací o víně. Došlo k ní u zahrad v Berény. Seděl jsem vedle sklípku na kamenné lavičce pod velkým ořechem a díval se na jezero. Naproti se tyčily Badacsony a Gulács, vršky Révfülöp a Szigliget. Bylo horké odpoledne. Ráno jsem se koupal v Balatonu, pak se naobědval a po malém odpočinku si vyšel ven číst. Knížka však ležela netknuta vedle mne a já jen zíral do léta. Hrozny na keřích už dozrávaly. Tady ryzlink. A tam silván. Tamhle muškát ottonel. Rulandské, bílé jak med, portugal. Jak je podivuhodné, pomyslel jsem si tenkrát, že ta různorodá inkognita jsou vlastně jen oním Jedním, přestože jejich cena spočívá především v tom, že je každé z nich nenapodobitelně jen sebou samým a ničím jiným. Hrozny a vína jsou jako drahokamy. Jsou zjevením onoho Jednoho. Každé je jen jeho další spirituální esencí. Začal jsem tedy přiřazovat smaragdu, rubínu, topasu, ametystu, karneolu a diamantu odpovídající vína. Nepopírám, že při této práci mi byla největší pomocnicí žena. Ostatně jako vždy, když jsem uvažoval o nevyčerpatelných rozmanitostech spirituálních esencí. Ani drahokamy nejsou ničím jiným než ženami a dívkami, nepoznanými tvářemi zjevení, jež si ponechaly jen jedinou vlastnost své krásy, totiž třpytivý půvab. To je jejich kouzlo. Ne však kouzlo ve smyslu kejklířském, nýbrž kouzlo v duchu přírodní magie. Je to kouzlo, které se v nich skrývá a je jejich pravou podstatou. Kdybych mohl, extrahoval bych duchovní podstatu z nějaké krásné dívky, čistil ji, zahušťoval, destiloval, filtroval a posléze krystalizoval, až bych se dostal k její nepomíjivé a koncentrované esenci. Z každé krásné ženy dal by se tak vyrobit drahokam. Nebo víno ― v tom případě bychom ji však nesměli krystalizovat, nýbrž rozpouštět. Drahokamu bych užil tak, že bych jej zasadil do zlata a jeho esenci čerpal očima. Víno přirozeně tak, že bych jej vypil. Žalm přeci také říká: Okuste a vizte. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdybych mohl, kdykoliv se mi zachce, proměnit drahokam v ženu, potěšit se s ní, opět ji proměnit ve víno a vypít, pak by z ní vznikl znova drahokam a nikdy by se nevyčerpala. Měl bych ženu safír, ženu ametyst, perlu a diamant, rovněž tak ženu smaragd a topas i odpovídající vína.

Hlavní tvrzení mé anatomie opojení je toto: kořenem všech opojení je láska. Víno je láskou tekutou, drahokam krystalizovanou a žena sama je živým zážitkem lásky. Přidám-li k těmto třem ještě květiny a hudbu, zjišťuji, že láska se třpytí v barvách, zpívá, voní a žije a dá se jíst i pít.

Alchymisté tvrdí, že drahokam není nic jiného než čistá duchovní bytost neboli anděl, jež žila v původním stavu stvoření a kterou člověk svým smrtelným pádem strhl s sebou do světa hmoty, takže zkameněla. Třpytící se čistotu si však nenechala vzít ani jako kámen. Tato teorie souhlasí s mou teorií duchovních olejů, géniů žijících ve vínech a hroznech.

Tak jsem seděl a meditoval v zahradách u Berénye, a když se jsem se při západu slunce vydal na cestu domů, podařilo se mi zakončit ono plodné odpoledne radostnou pointou. Zahlédl jsem totiž u cesty révu zvanou nova. Nejprve jsem se zarazil. Jaký ta bude asi drahokam? A hned poté jsem pochopil, že víno je úplný svět a jako v každém úplném světě, třebas i v ženě, je v něm místo i pro zlo, podlost a temné peklo a že to tak musí být. Hrozny nova i kousavé, zapáchající jakobyvíno, jež se z nich vyrábí, není než ďáblovým pokusem o výrobu vína. Nikdy více podobně neúspěšný pokus! Nova je vínem puritánů, pietistů, starých panen a mládenců a také chamtivých, lakomých, závistivých a zlých lidí. Zdravý člověk, ucítí-li jeho odporný zápach, zacpe si nos, a ochutná-li jej náhodou, pak začne bezhlavě prskat a křičet, dokud si nějakým řádným nápojem nevypláchne ústa. Pravím, že ďábel záviděl Stvořiteli víno a rozhodl se, že jej začne vyrábět také. Přimísil k němu však svou prožluklou chamtivost, pomstychtivost, hněv, drzost, úšklebky, zbabělou zákeřnost, komické mrzáctví, všechny možné nejapné oleje a učinil jej neobyčejně plodným. Novy se skutečně urodí dvacetkrát více než ušlechtilých rév. Komu však? Přece chamtivcům a lakomcům, pro něž je důležité jen to, aby měli víc a víc a víc.

Mě neošidíš, řekl jsem révě; spíš však tomu, kdo ji zplodil. Vím, že k vínu patří i to, aby v sobě obsahovalo cosi z páchnoucího pekla. A to jsi ty. Tvým géniem je čarodějnice. Tvým drahokamem žlučový kámen. Když kveteš, mouchy se nashromáždí, nalákány tvým dusíkatým smradem. Ty jsi víno-atheista.

Vydal jsem se domů a přemýšlel o tom, jaké víno bych měl pít k večeři. Pak mě napadlo ještě něco. To se však netýká hroznů, neboť se to z nich ani nevyrábí. Jsou to vína padělaná. Ona čeřená, s olověným cukrem, ty odporné sirupové břečky, nejhnusnější atentát, nad nějž existuje jen jeden horší, a to falešná, zmalovaná, ufňukaná, nesnesitelná, prolhaná, zákeřná, rozkošnická, hrabivá a hysterická žena.

Katalog vín (náčrt)
Pokud se toho dožiji a budu velmi starý a k mému vysokému věku se mi dostane i té vlídné a radostné moudrosti, po níž tolik toužím, napíšu podrobný katalog maďarských vín, neboť k sepsání této práce je třeba veliké zkušenosti a ještě větší laskavosti, radosti a moudrosti. Jinak by to nešlo. Doufám, že se toho vysokého věku dočkám, a nechci v posledních letech svého života na onen svět propašovat nic, vůbec nic (ani to podloudnické zboží, ukryté v zadní kapse); doufám, že tou dobou už nebudu nikomu závidět ani dobré sousto v ústech, ani krásnou ženu v náručí, nebudu se užírat potlačovanou pomstou, nebudu mít dluhy a nebudu se bláhově rmoutit pro malicherné věci. Potom, ano potom napíšu veliký katalog vín, kategorizovaných podle chutí, vůní, olejů, drahokamů a žen, jenž bude rozdělen podle oblastí, krajů a odrůd, a naleznu k nim i nejvhodnější jídlo, odpovídající roční dobu i okamžik dne, kdy je nejlépe je pít, a navíc hudbu, jež s nimi souzní, a také básníka. Následující pokus, v němž katalogizuji jen nejdůležitější vína, můžete pokládat za přípravné stádium k onomu většímu a úplnému. Nic není ve mně hotovo, nic není definitivní, takže to bude jen náčrt. Na takové slavné téma jsem ještě příliš mladý.

Začnu vínem pěstovaným na písčitých půdách. Víno z Kecskemétu se pije nejlépe v létě a počátkem podzimu. Může se pít celý den, při práci, k jídlu, ve společnosti, dokonce i k snídani. Ideální je ke kartám, ne však k hrám, jež jsou příliš vážné. K tarokům se například nejspíše hodí víno z Csopaku či z Arácse s velkým množstvím minerálky, nejspíš z Parádu, nebo kyselky z Füredu. Víno z Kecskemétu je nejlepší ve stáří dvou až tří let. Mladé víno je příliš řídké, naopak víno starší tří let ztrácí svěžest.

Víno z Kiskőröse lze pít od května do srpna. Nejlépe se hodí k lehkému masu a k zeleninovým pokrmům. Jednou jsem ho pil k fazolovým luskům a to mi chutnalo nejvíce. Smí se pít jen čisté, nejlépe v menší smíšené společnosti (tak 6–8 lidí). Vyžaduje hudbu. Samotu nesnáší. Jeho přitažlivost spočívá v jakési milé jemnosti, jejíž charakter se mi dosud nepodařilo podrobněji rozebrat.

Víno z Csengődu (a také ze Soltszentimre, jehož si mnozí znalci dříve více cenili) je ženštější, povolnější. Je to víno nižšího středního stavu. Hodí se k tučnějším jídlům. Má tu zázračnou schopnost, že inspiruje k rychlým rozhodnutím. Kdybys tedy pil csengődské, dej si pozor, abys nejednal ukvapeně!

Víno z Soltvadkertu je dovádivější a hlasitější. Je to jednohlasé víno, nejlépe se pije v krčmě, a to ke studeným pokrmům, ke klobáse či k cibuli. Nejvhodnější dobou k pití tohoto vína je patrně pozdní podzim, kdy je venku mlha, sychravo a rozblácené cesty nemají konce. Patří k nejlepším mladým vínům. Výrazem „víno do krčmy“ nemíním ani v nejmenším něco záporného. Naopak! Hospoda je přeci jednou z nejdůležitějších institucí naší civilizace, o mnoho důležitější než například parlament. Vždyť na jednom místě rozdávají se rány, jež se na druhém léčí.

O vínech z písčitých půd by to snad mohlo stačit. Ještě jednou zdůrazňuji, že v nich není nic složitého. Jejich výklad je prostý. Astrální povahou jsou jednoduchá. Pije-li člověk víno z písčitých půd, mísí sám sebe s drobnými zrnky hvězd na obloze a ta zrnka tančí v jeho krvi jako oživlá Mléčná dráha. Ani odrůdy vína, které se na písčitých půdách pěstují, se od sebe zvlášť neliší. Je vcelku jedno, zda jde o ryzlink, kadarku, muškát ottonel, medově bílý.

Víno pěstované na písčité půdě léčí prosté rány života. Vidíš-li v krčmě muže, kterého trápí hašteřivá a protivná žena, pak věz, že pije právě takové víno. Nebo mladého smutného studenta, kterého trápí tajný žal ― i ten pije takové víno. Stejně tak muž s neoholenou tváří v pomačkané košili, jistě i on pije toto víno. A dělají dobře. Víno z krajů hornatých se hodí jen k velkým nemocem, v nichž člověk zápasí s hříchy nebo touží zvítězit nad strašlivou bezmocí v sobě. Především však tehdy, trpí-li kdo chorobou idealismu a domnívá se, že k životu stačí, když něco umí. Nestačí umět. Je třeba uskutečňovat. A víno je slavný uskutečňovatel.

Mezi vínem pěstovaným na nížinné písčité půdě a vínem z krajiny hornaté tvoří přechod několik vín z oblasti Fejér Megye, Somogye, Bánátu a Zátisí. Jednou z nejtypičtějších odrůd tohoto druhu je víno z Domoszló, princ zvlněné krajiny v poloviční nížině. Bohatou zkušenost mám s víny z Fonyódu a z Berénye. Mezi těmito víny může být už značný rozdíl. Patří k nim vína dosti řídká, vhodná ke kartám a lehčí konverzaci, jež lze pít bez omezení, ale také vína slavnostnějšího rázu, která uspávají a vyznačují se širším pozadím. Jsou mezi nimi vína syrová a tvrdá. K jídlu se hodí všechna. Vhodná jsou k tučným pokrmům, k pokrmům ze sladkých těstovin nejsou však dostatečně jemná. Kdyby to bylo možné, pil bych k lepšímu masu něco jiného. Můj budoucí podrobný katalog vín bude na tomto místě mluvit o nekonečných možnostech přechodných vín.

Vína z hor? Začneme vínem z Gyöngöse. Je to víno pěkně vystrojené. Najdeme v něm vše, čeho je třeba ke korektnímu zevnějšku. Navíc je to i dobrý hostitel, příjemný společník, často i vtipný. U gyöngösského vína začíná nabývat na významu rovněž stáří. Čím je starší, tím je ohnivější, jako správně vyspělý duch. Ideální k pagáčkům a k chlebíčkům.

Mladé víno z Móru se někdy díky své podobnosti s víny ze zvlněných krajin s nimi zaměňuje. Až když mu je pět, šest let, začíná v něm dozrávat síla. Je to však síla, která není ani v nejmenším hrubá. Má jedinečnou a nenapodobitelnou minerální příchuť.

Víno z Villánye je elegantní; je vínem kavalírů a dam. Na plese bych podával jedině villányské víno. Je ideální pro případ zásnub. Má milý, nenáročný humor, který je ovšem dalek moudrého jasu vína z Csopaku ― villányskému se ovšem nikdy nechtělo býti csopakským a víno csopakské nikdy netoužilo po plesech. Všechny jeho přednosti se rozvíjejí ve chvíli, kdy je člověk právě vykoupán, čerstvě oholen a od paty k hlavě oblečen do oděvu vonícího čistotou. Pánové nejspíš do fraku či smokingu, dámy pak do šatů s hlubokým dekoltem. Vzbuzuje právě tolik rozruchu, kolik je třeba k rozhovoru mezi tanečníky. Střídmé, jemné a dobře vychované. Vynikající ke slaným sušenkám a chlebíčkům s kaviárem.

A teď bych rád promluvil o vínech z vinic nad Balatonem, zatím o těch, jež rostou v pásu táhnoucím se od Almádi až k Révfülöpu. Rozdělil bych jej na pět velkých oblastí: Almádi, Felsőörs-Alsóörs, Balatonköves-Csopak-Arács, Füred-Dörgicse a okolí, Révfülöp a okolí. O rozdílech v kvalitě mezi těmito oblastmi nelze dost dobře hovořit. Vše závisí na ročníku, poloze vinice, na důkladnosti a péči věnované ošetřování vína, na svědomitosti a vážnosti vinařově. Srdce mě táhne k Csopaku, nemohu však postrádat ani víno z Dörgicse, víno arácsské bych si nedal vzít ani za nic a podobně je tomu i s tihanyským. Zejména takzvané gyökérkeserű z Tihanye. Objevili jsme je spolu s jedním mým přítelem, s nímž jsem chytával ryby u tihanyského poloostrova. Hledali jsme totiž víno, které by se hodilo k uloveným kaprům a ploticím. Našli jsme jej na jedné zvláštní vinici tihanyského opatství, která ležela na severovýchodní straně poloostrova. Nikdo netušil, proč má toto víno tak hořkou chuť. Kdo však jednou v životě okusil plotici na másle s rajčatovým salátem a k ní gyökérkeserű, ten spíš zapomene na obraz z Louvru než na tuto zkušenost. Révfülöpské bych nemohl vynechat už vůbec. To je pravé víno přátelství a manželství, věrné, tiché, klidné, málomluvné (tím více však myslí), směje se, avšak nehlučně a harmonicky.

Bývala léta, kdy jsem pil celou zimu víno z Csopaku, ten lehce zlatorůžový, šumivý nápoj, v němž se projevuje podivuhodný cit pro vyváženost nasládlé a nakyslé chuti. Jeho míra je, jak jsem si všiml, přesně tři a půl deci. Dělal jsem pokusy i na jiných lidech a nenalezl nikoho, kdo by ji nepotvrdil. Tohoto vína tři a půl deci! Takové je víno z Csopaku. Tak exaktní ― víno dvakrát dvě jsou čtyři.

Víno z Almádi si libuje v lehkých obědech a odpoledním spánku. Víno z Füredu je romantické. Víno z Arácse je báječné a jednoduché. A víno z Dörgicse je ze všech nejnezbednější. Révfülöpské je mezi všemi víny to pravé víno loubí. To pro mne znamená, že když v září v pozdním čistém odpoledni přijde na návštěvu milý člověk, přítel, sedneme si pod loubí a pijeme toto víno z malých sklenek, které však často plníme. Totéž víno doporučuji k psaní dopisů. K milostnému dopisu ovšem podle hloubky vztahu různé odrůdy. K vášnivé lásce patří však jedině víno ze Szekszárdu.

Ano, ono szekszárdské. Dokud jsem ještě nebyl v Szekszárdu, neměl jsem o něm tu správnou představu. Avšak od té chvíle, co jsem spatřil město skrývající se mezi stromy, s horou, jež nad ním stojí, s dlouhými, daleko běžícími pásy vinic a nadechl se jeho vzduchu, vím, že se tu může zrodit jedině toto víno. Je to rozhodně víno-žena a přirovnal bych je nejspíše k sedmadvacetileté až osmadvacetileté provdané dámě, jejíž síla a krása je už celistvá, na vrcholu znalosti lásky, jež je dokonale uvolněná, avšak s podivuhodným vkusem a neobyčejně roztomilým žárem. Szekszárdské je vínem svatby. Po něm vplouvá snoubenka do manželství. Čisté víno Venušino. Mladé szekszárdské nikdy nemíchej s vodou, staré však nikdy nepij čisté, nechceš-li propadnout zkáze.

Hegyalju pokládám rovněž za ženu; je to však královna. Nedokážu si představit, že bych pil den co den víno z Hegyalji, ač si nemyslím, že jsem obyčejný člověk. Celý svět ví, že Hegyalja má skvosty, které nikde jinde nelze nalézt. Víno je možno beze zbytku vychutnat na místě, kde se zrodilo. To je naprosto jasná věc, ovoce přece také chutná nejlépe, je-li právě utrženo ze stromu, neboť dopravou přichází o své nejušlechtilejší a nejosvěžujícnější oleje. Avšak o skvostném třpytu vína z Hegyalji se praví, že se neztrácí ani dopravou po moři. Ideální je pít je v malé sklence po větším obědě či večeři. Je to víno posledních chvil svatby, těsně předtím, než se hosté rozloučí a rozptýlí jako požehnání svatého Jana. Každému se podává ten druh, který má rád, aszú, szamorodni, sladké i suché. Patří do velké společnosti. O přestávkách koncertů či mezi dvěma dějstvími opery je vynikající už jen proto, že jde o jedno z nejhudebnějších vín. Kdo trpí tajnou nemocí, nechť pije víno z Hegyalji. Žena, která chce, aby dítě, které nosí pod srdcem, vyrostlo v hrdou a královskou bytost, má pít rovněž toto víno. A umělec, který úspěšně dokončil své dílo, ať je jím oslaví.

O víně z Egeru, zejména o červeném, řeknu jen tolik, že se hodí pro každou příležitost, slavnost či prostý oběd. Ve dvou či o samotě je naprosto dokonalé. V mém případě se toto víno pojilo vždy s heroickou vášní. Piji-li egerské, začínám hned snít o hrdinských činech.

Nakonec promluvím o vínech z Badacsonye a z hory svatého Jiří. Všechny odrůdy, co jich jen na obou místech je, jsou víny mužskými. Naleznete v nich všechny odstíny mužské bytosti, od Narcise, zahleděného do sebe, až po asketu, od královské elegance až po nedbalé bohémství. Veliké slovo. Neboť obě hory jsou celý kosmos. Rodí se tam všechny odrůdy od rýnského a vlašského ryzlinku až po aszú. Nejslavnější odrůdou je v těch místech ovšem rulandské šedé a kéknyelű. O rozdílech mezi víny z Badacsonye a z hory sv. Jiří budu přednášet po celý jeden semestr, jen co budu jmenován profesorem katedry nauky o víně na universitě. Jsou totiž školním příkladem toho, v čem se mohou dvě veliká vína podobat a v čem se mohou lišit. Badacsonyské je jako světoznámý umělec, víno hory sv. Jiří jako umělec, který za celý život téměř vůbec neopustil svůj pokoj, a přece stvořil větší dílo než ten, koho oslavuje svět. V obou je ona sláva a velikost, ale jednu bych označil jako slávu olympiád a druhou jako tichou slávu čínského tao. Je podivuhodné, že si nedokážu mezi těmi dvěma zvolit. Užuž jsem se rozhodl pro víno hory sv. Jiří, ale tu jsem vypil sklenku badacsonyského ryzlinku, rozhodl se pro něj a přísahal mu věrnost, ovšem jen do chvíle, kdy jsem opět okusil víno z hory sv. Jiří. Proč bych však u všech všudy nemohl být zároveň Řekem i Číňanem?!