Rakovski, Vaťo: projev při udělení medaile Artis Bohemiae Amicis

Rakovski, Vaťo
projev při udělení medaile Artis Bohemiae Amicis

ukázka beletrie zahraniční

Český projev Vaťa Rakovského v pražském Klementinu 23. 11. 2005, kdy mu byla k jeho osmdesátinám předána Rezortní medaile Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí.

 

Český projev Vaťa Rakovského v pražském Klementinu 23. 11. 2005, kdy mu byla k jeho osmdesátinám předána Rezortní medaile Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí

Překládání poezie je umění ve stínu. Málokdo si ho všimne. Málokdo ho uzná. Ani já sám jsem ho za umění neuznával. Ale časem se stalo mým osudem.

Měl jsem už za sebou vydanou sbírku básní a druhou sbírku v tisku, když mě roku 1953 Svaz bulharských spisovatelů poslal do Prahy učit se česky, abych mohl překládat českou poezii do bulharštiny. Málem jsem se urazil. Znamenalo to pro mě, že verše, které jsem psal, se nelíbí, ale nedalo se nic dělat. Říkal jsem si: Pojedu, ale zůstanu věrný své vlastní poezii.

Přijel jsem do Prahy na dva měsíce. Byl jsem poprvé v cizině. Praha pro mě byla jiný svět. Jezdil jsem po celém Československu. Byl jsem nadšen. Lesy a rybníky, rybníky a lesy. Máchovo jezero. Vysoké zámky nad jezerem až do modrého nebe. Krása. Vrátil jsem se do hotelu Esplanade, kde jsem byl ubytován, a listoval jsem v pěkném vydání poezie, které mi přinesli ze Svazu československých spisovatelů. Byla tam malá básnička Antonína Sovy Rybníky. Otevřel jsem slovník a pokusil jsem se ji přeložit. A podařilo se mi přeložit dokonce i ten krásný obraz, že rybníky jsou oči české země. Nádhera! Řekl jsem si: Budu psát, nebudu překládat, a když ano, jen když se mi něco zalíbí. A psal jsem. Napsal jsem cyklus básní o Praze. Už jsem do konce pobytu nic nepřeložil.

Jednou večer jsem navštívil klubovnu Svazu československých spisovatelů na Národní 11, kde se recitovaly básně. Sál byl plný, místo tu nebylo. Jedině v první řadě byla volná jedna položidle. Byl jsem štíhlý sedmadvacetiletý chlapec. Ta půlka židle mi stačila. Vedle mně seděl velikánský člověk, kterému stačila sotva židle a půl. Slyšel jsem jeho dech. Dýchal těžce a zřejmě se nudil. Nevydržel to. Vstal a bez vyzvání si vzal slovo. To nebylo slovo. To byla hudba slov. Báječná řeč! Čeština toho pána mi učarovala. Když večer skončil, kdosi mě s tím pánem seznámil. „Vy jste Bulhar?“ zeptal se mně. „Ano“, řekl jsem. „A znáte Doru Gabe?“ „Ano“. „A Bagrjanu?“ „Samozřejmě“, odpověděl jsem. „Pozdravujte je od Vítězslava Nezvala.“ Hudbu češtiny v hlase Nezvala doposud nesu ve svém sluchu.

Jezdil jsem znovu po Čechách. Všude rybníky – lesy, lesy – rybníky, a mezi nimi rybníky – oči Vítězslava Nezvala, kde plavaly obrazy, metafory, pocity, emoce.

Po návratu domů mi cyklus veršů o Praze vyšel v časopise Septemvri. Doplnil jsem jím také sbírku veršů Duha nad rovinou, která mi právě vycházela. Nakladatelství Bulharský spisovatel si ode mně objednalo Antologii české poezie. Spolu s našimi básníky Dimitrem Panteleevem a Nikolajem Marangozovem jsem ji rád připravil. Mezi ostatními překlady se v ní skromně octl také můj první překlad, Sovovy Rybníky.

Od té doby jsem psal a překládal. Vydal jsem přes pětatřicet svých a přes padesát přeložených knih českých a slovenských autorů, především knih básnických. Mezi nimi jsou mí oblíbení básníci počínaje Nezvalem, Seifertem, Závadou, Holanem až po některé mé vrstevníky, jako je například Jan Skácel, Karel Šiktanc, mezi nimi i Josef Suchý. Řadu z nich jsem osobně znal. A jsem rád, že mi vyšly mé verše také česky a slovensky: slovenský výbor Letiaci deň, český výbor Jak plachá voda, který připravila Dana Hronková a v němž spolu s ní mou poezii překládalo několik mých dobrých přátel, jako Jarmila Urbánková, Vlastimil Maršíček, Oldřich Vyhlídal - a čerstvý výbor z mé nejnovější poezie Chci ti něco říci, světe v překladu Ivana Dorovského.

Mám rád hudbu češtiny, hudbu české poezie, hudbu přátelství mezi našimi národy. Hudbu slov. Mám rád krásná slova ve verších českých, slovenských a bulharských básníků. Mám je rád v pěkných verších a pěkných překladech, v nichž se spolu proplétají dva přátelské jazyky. Slovy se vyjadřuje nejdokonalejší cit – láska. Jsou jimi napsány všechny bible a evangelia všech náboženství a všech vyznání na světě.

Mým vyznáním a náboženstvím jsou slova, ze kterých vzniká poezie. Ta dává zaznít symfonické hudbě slova.

Co jsem pro českou literaturu udělal, dělal jsem proto, že jsem velmi brzy objevil její rozpětí i její velké básníky. Za časů socrealismu mě nadchlo, že v ní existovaly rozličné literární směry, že ve dvacátých letech vznikl poetismus Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho, že třicátá léta přivítala Bretonův surrealismus… Ty směry, které u nás neexistovaly, mě přitahovaly. A když to pak bylo možné, okouzlen magií této poezie přeložil jsem a bulharsky vydal antologii českého poetismu Magická zrcadla.

Českých básníků, které jsem překládal, je dlouhá řada. Překládal jsem je s láskou, protože českou poezii miluji. Právě proto si vážím a s vděčnou radostí jsem přijal vyznamenání ministra kultury ČR. Bude vždycky blízké mému srdci.

 

Foto: Vaťo Rakovski přebírá z rukou náměstka ministra kultury Mgr. Petra Koutného Rezortní medaili Artis Bohemiae Amicis 23. 11. 2005 - Zasedací síň Národní knihovny ČR.

© Vaťo Rakovski

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1796x

Inzerce
Inzerce