Reklama
Sánchez Robayna, Andrés: V těle světa, přeložil Petr Zavadil, vydalo nakladateství Agite/Fra, Praha 2007, 216 stran.
Hranice, a střed smrti
I
Únorový obřad teď doléhá
na dno vzduchu: hoří větve
eukalyptu, cestou domů.
Vzduch zná tuhle vůni a vane
do lehkých uhlíků, tepou v nebi
odlesky šedi na nízkých mracích,
opisují popel, který už padá,
sražený, úplný, jakoby
dokonaný pozemskými kruhy.
Plane suché listí, další závan
větru znovu smýká čekajícími
větvemi. Vracely se na zem
jako rozechvělý popel, vedle
šťavelu, propadlé houštinami
pod únorovým pustošením.
Země,
v záhadě listí,
v záhadě světla, jež je
tajemným stínem větví
v naší tváři: jaký pohled tě
může na chvíli sledovat, aniž
vidí planout ve větvích eukalyptu,
na dně očí, přesně těch samých očí,
celé tělo? Planuli jsme.
Rozbouřené nebe,
tráva jakoby v posledním lesku,
ve sluneční mase, spálené světlo
zdánlivě křižovaly, tkvěly ve tvářích.
A kolem vůně země, nerozluštitelná,
ve větru plném třísek, který vál, rozbitý,
ještě jednou, bez milosti, po holé zemi.
II
A trnoví snad, za úsvitu, tušilo
požár nebes? Červené mraky
a drsné praskání živých větví,
sežehnutí vzduchu, jenž doléhal
až ke zdi, světlo, jež černilo
rozpálený strom, a chvění
země odevzdané popelu,
plamenu, chroptění listu,
který v červnu zářil a teď se
zkroucený válí, v šedích nebe,
a vápno smrti, jež se na nás dívá
z tamhleté zdi: vytušily snad
řeřavé uhlí, černý okraj ohňů?
Země, již světlo opouští,
tvá samota zvedá posvátný pohár,
sklenici černého kouře do chvění
trnitých keřů za úsvitu a větve,
jež skřípe v pustošení, v bouři.
III
Pták, na zimních plotech,
na drátě, na šedivých zdech
či na kameni, na větvi, nahoře
jeho temný křik, vzrostlý z trávy,
ve dvou tichách, mezi mlhami.
Dvě pomlky ticha a pak, ano,
zazněl temný a odevzdaný křik,
razil si cestu až k zemi,
zpěv do mlčenlivého listí,
do posledního vznětu, temný zpěv,
nejasný, řekl jsem, až k tichu,
poslednímu tichu, jež pták měl slyšet.
Nejasný? Nic,
mezi slyšitelným a neslyšitelným,
mezi uchem a sluchem,
mezi tichem a tím, co jsme slyšeli,
temný zpěv, nic víc jsem
v trávě nezaslechl, temný zpěv.
IV
Země, slíbila jsi nám někdy
něco jiného než sebe?
Oheň teď chytá ve spadaném listí
a nebe se černě nalévá a nad zdmi
se tyčí bobelka, skoro modrá,
vroubená ve svém zářivém trysku.
Houština a ubohý šťavel
ční v posledním světle a řekli jsme,
že každé narození a každá smrt
tepaly v ohni. Byl to tvůj jediný
slib: hořet zároveň s květem,
tak jako my, země náhle příští,
nechápavě, cestou domů,
nic než jen ty sama, temná
země záhady, země obětování.
Tajemný stín větví
v naší tváři. Viděli jsme
stín a popel,
tvar, snad, osudu v trávě
podaný v řeřavém uhlí,
na okraji ohně, a v černých
uzlech popela jiné světlo,
světlo lesku v listí, naši smrt,
zlato listu v jiném čase,
teď odevzdané a dokonané,
samo, nad pozemskými kruhy.
Na mezním kameni
I
Jako dlaň, jež chrání, prohnutá,
plamen svíčky před větrem, ve tmě,
paměť
hlídá kámen, šifru počátku.
A nyní se vracím až na okraj světů,
jakoby ve tření
narození a smrti, ve vzpomínce,
kráčím na jejich konec, k plameni
neuhašenosti vepsaném
na kameni, jejž časy
ženou, příkré. A ženou ho
až sem, do této chvíle, kdy ho vidím,
znovu, před svou rukou, před vším
rozplynutím, před koncem.
II
Šel jsem
bezčasým dnem dětství. Už pozdě,
stmívalo se, bylo léto, vešel jsem
do vzrostlého obilí a div že jsem
se neztratil, sám, v zahradách
z červené hlíny, slunce
padalo i tam, na kameny,
na černé brázdy. A došel jsem
o něco výš, až tam, kde hora
oslepovala osevy a rostl jen lopuch.
III
Nenastává
viditelno bez světla. V sesuvu
světla se pootvírá vidění a ve vzduchu
se možná vznáší vchod do viditelna, řekl
malíř panu de Chambray v psaní,
na něž neumím zapomenout a jež mě teď,
znovu, vede ke kamenům, jichž se dotýkalo
to poslední slunce. Spatřil jsem bodláky
a, okamžitě, se oči pozdvihly
k hoře a vrátily se, postupně,
zase na zem. Nenastává
viditelno bez světla, i když světlo nestačí.
IV
Přišlo mi, pod tím sluncem, že nebe
zničehonic přikryje osevy
a světlo se zničí. Co však přimělo
ruku, aby se natáhla ke kameni téměř
hladkému a bez světla, a druhým, malým,
aby napsala na jeho jasné
okraje jméno, nápis
na kámen, nikdy nestržitelný
smrtí? Způsob, jak být
pouhou věcí světla?
Nerostné slovo.
V posledním slunci se mi zdálo, že
snad říkám slovo proti tomu, co netrvá.
V
Začínala tam kniha?
Nebo snad to, čemu říkám začínat,
bylo prvním vědomím
konce, nápis proti smrti
světla? Zánik a zrození,
obojí nad lopuchem.
Spojené
na konci dne, bezčasým dnem.
Na úpatí svahu světy spojené,
jako je pojí kniha.
VI
Bylo to, snad, jako párat,
nahmatávat vnitřnost světů.
Nápis byl možná svědectvím
viditelna, které šlo až na hranici,
do smrti. Každý
škrábanec v kameni, každé jméno,
písmeno, svědectví o světech.
Škrábanec nebyl
svědectvím o mně, jak jsem věřil či
mohl věřit. Neboť k čemu víra, tam.
Nenastává
viditelno bez hranice.
VII
Nedokázal bych říct, zda se táži
jen po smyslu. A jelikož smysly
se tam slily v konečném světle, světy
v souběhu světů, právě k nim
každé světlo míří, každá noc
v průsečíku
slunce a tmy.
Vidět, hmatat, slyšet
bylo veškerým smyslem.
Vidět, hmatat a slyšet, na kameni.
VIII
Nenastává
viditelno bez průzračných prostředků. Kámen
byl zhmotnělým vzduchem a vodou
schopnou přijmout nápis, nikoli hmotou,
na niž by se nedalo
nic na světě napsat. Trvalý
je svět, tak jako kámen,
jako bytost kamene,
jež vyrývá jméno a tím píše svět.
IX
Svalil se kámen tam, kde začínají
osevy, snad z vrcholku hory.
Seshora dospěl jednou odpoledne
až k ruce, k nápisu, k dítěti,
jež se procházelo samo zahradami,
ztracené, a narazilo
na kámen a slunce, které mu budou
neustálou otázkou po počátku a konci.
Dítě,
otče člověka, řekni.
Řekni mi teď,
ty, který jsi zjistil, a možná ještě víš.
X
Nenastává
viditelno bez hranice.
Věřit? Věřit byl jen
první přelud. Za
nebo snad před všemi
přeludy, vědění.
A před
věděním otázka,
cestou do noci, na úpatí svahu.
XI
Trápí se mučivě kámen
jako tělo? Mohlo se mi zdát,
že jím prošlehnul záchvěv,
či to byla jen ruka na hraně,
jež nakazila kámen chvěním.
A v tu chvíli se slil v jedno
kámen a chvění i zmučené tělo.
XII
Ze slunce jsou ústa.
Lopuch a kámen,
touha a její ruce,
všechno, co pozřou,
se ve tmě znovu rodí,
v černi, v paměti.
V kameni, který
zabírá místo úst.
XIII
Jelikož nenastává viditelno
bez vzdálenosti, ptal jsem se
cestou domů, v noci, po znamení
odpoledne a kamene. A otázka
trvá napříč každým trváním,
jako by jedině ta otázka byla
domem, kde bydlíme, vzduchem
našeho dechu v jedinosti.
XIV
Kdo by mohl jít zpátky. Vracíme se
jen k poslední vzpomínce, ke kameni
už smazanému, ke smrti. Vím, že nenastává
viditelno bez hranice a že každá
hranice vzpomínky je možná tím, co jsme,
že nápis na temném kameni,
za soumraku, na rozhraní
dvou světů, k nám mluví, ale že nevíme,
co říká ve vzduchu jedinosti
viditelno a jeho hranice, slunce a svah.
XV
Na kameni zůstalo napsané jméno.
Byla to možná paměť světů,
duše, jež naslouchala a budila se
do nového zrození zraku a sluchu.
Dala tvorečkovi jméno a byl to epitaf.
Světy se probudily v kameni,
začínajícím i konečném. A viditelno,
čiré, prošlo světlem na konci světla.
© Petr Zavadil
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Fra
| Tweet |
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Související články:
Zhlédnuto: 505x
Katalogy:
V roce 2012 projekt podpořili:
Top knihy
Inzerce
Inzerce
redakce se schází v kavárně
Top knihy
Inzerce
redakce se schází v kavárně