Merz, Klaus: Pojedete se mnou k moři, slečno?

Merz, Klaus
Pojedete se mnou k moři, slečno?

ukázka beletrie zahraniční

Nic nepotřebuji, říká Dubois, když sestra Barbara vešla do pokoje, aby provedla poslední kontrolu před střídáním směn. Blíží se dvaadvacátá hodina. Hodnoty měření jsou stejné jako před dvěma hodinami...

 

Klaus Merz: Pojedete se mnou k moři, slečno?, Z němčiny přel. Milan Tvrdík, ilustr. Lucie Mrázová, Zahrada, 2008, 110 stran

Nic nepotřebuji, říká Dubois, když sestra Barbara vešla do pokoje, aby provedla poslední kontrolu před střídáním směn. Blíží se dvaadvacátá hodina. Hodnoty měření jsou stejné jako před dvěma hodinami.

Dubois vědomě ignoruje ochranné rukavice, obinadla, injekční stříkačky a dezinfekční prostředky, dechovou masku i připravené baterie zkumavek na malém kovovém stolku vedle umyvadla.

Pokračovat v cestě, pomyslí si a cítí stále větší chuť na cigaretu.

Zdá se mu, že nad nočním nemocničním areálem slyší blížit se helikoptéru. Vstane, na roztřesených nohou dojde k oknu a otevře pravé křídlo. Představuje si, jak helikoptéra přistává přímo pod jeho pokojem, hluk, světla, spěchající skrčení pomocníci, vrtule se pomalu dotáčí. Chtěl by být znovu chlapcem, aby si přistání náležitě užil, vrátí se do pokoje a v saku přehozeném přes židli hledá cigarety.

U otevřeného okna dvakrát potáhne a musí se opřít o parapet. Trochu se mu točí hlava. Pak se však zase vrací známý pocit.

Těžký, čtyřmotorový stroj ve vzduchu. Nad nočním parkem se pomalu vzdalují jeho blikající poziční světla. Cvrkají cvrčci.

Tyhle staré typy jsou dnes k vidění jen zřídka. Dubois miluje temný tón jejich motorů. Otec by určitě hned dokázal správně určit typ. Byl by se raději stal palubním mechanikem než správcem konzumu, stále dokola četl Exupéryho Let do Arrasu. Kurýr na jih. Město v poušti. Pasáže z Nočního letu znal nazpaměť: Letadla se nikdy nevracejí, citoval mnohokrát a nikdo z rodiny mu to nebyl schopen vyvrátit. Pěstoval si jakési vnitřní létání.

V předmluvě v jedné z otcových knih našel Dubois před lety dvojitě podtrženou větu: …že štěstí člověka není ve svobodě, ale v odevzdání se povinnosti.

Dubois si větu zapamatoval, ale zjišťuje, že je stále otcova. Pro sebe si zapamatoval jiné místo z knihy: Každá vteřina si něco odnáší s sebou.

Dlouze potahuje z cigarety, típá ji o spodek žulového parapetu, nedopalek hodí do trávy, zavírá okno a uléhá do postele. Polštář mezitím vychladl. Nohy hledají teplo.

Má radost, že alespoň na pár minut porušil striktní lékařův zákaz vstávat z postele. Radost je součástí sílícího pocitu, že je ještě v pořádku; víc v tuto chvíli nepotřebuje.

Světlo nízké obloukové lampičky ostře dopadá na skleněnou desku nočního stolku. Dubois klouže pohledem po zdech nemocničního pokoje. Dosud si nevšiml nerovností ve štukové omítce. Teď mu připadají jako reliéf krajiny: dlouhá údolí, věnce pahorků, triangulační body zanechané mouchami, bystřiny. V hrubé látce záclon se zachytila sametová můra. Usilovně se probojovává z utkaných ok, spadne zpět na parapet a na okamžik zůstává bez hnutí ležet naznak.

Než se Dubois pustí do dalšího diktování, pátrá na pravé straně postele po pohyblivém labutím krčku s malou posunovací destičkou, aby nadzvedl podhlavník. Pomalu nechává po vertikále zvedat a klesat horní část těla a dvakrát třikrát hru opakuje.

Na chodbě slyší nezřetelný ženský hlas, ale nerozumí, co říká. Poté žena vykřikne. Několik tichých hlasů výkřik ihned chlácholivě překryje a odnáší ho pryč.

Kdybych teď vykročil ze svého malého pokoje, napadne Duboise, a podíval se do očí nemocnému člověku na jednom z těch pojízdných lůžek na vysokých kolech, asi by se to moje celonoční diktování sesypalo jako domeček z karet. A já bych až do rána trávil čas mazáním namluvených kazet: Tiché vrnění v přístroji jako jediná možná odpověď na ochablost, číhající před a za mými dveřmi.

Dubois se ale rozhodl pro aroganci introverta, pro odpor obklíčeného, ale jen na to pyšné rozhodnutí pomyslí, už před ním prchá, hledá bažanta ve volné poličce pod deskou nočního stolku a už po chvilce cítí, jak se skleněným hrdlem v jeho levé ruce řine teplá tekutina.

 

Vyhnout se, mumlá si pro sebe, když přetočil kousek zpět a uslyšel, že poslední věty se nahrály ve špatné kvalitě.

Viděl jsi mrtvou kočku, jak leží na poklopu od kanálu, levou přední packu položenou jako k něžnému objetí na šedém řemínku. Pod čenichem krev.

Krajnice jsou tady ještě mokré po dešti, který ustal stejně náhle, jako začal. Z vedlejší silnice zahýbá na hlavní auto s odkrytou střechou a jede proti tobě. Řidiččin kabátek září na slunci. Po koleně ti zase leze ta lesklá modrá moucha, kterou máš v autě už delší dobu.

Možná že se Rüegger tehdy ohnal po mouše, když se zrzavou Gabrielou jel v neděli ráno vesnicí, bleskne ti bezděky hlavou.

Pravou ruku na volantu, levou ovinutou kolem Gabrieliných ramen nutil s železnou pravidelností lidi, jdoucí do kostela, aby uskakovali stranou. Ale teprve za obcí sešlápl plyn tak, že to bylo slyšet až na náves.

Jezdil v černém kabrioletu s paprskovými koly, kulaté přístroje byly zapuštěny do tmavě žíhané dřevěné palubní desky. Gabrieliny vlasy plály otevřenou střechou jako ohnivé jazyky. Rüegger nosil krémovou pilotní kuklu z lehké látky.

Dnes by mu mohlo být tak padesát. Možná by žil v rodinném domku, měl dospělého syna, dvě dcery, nové auto, psa, stříbrnou svatbu. Byl by majitelem průměrné reklamní kanceláře se spokojenými stálými zákazníky a pohyblivou pracovní dobou pro zaměstnance – ačkoli by to do něj koncem padesátých let určitě nikdo neřekl.

Tehdy se ještě občas zdržoval u své matky. Zase je tu, povídalo se, když se ve vsi objevil. Občas přišel nakoupit i s kulometem. Cukety, chléb, dlouhou světlou veku, ravioli. Jeho matka pocházela ze severní Itálie a byla v okolí nejzručnější domácí dělnicí v ručním balení doutníků. Naším dialektem hovořila téměř bez akcentu.

Když Rüegger vešel do obchodu, všichni ostatní zákazníci zpravidla ztichli. Elektrický agregát nového mrazicího boxu se v tu chvíli sám od sebe dal do chodu a tiše klapal. Rüegger nosil tak dlouhé černé vlasy, že mu odstávaly přes nezvykle paličkovaný límec kabátu s kapucí. Dlouhý červený vlněný šál měl nedbale přehozený přes levé rameno.

Dnes ti připadá, že měl ve tváři cosi smutného a že světlešedé oči často nepřítomně upíral skrz vystavené zboží a vozíky s chlebem. Říkalo se tenkrát, že je blazeovaný, protože se skoro nesmál. Když mluvil, nebyly mu pod velkým knírem vůbec vidět rty. Lidé špatně nesli, že jim nic neulehčoval.

Rüegger kouřil tlusté cigarety kukuřičné barvy. Od nich měl hnědý ukazovák a prostředník levé ruky. Místo švýcarských náramkových hodinek nosil na zápěstí mohutný stříbrný řetěz. Patřil k němu přívěsek s jmenovkou, na kterém bylo vyryto Nic.

Chudák jeho máma, ozývalo se mezi zákazníky, když Rüegger odešel, a tvá matka jim za prodejním pultem ustaraně přitakávala – dokud u toho jednou nebyl Glauser.

Je to zkrátka existencialista, prohlásil a nasadil si svou kazatelskou masku. Štěrbinami nevypočitatelných oček se výkladní skříní díval za pomalu odjíždějícím Rüeggerem, jako by očekával příchod posledního soudu.

Od toho dne už Rüegger nemohl na nikoho nic hrát. Už se vědělo, co je zač, řekl to přece Glauser, a tak nikoho ani trochu neudivilo, že se dal dohromady s tou Maďarkou Gabrielou, kterou obec v šestapadesátém tak velkoryse přijala a vybavila ji do nového života. Z vděčnosti za tuto velkorysost se brzy začala chovat, jako by tu byla od narození.

Jednoho krásného nedělního rána, v den Páně, kdy foukal teplý jižní vítr a věnec Alp pokrýval sníh, zůstali oba ležet pod kabrioletem v levotočivé zatáčce kousek za vesnicí. To se dalo čekat, jednou to muselo přijít: Bůh trestá ihned, říkali jedni, cesty Páně jsou nevyzpytatelné, mínili druzí.

Kdo odchází, zůstává v paměti stálo na Rüeggerově smutečním oznámení místo citátu z bible. Tvůj otec si tu černě orámovanou větu vystřihl a připíchl vedle fotografie Jacka Londona nad bytelný psací pultík.

Teprve po letech jsi na zadní straně oné pohlednice objevil zápis otcovou rukou: Jack London, vl. jménem John Griffith, am. spisovatel, 1876-1916, spáchal sebevraždu. Byl i lovcem, námořníkem, zlatokopem.

Vybavuješ si zjizvený trávník a místo v poli, kde Rüegger s Gabrielou leželi. Obrázek na plocho zmáčknutého vozu na druhé stránce místních novin. Cítíš svou ručku v otcově velké dlani, když jste stáli u místa nehody, zamračené pondělní odpoledne, otcův pravidelný volný půlden jako ostatně všech místních obchodníků, v tu dobu je všude zavřeno.

Otec prostě nemohl pochopit, proč Rüegger tu zatáčku nevybral. Stále znovu krokoval brzdnou dráhu vozu a potřásal hlavou. Když jste se ostrým krokem vraceli, začal padat teplý déšť.

Zřejmě měl Rüeggera rád, ačkoli se ho nikdy výslovně nezastal, když o něm v konzumu drbali. Jakmile se na něj stočila řeč, přivřel oči, o poznání zvýšil hlas a neúprosně pobízel zákazníky: A další přání? – zatímco ty už ses venku plížil kolem černého kabrioletu a sbíral odvahu, aby ses otevřeným postranním oknem dotkl dřevěného volantu.

Batistu a Rüeggera počítal otec ke svým „stálým zákazníkům“. Patřili k jeho malé odbojové skupině uvnitř konzumu.

Překlad © Milan Tvrdík
na iliteratura.cz se souhlasem překladatele a nakl. Zahrada

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1645x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce