Mrożek, Sławomir
Demiurg, Trojúhelník

ukázka beletrie zahraniční

Časné ráno, kaštanová alej. Dnes v noci zase opadávalo listí. Za chvíli přijdou městští čističi a udělají tu pořádek. Prozatím tu pořádek není...

 

Sławomir Mrożek: Kohout, lišák a já
Uvedené povídky připravuje k vydání v roce 2008 nakl. FRA

Demiurg
Časné ráno, kaštanová alej. Dnes v noci zase opadávalo listí. Za chvíli přijdou městští čističi a udělají tu pořádek. Prozatím tu pořádek není.

Jdu, proti mně kráčí malá holčička. Béžové punčošky, školní brašna, brodí se tím listím naschvál, aby slyšela, jak šustí? Aby šla a šustila? Já jdu normálně a nešustím.

Ona jde sem, já jdu tam. Prochází kolem mne, já procházím kolem ní, oba procházíme kolem zahrádky, v zahrádce je kavárna. U stolku sedí nějaký pán, takový postarší, a kývá na nás.

Normálně bych si ho nevšiml a šel bych dál. Jenže malá holčička se zastavila, a tak jsem se zastavil i já. Zastavili jsme se společně, i když nezávisle na sobě.

„Posaďte se ke mně na chviličku!“ volá na nás ten pán. „Zvu vás oba.“

Normálně bych si nesedl. Nemám rád dotěrné lidi, většinou od vás něco chtějí, proč bych měl někomu něco zařizovat. Ale holčička vešla do zahrádky a sedla si k tomu pánovi. A tak jsem tam šel taky a taky jsem se posadil. Nemůžu ji přece nechat samotnou s nějakým neznámým chlapem.

Holčička seděla a pohupovala nohama, nedosáhla jimi totiž na zem. Já nervózně pohupoval tou nohou, kterou jsem měl přehozenou přes druhou nohu, a nerozhlížel jsem se. Už se dávno nerozhlížím, protože vím, co uvidím. Nebo se mi aspoň zdá, že to vím.

Mně objednal zmrzlinu a malé holčičce pivo.

„To bude asi omyl,“ protestoval jsem. „Mělo by to být obráceně.“

„Normálně by to byl omyl, jenže já neexperimentuju. Dovolte, abych se vám představil. Jsem režisér.“

„Pracujete v divadle.“

„Ne, pracuju mezi lidmi. Jsem něco jako demiurg, režíruju situace.“

Něco jako blázen, pomyslel jsem si, ale řekl jsem:

„Velice mě těší.“

Normálně bych vstal a šel pryč, ale už jsem se stal jeho hostem a navíc mi záleželo na té malé holčičce.

„Víte, co je to demiurg?“

„To je něco z řečtiny.“

„Tvůrčí duch. Podle stoupenců Platonovy školy – všechno tak, aby bylo co nejlíp. Podle gnostiků naopak, všechno tak, aby bylo co nejhůř.“

„A vy patříte k těm prvním, nebo k těm druhým?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

Malá holčička nemluvila, jen vytáhla z kapsy malého plyšového tygříka a položila ho na stůl vedle slánky.

„Já nejsem ani jeden, ani druhý. Mne zajímají jen experimenty.“

Tygřík byl trochu vypelichaný.

„Víte, co je to experiment?“

„To je něco, co je jiné, hlavně aby to nebylo normální.“

„Normativnost mě nezajímá. Beru dva prvky, které se obvykle nesetkávají, dávám je dohromady a sleduji, co z toho vzejde.“

Vůbec mě to nezajímalo. Byl bych radši mluvil s ní než s ním, ale i sedět vedle ní bylo příjemné. Automaticky jsem se zeptal:

„A proč?“

„To nepochopíte. Nejste demiurg.“

„To nejsem,“ souhlasil jsem, „není to můj obor.“

„Není to dáno každému. Jde o vyšší kategorii.“

„Pochopitelně,“ přitakal jsem. Malá holčička položila před tygříka drobeček z housky, ale tygřík nežral. Nezbývalo mi než se bavit s tím chlapem.

„Už to děláte dlouho?“ zeptal jsem se podbízivě.

„Odjakživa.“

„A jak jste k tomu přišel?“

„Já jsem k tomu nepřišel, já jsem se s tím narodil,“ odpověděl uraženě.

Nevěděl jsem, co na to říct. Kdyby se byla servírka vrátila s tím, co nám objednal, byla by mě aspoň na chvíli vysvobodila. Jenže čím déle nepřicházela, tím déle jsem mohl sedět vedle té malé holčičky.

„A narodil jste se sám?“ zeptal jsem se hloupě, jen abych něco řekl.

„Ano, osobně.“

„No jasně, vlastnoručně.“

Holčička se přestala zabývat tygříkem. Zřejmě něco spatřila v koruně stromu, protože se na ni pozorně zahleděla. Byl bych hrozně rád věděl, co tam vidí, ale nemohl jsem se tam podívat, protože zdvořilost vyžaduje, aby se člověk díval do očí tomu, s kým hovoří.

„Lidé se většinou chovají mechanicky, to znamená podle obvyklých zvyklostí a konvencí. Čímž skrývají pravdu o sobě.“

„To je fakt,“ povzdychl jsem si. "Co jen tam ta žába vidí? Veverku?"

„Já je osvobozuji od jejich konvencí a dovoluji jim tuto pravdu odhalit.“

„Asi veverku,“ řekl jsem automaticky.

„Prosím?“

„Ale nic, pardon, to mi jen tak ulítlo.“

„Vy mě neposloucháte.“

„Ale poslouchám, samozřejmě...“

Jestlipak veverky ještě v tuhle dobu běhají po stromech, než se uloží k zimnímu spánku? Spí vůbec v zimě? Škoda že jsem ve škole nebyl pilným žákem, když jsme se to probírali!“

„No konečně!“ zvolal a zamnul si ruce. „Hned se přesvědčíme.“

Otočil jsem se a spatřil servírku. Nesla kávu a láhev minerálky. Vodu postavila přede mne, kávu před malou holčičku.

„Co to děláte?“ vykřikl.

Vyměnila to, kávu postavila přede mne, vodu před malou holčičku a odešla.

„Ale ne, takhle to nemyslím! Já jsem přece objednal něco docela jiného! Řekl jsem vám jasně, že máte přinést pivo a zmrzlinu! Haló, slečno! Slečno!“

Servírka zmizela.

„Hrozná obsluha! Skandál! Promiňte, hned se vrátím, dám si zavolat šéfku.“

Vstal, někam se rozběhl a také zmizel. Nastalo trapné ticho.

„Máš ráda veverky?“ zeptal jsem se.

Malá holčička se na mě podívala. Potom sebrala ze stolu tygříka a strčila si ho do kapsy u zástěrky.Vstala a šla k vrátkům. Nehýbal jsem se. Jak bych chodcům vysvětloval, že nejsem pedofil? Pociťoval jsem stud i před ní.

Počkal jsem, až vyjde na ulici a projde kolem ohrádky, a teprve když zmizela, vyskočil jsem ze židle. Měl jsem hrozný strach, že se ten chlap vrátí dřív, než uteču, ale naštěstí se nevrátil. Tedy určitě se vrátil, ale to už jsem tam nebyl.

Když jsem se zase ocitl v aleji, už jsem ji nikde neviděl. Šel jsem po svých, šustil jsem nohama v listí.

 

Trojúhelník
„Rozejdeme se,“ řekl. „Už toho bylo dost. Jsme spolu odedávna, prožili jsme společně spoustu dobrodružství, ale trvá to už příliš dlouho a máme jeden druhého po krk. Nač bychom to skrývali? Už se na vás nemůžu koukat.“

„Pardon,“ ozval se Lišák. „To já už nemůžu koukat na tebe. Ani na něho,“ dodal a ukázal na Kohouta.

„A já ani na něho, ani na tebe,“ řekl Kohout.

„Řekl jsem přece, že je to vzájemné. Jedno nevylučuje druhé, druhé třetí a třetí ani druhé, ani první. Všichni už prostě máme téhleté společnosti dost.Nezbývá nám než se rozejít.“

„Dobře,“ souhlasil Lišák. „Ale kdo má odejít od koho?“

„Nojo,“ přitakal Kohout, „dobře, ale kdo odejde první?“

„Nikdo neodejde první. Rozejdeme se všichni současně.“

„To nejde,“ řekl Lišák.

„Proč?“

„Kdybychom se rozešli všichni současně, kdo by tady zůstal, aby mohl konstatovat, že už tu nejsme?“

„To je fakt. Někdo tady musí zůstat, aby to konstatoval,“ podporoval Lišáka Kohout.

„Tak tady zůstanu já.“

„Ba ne,“ protestoval Kohout.“Ty si tu zůstaneš jakoby nic, a já mám jít? To zrovna!“

„Taky by to nebylo spravedlivé vůči mně,“ ohradil se Lišák.

„No tak já půjdu, a vy tady zůstanete.“

Kohout se podíval na Lišáka a Lišák na Kohouta. „To mám zas čučet na tu liščí mordu?“

„A já na ten pitomý zobák?“

„Tak tu zůstaňme všichni.“

„Ano, to je jediné východisko,“ řekl Kohout po chvíli mlčení.

„Ano, to je jediná možnost,“ přiznal Lišák po chvíli přemýšlení.

„Kdo tedy půjde někam jinam?“ zeptal jsem se.

„Nedělej si starosti,“ řekl Lišák. „Zůstaneme sice všichni tady, ale zato nebudeme někde jinde.“

 Mrozek Mrožek

Překlad © Helena Stachová
uvedené povídky připravuje k vydání v roce 2008 nakl. FRA (Sławomir Mrożek: Kohout, lišák a já)
na iliteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakl. Fra

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2235x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce