Waltari, Mika
Bosá královna

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z připravovaného historického románu Miky Waltariho. Děj Bosé královny se odehrává v 16. století ve Švédsku, nedlouho po rozpadu Kalmarské unie, v době panování neblaze proslulého krále Erika XIV.
Mika Waltari: Bosá královna
Román připravuje k vydání v roce 2008 nakladatelství Hejkal 
 
Na hradě v Turku u otevřeného okna na nádvoří stojí vévoda Jan a hrdá Kateřina z rodu Jagellonců. Upřeně shlížejí do propasti ponurého nádvoří, kde se rozléhá každý zvuk, v popelavých tvářích se zračí zloba. Dělové koule pobořily hradby a rozbily střechy, ve vzduchu se dosud vlezle vznáší odporně čpavý puch prachu.Na nádvoří stojí popraviště, potažené červeným suknem. Krev se už lije skrz prkna na dlažbu a ve stružkách stéká do odvodních žlábků. Katovi pacholci vlečou na popraviště bledého muže, který křiví tvář, zmítá se a křičí. Bubny zavíří a hrdý, krásný obličej Kateřiny Jagellonské se protáhne opovržením. Zato Jan si rozechvělou tvář zakrývá předloktím.Kateřina krátce střelí lítostivým i láskyplným pohledem tvrdých, pronikavých očí po svém slabošském, mladém manželovi. Posílena hněvem, násilím roztáhne Janovi ruce a donutí ho podívat se dolů na nádvoří, do černající propasti právě v okamžiku, kdy se znovu zatne sekyra, na prkna se s žuchnutím skutálí hlava a u špalku se toporně zhroutí tělo. Právě skonal polský šlechtic, Kateřinin přítel a jezuitský přívrženec, ale Kateřině neukápne ani slzička. Bubny opět zmlknou.
 
Diváci se tísní v hloučcích na okraji nádvoří. Vidět jsou pouze vojáci a důstojníci, a také hradní služebnictvo, které se podrobilo, odpřísáhlo věrnost a bylo tak ušetřeno následného zúčtování. Sloužící zaraženě, mlčky upírají zrak k popravišti, někdo lhostejně žvýká chléb v širokých čelistech. Jöran Persson považoval za jistější, když ke sledování poprav na hradním nádvoří nebudou vpuštěni obyvatelé Turku, neboť se obává – nikoliv bezdůvodně – zbytečné vřavy. Později budou hlavy popravených nabodnuty na kopí a to samozřejmě bude k zastrašení lidu stačit.
 
„Dívej se, Jane, jen se dívej, aby tvoje zloba nikdy nevyhasla a ty abys nebyl slabý, až jednou nadejde tvůj den!“ šeptá Kateřina do ucha manželovi a podpírá jeho vrávorající tělo. „Jen se dívej, jak Finové umírají!“
 
Neboť polský stoupenec jezuitů byl téměř jediný, který se tváří v tvář nevyhnutelné smrti přestal ovládat a dal průchod nářku. Ostatní stoupali na popraviště klidným, pevným krokem, klekali před špalkem a odevzdávali svůj život do Božích rukou. Zmužile, k zemi přimknutým krokem stoupali na popravčí místo ti finští páni, do jejichž života a skrovných usedlostí vnesl vévoda Jan vzácný záblesk lesku. Zamilovali si jeho i jeho krásnou ženu Kateřinu s jasnýma ptačíma očima, stejně tak milovali i svou chudobnou zemi, a proto je spojil velkolepý sen vytvořit z Finska samostatné království, které by sahalo na obě strany Finského zálivu a jednou by s podporou Polska také ovládlo nekonečné, na zvěř bohaté břehy Bílého moře a Oněžského jezera.
 
Nyní pokládají nepoddajnou hlavu na kluzce zakrvavělý popravčí špalek, neochvějně věří v Boží milost a z jejich zasmušilých očí nedokáže nikdo vyčíst, o čem přemýšlejí, když před zamračeným zrakem lidského davu stoupají po vrzavých schůdkách na popraviště. Nejsou nijak bohatí, většina z nich má přes ramena jen modrý kabátec z hrubé vlněné látky a ruce mnohých jsou široké a silné, zakalené zručnou a tvrdou prací u pluhů a kovadlin. Nikdo z jejich tváří nepozná, o čem teď přemítají, když jeden po druhém, pevně jako skaliska jejich domoviny, stoupají po vrzajících schůdkách, zatímco ponurá propast nádvoří temní a daleké slunce klesá za vzrostlé duby na ostrově Ruissalo.
 
Jan v sametovém kabátci se stříbrnými knoflíky a drahým španělským krajkovým límcem sleduje s hněvem v popelavé tváři smrt svých věrných. Krom skonu svých poddaných vidí bezstarostný, krásný Jan i vůli, která je pevnější a plamennější než jeho. Až doposud byl děckem, bezstarostným a rozpustilým dítětem, závistivým a sobeckým, jež okouzlila třpytná koruna. Teď upřeně sleduje smrt a krev, která prýští z jeho snů, a bezstarostný Jan, jehož koně mají na hřbetu stříbrem vyšívané pokrývky, ten Jan, který nechává stříbrnými trubkami svolávat dvůr k lovu a lehkovážným radovánkám, možná teprve dnešním dnem dospěje v muže.
 
Dnes večer, kdy západ slunce pozlacuje krásu ostrova Ruissalo a vrhá zář na mohutné, rozstřílené hradby jeho hradu, doroste Jan v muže, neboť teprve teď poznává, co znamená královská koruna. Po boku mu stojí s hrdě vztyčenou hlavou Kateřina, záda napjatá jako ocelová struna, lesklé ptačí oči neuroní jedinou slzu, prsty se zarývají do hrubé kamenné hradby. Kateřina si už zřetelně uvědomuje to, co v Janově mysli teprve počíná nabývat skálopevné a zatrpklé obrysy – nevlastní bratři Jan a Erik se nevejdou společně do tohoto světa, není v něm prostor pro oba. Jan už byl připraven vzdát se svého dědického nároku a spokojit se Finskem, povýšit je na království a svou vlastní velikost budovat na skalnatém finském podloží. Erik to nepřipustil, proto nechť dnešním dnem vypukne boj o švédskou korunu, boj, v němž se bude platit životem. Prakticky smýšlející Kateřina si už v duchu znovu staví šachové figurky rozmetané po nezdařené hře, vyhodnocuje Janovy pozice a Erikovy úmysly, instinktivně tuší, že v Erikovi není dost mužnosti, aby bez slitování odstranil bratra, který měl stejného otce, jakkoli je takový čin politicky nezbytný. Ne, Erik k tomu nenalezne odvahu, a právě proto jím a jeho slabostí Kateřina už napřed opovrhuje.Naposled ťala sekyra, na potemnělém nádvoří se lidé začínají rozcházet, kat sbírá za vlasy hlavy, z nichž vytekla krev, a ukládá je do koše, jeho pacholci se hádají, jak si rozdělí oblečení popravených.
 
„Finská koruna se utopila v krvi,“ řekne Jan s očima stále hněvivě upřenýma na nádvoří.„Z té krve jednou vyvstane švédská královská koruna,“ pošeptá mu Kateřina významně kovovým hlasem a Jan sebou trhne, jako by v okamžiku nejhlubší nepřízně spatřil nadějný záblesk meče pomsty. Však také nyní potřebuje veškerou odvahu, neboť chodbou se blíží hrůzné řinčení želez, tažených po podlaze. Přichází Jöran Persson, jízlivě se ukloní krásné vévodkyni a oznámí, že dle obdržených příkazů má vévodu nechat spoutat do okovů a odvézt do Stockholmu.
 
Kateřině Jagellonské se nahrne krev do obličeje, upře na Perssona zrak a z toho pohledu i prohnaného a sebejistého Jörana zamrazí. Později se mu ten pohled ještě mnohokrát vybaví a navzdory cynické okoralosti mu pokaždé přeběhne mráz po zádech. Žalářník přivleče těžké okovy, rozpačitě a s omluvou v očích pohlédne na svého vévodu a začne mu železa upínat k nohám. Jan bezmocně otáčí hlavou na obě strany, má pocit, jako by mu už neseděla na ramenou tak pevně. Oporou mu však je Kateřinina nezlomná vůle, a tak až přijde čas, dokáže navzdory těžkým okovům nastoupit na loď s hlavou hrdě vztyčenou.
 
Vítr skučí ve stěžních, loď proplouvá kolem zalesněných ostrůvků i holých skalisek a směřuje na otevřené moře. Za zády zůstává Turku, za zády zůstává plochá, šedivá země, nad níž se v Kateřininých vzpomínkách navždy uchová podivná, pohádkově okouzlující zář. Zatímco se vzdalují břehy, ona si na chvíli dopřeje drobné rozjímání a přemýšlí o Finsku. Je to chudičká a ubohá zem plná nekonečných lesů a studených močálů, ale za letních nocí nad ní září bělost půlnočního slunce a kouzlo lásky. Jan své urozené manželce kdysi ukázal zrcadlící se lesní jezera i dlouhé, povlovné hřebeny, také medvěda, který seděl na okraji žďáru na pařezu jako pantáta a plácal tlapami, pohroužen do svých medvědích myšlenek. Od té doby si Kateřina tu zvláštní, drsnou zemi zamilovala, tak jako si severní zemi může zamilovat pouze dcera cizokrajných nížin. Učila se s Janem těžkému, podivnému jazyku a těšilo ji, když se v očích podezřívavých a paličatých obyvatel zablýskla málokdy vídaná radost, že panovník k nim promlouvá jejich vlastní řečí.
 
Kateřina ten národ považovala za tvrdý a chladný. Jeho kamenné srdce jako by vůči cizinci neznalo pochopení ani milá slova, ale teď na vlastní oči viděla, jak muži tohoto národa umírali ve jménu věrnosti, a jí se o takovém, přes všechnu ponurost nádherném obraze ani nesnilo. Oni ji milovali, to už teď, když sedí v hanbě a poražena na vysmolené lodní palubě, ví. Milovali její lesklé ptačí oči i úzký, snědý obličej a kvůli tomu zemřeli. Kateřinu naplňuje vroucí pýcha a poprvé od porážky dovolí slzám, ať se řinou na paměť finských mužů, zatímco plachty se nadouvají a loď spěchá po zpěněných vrcholcích vln do Stockholmu.

Překlad © Vladimír Piskoř
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2579x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce