Kaffka, Margit
Barvy a léta

studie beletrie zahraniční

Román maďarské prozaičky Margit Kaffky (1880 - 1918) je zjevením ve stojatých a různým balastem zkalených vodách provinční maďarské literatury.

Margit Kaffka: Barvy a léta. Přel. Magda Reinerová, SNKLHU, Praha 1958, 322 stran

„Co se míní skutečností? Zdálo by se, že to je cosi velmi těkavého, velmi nespolehlivého – hned to najdete na prašné cestě, hned ve zmačkaných novinách na dlažbě, hned zas v prosluněných narcisech. Ozáří skupinku v pokoji a ocejchuje nějaký nedbalý výrok. Přepadne vás, když se pod hvězdným nebem vracíte domů a učiní zmlklý svět skutečnějším než svět řeči – a pak je zas najednou v autobuse a v hluku Piccadily. Právě to zbývá z minuvšího času. Věřím, že úkolem spisovatele je najít ji, shromáždit ji a sdělit ji nám ostatním.“
(V. Woolfová, Vlastní pokoj, př. Martin Pokorný, One Woman Press, 2000)
 
 
 
Román maďarské prozaičky Margit Kaffky (1880 - 1918) je zjevením ve stojatých a různým balastem zkalených vodách provinční maďarské literatury. V době, kdy devatenáctému století odzvonila hrana, jsou tehdejší ‘intelektuální kruhy‘ až na několik osamocených výkřiků do tmy, vycházejících z okruhu časopisu Nyugat, téměř nepoznamenány děním za hranicemi uherského prostoru. Neobjevuje se příliš mnoho děl, které by splňovaly, dle mého názoru, jednu z nejzásadnějších funkcí literatury, a sice dokázaly by absorbovat byť jen minimální estetické kvality, o plezíru čtenáře z četby ani nemluvě.
 
V tento okamžik vznikají Barvy a léta (1912), román, který se s chirurgickou přesností zařízne tehdejším Uhrám přímo do kůže, načež se mu podaří takřka nevídané, a sice postupně se propracovávat hlouběji, místy až na holou kost. V tomto textu ale ponechme tyto kontury románu stranou. Tentokrát se raději zaměřme, v duchu citace z V. Woolfové, na problematiku onoho „minuvšího času“, subjektivně vnímaného hlavní hrdinkou, pokusme se Barvy a léta vnímat a interpretovat jako oslavu metamorfóz a zbytků tohoto času a událostí, které přináší a které ulpívají na všem, co je v dosahu, a samozřejmě nejvíce na nás samých. Těch okamžiků, které měrou nemalou formují naše životy, ať už jsou zapouzdřeny v tichu nedělního odpoledne, zapadají do škvír v chodnících, ztrácejí se v „prosluněných narcisech“ nebo je pouze tušíme v trhlinách spánku a také ve všemožných lidských hrách, náhodách či osudu.
 
Margit Kaffka ve své nejlepší práci (spisovatelce by slušelo označení „autorka jednoho románu“) mistrně rozehrává jak spektákl pro mnoho pozorovatelů na téma spletenec lidských vztahů a osudů, ve kterém hrají svou roli velké dějiny, tak komorní drama o ženách, osamocení, věčných odchodech, plynutí nekonečného stesku, hře na osud a metamorfózách žitého, stejně jako o rozkvetlých večerních toaletách, bezbřehé zábavě, parfémech, šampaňském a dobošském dortu. Tyto roviny spolu ostatně velice souvisí, což si vzápětí ukážeme. Téměř všechny scény, kterými román ubíhá, lze nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu. Můžeme buď vypíchnout jednotlivé, byť sebedrobnější motivy a definovat, čím jsou směrodatné pro jeho výstavbu, nebo jít po strukturách, tzn. román rozřezat podle námi vymezených kritérií na co možná nejjasněji oddělitelné části. Další možností je nahlížet ho spirálovitě, tj. směrem zvnějšku dovnitř, jako bychom loupali pomeranč. Nutno také zmínit, že směr narace se často ubírá podle zákonů filmové logiky. Interpretace Barev a let by celá ostatně mohla probíhat v rytmu pohybu okének filmového pásu nebo grafického románu (tomuto jsou zas v určitých případech podobná pásma monologů hlavní hrdinky se sebou samou) celá. Tento způsob je také velmi příhodný k tomu, abychom si dokázali definovat, jakými prostředky byl takovýto fikční svět vybudován, případně kde a jestli má nějaké trhliny.
 
Namísto podrobného a obšírného dovysvětlování různých dějových souvislostí, které ostatně pro pochopení a interpretaci novely nejsou hlavní, neboť Barvy a léta nepatří k dílům, u kterých je přesná znalost narativního rámce tím nejpodstatnějším pro jeho správné uchopení, pokusme se ve stručnosti charakterizovat osobnost hlavní hrdinky a je-li to nezbytné, zmiňme některé stěžejní události formující její život.
 
 „A není vyloučeno, že to, co dnes považuji za svůj životní příběh, je jen obraz ztvárněný mými dnešními úvahami. Ale tím spíše je můj vlastní, a nedovedu si představit zajímavější, milejší a pestřejší hru. “ (s. 40)
 
Celý text výborně funguje jako „román-vzpomínka“, událostí jsou nahlíženy očima hlavní postavy Magdy Pórtelky, očima člověka, který dokáže dění a jednotlivé situace, minimálně s odstupem let, naprosto přesně analyzovat a skvěle glosovat, do jisté míry si připustit i své chyby, jež zapříčinily problémy, krystalizující po smrti prvního manžela. Zároveň ale tato žena není a nebyla schopna převzít otěže svého života do vlastních rukou. Hlavní hrdinka je takženou dvou tváří, přesněji řečeno člověk, který proto, aby přežil užívá a využívá stále nových a nových masek, které ho vtahují do hry. Takto zde vedle sebe existují dva typy žen. Jedna chce být hýčkanou, obletovanou, do jisté míry velmi maloměšťáckou paničkou, pro jejíž život je stěžejní dům s co možná nejkomfortnějším zařízením, šatník od Gáche a zámožný, vysoce postavený manžel. Této ženě také záleží na mínění ostatních, chce žít, „jak se žít má“ a dokáže se přesně přizpůsobit tehdejšímu společenským požadavkům.
 
„V těch chvílích jsem byla opravdu ve svém živlu; mezi tolika lidmi, všem na očích, jsem jednala a hrála svou roli, zářila, obklopena úctou a závistí.“ (s.155)
 
Vedle této je zde ale i jiná, bezmocně tápající osoba, která chce svůj život změnit, představa stereotypního manželství, spočívajícího ve službě manželovi a v plození dětí, je pro ni neúnosná a nepohodlná, ale absolutně není schopná svou situaci jakkoliv přestavět. Už na počátku románu, ve chvíli, kdy se s radostným a vzrušeným očekáváním vrhá do kolotoče bálů a zábav, ve jménu premisy „krása smí všechno“, resp. do honby za tím, najít ‚vhodného‘ muže, je její osud zpečetěn. Žádnou z myšlenek na vzpouru, jejímž výsledkem by byl nový život, nemůže tedy zákonitě uvést ve skutečnost. Toto by bylo samozřejmě velice obtížné, ať už z důvodu rozpolcenosti této ženy, neustálou oscilací mezi touhou žít svobodně a nezávisle na druhé osobě (muži) a zároveň nutkavé potřebě komfortu, bezstarostného zabezpečení a klidu v neproniknutelné skořápce umělého a iluzorního světa, tj. manželského obydlí. Další z příčin této patové situace je v nerozbitnosti okolí, pro které je nepřípustné měnit zaběhnuté stereotypy, pro které je stále ještě nemožné chápat ženu jako bytost, která má nárok žít si podle své vlastní vůle. Magda Pórtelky je ve výsledku osobou, která chce všechno, ale nakonec získává jen velmi málo. Její život se po sebevraždě prvního manžela mění v beztvarou masu těžkostí, které se na ni valí ze všech stran, tráví své dny bezúčelně a bezradně u rozvětveného příbuzenstva, neschopná čehokoliv, potažmo se vrhá do dalšího sňatku, aby „podepřela svůj život, spějící k úpadku.“ Je prototypem ženy, se kterou by se mohly jednak ztotožnit miliony jiných žen, postižených ve své době stejným údělem, ale zároveň je to osobnost vyjímečná, neproniknutelná a schizofrenní, s čímž také naráží u svého okolí:
„ Celá moje bytost byla živější, pohyblivější, složitější . . . ďábelské tmavé vlasy se mi vlnily kolem hlavy a věděla jsem, že s očima dokáži vše,co chci.“ (s. 60)
 
„Potřebovala jsem pro zdraví své duše, aby mě někdo zbožňoval, oslavoval, abych měla ve společnosti svou roli. Potřebovala jsem to jako sůl; žila jsem doopravdy jen tehdy, když se mi toho dostávalo . . .“ (s.217)
 
Magda Portélky je odhodlaná i zbabělá, povrchní a duchaplná, akurátní, promýšlející věci do důsledků i nediplomatická a lehkomyslná, osamělá i obletovaná, vzpurná a zároveň submisivní, chytrá, charismatická, marnivá, krásná a milovaná (krása a láska jsou v románu často ztotožňovány). Žena s těmito atributy zákonitě nemohla svou dobou procházet bez povšimnutí, nutně se musela ve spoustě ohledů vydělovat ze svého okolí, vytvářet dojem jisté neproniknutelnosti, potažmo tajemnosti. Ne nadarmo je Magda Pórtelky tak často svými blízkými oslovovována a nazývána „čarodějkou“, čarodějnicí“, „cikánkou“, v románu několikrát přímo sehrává cikánskou roli, případně hádá někomu z ruky.
 
„No, teď budeme na tebe dávat pozor, na tebe a na tvé zdraví, čarodějko!“(s.124)
 
V návaznosti na výše řečené ještě musíme krátce zmínit onen spirálovitý, nebo chceme-li, vertikální způsob cesty textem, během níž by s větší či menší precizností bylo možné oddělovat jeho jednotlivé vrstvy. Přesněji, odlupovat je jako pomerančovou kůru, či takto román stahovat z kůže, systematicky se propracovávat z vnějšku až do absolutního středu. Středem, jádrem a hlavní osou, kolem které se tyto vrstvy nabalují, by pak byla osoba hlavní hrdinky. Počet těchto vrstev není samozřejmě přesně stanovitelný, v prvé řadě záleží na tom, jakého stupně oddělitelnosti (tzn. jasnosti předělů) chceme dosáhnout, dále na tom, jaká kritéria si v tomto procesu zvolíme (půjdeme-li po specifické lexikální, či motivické cestě, nebo raději budeme stahovat „dějové slupky“) Ve chvíli, kdy si jako hlavní kritérium stanovíme maximalní oddělitelnost dějových vrstev, lze na jádro nabalit tři hlavní pláště (ovšem i tak je pro ně samozřejmě charakteristický určitý rejstřík motivů, specifické výrazové prostředky. . .):
 
1)      dětství a mládí hlavní hrdinky; tato fáze je připodobněná k letu, je to barevný a jásavý svět tance a zábavy, roztodivných, ale víceméně jasnými pravidly se vyznačujících her
 
2)      šok ze života v prvním manželství; kontury se zaostřují, barevné spektrum se radikálně mění, hra života se přiostřuje, stává nečitelnější
 
3)      život po sebevraždě prvního manžela; tento způsob existence se stává pouze stínohrou, odrazem dříve žitého, dochází k opětnému rozostření tvarů, jejichž obrysy můžeme často pouze tušit přes smuteční závoj mladé vdovy
 
Při druhém způsobu rozboru struktury románu Barvy a léta pro mne bude stěžejní rozčlenění obrazů na ty, ve kterých převažují prvky dynamické a ty, které těží z upřednostnění prvků statických. Jelikož je dle mého názoru pro rozbor struktur románu především podstatný jeho potenciál (motivy, lexikum) , který ho řadí k dílům impresionistickým, v konkrétní rovině je pro mne zajímavé a pro výstavbu narace neopomenutelné hlavně využití smyslových prvků a motivů, tzn. barev a vůní a jejich závislosti na prostoru a čase.
 
Možnosti takového rozboru jsou samozřejmě limitující, tento rozbor nám může posloužit pouze jako vodítko, budeme-li se probírat kostrou románu, a prozatím zapomeneme na veškerou jeho tkáň, maso a svaly, které jsou ovšem velmi podstatné pro jeho samotný a svébytný život. Touto tkání by se mohly rozumět veškeré zajímavé motivy (např. čas a jeho ubíhání v závislosti na probíhajícímu ději, obrazy z dětství a minulosti, zvuky a jejich využití, hybatelé děje, motiv hry, nahodilosti, osudu aj.), které se mi zdají být natolik výrazné, nebo se v textu vyznačují tak silnou anaforičností, že je považuji za důležité jak pro celý narativní rámec, tak pro budování a rozvíjení atmosféry románu. Rámcový je tento druh rozboru rovněž proto, že obrazy procházejí neustálou modifikací v závislosti na postupu dějové linie, střídání nálad, na životních zvratech hlavní hrdinky, v neposlední řadě pak obměnách motivických trsů, jako jsou například změny povětrnostních podmínek či střídání ročních období. Toto vše způsobuje jistou neuchopitelnost a prchavost, atmosféra je pak tříštivá, díky této efemérnosti ji lze přirovnat ke skládačce nebo dominovým kostkám, zprvu pracně rozestavěným do přesně určených pozic, následně v jediném okamžiku poslaným k zemi. Proces permanentní změny, kdy se vše neustále přetváří a modifikuje, obrazy se přelévají jeden přes druhý a z prostoru, ve kterém se vnímatel pohybuje, se náhle stává prostor jiný, často diametrálně odlišný, je rovněž jeden z nejsignifikantnějších rysů tohoto díla. Zároveň jsou tyto dynamizující prvky mistrovským kouskem autorčina způsobu výpovědi, jsou to momenty, kterými  se tento román vyčleňuje z místních a časových podmínek svého vzniku, momenty, které ho vytlačují nad průměr.
 
Vyjdeme-li tedy z dynamiky a statiky, celý děj si můžeme rozparcelovat do dvou linií, respektive rovin, kdy lineárně první připravuje půdu pro druhou, nebo se tyto střídají. Těm potom přiřadíme charakteristické motivy a děj a z toho vyplývající uspořádání prostoru.
 
A/
Jednotlivé obrazy fungují jako dobře seřízený celek díky svému vzájemnému prolínání, jehož mechanismy jsou takřka nepostižitelné, respektive nedokážeme přesně říci, jakým způsobem jeden obraz ústí do druhého (často svou atmosférou a rozvržením motivů přímo opačného), a toto je také jedna z příčin, proč výsledný dojem působí tak moderně a přitažlivě. Z těchto důvodů je atmosféra z velké části tak neuchopitelná, a přece jasně definovatelná zároveň. Takřka cítíme dekadentní prostředí vrcholícího bálu (dekadentní ve smyslu vzrušená, vroucí nálada se spoustou šampaňského, čisté koketerie, krásných šatů, cikánskou kapelou s charismatickým houslistou . . . ), i mrazivé zimní ráno a dvoumetrovou závěj sněhu na zápraží, která pohřbívá dojmy a smutky hlavní hrdinky z prvních okamžiků manželství. V těchto chvílích je všechno naprosto podřízeno oné atmosféře, jejímu budování, potažmo rozbíjení těchto scén na neméně přitažlivé fragmenty. V okamžiku, kdy se zpívají ‚písničky nevinnosti‘ (které ovšem končí honem na mladou Magdu), symbolizované obdobím plesů a večírků, v textu ani ve fikčním světě samém neexistuje zdánlivě nic než tanec a radost ze Hry. Spád narace k němu ostatně můžeme dost dobře přirovnat. Barvy jsou teplé a výrazné, ve spektru dominuje zlatá, růžová, děj se odehrává z devadesáti procent večer nebo v noci, tedy za umělého osvětlení, které prostor do určité míry zkresluje a činí ho nepřehledným, chaotickým, rostříštěným a o to víc zase prchavým a fragmentárním. Díváme se jakoby přes závoj před nás právě rozstříknutého parfému, pohled je nakloněný a nestabilní, jeho úhel se často mění a výsledkem je naprostá dynamičnost a průchodnost obrazů dovedená až do krajnosti, jejímž ekvivalentem v ději je právě tanec, bál, hra na Femme Fatale, které má ovšem trvání jediné a právě této noci, neboť již tušíme, co přijde ráno (uvědomíme-li si tento fakt, opět si takto navodíme dojem útržkovitosti, proměny, nestability, přecházející v závrať). Přes den je pak přítmí a zešeřelá atmosféra uměle evokována věčně zataženými závěsy, kdy hlavní hrdinka se svou matkou v peřinách prodřímají celé dny, aby byly připraveny na další ples, šaty a líčidla, vějíře, laskominy a hry. Vršení těchto propriet ve strhujícím rytmu, které se kupí jedna přes druhou a přerůstá až do jakési „food and clothes“ pornografie, je další dynamizující prvek, který vnáší do už tak zrychleného děje (než se nadějeme, barvy končí, zůstávají čistá a statická léta) další a další impulzy, svět se točí, všechny barvy, důmyslné hry a stupeň zábavy dosahují absolutního vrcholu. Tím, že si Kaffka hraje právě s těmito detaily a díky jejich striktní dořečenosti můžeme pod vrstvou líčidel a za horami nádherných šatů, úsměvů, vějířů, šperků, kožešin, rukávníků a dalších ‚nezbytností‘ tušit i něco víc. Protože co zbývá hlavní hrdince? Vdát se. Výhodně se vdát. Tak ať ta zábava aspoň za něco stojí, říkáme si spolu s mladou Magdou, která na pravidla této hry přistupuje zprvu s nadšením šestnáctiletého děvčátka, opojeného vůní prvního drahého parfému, posléze s racionalismem znuděné slečinky. Barvy a léta v této fázi poskytují přitažlivé obrázky ze života mladé ženy, která je sice vtahována blízkými osobami, prostředím a společenským nastavením do určité pozice, které se není schopná ubránit, ale ačkoliv toto prostředí nevzešlo z ničeho,  v těchto okamžicích jsou tzv. velké dějiny ponechány zcela stranou, neexistuje nic než sama hlavní hrdinka. Tyto postupy činí z románu věc nadčasovou, které nelze upřít pro nás dodnes zajímavý estetický potenciál. V poslední době tento způsob práce úspěšně využila třeba Sofie Coppolová ve svém filmu Marie Antoinetta.
 
Pro úplnost je ještě třeba připojit zmínku o šatech, doplňcích a předmětech bezprostředně ženu obklopujících. Tyto je třeba zároveň chápat, jako ve  své době de facto jediný možný prostředek, který určoval identitu tehdejší ženy, jediný způsob, jakým ji bylo možné definovat, nebo byť jen symbolicky vymezit vůči jejímu okolí. Slovo „vymezit“ je zde myšleno ve smyslu „jakkoli vůbec pojmenovat“, kdy platí, že v okamžiku, kdy je žena bezprostředně s těmito předměty svázána, kdy je doslova zašněrována svou garderobou a v rámci tradic přesně vybavena souborem nutných doplňků, pak je vše v pořádku a ona správně zastává svou roli ve společnosti. V okamžiku, kdy by byl nějakým způsobem tento řád porušen, stávala by se tímto společensky nevhodnou, její způsob existence by byl pro tehdy nastavené stereotypy nepřijatelný a nerespektovatelný.
 
B/
Pojďme si nyní ukázat, jak funguje druhá, specifickými formálními prostředky ustavená, statická rovina, kterou text vnímateli nabízí v okamžiku, kdy bál končí, přesněji, když se určitá pravidla, jimiž se hra doposud řídila, sama ruší nebo uměle přiostřují tím, že se tato v reálném, „žitém“ životě přestávají dodržovat (každá hra v obecném slova smyslu funguje na základě (ne)dodržování určitého souboru pravidel, což z ní činí věc zábavnou, ale zároveň riskantní). Motiv hry je v této části textu uplatněn ještě silněji než v předchozím úseku, který byl sice hravý a dovádivý (soutěživý), nicméně měl ještě o krůček blíže k divadelnímu představení, ve kterém se sice již o určitý typ hry jedná, ale tato hra právě podléhá více než jasně stanovenému systému pravidel. Jednotlivé repliky a scény se teprve jaksi ustavovaly, postavy byly uváděny na scénu, některé události bylo možné zatím pouze tušit za oponou. V další úrovni, o které budeme nyní mluvit, už kus nabývá na vážnosti, stává se hrou v obecnějším slova smyslu, místy nevypočitatelnou, zrádnou, potažmo i nebezpečnou. Barevná mlhavost, rozdováděnost a neurčitost mládí zaostřuje své kontury až do krystalické průzračnosti, obrazy se vyznačují precizní čistotou a ostrostí, která dosahuje svého vrcholu už v první scéně tohoto typu, kde jsou tyto postupy využity. Hlavní hrdinka jako by se probudila z dlouhého spánku po protančené noci s prstenem na ruce, kterým ale rozhodně není zářivý briliant démonického houslisty, ale je to prsten snubní. Najednou a v jediném momentu prozření si se vší vážností, kterou tato situace přináší, uvědomuje, že věci jsou nenávratně změněny. Stromy za oknem jejího nového manželského domova svál sníh, a na zbytcích zlatavého listí, které zbylo z léta, začíná karneval, během kterého má každý přidělenou svou masku, role jsou striktně rozděleny, ale zároveň si nikdo nemůže být ničím jist. Každá z těchto masek totiž jednak určité věci zakrývá, jednak ale i něco odhaluje. Na tomto principu maskování a následného demaskováni ostatně spousta scén novely Barvy a léta začíná i končí, ať už se jedná o samotnou hlavní hrdinku Magdu, jejíž postava ožívá a stává se plastickou právě svými maskami, svými tvářemi, které jsou různé a je jich bezpočet, nebo o lidskou drobnokresbu, kterou Kaffka v případě potřeby dovádí k dokonalosti (postava Magdiny matky a babičky). Tato binarita skrytého a zjevného je potom dalším prvkem, který do textu vhání nepostižitelnost a navozuje dojem jeho neproniknutelnosti. V případě, že scény před změnou spektra motivů a barev (tzn. když se jednalo o dynamickou a dynamizující rovinu textu) byly charakterizovány přirovnáním k filmovému médiu, převaha statických, ostrých a jasně ohraničených prvků a změněný úhel pohledu je srovnatelný s hledáčkem fotografického přístroje, kdy jsou předměty a místa dle záměru a libovůle autorky přibližovány, respektive zaostřovány a následně zase oddalovány. Vždy nám ale s touto fotografickou přesností uříznou přesně vymezený úsek děje (jako když cvakne spoušť), kterým se máme právě teď zabývat, předměty, u kterých je žádoucí, aby se na ně upřela pozornost vnímatele, jsou často nahlíženy z bezprostřední blízkosti, nezřídka jsou nám předkládány přímo jejich nejpodrobnější struktury. Do dokonalosti je tento postup uveden ve scénách, kdy hlavní hrdinka procitá ze spánku po prohýřené noci a jíž v první větě je zřejmé, že se nejedná pouze o pouhou ranní kocovinu, ale na scénu vstupuje život sám. Předměty jsou krystalicky jasné a čisté, bílá barva mléka dokonale zapadá do běloby sněhových závějí v ulicích, krajina je tichá a neproniknutelná, stejně jako smutek mladé Magdy. Jediné teplo v dosahu je generováno ohněm z kuchyně manželského domu. Události od této chvíle spíš leží než běží. Ač z bezprostřední blízkosti a s maximálním zaostřením, dění stejně nevykazuje známky jakékoli aktivity, jediným rychlejším pohybem se v této fázi stává zablýsknutí se prstenu na ruce manžela hlavní hrdinky, odrážející kovové, ostré (tj. řezavé) světlo. Barevná rozostřenost a neurčitost mládí se vytratila, zbývají pouze ona ubíhající léta.  
 
C/
„(...) – bože můj, kam se podějí ty zbytky starých šatů, slasti a strasti našeho starého já, kam se vytratí všechny ty staré všední dny, stopy bezvýznamných chvil! Jak krásné by bylo nalézat to vše znovu: pestré minuty našeho mládí, melodie našich slov, zašlou barvu našich šatů, vlasů, zapadlé paprsky slunce, jež nás tehdy ozařovaly svým kmitavým leskem! A všechny ty zapomenuté nebo nikdy nepoznané příčiny toho, co se s námi dělo, spočívající bezpečně v šedé hloubi ztracených zámotků dní, v tajemných záhybech naší duše.
(…) – a když vše kolem nás vybledne a krajina zbledne, jsou pro nás skutečně ztraceny jen ty dny, které nám z paměti vypadly…“ (s. 57)
 
Mezi dvěmi extrémními rovinami vnímání, které jsme načrtli výše, kdy se na straně jedné text vyznačuje bohatou dynamikou a pohyblivostí, na straně druhé se obrazy zpomalují a stávají statickými, až tato statičnost ústí do absolutní strnulosti obrazu a běh událostí se takřka zastavuje, samozřejmě existuje spousta mezistupňů a přechodových fází. Právě to je ona tkáň a pulzující svalstvo, onen spojující materiál, obalující základní kostru románu masem a činící tak z textu plnohodnotný živoucí organismus. Tyto fáze jsou rovněž charakteristické určitým repertoárem užitých prostředků a plní tak jistou parentetickou funkci, která je velmi podstatná pro hladké plynutí narace. Tyto vsuvky jsou budovány specifickými formálními a významovými prostředky. Jsou to například různé zvuky, které napomáhají jednak překlenout ona přechodová místa, jednak se aktivně podílejí na budování atmosféry ať už dynamické, nebo statické roviny textu. Během jeho recepce je tedy zajímavé povšimnout si, jakými zvukovými prostředky je ta která situace doprovázena. Je dobré rozlišovat, kdy hudba a vřava na bále dostupuje svého vrcholu, nebo naopak ve kterém okamžiku ji slyšíme pouze z povzdálí a pozornost je tedy upírána na něco jiného. Dále je zajímavé povšimnout si jakým směrem se vyvíjí komunikace hlavní hrdinky s okolím. Ta se v prvotních fázích vrhá se smíchem a hlučnou nedočkavostí dítěte do hry. Dítěte, které přijímá beze zbytku vše, co mu je předkládáno. Posléze je stále více semílána děním, až se z této přehnané komunikativnosti a ukřičenosti stává opačný extrém. A nakonec ji máme možnost sledovat uvězněnou pouze v tichu svých vnitřních monologů. Přítomnost všech nevyřčených pocitů a myšlenek, kroužících kolem její hlavy, je takřka fyzická.
 
Jiným podstatným hybatelem a usměrňovačem děje je plynutí času a časovost jako taková. Nejlépe si její smysl pro výstavbu celkové struktury narace ukážeme na obrazech z dětství hlavní hrdinky. Takové scény se jednak hojně vyskytují v úvodu románu, kdy je iluzorní a zasněný svět generován zásadně dětskýma očima, jednak i v jeho dalším vývoji, kdy bychom vzpomínky na to, co zbylo z dětství, interpretovali jako volání po jakés takés stabilitě a touze po jistotách, kterých se v dospělosti pochopitelně nedostává nikomu. Pro výsledný efekt a působivost těchto scén je rovněž podstatný úhel pohledu, kdy jsou objekty nahlíženy jakoby zdola či z extrémní blízkosti (podobně jako v případě převahy statických prvků), nebo je kladen důraz na předměty zdánlivě bezvýznamné, kterým je ale právě oním dětským viděním skutečnosti přiřazován speciální význam. Tento stav věcí je nejlépe rozpoznatelný ve scénách, kdy je popisován starý dětský pokoj přeplněný vyřazeným masivním nábytkem, babiččinými věcmi a roztodivnými tajemnými předměty s neznámou funkcí:
 
„(…); nízké stavení s tlustými zdmi, okna s nasupenými římsami a těžké, zčernalé smrkové trámy na stropu alkovny (…) Jak jasně mám stále ještě v paměti náš pokoj! Z horního stavení do ulice sem zanesli každý vyřazený kus nábytku – stála tu babiččina zasklená vitrina (…) Visely tu vybledlé pastely, krinoliny v pozlacených rámech a chatrné záclonky z rudého brokátu, pocházející z nějakého venkovského hostinského pokoje zašlých dob. Spali jsme ve velkých postelích se zaoblenými čely, v nichž někdy ťukal červotoč; a byly tu propadlé skříně s potlučeným mosazným kováním a břichatými zásuvkami a neohrabaný dubový stůl se zkříženými nohami, s kterým jsme nemohli ani pohnout. Byl pokládán za nejstarší kus v rodině.“ (s.46)
  
Už při letmém pohledu na lexikum, obsažené ve zvolené ukázce, nám je zřejmé, proč byla vybrána. Přívlastkové konstrukce typu nasupené římsy, zčernalé trámy, vybledlé pastely, pozlacené rámy, rudý brokát, propadlé skříně, či břichaté zásuvky, jimž vévodí stůl, kterým nelze pohnout, dokonale budují dojem přeplněného přibytku shromažďujícího a zachytávajícího všechno, co se prosmýkne skulinami času. Takřka se těchto předmětů dotýkáme, vlastníma rukama stíráme prach ze skříni. Takto je zároveň ve zcela statickém obrazu zabudován potenciál neuvěřitelně dynamický, neboť současný stav předmětů asociuje procesuálnost (trámy zčernaly, pastely vybledly, kováni se otlouklo). Barevnost či vybledlost, mohutnost, vypouklost a rozpínavost kontur a tvarů do prostoru a jistá opulentnost a starodávná okázalost budují tedy naprosto specifický mikrosvět, který se tak stává plastickým relikviářem vzpomínek, schránkou s poklady, nebo norou sloužící pro návrat do starých časů, možností nahlédnout, jaké je to za zrcadlem. Čas je zde jaksi více hmatatelnější a rozpínavý, jeho plynutí se zpomaluje a relativizuje, v jediném okamžiku, se toho může stát spoustu, doslova je zde ukazatelem toho, „jak rozlehlé dovedou být zahrady dětství a co se do nich všechno vejde.“. Další obrazy tohoto typu představují momentky z pobytů na venkově za časů relativně bezstarostného dospívání. Zde je nejexplicitnějším symbolem a připomínkou onoho neustálého míjení a ulpívání starý kulečníkový stůl, na kterém celé generace zanechávaly rozličné nápisy, vzkazy a vyznání. Extrémní polohy je dosaženo ve scéně, kdy umírá babička hlavní hrdinky. Tato osoba také představuje poslední pojítko se starými dobrými časy, tzn. je rovněž prvkem, který vhání do hry kýženou stabilitu. Od tohoto okamžiku už jsou všechna průchozí dvířka do krajiny dětství zavřena a klíče od nich ztraceny:
 
„(…), a já jsem zasněnýma očima znovu hleděla na starý těžký stůl se zkříženými nohami, na skříň s bachratými zásuvkami, vitrinu plnou kotiliónů z pradávných plesů. Zapadlá léta mého dětství! Dělil mě od nich celý svět. – Ležela tam už velmi bledá, krásná pevná hlava s tisíci pergamenových vrásek byla zvrácena do podušek, kolem nosu a na bradě už s nafialovělými stíny blížící se smrti.“ (s.201)
 
Závěrem je třeba ještě pro úplnost zmínit, jaké další role mohou v textu sehrávat ony již několikrát vzpomínané motivy hry, jevištní scény, či různých bitev a bojů). Jelikož tyto mají velice silný asociační potenciál, lze na ně s úspěchem navázat široké spektrum motivů nových, vybízejících k zamyšlení, jakou roli v tehdejším dobovém kontextu a prostředí měly, a jak se člověka dotýkaly pojmy typu náhoda, osud, klam. Dále jak je tento bohatý rejstřík využíván, jaký vliv má na formální rovinu textu a jak souvisí s tím, co bylo řečeno předtím. Jak už jsme řekli, život a svět v poměru k ubíhajícími času je v románu Barvy a léta často charakterizován atributy vztahujícími se k divadlu, hře, tanci, cirkusovému představení. Toto vše funguje v přímém souladu s dalším lexikem, kdy osoby své role zásadně „hrají“, potažmo jsou „uváděny na scénu“, „vtahovány do hry“, „zastávají své role“. Za povšimnutí stojí, že osud, náhoda, kouzlo a klam zde vystupují v takřka magickorealistickém vztahu k vnějšímu prostředí, kdy je (narozdíl od pravého magického realismu) absence explicitních čar sice zřejmá, ale neustálý výskyt motivů cikánů (symbolika cest a návratů), různých typů věštění (hádání z ruky, karty), zdárně evokuje představu, že v tomto světě je možné takřka vše. Tomu napomáhá i dobové prostředí, neboť děj se odehrává v období převratných změn, kdy člověk mohl v jednom okamžiku hodně získat, ale zároveň i o hodně přijít. V tento okamžik na scénu vejde karetní hra  se svou tajemnou, ambivalentní povahou, kdy karty fungují na straně jedné jako prostředek hazardní hry, pro kterou je ale rozhodující prvek nahodilosti, na straně druhé jsou i způsobem, jakým se dozvědět věci příští. V obou případech je tak jak tak nakonec vyjevována budoucnost, či osud člověka. Karty tedy ve své době mohly představovat určitou náhražku např. náboženských jistot, nebo způsob, jak reagovat na jiné zásadní otázky (politika, role člověka ve společnosti), stávají se určitým kulturním faktem.1) Jedná se tedy o jakési přenesení odpovědnosti jinam, navození iluze, že vše je dílem náhody, nepředvídatelnosti, že vše závisí na náklonnosti Fortuny. Ne nadarmo se spousta scén románu Barvy a léta odehrává za pochodu do kasina. Postavy jsou pak nejčastěji zaměstnány ve službách advokacie (toto povolání navozuje dojem určité síly nebo moci), advokáti často řeší a vyrovnávají různé majetkové záležitosti, potažmo se podílejí na všelijakých finančních spekulacích, jsou také na vrcholu společenského žebříčku. V takovém prostředí tedy člověk nutně svým způsobem ztrácí půdu pod nohama a přidá-li se ještě specifikum melancholické a zádumčivé maďarské duše, která už ze své podstaty nemůže nic jiného než balancovat mezi dvěma krajními polohami, tj. oddáním se bezbřehé hře, či propady do absolutní nudy, vychází nám člověk, který není a nemůže být plnohodnotným pánem svého osudu a bytí, je nutně drcen různými okolnostmi a ovlivňován děním, které je často zcela mimo jeho režii.
 
Stejně tak hlavní hrdinka románu Barvy a léta celý svůj život tápe mezi tím, co má, a tím, co by mít mohla, ať už se jedná o muže, šaty, či společenské postavení. Nikdy jako by nebyla přímou účastnicí ve své hře, vždy je její život z velké části ovlivňován okolnostmi. A ať už tyto okolnosti nazýváme náhodou, osudem či smůlou, jisté je, že s takřka mechanickou přesností jsou dohrávány ‚scény z Magdina života‘ ad absurdum a zcela ve shodě s jejím vlastním výrokem „Divný cirkus je tento svět.“(s.255), který možná nejlépe vystihuje ono konečné uvědomění si, že ve hře, ve které by měla hrát roli hlavní, je nakonec vždy pouze statickou figurou.  
     
 
 
Zrekapitulujme si výše řečené a představme si následující schéma:
 
A)
 
Děj:       
 
bezstarostné plynutí mládí, tanec a ples, honba za vdavkami, obrázky z dětství, léta na venkově, dětská hra jako předstupeň her jiných, sen, plynutí vzpomínky
 
Motivy: 
 
- prostor a barvy
 bál, tanec, krajky, kožešiny a šály, vějíře, zrcadla, šaty, šperky, krásné věci, doplňky
 určující identitu tehdejší ženy, útulné pokoje, spánek v peřinách, umělé světlo,
  přítmí, noc, exotické ovoce, růžová, zlatá, teplé barevné spektrum                          
- vůně    
  parfémy, zrcadla, šampaňské, dorty, večeře, krémy, pudry, líčidla                                
                          
 Jejich význam pro strukturu textu:
 
Při výskytu těchto prvků se plynutí času zrychluje, den a noc splývají, prostor je stísněný, nepřehledný, chaotický, barvy jsou teplé; převládá zlatá, růžová, příp. předměty jsou nahlíženy pod umělým osvětlením, plynutí děje se podobá letu, tanci, pohybu filmového pásu, hře, která má do značné míry pevně daná pravidla, tzn. je zatím relativně neškodná; dynamika dostupuje svého vrcholu.
Relevantní odkazy na text:
 
„(...) Teď se nad tím přeludem rozklenula jakási hluboká pohádková modř, hudba hrála, a vše letělo – zářivě – voňavě – Mládí, radost . . .“(s.95)
 
„A když jsem slavnostně stanula před zrcadlem, takto, se svou útlou postavou, v majestátu a hrdém lesku svého mládí, dozrávala ve mně ve vážnou jistotu víra, že budu první mezi všemi.
(...) já jsem vstoupila do záře bezpočtu světel v sále s odleskem tohoto povznášejícího, jásavého vědomí v očích. To dodávalo každému mému pohybu jistoty a harmonie, proto jsem se odvážně a bezprostředně dala do hry,  (...) (s.73)
 
„Krásný, opojný vír masopustu; slavnost, světlo, zářivá bezstarostnost: bál, bál . . . Vířící, splývající vzpomínky si zachovávají po celý dlouhý život svůj růžový jas, dodávají ženě povznášejícího, uklidňujícího sebevědomí. Byla jsem to já, to jsem tenkrát byla já! Šťastný a krásný byl ten míjivý čas, svěží a třpytivé barvy a lehounce plynoucí léta .Přeletěla nade mnou v sladkém hlubokém polosnu – jako by v rytmu valčíků (...) (s.74)
 
 
B)
 
Děj:       
 
životní změna, zvrat událostí, sebevražda manžela, neuspořádaný život hlavní hrdinky „odnikud nikam“, návštěva Budapešti, přechodná anabáze na venkově, nový život s druhým mužem, plození dětí, dny materiálního i duchovního strádání
 
Motivy:
 
- barvy a prostor
bílá, kovová, černá, ostré předměty a věci spojené s údržbou domácnosti, kuchyňské náčiní, krb, holé (tj. mrtvé) stromoví, prázdné ulice, déšť, výkladní skříně s figurínami a neznámými předměty, město (Budapešť), neznámá prostředí, led, kluziště, zima, sníh, venkov, bláto, příroda, která není podřízena žádné kontrole (změny se řídí měnícími se ročními cykly, zcela nezávisle na člověku
-vůně  
jídlo spojené s jeho přípravou, mléko, oheň, mýdlo a hygienické potřeby, ruce upracované praním a údržbou domácnosti, tabák
 
 
Jejich význam pro strukturu textu:
 
Při výskytu prvků této řady se děj zpomaluje a prostor rozšiřuje, věci jsou jasné, ostré, ohraničené, realita všedních dnů o sobě nechává slyšet v plné své síle, horizont událostí je omezený, vše na sebe navazuje jakoby v přesně daném sledu. Barvy  dominující v tomto prostředí jsou studené (bílá, tmavá, stříbrná), ostré, kontrastní, obrazy působí často černobílým dojmem, spektrum modifikují pouze odlesky světla na předmětech. Vše je čisté, jasné, zřetelné, naprosto neměnné, přecházející do absolutní statičnosti.
Relevantní odkazy na text:
 
„Chladný jas zimního ranního slunce hraje a blýská se na jeho prstenu, na stříbrné rukojeti sběračky, na porcelánovém náústku koflíku. Bílý odlesk zasněženého světa zalévá novou, čistotou vonící jídelnu; dřevěná polena ve velkých železných kamnech praskají a hučí, kulaté oči dvířek kamen metají žhavé blesky na lesklé stěny skleníku.“ (s. 99)
 
„Copak řekne pán?“ říkáme si někdy spolu. Služka a já! Bože můj – život je bláznivý! Před rokem opatroval můj plesový přehoz a nosil za mnou vějíř!... (s. 99)
 
„Dívala jsem se chvíli na zasněžené střechy, na zkřehlý ranní klid...(…) Jak jednotvárné je to všechno, dnes, včera, stále!“ (s.100)
 
 
C)
 
Prvky s parentetickou funkcí:
 
-  zvuky, hlasy (hudba, dialogy, mlčení, monology vs. vnitřní ticho), časovost, plynutí času, zčasovění a s tím související hojné užívání motivů a obrazů z dětství, život jako hra (tanec, bál, cirkus, divadlo, představení, bitva), napětí mezi pojmy hra vs. „nuda“, kouzlo, čáry, klam, osud, náhoda, fenomén maďarské duše, patologické stavy, šílenství, motivy předznamenávající zvrat v ději (karty a hry založené na náhodě, cikáni, věštění, malinové keře)
 
Relevantní odkazy na text:
 
„Stanula jsem za soumraku na opuštěném dvoře před zpustlou smutnou zahradou, zadívala jsem se na suché lodyhy zaplevelených záhonů, na deštěm zrezivělé skvrny trávníku, na bezlisté stromy, které sázel nebohý Jenő, a na černou změť nejasně se rýsujících malinových květů, které letos v létě tak prudce voněly.“ (s.202)
 
„Čarodějnice, dceruško moje čarodějná!“, říkala mi tchyně svým milým cizím přízvukem. (s.102)
 
„Proto jsem se odvážně a bezprostředně dala do hry, (…)“ (s.73)
 
„To byl můj věčný úděl: nedocházelo u mne k rozhodujícím zvratům z vlastní vůle. Jen když tomu náhoda chtěla. Já sama jsem si netroufala.“ (s.221)
 
„Každý Portélky je potrhlý!“ (s.237)
 
  
 
Rekapitulace
 
Účelem tohoto textu měl být pokus o obecnou analýzu románu Margit Kaffkové  Barvy a léta. Představit jej jako román živý a nadčasový, poukázat na jeho estetické kvality a ukázat, že patří mezi romány moderní a zajímavé, nejen pro maďarského čtenáře. Zkoumali jsme především strukturu a způsob, jakým je text budován, a mechanismy, které ho činí funkčním a přitažlivým.
 
Postupovali jsme v několika fázích:
 
● - uvedení do kontextu naší problematiky a zevrubná charakteristika hlavní postavy
   - alternativní přístup k rozboru struktury textu
 
● struktura románu a aspekty, které ji formují
   - dynamická rovina
   - statická rovina
   - přechodové fáze
 
● závěrečné schéma
 
 
 


[1] J. M. Lotman, Téma karet a karetní hry v ruské literatuře počátku 19.století, In: Exotika. Výbor z prací Tartuské školy, s. 141, Praha 2003.

© Jarmila Křenková
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2417x

Inzerce
Inzerce