Karol Maliszewski je známý především jako literární kritik, díky svým publikacím Nasi klasycyści, nasi barbarzyńcy. Szkice o nowej poezji (Naši klasici, naši barbaři. Črty o nové poezii, 1999), Zwierzę na J. Szkice o wierszach i ludziach (Zvíře na J. Črty o verších a lidech, 2001) a Nowa poezja polska 1989–1999 (Nová polská poezie 1989–1999), k novějším pak patří Rozważania i uwagi (Přemítání a úvahy, 2005) a Rozproszone głosy. Notatki krytyka (Rozptýlené hlasy. Poznámky kritika, 2006 – nominace na Nike v tomto roce).

Dále se věnuje poezii a próze – na svém kontě má tři prozaická díla Dziennik pozorny (Zdánlivý deník, 1997), Próby życia (Pokusy žít, 1998), Faramucha (2001) a již devět sbírek básnických. V minulém roce se ukázala prozatím jeho poslední sbírka Zdania na wypadek (Věty na kdyby náhodou, 2007), překladu do češtiny se dočkala v pořadí jeho sedmá sbírka z r. 2000 Rok w drodze (česky Rok na cestě, přel. Jiří Červenka, Opus 2006).

Karol Maliszewski učí na základní škole (polština, dějepis) v rodné Nové Rudě, přednáší současnou polskou literaturu na Krkonošském kolegiu v Jelení Hoře, publikuje v časopisech Odra, Opcje, Topos, Studium, Twórczość, Fraza.

Karol říká, že poezii tvoří spontáně. Verše ho napadají v tramvaji, v autě cestou do školy. To pak musí zastavit a vše zapsat. Básnění je u něho záznamem okamžitého vnuknutí, které již dále neupravuje. Proto jeho poezie působí syrově, drsně, stroze, místy cynicky. Karol netíhne k rozjímání, zjemnělosti, jeho poezie to jsou obrazy života nijak nepřikrášlené, nevšední pointy všedního dne, údery pod pás vlastní erudici, katalyzátor vlastních emocí a postřehů.

© Martina Bořilová