Saviano, Roberto: Gomorra

Saviano, Roberto
Gomorra

ukázka beletrie zahraniční

Camorristé nepronásledují byznys, ale jsou jím sami pronásledováni. Logika zločinného podnikatelství a myšlení bossů je zcela v souladu s nejvypjatějším liberalismem.

Gomora
Roberto Saviano
, Gomorra (Gomora), Mondadori, Milano 2006, ukázky na stranách 128, 152, 188. Přeložila Jana Sovová.

Camorristé nepronásledují byznys, ale jsou jím sami pronásledováni. Logika zločinného podnikatelství a myšlení bossů je zcela v souladu s nejvypjatějším liberalismem. Nadiktovaná pravidla, ta, kterým vše bezpodmínečně podléhá, jsou pravidla byznysu, zisku, likvidace každé konkurence. Všechno ostatní se rovná nule. Nic dalšího neexistuje. Mít moc rozhodovat o životě a smrti všech, prosadit daný výrobek, ovládnout část trhu a investovat do špičkového sektoru, a to i za cenu vězení nebo života. Mít moc na deset let, na rok, na hodinu. Nezáleží na tom, na jak dlouho - jediné, na čem záleží, je žít a poroučet. Zvítězit v tržní aréně a dokázat provokativně hledět přímo do slunce, jako to ve vězení dělal Raffaele Giuliano, boss z Forcelly, aby všichni viděli, že jeho pohled neutrpí ani bezprostředním střetem s prvotním světlem. Raffaele Giuliano, který ještě než ubodal příbuzného svého nepřítele, neopomněl s ďábelskou krutostí potřít ostří nože feferonkou, aby oběť při jeho pronikání do masa centimetr po centimetru zakoušela zároveň neskutečně drásavé pálení. Ve vězení se ho báli nikoliv pro tuto jeho krvelačnou důslednost, nýbrž pro schopnost nesklopit zrak ani před náporem přímého slunečního světla. Cítit se jedním z byznysmanů, které čeká smrt nebo vězení nadoživotí, ale s dravou vůlí uspět v neomezených oblastech ekonomie. Bosse můžou zabít nebo zavřít, ale ekonomický systém, který zplodil, jej přežívá a dále se proměňuje, přizpůsobuje, zdokonaluje a přináší další zisk. Souhrn tohoto způsobu uvažování hodného liberalistických samurajů, kteří vědí, že za moc (za tu absolutní) se vždycky platí, jsem našel v dopise jednoho chlapce zavřeného ve vězení pro mladistvé. Předal svůj dopis knězi a byl pak předčítán na jedné konferenci. Dodnes si jej pamatuji. Nazpaměť:

Všichni, které znám, jsou buď mrtví nebo ve vězení. Já chci být bossem. Chci mít svoje supermarkety, obchody, továrny, chci mít ženy. Chci tři auta, chci, aby ke mně byli všichni uctiví, když vejdu do obchodu, chci mít sklady po celém světě. A pak chci umřít. Ale tak, jak umírá skutečný chlap, takový, co doopravdy poroučí. Ať mě zabijí.
 
Toto je nová éra ve znamení zločinných podnikatelů. Toto je nová ekonomická moc. Získat ji stůj co stůj. Moc stůj co stůj. Ekonomické vítězství má větší cenu než život. Život kohokoliv včetně toho vlastního.
Dětští vojáci pracující pro Systém si dokonce vysloužili přezdívku "mluvící mrtvoly". V jednom z telefonních odposlechů zaznamenaných v dekretu o zadržení vydaném v únoru 2006 Prokuraturou pro boj s mafií vysvětluje jeden chlapec po telefonu, kdo jsou v Secondiglianu místní šéfové:
"Jsou to kluci, mluvící mrtvoly, žijící mrtvoly, chodící mrtvoly... hezky se seberou a picnou tě, ale co na tom, však život už je stejně v háji..."
Dětští šéfové, kamikadze klanů, kteří nejdou na smrt ve jménu žádné víry, ale ve jménu peněz a moci za každou cenu, je to jejich jediná možná platná životní volba.
 
[...]
 
V zápasech klanů o moc zaujímaly ženy odedávna své pevné postavení. Ne náhodou byly během faidy v Secondiglianu popraveny dvě z nich s brutalitou, jaká bývá obyčejně vyhrazena pouze bossům. A byly to stovky žen, které ve snaze zabránit zatýkání drogových dealerů a jejich hlídek vyšly do ulic, podpalovaly tam popelnice a cloumaly karabiníky za předloktí. Sotva někde na ulici vykoukla televizní kamera, viděl jsem přibíhat mladé dívky - vrhaly se před objektiv, usmívaly se, zanotovaly nějaký nápěv, dožadovaly se, aby s nimi novináři udělali rozhovor, obletovaly kameramana ve snaze zjistit, jaké má na kameře logo, aby věděly, která televize je právě natáčí. Člověk nikdy neví. Někdo se na ně třeba zrovna dívá a mohl by si je přizvat k natáčení nějakého pořadu. Tady se vhodné příležitosti nenaskytují, ale dobývají se zuby nehty, kupují se, je třeba si je vydobýt. Příležitost se musí urvat, kde se dá. Stejně jako ve vztahu k chlapcům, tam také nelze naprosto nic ponechat náhodnému seznámení, osudnému zamilování. Na vše je zapotřebí strategie. A dívky strategii neovládající se vydávají všanc nebezpečné lehkomyslnosti a rukám slídícím po celém těle a jazykům tak dotěrným, že se proderou i skrz pevně zaťaté zuby. Upnuté džíny, přiléhavé tričko - to všechno přetváří krásu v návnadu. Krása se v určitých zeměpisných šířkách jeví jako past, i když je to past z nejpříjemnějších. Takže pokud podlehneš, pokud neodoláš chvilkové slasti, netušíš, do čeho jdeš. Skutečná dívčina bravura se projeví v momentě, kdy se jí jejím přičiněním začne dvořit ten nejlepší, a jakmile se octne v pasti, dokáže si ho udržet, spoutat, vydržet s ním, pozřít jej i za cenu vlastního sebezapření. Hlavní je mít jej jen pro sebe. Celého. Nedávno jsem procházel okolo jedné školy. Z motorky sestoupila dívka. Sestupovala pomalu, aby si všichni mohli náležitě prohlédnout motorku, přilbu, motorkářské rukavice a její zašpičatělé holínky, kterými sotva dosáhla na zem. Přišel k ní školník, jeden z těch věčných školníků, kteří viděli vyrůstat celé generace dětí, a povídá jí: "No Franči, snad už se taky nemiluješ? A ještě k tomu s Angelem, jako bys nevěděla, že ti skončí v Poggioreale."
"Milovat se" znamená v místní řeči mít s někým vážnou známost. Tenhle Angelo vstoupil do Systému teprve nedávno a nevypadalo to, že by tam byl páté kolo u vozu. A podle školníka brzy skončí ve vězení v Poggioreale. A ještě než se děvče pokusilo říct něco na obranu svého kluka, byla mu odpověď předem jasná. Jedna z těch odpovědí, pro které netřeba chodit daleko: "No a co jako? Však budu stejně dostávat měsíčné. On mě má náhodou doopravdy rád..."
Měsíčné. To je první dívčin úspěch. I kdyby její kluk skončil ve vězení, připadne jí plat. Měsíčné je měsíční mzda vyplácená klany rodinám svých členů. V případě vážné známosti přechází měsíčné na snoubenku, i když je pro větší jistotu ideální být v jiném stavu. Třeba i ne vdaná, dítě bohatě stačí, i když jen v břiše. Pokud jsi totiž pouze snoubenka, vystavuješ se nebezpečí, že se zčistajasna objeví nějaká jiná, doposud utajovaná dívka. Dívky, které jedna o druhé nevěděly. V takovém případě rozhoduje buď místní předák klanu, zda rozdělit měsíčné mezi obě ženy, což je věc dosti riskantní, poněvadž to zavdává příčinu k rodinným třenicím, anebo je vyzván přímo dotyčný člen klanu, aby rozhodl, které dívce měsíčné náleží. Ve většině případů padne rozhodnutí neposkytnout měsíčné ani jedné z nich a přesměrovat jej rovnou na rodinu vězněného, čímž se celá záležitost vyřeší od základu. Záruka výdělku tkví jedině v mateřství nebo v těhotenství. Peníze bývají doručovány téměř vždy osobně, aby po nich nezůstávalo zbytečně mnoho stop na účtech. Roznášejí je "ponorky". Ponorka je člověk, pověřený vyplácením měsíčních platů. Říká se jim tak proto, že chodí takřka kanály. Nikdy se neukážou, nesmí být snadno k zastižení, poněvadž jsou snadno vydíratelní a neustále vystavení pokusům o nátlak či přepadení.
 
[...]
 
Když jsme si někam zašli na jídlo, vždycky mu v restauracích strašně vadilo, že číšníci často obsluhovali příslušníky místní elity, i když třeba přišli hodinu po nás. Bossové se posadili a v několika minutách dostali kompletní oběd. Otec je zdravil. Ale mezi zuby mu skřípala touha po podobném projevu úcty vůči své osobě. Úcta znamenající schopnost vyvolávat stejnou závist vůči moci, stejnou bázeň. A schopnost stejně bohatnout.
"Podívej se na ně. To oni tady doopravdy poroučejí. To oni tady o všem rozhodují! Někdo poroučí slovům a někdo poroučí věcem. Ty musíš pochopit, kdo poroučí věcem, a dělat, že věříš těm, kdo poroučí slovům. Ale sám v sobě musíš vždycky umět rozeznat pravdu. Doopravdy poroučí jen ten, kdo poroučí věcem." Vládci věcí, jak jim otec říkal, seděli u stolu. Odedávna rozhodovali o osudu těchto končin. Společně jedli, usmívali se. Jak šla léta, vzájemně se podřezávali a nechávali za sebou ležet tisíce mrtvých, jako ideogramy svých finančních investic. Bossové věděli, jak se revanšovat za přednostní obsluhu na úkor ostatních. Vyrovnali útraty za všechny přítomné. Ale teprve až po odchodu, ve strachu z náporu děkování a pochlebování. Všichni měli zaplacený oběd, až na dva. Profesor Iannotto s manželkou. Ti je nepozdravili, takže se za ně neodvážili platit. Ale přes číšníka jim poslali jako pozornost láhev citrónového limoncella. Camorrista ví, že si musí považovat i loajálních nepřátel, neboť jsou pro něj každopádně cennější než ti skrytí. Když mi chtěl otec uvést nějaký záporný příklad, poukazoval vždycky na profesora Iannotta. Chodili spolu do školy. Iannotto bydlel v pronájmu, vyhnán z vlastní strany, bezdětný, věčně nasupený a špatně oblečený. Vyučoval na gymnáziu, vybavuji si ho pokaždé, jak se dohaduje s rodiči, kteří po něm chtějí vědět, za kterým z jeho známých mají poslat své potomky na soukromé hodiny, aby nepropadli. Otec ho považoval za odsouzence. Za chodící mrtvolu.
"To je jako když se někdo rozhoduje, jestli chce být filozof nebo doktor. Který z nich podle tebe rozhoduje o životě lidí?"
"Doktor!"
"Správně. Doktor. Protože můžeš rozhodovat o životě lidí. Rozhodovat. Zachránit je nebo nezachránit. Konat dobro můžeš jedině tehdy, když můžeš i uškodit. Pokud ovšem nejsi ztroskotanec, šašek, budižkničemu. Pak můžeš konat výhradně dobro, ovšem to už je jenom neplacená služba lidstvu, pouhá iluze dobra. Pravé dobro je, když si zvolíš jej vykonat, protože můžeš i uškodit."
Neodpovídal jsem na to. Nikdy jsem nebyl s to pochopit, co se mi tím snaží dokázat. A vlastně se mi to nedaří podnes. A snad právě proto jsem tedy nakonec vystudoval filozofii, abych nemusel za nikoho rozhodovat.
V 80. letech pracoval otec jako mladý lékař u záchranné služby. 400 mrtvých ročně. V místech, kde bývalo i pět zabitých denně. Přijížděl tam se sanitkou, ovšem pokud ležel raněný na zemi a ještě tam nedorazila policie, nemohli ho naložit. Poněvadž pokud by se to zabijákům doneslo, vrátili by se, pronásledovali by sanitku, zastavili ji, vlezli by dovnitř a dokonali tam započaté dílo. Takových případů se staly desítky a jak lékaři, tak ostatní personál už věděli, že mají u raněného počkat, než se zabijáci vrátí a dokončí operaci. Jenže jednou otec přijel do Giugliana, dědiny mezi Neapolí a Casertou, spadající do výsostného území klanu Mallardových. Klukovi bylo osmnáct, možná míň. Zasáhli ho do hrudi, ale střela zavadila o žebro a vychýlila se z dráhy. Sanitka byla na místě okamžitě. Byla právě poblíž. Kluk chrčel, řval, krvácel. Otec ho naložil. Ostatní personál byl zděšen. Snažili se ho od jeho počínání odradit, bylo jasné, že zabijáci vystřelili bez míření (nejspíš na útěku před nečekanou policejní hlídkou), ale že se každopádně ještě vrátí. Snažili se otce uchlácholit: "Počkáme. Přijedou, dodělají práci a pak si ho odvezeme."
Ale na otce to bylo moc. Zkrátka a dobře, i smrt má svůj čas. A osmnáct let se mu nezdál být vhodný čas na umírání, ani pro vojáka camorry ne. Naložil ho, odvezl do nemocnice a byl zachráněn. V noci k němu přišli zabijáci, co nezasáhli svůj cíl, jak měli. K otci. Já tam nebyl, bydlel jsem u matky. Ale tu událost včetně odmlky na stále stejném místě mi už převyprávěli tolikrát, že si ji pamatuji stejně dobře, jako bych u toho byl a všechno viděl. Otce tuším zmlátili do krve a nejmíň dva měsíce se pak vůbec neukázal venku. Další čtyři se nikomu nedokázal podívat do obličeje. Volba zachránit život odsouzenci na smrt znamená chtít s ním sdílet jeho osud, poněvadž tady se silou vůle žádné změny nedosáhne. Podobným rozhodnutím problém nevyřešíš, podobné zaujetí vlastního stanoviska, vyjádření názoru, uskutečnění volby tě naprosto nedokáže utvrdit v pocitu, že si počínáš co možná nejlépe. Ať totiž uděláš cokoliv, vždycky bude něco špatně. Takto vypadá skutečná samota.
 
 
 

Překlad © Jana Sovová
Vyšlo v časopise Host, XXIV, 5/2008, s. 86-88. Publikujeme s laskavým svolením překladatelky.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 01.09.2008 11:22
Saviano, Roberto: Gomorra
Viz diskuse u recenze pod "související": Kniha už je pod "Brzy vyjde" na http://www.paseka.cz/?skupina=16 takže tipuju blíž začátku semestru než vánocům.
Vložil: Martina, 01.09.2008 01:17
Saviano, Roberto: Gomorra
Dobrý den, již moc dlouho toužím po této knize a nikdo mi ještě nebyl schopen říct, jestli je přeložena. Chtěla jsem se tedy zeptat, je-li možné ji už někde najít v češtině? Děkuji mnohokrát.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3943x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce