Taraqqí, Golí: Domov v oblacích

Taraqqí, Golí
Domov v oblacích

ukázka beletrie zahraniční

Bylo to strašné léto. Horko. Bez vody. Bez elektřiny. Byla válka, strach a tma. Mas’úd, jako by se ocitl v hlubinách děsivého snu, zmatený, omráčený, popadl ženu a děti a okamžitě vyrazil do Evropy, aniž by tušil, co ho tam čeká. Nechtělo se mu být rozumný a opatrný. Nechtěl se s nikým radit, zvlášť ne s někým, kdo měl víc zkušeností, s někým, kdo se bál pohnout z místa, nebo zůstával, protože věřil ve svou zemi, tradice a kořeny a považoval takové rozhodnutí za morální povinnost.

Golí Taraqqí: Domov v oblacích
TARAQQÍ, Golí. Cháterehá-je parákande. 3. čáp. Tehrán: Nílúfar, 1380 (2001). ISBN 964-448-162-3. Chánejí dar ásmán, s. 157-179.

 

Bylo to strašné léto. Horko. Bez vody. Bez elektřiny. Byla válka, strach a tma. Mas’úd, jako by se ocitl v hlubinách děsivého snu, zmatený, omráčený, popadl ženu a děti a okamžitě vyrazil do Evropy, aniž by tušil, co ho tam čeká. Nechtělo se mu být rozumný a opatrný. Nechtěl se s nikým radit, zvlášť ne s někým, kdo měl víc zkušeností, s někým, kdo se bál pohnout z místa, nebo zůstával, protože věřil ve svou zemi, tradice a kořeny a považoval takové rozhodnutí za morální povinnost.

 

Mas’úd válku nesnášel a smrti se děsil. V noci ho vyčerpávaly záchvaty strachu a ráno ho mučila panická úzkost a tíseň. Musí pryč; musí uprchnout na nějaké bezpečné místo, daleko od zmatku, bomb a výbuchů, daleko od možnosti, že se zblázní nebo že umře. Všechno zařídil nenápadně a bleskurychle. Nábytek dal do dražby, dům prodal prvnímu zájemci skoro zadarmo. Obstaral víza, koupil letenky, sbalil kufry, a když už byl na odchodu, jako by se probral z horečky, všiml si své staré matky. Byl z toho zoufalý, nevěděl co dál. Sám sebe se ptal, co jen s ní bude. Z té myšlenky mu bylo tak špatně, že na válku a smrt na chvíli zapomněl a rozhodl se zůstat.

 

Jeho matka, Mahín Bánú, celou tu dobu jen tiše přihlížela, aniž by se na něco ptala, protestovala nebo nějak připomínala svou přítomnost. Viděla, jak se jí cizí lidé procházejí po domě a nic neříkala. Seděla v rohu na obrovském koberci z Tabrízu, rodinné památce, a se skrytou bolestí hladila jeho sametové květy a zlaté ornamenty – to, co zbylo z dřívějších dní – bylo to naposled, kdy se dotýkala té staré, důvěrně známé věci, jako by hladila vyhasínající tělo v posledních okamžicích života. Chytila střapce od ubrusu, aby ho ještě na okamžik držela ve svých rukou. Sledovala, jak se prodávají její ruské stojací lampy a jak její malované misky s květy a ptáčky putují z ruky do ruky. Několikrát se jí chtělo zakřičet: „Ne! Své přehozy z kašmíru, své zásnubní zrcadlo nedám!“ nebo něco vzít a schovat, neřekla však nic. Dál seděla tiše v koutě, neviditelná, s krvácejícím srdcem. Pozorovala, jak mizí její nástěnné hodiny, její stůl, židle, porcelán, pozlacené rámečky; bylo to, jako když děti opouštějí starou matku a odcházejí do dalekých měst. Pochopila, že má před sebou těžké časy, a přijala to. Nic svému synovi nevyčítala. Sama nechala před lety přepsat dům na jeho jméno. Dohodli se tenkrát, že se dům, dokud bude živa, neprodá. Ale to už je dávno, to bylo ještě před revolucí a před válkou, předtím než zavládl strach a děti se rozutekly do světa. A Mahín Bánú si nepřála nic jiného než zdraví a štěstí pro svého syna, a dceru, která se provdala do Anglie. Dala by za ně cokoliv, i ten koberec pod svýma nohama, který už dala, vlastní život, který se chýlil ke konci; nic už nepotřebovala. Její děti ji také velice milovaly. Mas’úda by nikdy nenapadlo, že by starou matku opustil, nechal ji bez domova, bez prostředků napospas osudu a sám si zachránil kůži. Nakonec však v tom zmatku, válečném běsnění a bombardování, všudypřítomné smrti přišel o rozum a vlastně ani nemohl za to, co dělal. Mahín Bánú si to uvědomovala a díky své mateřské lásce se s tím smířila a mlčky to přijímala. Samozřejmě plakala, plakala hodně, ovšem tajně a tak, aby to neviděli ostatní, v noci – ve tmě pod peřinou, ve dne zavřená v koupelně nebo na zahradě za vysokými borovicemi. Měla ráda své vyšívané přehozy z kašmíru, koberce, všechny ty staré věci, které jí připomínaly otce, manžela a šťastné dny jejího mládí. Zestárla s nimi a poutalo ji k nim dávné přátelství. Její vzpomínky kroužily po pokojích jako tisíce obrázků vznášejících se vesmírem. Na dláždění dvorku a cihlách zdí zůstávaly stopy jejích dětských kroků a otisky jejích prstíků. Žádné jiné místo nepovažovala za svůj domov a teď viděla, že jí to tu už nepatří; žádné místo jí už nepatří. Nevěděla co dál. Uvízla ve vzduchoprázdnu. Chtěla svěsit hlavu a zmizet, jak to dělávají kočky, když jsou nemocné nebo umírají. Ale ona žije! Zemřít se nechystá. To ostatní jí vnucovali, že už je stará. Bylo to od nich bezohledné a nespravedlivé, soudit její stáří, předhazovat jí její věk a uplynulé roky. Sama se cítila mladá; obraz odrážený starodávnými zrcadly a šťastnými vzpomínkami na dřívější dny. Byla plná života a očekávání. Těšila se na to, co přinese budoucnost, na příchod jara a léta. Měla tisíce nadějí a přání, pro sebe a své děti, pro svá vnoučata a pravnoučata. Je jí sedmdesát šest – nebo snad víc? To počítali jiní a snažili se uhodnout datum jejího narození a svatby. Nebýt toho, Mahín Bánú by připadalo, že nepřekročila hranici čtyřicítky, tak se ale cítila a tomu věřila pouze ona sama. A teď nemá kam jít, je bez střechy nad hlavou. Nevěděla, v jaké době se ocitla; kdo je, kde je, co má dělat. Stala se přítěží, něčím nadbytečným, jako hvězda, která vypadla z vesmírného řádu, vyvržená do neklidné samoty nebe. Přála si, aby to tak nebylo, aby se to nikdy nestalo. Ke smrti měla ještě daleko. Chtěla žít. Její tělo pohlcovalo každou částečku světla a tepla a její myšlenky se proplétaly tisícem neviditelných nitek s krásnými maličkostmi života.

 

Nakonec bylo rozhodnuto, že Mahín Bánú nechají na pár týdnů, nebo i déle – může to také trvat dva tři měsíce – u její sestry, a až se Mas’úd zařídí v Paříži, obstará dům, najde práci, uspořádá si život; potom ve vhodnou dobu pro svou matku rád pošle. Její dcera na ni také myslela, a přestože moc nevydělávala a život v Londýně byl dost drahý, pravidelně matce telefonovala a zvala ji k sobě. Její zeť, Angličan, byl moc milý a trval na tom, že by se o ni měli postarat. Ale ne hned teď. Musí počkat, vše nakonec dobře dopadne; snad ještě lépe, než to vypadalo prve. A Mahín Bánú byla trpělivá a rozumná a děti jí byly za její takt a pochopení vděčné.

 

První dva týdny proběhly poněkud obtížně. Přestěhovat se nebylo pro Mahín Bánú jednoduché, nebyla zvyklá přespávat u někoho jiného. Stýskalo se jí po jejím pokoji a posteli, po zvucích z ulice a po bývalých sousedech, dokonce jí chyběla vlhkost a vůně staré kuchyně, stoupající po schodišti nahoru, a samozřejmě vůně zimolezu, pnoucího se pod jejím oknem, a stálá přítomnost čtyř vysokých topolů, současníků jejího otce. Sestra Mahín Banú byla hodná a pohostinná, její švagr doktor Júnus Chán se o záležitosti druhých nestaral; byl sklíčený a osamělý, trápilo ho, že jeho děti byly daleko. Všech šest jeho potomků po revoluci odešlo z Íránu. Nejstarší syn se usadil v Austrálii, neměl možnost být mu nablízku. Dvě dcery, jeho drahouškové dvojčata, byly v Americe. Prostřední syn žil někde mezi Singapurem, Thajskem a Japonskem a ten nejmladší se neustále stěhoval. Další dcera (jak si matně vzpomínal doktor Júnus Chán – nebyl si jistý, paměť už mu nesloužila tak dobře jako dřív) získala občanství Kanady, Indie, nebo nějaké země v Africe. Mahín Bánú a její sestra si byly blízké, a proto si Mas’úd nedělal starosti. Byl klidný, věděl, že jeho matka tam bude v pořádku. A tak by to také bylo, nebýt nočního bombardování a pak těch příšerných raketových útoků, po nichž se změnila poklidná povaha doktora Júnus Chána. Začal mít podivné nápady a každého bezdůvodně podezříval. Poslouchal za dveřmi. Prohledával své manželce tašku nebo její sestře kufr. Nejrůznější zbytečnosti všude možně schovával a pak zapomínal, kam je vlastně dal. Byl přesvědčený, že mu Mahín Bánú vzala brýle a zapalovač. Říkal to své ženě, ta protestovala, a tak se manželé hádali, a Mahín Bánú se krčila za dveřmi zdrcená studem, choulila se a jen počítala dny, kdy už se konečně vydá do Evropy ke svým dětem. Doktora Júnus Chána jí bylo velice líto, věděla, že to nedělá naschvál. Ani slůvkem si nepostěžovala, nic nenamítala, ani tehdy, když jí přiskřípl prsty ve dveřích, až jí pak slezl nehet, ani když ji v noci vystrnadil z postele a prohledal kapsy, protože sháněl svůj achátový prsten. Říkala si, že to všechno pomine, a děkovala Bohu, že její děti jsou v pořádku a ona sama, přes všechny ty nepříjemnosti, je ještě naživu a při smyslech.

 

Nakonec přišel onen vytoužený den. Mahín Bánú si myslela, že se jí to všechno snad jen zdá, a samou radostí jí po tvářích tekly slzy; jí, která před ostatními plakala jen stěží! Nedokázala to ovládnout. Neustále hubičkovala svá vnoučata. Na odpočinek či spánek neměla ani pomyšlení, přestože byla celou noc na nohou – letiště, celnice, prohlídka zavazadel, ztráta kabelky, brýlí a léků, bolest nohou, náhlá závrať a pak ta zatracená nevolnost v letadle. Kdyby ji nechali, celý den by jen povídala, líbala svá vnoučata, syna a snachu, pobíhala po tom bytě velikosti myší díry a rozrušeně a zmatečně se každého ptala na tisíc věcí najednou. První dvě noci Mahín Bánú přesvědčili, že bude spát v dětském pokoji. Dětem rozložili matrace v obýváku a pošeptali jim, že chudák babička právě přijela z daleké cesty a je unavená, později že ji přestěhují a pokojíček jim zas vrátí.

 

Když Mahín Bánú viděla zamračené obličeje dětí, jejich mrzutost a zamlklost, bylo jí z toho smutno. Chtěla něco říct, ale nedokázala to. Neměla na to sílu. Celé tělo se jí třáslo únavou. Jakmile položila hlavu na polštář, usnula. Spala a vůbec o sobě nevěděla, ale ještě před svítáním se najednou probudila. Připadalo jí, že má na prsou položený kus železa a tělem se jí, jako bolest, rozléval tíživý neznámý pocit – tak trochu stud, hanba a vina. Vzpomněla si na rozmrzelé pohledy svých vnoučat a bylo jí strašně z toho, že jim zabrala pokoj; jako by měla do těla vražený nůž a postel vystlanou ostrými jehlami. Radši by spala na chodbě, za dveřmi, nebo schoulená v nějakém rohu za pohovkou a nikomu nebrala jeho místo. Třetí den ji přestěhovali a Mahín Bánú si oddechla. Dali jí lehkou molitanovou matraci, kterou si večer rozložila v obývacím pokoji a ráno ji schovala pod gauč. Kufry nechala v rohu kuchyně a kabelku nosila všude s sebou. Skříně totiž nešly pod tlakem oblečení zavřít a pod postelemi to bylo přecpané vším možným. Nebylo tu k hnutí. Mahín Bánú prožila celý život v prostorném domě s prosluněnými místnostmi, výhledem na oblohu a zahradu. V pokoji měla velkou šatní skříň a komodu; na půdu by se vešly stovky kufrů a do sklepa celý kamion. No, to je ale už minulost. Časy se mění a spát v rohu obývacího pokoje mělo také svůj půvab. Samozřejmě, byl tam dost slyšet hluk z ulice a metro projíždělo tak blízko, že pokaždé roztřáslo okna. Avšak Mahín Bánú si od první chvíle řekla, že tak už to v Evropě chodí a ona nemá právo reptat. Díkybohu, je u svých dětí a život se jí trochu uklidnil.

 

Dokonce i vnoučata vypadala spokojeně. Ve škole se jim líbilo, našli si už pár kamarádů mezi arabskými a portugalskými spolužáky. Čas od času pořádali večírky a Mahín Bánú se musela někam přesunout. Vzala matraci a hledala si nějaký tichý koutek. Ale kde? Byt měl dvě ložnice, úzkou, podlouhlou kuchyň a malou koupelnu se záchodem v rohu. Do pokoje manželů, to nemohla, i když syn na tom trval a její laskavá snacha nic nenamítala. V dětském pokoji nebylo místo, stály tam dvě těsně k sobě přiražené postele a po zemi bylo rozházeno plno knih, bot, tenisové rakety, fotbalový míč… Zbývala tedy kuchyň, nic neřekla. Copak zabere tolik místa? Byla maličká jako dítě, hubená, drobounká, vešla by se do skříně nebo pod postel. Párkrát si lehla do vany, a dokonce i tam usnula. Když to však zjistil její syn, rozčílil se a přinutil matku spát v posteli, vedle své ženy. To byla pro Mahín Bánú nejhorší noc v životě; tak se před snachou styděla. Ležela na samém kraji postele, kdyby se pohnula, spadla by dolů. Ani oka nezamhouřila. Tělo pod přikrývkou ji pálilo a ona se celá třásla. Stočila se do klubíčka, až vypadala jako malý míček. Kdyby do ní někdo strčil, odkutálela by se do nejzazšího rohu pokoje. Její snacha to tři, čtyři noci vydržela a pak svému manželovi jemně naznačila, že takhle už to dál nejde, a Mas’úd, přestože byl obvykle rozumný a mírný, najednou z nějakého nejasného důvodu ztratil nervy a vybouchl. Křičel tak, že to slyšeli úplně všichni. Děti se vyděsily a manželé se do sebe pustili, nadávali a říkali si takové věci, že to nemělo obdoby. Mahín Bánú se propadala hanbou, sama sebe proklínala, proč jen sem jezdila a obrátila jejich rodinný život vzhůru nohama. Ještě ten den se rozhodla odjet. Zabalila si. Obula se, oblékla si kabát, posadila se v chodbě na židli a čekala. Čekala na to, až se jí zklidní tep, až si všehno srovná v hlavě a rozmyslí si, kam by mohla jít. Vrátí se zpátky do Teheránu, to bude ze všeho nejlepší. K sestře. A zase doktor Júnus Chán a jeho šílené kousky? Ne! To nejde! Mohla by jít k sestřenici. Vždyť zapomněla, sestřenice je už dva měsíce po smrti. Znovu se rozplakala. Tak půjde k bratrancům, nebo synovcům, ale ti jsou v Americe. Půjde na hřbitov, nebo rovnou ke všem čertům, bude žebrat, dělat služku, aspoň bude ve své zemi. Položí hlavu do prachu a umře. Tady nezůstane, to je vyloučené. Naštěstí z Londýna zavolala Maníže, její dcera, které v Evropě říkali Maggie, a naléhala, prosila, aby matku ještě ten den, tu samou minutu posadili do letadla a poslali k ní. Tu samou minutu to přirozeně nešlo, ale už za týden ji vezli na letiště a Mahín Bánú ožila jako z klece propuštěný ptáček. Zase mohla volně dýchat. V letadle bylo příjemné teplo, cítila se v bezpečí, jako doma. Měla své místo – bylo jen a jen její. Nikdo jí ho nemohl vzít. Kdyby jí tak dole na zemi dali židli, kousek místa, o kterém by věděla, že patří jenom jí, i to by jí stačilo. Snědla jídlo, přestože na ně neměla chuť, a vzpomněla si při tom na Nene Chánom, jak jí nosívala večeři na podnosu. Tehdy něco znamenala, chodila do společnosti, přijímala návštěvy. Jak moc jí bylo líto a jak plakala, když se dozvěděla, že vnuk Nene Chánom padl ve válce a jejího syna odvezli do blázince. Kdyby se to nestalo, všechno by teď bylo jinak. Mas’úd chtěl pro svou matku pronajmout malý byt a péčí o ni pověřit Nene Chánom. To by bylo nejlepší řešení pro všechny, pro něj i pro matku. Ale kdo ví, co bude zítra? Granát roztříštil vnukovi Nene Chánom hlavu. Byl mrtev na místě. Ze Sabzeváru přijelo několik lidí a nastalo boží dopuštění. Přišli od milicí, z Nadace mučedníků, gratulovali a kondolovali. A Nene Chánom odvezli do rodné vesnice. Dali jí pokojík, měsíční penzi a bylo rozhodnuto, že tam také zůstane. To vše se přihodilo ještě předtím, než Mahín Bánú odešla ke své sestře.

 

Maggie (dříve Maníže) matku objala a přitiskla ji k sobě s takovou láskou a dojetím, až Mahín Bánú vyhrkly do očí slzy – bolestí a štěstím. Její zeť ji také políbil a pevně jí stiskl ruku. David Oakley byl milý člověk; měl v sobě židovskou krev a z ní také pramenila jeho vřelost. Mahín Bánú nebyla právě nadšená, že si dcera vzala nějakého žida z Anglie. Byla by ráda, kdyby její zeť byl Íránec a muslim. Ve skrytu duše ji to stále trápilo. Až když spatřila velké upřímné oči Davida Oakleyho, spadl jí kámen ze srdce. Podala mu svou drobnou ruku a usmála se, znovu si uvědomila, jak je hubená a malinká; nesahala svému zeťovi ani do pasu, byla jako ptáčátko, vážila sotva čtyřicet kilogramů.

 

Pršelo a byla zima. David Oakley dal zavazadla dozadu do kufru svého auta a bodře Mahín Bánú poplácal po útlých zádech. Maggie se posadila vedle matky a položila si hlavu na její bolavé rameno. Pošeptala jí do ucha, že ji už nikdy nenechá odjet zpět do Paříže nebo Teheránu, a Mahín Bánú se přemírou té lásky prudce rozbušilo srdce. Zavřela oči a usnula; tentokrát se jí nic nezdálo.

 

Byt Maggie a Davida byl ve čtvrém patře – bez výtahu. Mahín Bánú byla unavená a ospalá, hrozně se jí točila hlava. David Oakley svou tchýni zvedl jako pírko a Mahín Bánú vyjekla. Celá ztuhla, vůbec se nehýbala. Maggie se rozesmála. Davida Oakleyho to také pobavilo, vzal svou tchýni do podpaždí jako dřevěnou loutku a nesl ji tak po schodech nahoru. Mahín Bánú ani nemrkla. Nemohla tomu uvěřit. Nevěděla, jestli se má smát, pištět nebo brečet, až doteď se jí nic takového nestalo. Nebyla připravená bezprostředně zareagovat. Nevěděla, jestli se má bránit nebo to přijmout. Nebyla to ona. Proměnila se ve věc, koště nebo židli, které si koupili na trhu, a „být koštětem“ pro ni byla úplně nová zkušenost.

 

Byt Maggie byl ještě menší než byt jejího bratra – ložnici měli jenom jednu. Ale zase neměli děti. Jenže měli psa, obrovského a chundelatého, velkého jako Mahín Bánú. David Oakley byl racionální a logicky uvažující člověk, to co dělal, mělo vždy řád. Rozhodně nebyl sentimentální, věci si promýšlel. Vše říkal přímo bez přehnaných zdvořilostí. Dohodli se, že Mahín Bánú bude spát v obývacím pokoji na gauči. Když budou mít manželé hosty, lehne si na postel v jejich pokoji a v polospánku počká. Jistě, nebylo to ideální řešení, ale co se dalo dělat? Mahín Bánú neměla žádné námitky, nikdy neměla žádné námitky, a i kdyby měla, věděla, že na ně není vhodná doba, tak byl život pro všechny jednodušší.

 

David Oakley byl profesor, vyučoval ekonomii. Pečlivě zapisoval veškeré rodinné výdaje. Naštěstí, Mahín Bánú byla jako ptáček a snažila se jíst ještě míň než opravdový ptáček. Maggie studovala na univerzitě účetnictví. Manželé odcházeli brzo ráno a vraceli se až večer, unavení. Neměli náladu povídat si, a pokud si povídali, tak o tom, jak je všechno drahé a kolik kde utratili. Mahín Bánú peníze neměla. Hned první den dala své dceři zlatý náramek a rubínové náušnice a přemlouvala ji a prosila, aby je prodala. „Ne! To je absolutně vyloučené!“ řekla Maggie. Její manžel však prohlásil: „Na tom není nic špatného.“ A Maggie plakala a odmítala to. Nakonec souhlasila, ovšem nerada a jen kvůli svému manželovi.

 

Mahín Bánú si začala povídat sama se sebou. Jazyku svého zetě nerozuměla a Maggie bohužel nezbývalo nic jiného než mluvit s manželem anglicky, nebo nemluvila vůbec. Večeřeli mlčky. Maggie se učila a David si četl noviny; všechny stránky, od začátku do konce. Potom si všichni tři sedli k televizi a dívali se na pořady o kultuře nebo vědě, na debaty a interview. Mahín Bánú seděla a tupě zírala před sebe, nic ale neviděla, ničemu nerozuměla. Nořila se do vlastních vzpomínek; byla jinde a v jiné době. Přes den byla také sama. Uklízela v bytě. Opečovávala dva květináče na okně a dlouhé hodiny pozorovala, jak z pochmurné londýnské oblohy bez přestání prší. Psa Davida Oakleyho se bála, a tak většinou zůstávala v ložnici, dokud se nevrátila její dcera. Pokud to počasí dovolilo, šla ven. Sedávala v parku naproti a celá se třásla. Byla tuhá zima, tak se také nachladila. Nejdříve ji rozbolelo v krku, později se jí to rozšířilo na plíce a dostala strašný kašel. Divže nevyplivla duši! Ze všeho nejhorší bylo, když soused, který nemohl kvůli jejímu kašli spát, bušil pěstí do zdi. Mahín Bánú si schovávala hlavu pod polštář, rohem přikrývky si zacpávala ústa a snažila se ten kašel utlumit.

 

S příchodem jara se všechno změnilo. Proud slunečních paprsků se prodral mraky a každý hned pookřál. David Oakley si vzal na tři dny dovolenou a všichni jeli na výlet. Měli se skvěle! Maggie koupila matce léky, vitamíny a sirup na posílení imunity a Mahín Bánú dokonce dvě kila přibrala. Z celého srdce děkovala Bohu. Ale ještě se svými díky nebyla u konce, když se karta zase obrátila. Byl začátek léta. David Oakley jezdil v létě na dva měsíce do hor ke své tetě. Vzít Mahín Bánú s sebou nemohli. Byt na tyto dva měsíce pronajímali, aby si přivydělali. To bylo pochopitelné. Zvlášť když se ještě připojily výdaje za Maggiinu matku, bylo nutné, aby se jim to nějak vrátilo zpátky. Rozhodli se, že Mahín Bánú pošlou do Paříže k jejímu synovi, a rozhodli se tak rychle, že se ani s Mas’údem neporadili. Prostě Mahín Bánú posadili do letadla a pak mu oznámili, že jeho matka už je na cestě. Bylo to opravdu ve špatnou dobu. Mas’úd, i když byl rád, že matku opět uvidí, se o ni nemohl postarat, zvláště v tuto chvíli ne. Kdykoliv jindy byla nanejvýš vítána, ale teď to nešlo. Musí to pochopit. Je léto a všichni míří na jih Francie. Nemají peníze na to, aby bydleli v hotelu nebo aby si pronajali dům u moře, jedou pod stan. Budou spát někde u vody, v nějaké pustině. Teda v pustině samozřejmě ne, ale v lese nebo na louce. Jaký je v tom rozdíl? Přivézt tam Mahín Bánú bylo naprosto nemyslitelné. Sourozenci se začali hádat. David Oakley přišel s několika nápady, všichni chvíli přemýšleli a nakonec se dohodli, že Mahín Bánú pošlou zpět do Londýna a nějak se zařídí, aby tam také mohla zůstat.

 

Přestože se snažili mluvit potichu, Mahín Bánú stejně slyšela, jak se dohadují, a špičkou nohy ryla do země; snad pukne a ona se do ní propadne. Viděla, že si ji přehazují z ruky do ruky jako horkou bramboru, až se jí z toho zatočila hlava.

 

K blízkým přátelům Maggie patřila Fírúze Chánom. Měla malou prádelnu a ta ji živila. Požádali ji o pomoc. Fírúze Chánom byla dobrosrdečná a veselá. Řekla jim, že sama žije v jedné malé místnosti a nemá kam ubytovat hosty, ale za prádelnou je malý prázdný sklad; nemá sice okna, ale je tam teplo a klid. David Oakley souhlasil. Maggie to nebylo zrovna příjemné, ale jiné řešení neměla, takže mlčela. Mahín Bánú také souhlasila, přála si, aby vše co nejdřív skončilo.

 

Místnost vzadu za prádelnou byla vlhká a temná. Mahín Bánú první noc proplakala až do rána; prosila Boha, aby jí pomohl zemřít. Sama sebe se ptala, co ji tak poutá k životu a odkud se bere její síla. Došla k názoru, že pramení z lásky k jejím dětem, a zapřísahala se, že ta láska z jejího srdce vyprchá a jí se uleví.

 

Fírúze Chánom byla hodná a schopnější než deset chlapů dohromady. V Teheránu měla manžela. Byl to jeden z těch chudáků závislých na opiu. Jednou za rok přijel na náklady své ženy do Evropy, naříkal a fňukal, na všechno si stěžoval, deprimovaný, nanicovatý, neschopný. Dřív něco znamenal, nebo si to alespoň myslel. Vystudoval, počítal se mezi intelektuály, dokonce překládal. Přes to přese všechno byl hned první ranou osudu sražen k zemi. Fírúze Chánom byla statečná a bojovná, nevydržela poslouchat kňourání a fňukání. Své děti poslala do Anglie. Sama hned vyrazila za nimi, pustila se do práce a začala vydělávat. Byla také velkorysá a ochotná, pomáhala lidem kolem sebe, když si myslela, že si to zaslouží. Jakmile uviděla Mahín Bánú – její milý obličej, ty smutné medové oči, zamilovala si ji. Chodila jí nakupovat, starala se o ni, brala ji k sobě do prádelny, nosila jí knížky a noviny v perštině a vůbec se ji snažila všelijak rozptýlit.

 

Karím Chán, bratr Mahín Bánú, žil v Kanadě. Byl bohatý, měl dokonce dům a zahradu. Přes známé – kteří možná vše vylíčili horší, než to bylo – se doslechl o nepříjemné situaci své sestry a příšerně se rozčílil. Byl tak rozzuřený, že napsal jejím dětem dopis a pořádně jim vynadal. Možná to i přehnal, ale nemohl se ovládnout. Přikázal, aby pro jeho sestru obstarali vše potřebné. Na kanadském velvyslanectví měl známého a jeho prostřednictvím zařídil pro Mahín Bánú vízum. Poslal jíletenku, a když se do toho Mas’úd nebo Maggie chtěli vložit, zavolal jim, na oba dva křičel, a protože byl v rodině nejstarší, oba se drželi zpátky.

 

Právě začínala zima, když se Mahín Bánú vydala do Kanady. Byla tak šťastná, že je zase nahoře v oblacích. Její nejdelší cesta – a jak nádherná! Seděla u okna a užasle zírala na tu průzračnou záři venku. Její místo bylo teplé a měkké; a to bylo vše, co potřebovala – chráněný koutek, kde jí nikdo nemohl ublížit. Měla horečku. Slunce za oknem bylo překrásné. Na chvilku usnula, hlava jí klesla na prsa a ona se zase hned probudila. Pootevřela oči a zahleděla se daleko za obzor, za ten obrovský prostor rozpínající se až k nekonečnu. Pod ní se otevírala pláň bílých nadýchaných mraků, prozářených a čisťoučkých, jako nebeské snění, jako bezstarostný spánek cherubů.

 

Kdosi jí něco šeptal do ucha. Byl to cestující vedle ní, neslyšela ho. Odmítla podnos s jídlem a otočila se. Přitiskla tvář k oknu a okouzleně sledovala sluneční záři. Připadalo jí, jako by tisíc malých hvězdiček probleskovalo jejími myšlenkami a zažehly v ní světlo.

 

Nebe bylo jasně modré, bez jediného mráčku, bez jakékoliv nerovnosti nebo nepravidelné vlnky, sahalo až k samé hranici představivosti, až k počátku věcí, mimo všední tvary a obvyklé rozměry. Mahín Bánú se viděla v jejich zahradě pod Demávandem. Je jí dvanáct let a ona si hraje. Sněží. Konečky prstů má celé prokřehlé od toho, jak se dotýká lehoučkých ledových vloček. Dívá se na jejich divoký tanec a na šedivý konec horizontu, zdá se jí, že se jí nohy odpoutaly od země a ona se vznáší vzhůru k nebi. Milovala tuhle hru, nikdy na ni nezapomněla, ani když už byla stará. Sedávala u okna a Nene Chánom jí přinášela čaj a kandysový cukr. Obě pak, jako dva blázni, zíraly ven, kde bylo všechno naprosto bílé, a pomaloučku usínaly. O půlnoci se probouzela. Věděla, že vločky pokračují ve svém reji, a tak poslouchala. Celé město spalo, ztuhlé, pod bílou přikrývkou, jako dům bez lidí, s nábytkem zakrytým bělostnými prostěradly. Nebylo slyšet nic než magické ticho prostupující prostor plný prázdnoty a naplněný jen tichou přítomností Boží.

 

Celou cestu seděla Mahín Bánú v horečce, zalitá potem, ale šťastná, u okna. Byla tak opojená a okouzlená tím, co viděla venku, že si ani nevzpomínala, kde je a kdo je. Podřimovala a blouznila, zase se probouzela, dívala se z okna, upadala do vzpomínek a znovu je opouštěla. Točila se kolem dokola. Byla na sněhu. Uprostřed nebe. Klouzala se. Houpala. Byla všude, v různých dobách. V jediný okamžik viděla tisíce obrazů sebe sama, rozptýlené ve vesmíru, nebo v řadě za sebou, všelijaké Mahín Bánú – staré, děvčátka, mladé, v tomto životě a v jiných. Žena umocněná na entou, její podoby propojené v nekonečném řetězci věčného návratu. Bylo to poprvé, co nemyslela na své děti, na lidi dole na zemi, na obrovský tabrízský koberec a kašmírové přehozy, na dům v ulici Pahlaví a na své pozemské vzpomínky.

 

Byla v oblacích a nesmírný prostor zvolna prostupoval její tělo a usazoval se na dně její duše, jako hřejivý podzim, navlhlý a malátný, ovíjel kolem ní vlákna, uzavíral ji do kokonu. Jako by byla v lůně kosmu, chráněná a nezranitelná, mimo čas.

Karím Chán se nemohl dočkat, až jeho sestra přijede. Byl rozhodnutý, že u něj zůstane a on se o ni postará. Styděl se za to, jak bezohledně se její děti zachovaly. Když uviděl Mahín Bánú, rozplakal se. Jemu samotnému se také stýskalo a cítil se opuštěný. Tisíckrát za den zatoužil vrátit se do vlasti, ale vždycky si to hned rozmyslel. Setkání se sestrou – starou, zlomenou, bez domova – mu tu letitou ránu opět otevřelo. Řekl si, čert vem emigraci, a najednou se rozhodl vrátit. Má tam stále svůj majetek, dům a zahradu. Vrátí se ke starému životu a bude žít s Mahín Bánú. Oba sourozenci si byli blízcí. Věkový rozdíl mezi nimi byl malý, vyrůstali spolu. To, v jakém stavu uviděl Mahín Bánú, jím otřáslo, jak byla vyhublá, bledá a zmatená. Dívala se, ale její pohled byl prázdný, jako by nebyla při vědomí a při smyslech. Když ji vzal za ruku, vyděsil se, byl to kus horoucí kosti. Mluvil na ni. Neslyšela. Nevnímala. Její odpovědi nedávaly smysl. Zaražený a dojatý Karím Chán vzal svou sestru do náručí a políbil ji. Pocítil své vlastní stáří a sevřelo se mu srdce.

 

Jakmile dorazili domů, uložil Mahín Bánú do velké postele a zavolal doktora. Zatelefonoval také jejím dětem a řekl jim, jak na tom jejich matka je. Prohlásil, že to asi bude únavou z cesty, nedostatkem spánku a vysokým krevním tlakem, nic vážného, není třeba se znepokojovat. A zajistil pro svou sestru léčení. Byl nadšený a rozrušený, měl jí toho tolik co říct, že nevěděl kde začít. Vyprávěl o minulosti, jejich dětství, včerejšku a předvčerejšku, o sobě a svém náhlém rozhodnutí vrátit se domů. Usmíval se, byl šťastný. Nemohl uvěřit, že se opravdu rozhodl vrátit, a za to nenadálé štěstí vděčil své sestře. Ani sám nevěděl, jak na to vlastně přišel, možná jím pohnula její zmatená tvář a to, jak neustále putovala z místa na místo. Díval se do strnulých očí Mahín Bánú, v nichž snad ani nebyly společné vzpomínky, a měl strach. Viděl v nich osud emigranta a děsil se. Teprve teď si uvědomil, jak je sám a opuštěný. Nemá se o koho opřít a jeho přítomnost zde je tak dočasná a pomíjivá, jako by byl osamělý cestující na studeném, ponurém nádraží. Políbil Mahín Bánú na ruku a řekl, že její trmácení a bloudění skončilo. Jakmile se uzdraví, vrátí se společně domů. Mahín Bánú zavřela oči. Viděla, že sedí v letadle u okna a volá ji modravá dále. Usnula a zase se jí zdálo o obloze, která se valila jako moře k zářivým pláním bytí. Sama ani nevnímala, jak dlouho už spí. Dostala žízeň. Vstala. Třásla se jí kolena. Karím Chán nebyl doma. Rozhlížela se kolem sebe. Nevzpomínala si, kde je. Přes krajku záclony do místnosti pronikalo tlumené světlo. Popošla dopředu a přidržela se opěradla židle. Zastavila se, aby si trochu odpočinula. Udělala další dva kroky a připadalo jí to, jako by prorážela horu. Po obličeji jí stékal pot. Třesoucí se rukou odtáhla záclonu. Padal sníh. Zaposlouchala se. Bylo to to staré známé zvoucí ticho. Nene Chánom jí přinesla čaj a kandys. Stála u dveří a plakala. Její vnuk padl ve válce, pojede do Sabzeváru. „Nene Chánom, počkej, dám ti nějaké peníze na cestu.“ Položila ruku na kliku u dveří. Byla vyčerpaná. Tolik se potřebovala posadit. Hledala své místo. Letuška si prohlížela její letenku. Ostrý mrazivý vítr jí ovanul tvář. Zachvěla se. Padal sníh. Velké těžké vločky. Popošla ještě kousek. Uklouzla. V letadle byla zima. Nemohla najít své místo. Znovu popošla kupředu. U nohou jí vedla bílá cestička. Sníh jí padal do očí. Z dálky na ni shlížel vysoký a nezdolný, majestátný Demávand. Vypadal vznešeně, jako její otec, když povstal k modlitbě a vítr rval jeho šaty; zdálo se, že jeho hlava sahá až do nebes a jeho nohy vyrůstají ze země. Jak krásné bylo žít v sousedství této hory vypínající se až ke hvězdám, vedle této magické, hrozivé výše, a tohoto muže stojícího v žáru poledne mezi dvěma mramorovými sloupy, jehož stín sahal až na samý konec světa. Jak ji bavilo lézt pod jeho pláštěm, až mu vyšplhala na ramena, na nejvyšší vrcholek světa, vysoko nad zemí, nad malými hliněnými domky a lidmi, kteří byli nepatrní, titěrní, jako mravenci. To samé viděla z okna letadla. Zdálo se jí, že opět sedí svému otci na ramenou a nikdo na ni nemůže, ani její matka, která ji neustále hubovala a napomínala, ani protivná učitelka počtů, která věčně vykládala o násobení a dělení, ani strážník z rohu ulice, který ji jednou vytahal za ucho, ani manžel, který ji bez přestání omezoval a ponižoval, ani její děti, které na ní visely a vysávaly ji, ani ti „mravokárci“, jejichž morálkou a starobylou mravoukou se musela řídit a ani ti „geometři“ s krátkými metry a „matematici“ s ubohými vzorci, kteří se snažili vytyčit hranice jejího rozhledu a rozumu.

 

Někdo na ni volal, jako by zpoza Demávandu. Rozběhla se, oběhla ho a zabočila vlevo do ulice zaváté sněhem. Bylo jí teplo. Celá jen hořela. Svlékla si kabátek, rozepnula šaty. Zaklonila hlavu a dívala se nahoru k obloze. Vzpomněla si na svou hru z dětství a usmála se. Sníh jí padal do úst. Chutnal výborně. Dívala se a dívala, upřeně, bez hnutí. Nohy se jí odpoutaly od země. Sněhové vločky se zastavily v letu a ona stoupala stále výš a výš, ocitla se v nebi. Nad mraky. Viděla Demávand; byl přímo pod ní a na jeho vrcholu stálo velké křeslo vyrobené ze dřeva ořešáku a potažené rudým sametem – přesně takové, jaké měl její otec v pracovně. Letuška ji zavedla na místo; bylo vyhrazené jen a jen pro ni! Posadila se. Byla maličká jako dítě, v sedadle se téměř ztrácela. Zabalila se do otcova pláště a přitiskla tvář na okno. Obloha byla jasně modrá, vyzařovala průzračné světlo. Nesmírný rozlehlý prostor, velkolepý a vznešený, jí šel vstříc. Zaposlouchala se. Nebylo slyšet nic, jen ticho padajících vloček a sladké ticho smrti.

 

Mas’úd svaloval vinu na svou sestru; ta zase osočovala strýce Karíma. David Oakley prohlásil, že takovéhle věci se stávají pořád, a jako správný profesor se rozhovořil o zákonitosti příčiny a následku a poukazoval na zásadní pravidla z vývoje historie a ekonomiky. Fírúze Chánom to bylo opravdu líto, ale pak zapomněla. Ostatní se také velmi snažili, aby na Mahín Bánú nezapomněli, ale stalo se. Při těch všech povinnostech, neštěstí, práci a únavě, válce a exilu, copak to ještě jde mít vzpomínky a paměť? Mahín Bánú by to chápala. Díkybohu, byla tak chápavá.

 
 

 

Překlad © Věra Vojtíšková
Povídku Cháne-jí dar ásmán ze sbírky Cháterehá-je parákande vybrala a z perského originálu přeložila Věra Vojtíšková. Překlad vyšel v měsíčníku pro světovou literaturu Plav 3/2008.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2469x

Inzerce
Inzerce