Kdybychom chtěli klasifikovat knihy podle jejich vnitřní rychlosti (která nemusí nutně značit jen spádnost děje), dospějeme jednoduše k tomu, že se v zásadě dělí na rychlé a pomalé. Současná literatura má spíše rychlejší charakter, často nám uběhne pod očima, ani nevíme jak. Kolikrát si nad takovou knihou říkáme, jak přesně vyjadřuje naše pocity, jak dobře jsou v ní zachyceny situace, které denně zažíváme... a za pár týdnů si nemůžeme vzpomenout, které situace to byly, ani jak se jmenoval hlavní hrdina. Možná že syndrom „come and go“ vyplývá logicky z toho, jak dnes vnímáme svět, jak se proměnil náš způsob percepce a recepce. Koneckonců i v mateřských školách už zaregistrovali, že dnešní děti se od těch jen o pár let starších nečekaně liší – jsou „rychlejší“.

Když člověk čte starší literaturu, „pomalost“ přirozeně očekává. Zvláštní situace nastává, když se mu do rukou dostane starší kniha ovšem v novém překladu. To je i případ na Skandinávském poloostrově i v přilehlých končinách známého a do literárního kánonu neodmyslitelně patřícího románu norského prozaika Aksela Sandemoseho Uprchlík kříží svou stopu.

U nás vyšel Sandemose naposledy v roce 1966. Nakladatelství Odeon tehdy vydalo jeho dobrodružný román plný vášní Vzpoura na plachetnici Zuidersee. Sandemoseho ovšem mnohem víc proslavila dvojice románů Námořník jde na pevninu a její pokračování Uprchlík kříží svou stopu z let 1931 a 1933. Romány tenkrát vzbudily pozornost ze dvou důvodů. Tím prvním byla nepochybně mozaikovitá, roztříštěná kompozice, která byla i ve světovém kontextu stále poměrně novátorskou záležitostí. Zpověď hlavního hrdiny knihy Espena Arnakkeho je totiž na krátké, v průměru dvoustránkové, segmenty děleným proudem asociací, jejichž cílem je nesystematicky, nicméně s analytickou pečlivostí doložit důvody, které hrdinu vedly k dávné vraždě.

Druhým důvodem, který dodnes činí Sandemoseho dílo unikátním a citovaným, je jeho vykreslení dusivého prostředí maloměsta, které se podílí na vzniku nejrůznějších psychických i fyzických traumat jedince. Sandemoseho desatero nazvané „zákon Jante“ pojmenovávající všechny nectnosti, jimiž se lidé dokáží vzájemně dehonestovat, ve Skandinávii natolik zlidovělo, že se používá jako ustálený obrat vyjadřující tyranizující tlak pokrytecky smýšlející většiny.

Sandemose ve svém románu za pomoci tehdy populární metody psychoanalýzy dešifruje a hodnotí vlivy, které pokládá za klíčové pro vývoj osobnosti. Pro hrdinu knihy je celá výpověď způsobem terapie, jejímž cílem je udělit si rozhřešení. Snahou Espena Arnakkeho je jinými slovy svalit vinu za svůj čin na prostředí, z něhož vyšel a které ho formovalo.

Z literárního hlediska je hrdinovo rozkrývání vlastní minulosti prostřednictvím mikropříběhů vztahujících se k nejrůznějším sociálním a psychologickým vlivům (namátkou – chudoba, vina a trest, pokrytectví, potlačené sexuální zrání, pokřivené mezilidské vztahy) úrodnou půdou, která dává vzniknout podivuhodné knize oscilující na pomezí románu a eseje. Z hlediska tematického na nás úporná potřeba hrdiny očistit se na úkor deformujícího prostředí může dnes působit mírně zastarale. Poučeni vývojem, který psychologické vědy ve 20. století prodělaly, už víme, že psychoanalýza není samospásná, a že sebestředné vrtání se ve vlastním dětství může postiženému přivodit záchvaty sebelítosti, které ovšem nemusí nutně vést k vyléčení jeho neuróz. Ale o to při hodnocení literárního díla nejde...

Rozmáchlá zlomkovitá epičnost Sandemoseho románu je příjemným zpestřením v dnešním k příběhu příliš upnutém literárním světě. Uprchlík je z těch knih, které můžete mít dlouhé týdny na nočním stolku, jednou za čas je namátkou „rozklepnout“ a přečíst si před usnutím ty dvě stránky, po které vydržíte, než vám padne hlava. A můžete si být jisti, že některé myšlenky vás hned tak nepustí a budete nad nimi přemýšlet ještě několik dní. Třeba zrovna nad tím, jestli se to s osobními deníky skutečně má tak, jak to autor vidí v krátké ale výstižné glose na straně 20: "Pokud si chce člověk udržet nadhled, deník jen rozptyluje jeho pozornost. Píší se nahodilosti. Dohromady to není ani Dichtung ani Wahrheit. Člověk se upíná k věcem, kterým vůbec nevěří, ale už to stojí psáno, a tak se stydí od toho ustoupit. [...] V denících se hlavně naříká. Člověk si je zpravidla začne psát v pubertě a deník pak má přímý podíl na tom, že pisatel v pubertě zůstane...“