Když bylo po všem, sestoupila jsem po prašné cestě od nového hřbitova ke starému, za zády nechávala horu, jejíž vrchol je posetý nízkými bílými domky vesnice Kababir, choulící se ve stínu kamenné mešity s obílenou kopulí a párem minaretů. Předtím, když se nosítka nahnula ke straně a tvé tělo zabalené do bílého plátna se skutálelo do jámy, vší silou jsem otevřela oči a donutila jsem je se dívat. Potom můj pohled bloudil po obrysu horského hřebene, jenž se chvěl na pozadí stříbřitého, porcelánového nebe babího léta. Tak ses vrátila domů, k milovanému Karmelu a moři, tohle bude od nynějška tvoje krajina.

Nakonec jsem se rozloučila s tvým synem, dotkla jsem se spěšně jeho vlhké bezvládné dlaně, vyhnula jsem se pohledu do jeho očí, a on mechanicky škubl hlavou a jeho dva modří brouci zůstávali neproniknutelní jako vždycky. Co cítí. Co chápe. Je mu jen dvaadvacet, a světlé vlasy už mu řídnou a záda má shrbená, jako by se prohýbal pod tíhou celého života. Mladík s autistickými rysy, divný cizí chlapec, opožděné dítě, jež zplundrovalo svou matku, které vidělo mnohem víc, než se smí; zárodek, jehož drobné tělíčko se pomačkalo pod tíhou závaží a uraženě kopalo nožkama, sperma, které se spojilo s vajíčkem v pařížském hotýlku, chorobná myšlenka.

Na rameni mi přistála dlaň lehoučká jak pírko. Otočila jsem se k vysoké ženě, jejíž šedé vlasy byly mladistvě sestříhané, a před mýma očima se z ní vyloupla ta někdejší útlá kučeravá dívka s vysokými lícními kostmi a ptačím nosem, který teď zčervenal, a pohledem jako dvě nebesky modrá sklíčka. V ruce držela kytici polního kvítí. „Teď jsem dorazila, hrozně se omlouvám za zpoždění,“ oddychovala Osnat a utírala si nos bílým kapesníkem.

„O nic zvláštního jsi nepřišla,“ vypravila jsem ze sebe váhavě.

„Ale ona se přece nikomu nepodobala,“ upřela na mě udivený zrak.

„To ne. Ona byla úplně svá.“

„Mluvila jsi?“ chtěla vědět, „požádali tě, abys něco řekla?“

„Nepožádali. Přečetla jsem báseň.“

„On odříkal kadiš?“

„Něco koktal s americkým přízvukem, Joel mu pomáhal.“

„Půjdu je pozdravit a dát jí květiny.“

„Jsou krásné. Určitě by se jí líbily,“ řekla jsem a vzpomněla jsem si na jinou kytici, kterou jsi dala ty Osnat, své nejlepší kamarádce, k patnáctým narozeninám, po měsících rozmrzelosti, a dva kousky nebe se na tebe tehdy rozzářily s nesmírnou radostí.

„Jsi tu autem?“ zeptala se. „Můžeme se vrátit do Tel Avivu spolu. Bydlíš teď v Tel Avivu, ne?“

„Ano, ale zůstávám tady. Musím ještě uzavřít pár záležitostí.“

„Navštívit příbuzné?“

„To taky,“ přisvědčila jsem a vzpomněla si na naše rodinné oddělení na starém hřbitově, babička s dědou spolu pod jedním náhrobkem a máma sama, mezi nimi a pěšinou mezi hroby.

„Někde jsem četla, že se ti narodila dcera,“ řekla Osnat.

„Mezitím se mi narodila už druhá. Karmel bude jedenáct a Noze dva. A co ty?“

„Já už mám velké děti,“ usmála se, „Tamar studuje umění v New Yorku a Roi je na vojně.“

Když jsem ji tenkrát poprvé a naposledy viděla, ještě se neplánovala provdat. Kdy to bylo. V létě v sedmdesátém devátém, před dvaadvaceti lety.

„Píšeš nám něco nového?“ zajímala se, „četla jsem od tebe všechno, tvoje knihy mě vždycky přenesou zpátky na Karmel, cítím jeho vítr, prvosenky a šišky.“

„Poslední dobou hlavně mažu,“ řekla jsem omluvně. Kdysi, když jsem byla mladá, byla má slova rychlejší a rozumnější než já. S léty jsem dospěla a zmoudřela a slova, ubohá a zmatená, si pokulhávají vzadu.

Najednou mě objala: „Musíš napsat o ní,“ zašeptala mi do ucha, „o vás dvou.“

„To bych mohla,“ zaváhala jsem, „ale paměť mám pokrytou bílými skvrnami. Musím najít svůj deník, co jsem si tehdy psala. Je někde pohřbený.“

Ano, tam půjdu, na místo neštěstí, na místo, kde vzplanul ohnivý květ a kde byl též zaživa pohřben. Sejdu k vádí, k naší podsadité borovici a najdu úkryt pod plochým kamenem a vykopu sešity, i když je jen mizivá šance, že je po dvaceti deštivých zimách vůbec najdu, ale teď, když tvé tělo odpočívá v zemi, už mám dovoleno vyzvednout z hrobu ty roky, o nichž jsem nikdy nepsala a téměř nikomu nevyprávěla, a i já sama tomu dokážu těžko uvěřit, že tak to bylo, že jsme my dvě takové byly, a pochovala jsem je do hloubi svého nitra a věděla jsem, že mám zakázáno je budit.

(…)

Vracím se po prašné cestě k ulici Nicanim, černá ucha silonové tašky mě pálí v dlani. Za chvíli se posadím na zelenou lavičku naproti tvému domu, nechám srdce, aby zpomalilo svůj trysk, a vytáhnu sešity z tašky. Nejdřív budu vdechovat vůni vlhké půdy ze starého papíru a zběžně je prolistuju neobratnými prsty, abych zjistila, že jsou všechny neporušené. Potom otevřu první sešit, blok v barvě té lavičky, a vida, můj tehdejší rukopis, snaživá modrá písmenka namačkaná jedno na druhé, řádky klopýtající shora dolů v nestejných odstupech, a v odpoledním světle, které proniká borovicovým baldachýnem, ve vůni keřů zimolezu, vrátím čas zpátky, na začátek.

 

Pondělí, pesachový týden, 4. 4. 1977

Drahá Anno!

Zde začínám. Tak jsi zahájila, dvacátého června čtyřicet jedna, svůj deník v dopisech určených Kitty, tvé fiktivní přítelkyni, kterou sis nedlouho poté vzala s sebou do krytu. Deník v plátěných červenobíle kostkovaných deskách, který jsi dostala od táty k třináctým narozeninám, se přede mnou prostírá jako ráno na začátku léta, svěží a plný příslibu, s vůní čerstvého papíru a nekonečností stránek, jež si žádají být zaplněny; zde já, Anna Franková, začínám psát, zde začínám to bouřlivé dobrodružství, jímž je můj život; a nemohla jsi vědět, že tvůj začátek nebude mít pokračování a že jeho konec už je tak blízko.

A zde, po šestatřiceti letech, jednoho blankytně zlatého jarního rána, začínám též já; naše učitelka na literaturu a sloh, Michaela Berg, která je mladá a okouzlující a skvěle učí, nám zadala jako úkol na pesachové prázniny přečíst si tvůj deník a napsat ti krátký dopis. Slíbila, že ten, kdo napíše nejlepší sloh, ho bude předčítat před celou školou při slavnosti o Dni šoa. Knihu „Anna Franková – Deník dívky“ mám položenou u postele od té doby, co jsem ji dostala jako dárek k bat micva, a i když jsem ji četla už třikrát, přečetla jsem si ji teď ještě jednou a na dopisu jsem pracovala dva dny. Nikomu jsem ho neukázala, ale myslím, že se mi docela povedl, a držím si palce, aby ho Michaela vybrala k předčítání. (Jestli ho pochválí, opíšu ti ho.)

Když jsem psala ten sloh, zjistila jsem, že je mi příjemné mluvit k tobě, k tvým jemným a bystrým tvářím, které nelze považovat za „krásné“, ale září takovým měsíčním svitem; k tvému úsměvu, v němž je rošťáctví a trocha stydlivosti; a k tvým velkým, trochu vypouleným očím, z nichž vyzařuje zvídavost a rozumnost (na obrázku vypadají černé, ale těžko říct, protože všechny fotky v tvé knize jsou černobílé; možná jsou tmavohnědé nebo zelené). A obzvlášť mne těší mluvit k tvé statečné a bouřící duši, „uzlíčku svárů“, jak jsi napsala, neboť i já cítím uvnitř bouře a rozpory, a především silnou touhu po něčem, co ještě nemá jméno, a možná je to příroda a možná láska a možná Bůh a možná je to život sám.