V současnosti do češtiny nejpřekládanějším anglosaským historikem je asi oxfordský profesor kulturních dějin Peter Burke, kterému jen vloni vyšly hned dvě knihy. První z nich, Společnost a vědění: od Gutenberga k Diderotovi, vydalo Karolinum, druhou pod českým názvem Žebráci, šarlatáni, papežové nakladatelství H & H.

Jak signalizuje už podtitul knihy Historická antropologie raně novověké Itálie, který byl mimochodem v anglickém originálu názvem hlavním, autorovi nejde primárně o dějiny politické. V předmluvě vysvětluje, že v knize často odkazuje na práce antropologů a sociologů a dalších nehistoriků, ale ne proto, aby u nich vyvolal zájem o své práce, ale proto, že jejich koncepce mohou osvětlit přítomnost stejně jako minulost. Okruh autorů, z jejichž teorií čerpá a jichž dokáže ve svém výkladu využít, je opravdu obdivuhodně široký: od symbolických antropologů V. Turnera, C. Geertze a M. Douglasové přes literární vědce M. Bachtina a E. Auerbacha až k sociologům „chicagské školy“ R. Parkovi a E. Goffmanovi, autorovi výstižně nazvané knihy Všichni hrajeme divadlo.

Burke v knize přitom nepřekračuje jen hranice tradičně vymezované historikům, ale rád se také zaměřuje na to, jak se v raně novověké Itálii křížily a mísily třeba sféry světského a posvátného. V kapitole Biskupovy otázky a lidová zbožnost tak poukazuje na to, jak zájem o identifikaci lidí, kteří zanedbávali velikonoční povinnosti, činil z duchovních průkopníky kvantitativních metod, jako bylo vydávání lístků, které se musely odevzdávat při zpovědi a přijímání. Kněží tak k duchovním (posvátným) účelům používali velmi světské až exaktní metody.

Naopak v kapitole návodně nazvané Jak se stát světcem protireformace Burke nápaditě popisuje, jak velmi světské a přízemní důvody vedly k tomu, že byl někdo svatořečen. O svatořečení podle autora rozhodovala už národnost - Italové měli na svatořečení lepší vyhlídky než ostatní; důležitý byl také původ - šlechtici měli věští šanci stát se svatými než neurození. Nebylo také vůbec náhodou, že o svatořečení se často rozhodující měrou zasloužil světcův krajan, který právě seděl na Petrově trůnu – tak třeba Katalánec Kalixtus III. kanonizoval Katalánce Vincence Ferrerského, Sieňan Pius II. Kateřinu Sienskou atd.

Navzdory očividné ironii ale Burke lidi, o kterých píše, nikdy nezesměšňuje. Naopak velkou teatrálnost, ritualizovanost a symboličnost, jimiž byla tehdější společnost proniknuta, líčí s velkým potěšením – ne náhodou také cituje právě ony antropology, kteří důležitost těchto rysů v lidském životě zdůrazňovali. Burke s lítostí konstatuje, že v novověké Evropě postupně převládl odmítavý postoj k „pouhému“ rituálu. Sám však zastává názor, že všechny společnosti jsou ve stejné míře ritualizovány, praktikují ale odlišné obřady. A na adresu svých britských spoluobčanů dodává: možná si prostě jen všímáme rituálů svých sousedů, zatímco si neuvědomujeme své vlastní.